Legacy of Kain

  Pro jednou jsem se rozhodl psát taky o něčem jiném než jen vysoké literatuře (ehm), tak jsem si řekl, že postnu nějakou hru. To jsem chtěl teda udělat už dávno, ale nějak se na to nedostalo. A protože nejsem troškař (a můžete si to vyložit i tak, že nemám rád Zdeňka Trošku, ačkoli to tady nedává smysl...), napíšu rovnou o celý sérii, a tou bude Legacy of Kain.
   Po napsání tohodle kusu se mi úplně přestalo chtít to dopsat, ale pak mi vrátila chuť Awaris přes ICQ...navíc jsem si uvědomil, že to mixuje těžký filozofování o osudu jedince, cestování v čase a upíry, což je tak děsně cool, awesome a brilliant naráz, že to prostě nemůžu jen tak nechat být.
   Takže, pro úvod. Děj se odehrává v zemi Nosgoth, kde spolu nějak sžívají lidi a upíři. Nevycházejí spolu nijak extra, sem tam menší genocidka, ale tak nějak to spolu táhnou. Všechno se točí kolem Pillars of Nosgoth, což jsou prostě obří megamagický sloupy, přičemž ke každýmu sloupu patří jeden strážce. Protože děj je sám o sobě dost bordel, napíšu nejdřív něco o hlavních postavách.

Kain

   Jeden z hlavních hrdinů, nicméně není úplně jasné, jestli není spíš hlavní záporná postava. Nicméně žádná taková v ději není, protože svině jsou všichni, jen Kain je jedna z největších :o) Je to cynik, lehce sadista a dělá většinou jen to, co se mu hodí. A navíc na konci více méně způsobí konec světa (na konci časový linie...ne na konci hry...).Ve hře zastupuje názor, že nikdo nemůže svůj osud změnit, čímž dělá protipól Razielovi.

   Raziel
    Druhá hlavní postava, v průběhu série v některých dílech hrajete za Kaina a jindy za Raziela. Na ose klaďas/záporák je oproti Kainovi výrazně blíž k plusku, nicméně i tak to není úplně vždycky sympaťák. Jako jediná bytost má svobodnou vůli (teda aspoň od určitýho momentu), nicméně sebou nechá tak vorat ostatníma postava, že to má význam prakticky až na závěr série.

Moebius
   Strážce času, celou dobu slouží Elder God(ovi, mám tohle skloňovat? vypadá to vtipně...), aniž by věděl, co/kdo to vlastně je. Celou dobu manipuluje jak Kainem, tak Razielem (tudíž vámi...) a nepokrytě se snaží vyhladit veškerý upírstvo.

The Elder
   Cosi, co se vydává za boha a strážce koloběhu duší. Pokud jsem to dobře pochopil, více méně na nich jen parazituje. Vypadá jak obří chobotnice. Nesnáší upíry a nejvíc nesnáší Kaina. Důvod - upíři neumíraj, tak prostě brzděj jeho wheel of faith and the circulationof death, born and reborn.

Ariel
   Původní Strážkyně rovnováhy a chuděra největší v celý sérii. Celé série začíná její vraždou a de facto končí, když se obětuje a přejde do meče Soul Reaver.

Vorador
   Nejstarší upír "klasickýho typu". V ději se tak nějak potácí, sem tam se objeví. Jediná zajímavá věc na něm je, že se záhadně oživí, protože během vývoje hry se rozpadly týmy, které spolupracovaly, čímž vznikl bordel v dějových liniích.

Janos
    Poslední z Ancient Vampires a učitel Voradora.. Na začátku hry už je dávno mrtvý, ovšem Raziel se s ním setká během cest časem a nakonec ho i oživí.

Soul Reaver
   Meč, jedna ze zásadních částí děje. Skládá se ze dvou částí, materiální upírské a potom spiritual, kterou umí používat Raziel.


   Ještě pár detailů k časové linii. Ve hře se cestuje v časem a za výchozí bod se bere narození Kaina, před tím jsou to BK, potom AK (jakože before Kain, after Kain, ale to je asi jasný...)

LoK: Blood Omen
   Tuhle hru jsem nehrál, ano nevím, jestli bych ji rozběhal. Na postavu se díváte seshora a jen bijete a bijete a bijete nepřátele. Tak na tenhle typ zábavy mám Diablo...i když po pátým dohrání to byla kapku nuda. Nicméně, podstatný tu je story.

   Takže...Ariel je Strážkyně rovnováhy, všechno je sluníčkový, když zčistajasna někdo Ariel zabije. To uvidí její přítel, což je bohužel Strážce mysli (nebo tak něco),  a protože větří zradu přímo z kruhu strážců, všechny je nechá zešílet. To jsme v roce 0 (ne...ten neexistuje...takže 1 AK).

    Rok 30 AK. Kain je mladý šlechtic, a právě si to štráduje s kámošema z hospy. Bohužel, někdo ho zabije (tahle hra je depresivní hned z kraje...). Probudí se a od Mortania - Strážce smrti - dostane nabídku: buď bude žít dál jako upír a může se pomstít, nebo umře. Kain se dlouho nerozmýšlí, bere upírismus a s vrahy si to rychle vyřídí. Jenže pak mu Mortanius s Ariel (duchem Ariel) začnou nakecávat, že se sice pomstil, ale on to asi zařídil někdo ze Strážců a všichni by měli umřít. Tak Kain se do toho dá a postupně je začne vybíjet. Mezi tím se staví za The Oracle, který uctívali staří upíři, a to mu poví, že na hranicích Nosgothu je děsně zlej hnusák Nemesis s ultragigaarmádou (jen těžko chápu, jak tohle někoho může zaskočit, taková armáda se přece nepřehlídne...ale dobrý). Moebius Kainovi navrhne, že když se Nemesis nedá zabít teď, šlo by to udělat dřív, vzhledem k tomu, že to původně byl král Wiilliam the Just. Takže Kain cestuje do asi 20 BK (nebo BH - before himself?), kde akorát vidí, jak Moebius dává Williamovi Soul Reaver. Sám tímto mečem vyzbrojen to Williamovi nandá a vrátí se zpátky v čase. Jenže chyba lávky. Ale teď malou odbočku.

   Osud všech postav ve hře (respektive všech lidí...teda jako i upírů...prostě všech) je předurčený a Kain měl být ten, co zachrání svět, který se po Arielině smrti dostává do čím dál tím většího svrabu. Normálně se osud nedá změnit, ale je tu pár možností, hlavně jde o to vyvolat tak extrémní paradox, že pak můžete měnit budoucnost. Tak například dostat supermegamagickej meč dvakrát do jednoho bodu v čase naráz a ještě přinutit nějaký dvě trubky, aby se s nima porvali.

   Takže Kain je zpátky a zjišťuje, že ho Moebius (který se navíc předtím vydával za The Oracle) pěkně podvedl, protože smrt Williama použil jako záminku k vyvolání brutální upíři vyvražďovačky. V tenhle moment je Kain úplně poslední. Nějak se mu podaří zabít Moebia...pak mám v ději trochu mezeru, ale prostě podstatný je, že zbývají dva poslední strážci, jeden z nich je Mortanius. Kain je najde u Sloupů a oba je zabije. Jenže Mortanius se promění v nestvůru - Hylden Lord - a Kain zjistí, že to on je za smrtí Ariel i jeho samotného a celou dobu šlo o zničení Sloupů. Důvod zatím není jasný (a nebude ještě asi 4 díly). Nicméně Kain ho oddělá. Pak se objeví Ariel a sdělí mu úžasnou novinu, tedy že je poslední Strážce rovnováhy a že si bude muset vybrat. Buď se obětuje, vyhladí tak upíry a nastolí v Nosgothu rovnováhu, nebo se ujme vlády, což způsobí totální teror atd. Hráč si může vybrat sám a vliv to má jen na závěrečný video.

LoK: Soul Reaver
   Píše se rok 1500 AK. Kain se kdysi rozhodl, že se neobětuje, a vybudoval extrémní upíří impérium. Vytvořil si partu nejbližších upírů, k čemuž použil těla sarafanů - kněží vybíjejících upíry, jejichž řád je už dávno zničený (konkrétně  500 BK). Jedním z nich je i Raziel. Každý upír má nějakou schopnost, ovšem momentálně se věci mají tak, že se schopnost vyvine u Kaina a po nějaké době se projeví i u jednoho z jeho upírů. Bohužel, Razielovi narostou křídla a Kain nic takovýho nemá (tady jsem nikdy nepochopil, jestli to bylo schválně nebo ne). Takže nejdřív je Razielovi poláme (au), pak ho nechá odvléct k obřímu vodnímu víru (au) a nechá ho do něj hodit (au), aby v něm suffer eternally (AU!). Voda totiž nosgothským upírům dost vadí.

   Potom co Raziel trpí for whole eternity, probudí se v jeskyni, kde k němu promlouvá The Elder God. Předělal ho z upíra na požírače duší a nabízí mu, aby se pomstil (jeden by čekal, že za zápletka se bude aspoň lehce lišit...no nic). Navíc teď dovede přecházet mezi material realm  a spiritual realm, kam odcházejí duše. Raziel se tedy vydá na výpravu, aby pobil svoje vykutálený bratříčky, co ho v klídku mrskli do propasti, a Kaina. Nicméně mezitím proběhla nespecifikovaně dlouhá doba (ano, whole eternity), Nosgoth je v troskách, lidí přežívá hrstka, všichni upíři jsou napůl namutovaný a Kain je totální magor, co usoudil, že je čas, aby to už v Nosgothu pochcípalo fakt všechno. Už v půlce hry je bitka mezi Kainem a Razielem, kterou Raziel projede, Kain ho chce zabít Soul Reaverem, ale ten se o Raziela roztříští. Raziel se propadne do spiritual realm, kde najde druhou, "spiritual" část Reaveru.

   Cestou se Raziel dozví, že kdysi býval sarafan, což ho vytočí, protože mu ten řád přijde děsně pure a good a že Kain je fakt svině, že jim tohle udělal. Po vybití sourozenců (až na jednoho, tým měl problémy s dýlkou a přehnanou komplexností hry, tak ho vystříhnul) se opět setká s Kainem, tentokrát v chronoplastu - zařízení na cestováni časem. Následuje pokec, kdy Kain Razielovi řekne, že sarafani byli taky akorát zmetci, že svobodná vůle je kec a že tady to nekončí a zmizí někam v čase. Raziel přirozeně hupsne za ním, na což se můžete eventuálně podívat ZDE

   Hra je tentokrát z pohledu třetí osoby a není ani zdaleka tak akční jako zbytek série. Obsahuje docela dost puzzlů, na druhou stranu nikdy nejsou nějak extrémně těžký. Spousta jich je založená na přesunu mezi material real a spiritual realm, protože struktura prostředí se mezi nimi mění (některé mezery se dají třeba přeskočit jen v jednom, objevují se průchoody, atd.). Ve spiritual realm se taky nedá manipulovat s prostředím (třeba otevřít dveře), na čemž je taky pár hlavolamů založeno (např. vytáhnete plošinku do výšky, ale když na ni skočíte, hned sjede, takže to musíte provést ve spititual realm). Z celé série mi upřímně připadá nejzáživnější, protože jak se postupuje dál, je to čím dál tím víc jen mlácení.

LoK: Soul Revaer 2

   Raziel přistane v roce 1 AK a setká se s Moebiem, který mu do hlavy pravidelně vtlouká, že má oddělat Kaina. Cestuje ke sloupům, kde se s Kainem setká. Ten mu vysvětlí, že hodlá napravit svoje rozhodnutí, které kdysi (kdysi za 30 let...) udělal. Raziel cestuje dál a narazí na Voradora, který ho navede na to, že by se asi hodilo hodit pokec s Janosem, který je ovšem už pár století mrtvý. Vrátí se do Sarafanské pevnosti (tam se původně objevil) a v kobce Williama the Just se setká s Kainem, kterého ušetří, čímž poprvé provede akt svobodné vůle. Raziel se tedy vrátí za Moebiem a přinutí ho, aby ho poslal do doby, kdy ještě fungoval Serafanský řád, právě probíhali protiupíří čistky a Janos ještě žil... Jenže Moebieus není včerejší (i když, on cestuje časem jak divej, tak těžko říct), a tak ho místo toho pošle do 100 AK, kdy pevnost zrovna drtí útok démonů. Raziel nějak uteče, najde další zařízení na cestování časem a přesune se do 500 BK.

   Projde do Janosova sídla. Janos mu vysvětlí, že je strážce Reaveru, ke kterému je teď Raziel záhadně přitahován (toho materiální Reaveru, aby bylo jasno, Raziel má celou dobu tu jeho druhou část...). Bohužel, Raziel vytvořil cestu do Janosova sídla, kterou teď můžou přijít sarafani, což taky udělají. Janos narychlo odteleportuje Raziela a obětuje se, aby ho zachránil. Raziel nakonec vidí svoje sarafanský já, jak zabíjí Janose a ještě se u toho dobře baví, navíc kolem vidí výsledky čistek na upírech, takže mu dojde, že ti sarafani asi nebyli úplně košer. Kněží odnesou Reaver a umírající Janos řekne Razielovi, že ho musí dostat zpět.

   Raziel tedy sleduje skupinu až zpátky do pevnosti. Moebius použije svoji protiupíří hůl a vyruší mu spiritual část Reaveru, takže musí popadnout ten normální. Samozřejmě vybije sarafany a nakonec zabije i svoje lidský já. V tu chvíli se mu objeví zpátky i druhá část meče a spojí se s material Reaverem. Oba společně zaútočí na Raziela a začnou ho vysávat, v ten moment mu dojde, že ta dušepožírající část Reaveru je jeho vlastní duše a že je pěkně v háji. Jenže tu se objeví Kain rozhodnutý změnit osud světa a vytrhne Reaver z Raziela. Získá tak nové vzpomínky (tohle je doufám jasný - vzpomínky na dobu, kterou si už prožil, ale v roce 500 BK je to teprve budoucnost...), zjistí, že je to snad ještě horší než předtím a snaží se Razielovi říct, že Janos musí zůstat mrtvý. Ten je ale tak slabý, že ho neslyší a jen se propadne do spiritual realm. Tady zjistí, že je k němu Soul Reaver stále připoutaný, Kain ho tedy nezachránil, jenom jeho osud oddálil.

   Jak jsem psal, tahle hra je mnohem akčnější. Bohužel, úplně tady chybí to, co mi na prvním díle přišlo nejlepší, a to je řešení puzzlů pomocí přesunů mezi sférami. Objeví se to asi dvakrát a vždycky vás na to hra upozorní obrázkem na zdi (upřímně, bez toho bych na to nepřišel, protože je to až tak v půlce a úplně jsem zapomněl, že takový řešení může nastat). Už si ani moc nepamatuju, jaký význam tam spiritual realm má. Ale můžete v něm používat pár schopností, co jinak nejde, třeba procházet mřížemi. No ale prostě už to není ono.

LoK: Blood Omen 2
   Tuhle hru jsem nehrál a nemám moc přehled o ději, wiki není úplně sdílná. Podstatný je, že tenhle díl víc než zaskočil většinu fanoušků, protože nějakou dobu nikdo netušil, o co ve hře jde. Problém je, že se odehrává v alternativní budoucnosti, která se vytvořila potom, co Kain na konci SR 2 zachránil Raziela. Vlastně si odehrajete ty příšerný vzpomínky, co Kaina tak vyděsily.

   Hrajete tedy za Kaina, ale za toho mladého, kterému je v té době asi 100 let a nedávno (pro upíra je před 70 lety nedávno...) se odmítl obětovat. Postupně dobývá Nosgoth, ale postaví se proti němu sarafani (zjevně nejsou tak vyvražděný, jak jsem myslel...) s novou magií, která je zaměřená na upíry. Nakonec je Kain samozřejmě porazí, zjistí, že je celou dobu vede Hylden Lord (ten samej, co byl na konci Blood Omen 1) a děj bude pokračovat k událostem ze Soul Reaveru 1.

LoK: Defiance
   Závěr série, kde máte možnost střídavě hrát za Kaina i Raziela. Je to trochu bordel, ale pokusím se to podat jasně.

   Kain je v roce 500 BA, kde skončil SR 2. Hledá Moebia, aby zjistil, co je s Razielem. Při tom najde nástěnné malby ukazující válku mezi Ancients (staří upíři, Janos byl poslední z nich) a Hyldens. Upíři vyhráli a uzamkli hyldeny do jiné sféry, ale hyldeni je prokleli nesmrtelností, sterilitou a žízní po krvi. Jakýmsi zámkem hyldenského vězení jsou právě Sloupy Nosgothu.

   Raziel je zatím posunut o 500 let dopředu a Elder God ho drží v zajetí. Tomu (překvapivě) uteče a najde Voradora, který ho navede, aby oživil Janose. Za tím účelem by měl jít do Avernské katedrály, kde by měl najít Heart of Darkness. Janos leží mrtvý u Voradora doma, takže stačí dát srdce zpátky a všechno bude v ókeji. Raziel v katedrále najde vyobrazení starých upírů, kteří hromadně páchali sebevraždu potom, co byli prokleti hyldeny. Původně totiž uctívali Elder God(a?) a koloběh života, ze kterého se svojí nesmrtelností jaksi vyřadili.

   Kain od Moebia zjistí, co chce Raziel udělat, a nechá se poslat do stejné doby, aby tomu zabránil. Ví totiž, že oživení Janose povede k událostem z Blood Omen 2 (což si tenhle Kain prožil už asi před 1500 lety...). Raziel dorazí do katedrály, kde se utká s posledním bratrem - bývalým sarafinem (s tím, co ho vystřihli se SR 1). Jak se tam dostal není jasný, ale ok. Tady potká Mortania a zjistí, že ten už Heart of Darkness nemá, protože jím oživil Kaina (na začátku Blood Omen). Oba hrdinové se setkávají, Kain se snaží být jednou za rozumnýho, ale Raziel je pod vlivem hyldenů, porazí ho a vyrve mu srdce. Kaina vcucne nějaký portál a probudí se v demon realm, kam byli posláni hyldeni...ale aspoň žije.

   Raziel celou dobu postupně posiluje Reaver, ale v posledním posílení mu zabrání Elder God. Proto přijde Ariel a nechá se vcucnout do meče, čímž ho posílí natolik, aby ho mohl  porazit. Přibližně v ten moment mladý Kain (nezapomínejme, že události Blood Omen se odehrávají zároveň s Razielovou částí děje...) odmítne sebeobětovat se, čímž oslabí Sloupy natolik, že Hylden Lord úplně ovládne Janose. Bojují s Razielem, a ten prohraje a zase jednou se propadne do spiritual realm. Nějak se zamyslí a dojde mu, že to musel být Elder God, kdo vyvolal válku mezi starými upíry a hyldeny, aby rozšířil řady svých uctívačů, je tak ve své podstatě tím, kdo na Nosgoth přivolal všechny hrůzy, co se staly.

   Kain se probojuje z demon realm a dostane se do upírské katedrály, kde najde Moebia, jak podává zprávu Elderovi, a zabije ho. Ve stejný moment je tam i Raziel, ovšem ve spiritual realm. Ukáže Moebiovu duchu pravou podobu Eldera (taková humusná chobotnice) a vysaje jeho duši. Nakonec vejde do jeho těla a nechá se probodnout Kainem. Ten pozdě pochopí, co se děje, a chce Raziela zachránit, ten mu ale řekne, že zachránit nechce. Nechá se tak vtáhnout do meče a odsoudí se k tisícům let utrpení, ovšem dá tak Kainovi možnost vypořádat se Elderem. Taky tak projeví svobodnou vůli (protože Raziel je jediná postava, která jí disponuje) a zároveň naplní osud, že skončí jako spiritual part Reaveru.

   Kain oddělá Eldera. Řekl bych and they lived happily ever after, ale všichni buď umřeli nebo jsou upíři, takže jsou vlastně mrtvý... Celá hra tak více méně končí v době, kdy začala.

Lan Pham Thi: Bílej kůň, žlutej drak

    Známá kauza s cenou Knižního klubu - spisovatel Jan Cempírek napsal tuhle knížku pod pseudonymem Vietmnamky Lan Pham Thi a vyhrál cenu Knižního klubu, a to i přes to, že kniha si tu cenu prakticky nezaslouží. Cena je sice anonymní, ale porotci si zjevně automaticky spojili vypravěčku a autora a předpokládali, že jde o děsně upřímnou výpověď zástupkyně menšiny a bla bla bla.
   Jedna možnost je, že si to vážně vybrali kvůli tomu, aby protlačili text, co se prostě snadno nechá obalit spoustou keců o tom, jak dílo tvoří most mezi kulturami, poukazuje na společenský problémy, zviditelňuje cizí kulturu a zprostředkovává jí českému čtenáři a prostě kopy keců. To zní pravděpodobně. Druhá možnost totiž je to, že všechny ostatní texty vážně byly horší jak tohle, čemuž odmítám věřit.
   Jedna věc je délka. Dokonce to ani nesplňuje oficiální pravidla soutěže, ale pořadatel prohlásil, že limit 100 stran je kvůli tomu, aby se vyloučily věci, co jich mají třeba 25. No, tak tohle mělo podle něj 90, ale i s obrázky a členěním textu, kde se místem teda fakt nešetří. Respektive, odstavec o třech větách je vzácnost. Skoro dvě třetiny jsem přečetl za jízdu z Můstku k nám domů (něco přes 40 minut řekněme).
    Druhá věc je klišoidnost děje. Teda, to málo, co se tam stane, je prostě....trapný. Takže, naše Vietnamka jde s bratrancem ze zábavy a napadnou je skini. Pomůže jim jakýsi dobrák, a tak se dostanou domu skoro bez zranění. Tam probíhá oslava nového roku, navíc hrdinčin otec se chystá otevřít restauraci, takže potřebuje od místního stařešiny/šamana věštbu a také jméno restaurace. Ta se má jmenovat Dračí zátoka. Pošle pak dceru pro malíře, který bydlí nad nimi a kdo to není? No wow, náš zachránce. Ona se s ním pak někde během knihy vyspí. Do restaurace přijde hygiena, aby zkontrolovala, jestli se to dá otevřít. Rodina má prostory restaurace zařízené přes majitele domu Petra, kterého si rychle přivolají na pomoc, a tomu se podaří vyjednat úplatek 20 tisíc. Jenže tatíkovi si pak řekne o 30, scoundrel. Jejich příbuzným shoří obchod  s oblečením a policajti vtipkujou o tom, že by toho mělo shořet víc. Restaurace se nakonec otevře, ale Petr ve výsledku rodinu podrazí a nějak je o to připraví, to je ale až v dovětku. No, to je tak všechno.
   Takže, jak je vidět, děj nic moc. Všechno se to dá předvídat několik stran dopředu. Vlastně o tom ani není moc co napsat. Jasně, autor musí mít docela zkušenosti s komunitou, ale Cempírek podle všeho docela cestoval po jihovýchodní Asii, tak to prostě nějak poupravil a bylo. Je pravda, že mohl autorství přiznat při vyhlašování soutěže a ne až v době, kdy se postupně začalo zjišťovat, že to 19letá Vietnamka asi nemohla napsat a že je trochu divný, že ji nikdo nikdy neviděl. V ten moment už by dokázal, že porota nehodnotila moc objektivně, a nedělal by ze spousty lidí voly. Ve výsledku to dopadlo docela hloupě, no.
   Bohužel, poprask kolem knížky a fakt, že to poukázalo na podezřelý praktiky při výběru vítězů, je tak všechno, proč to má cenu číst. Protože jinak je to o ničem. Howgh.

Bernard Werber: Tanatonauti (Les thanatonautes)

   Bernard Werber je bezesporu blázen. Ostatně, jen blázen 12 let sepisuje knihu, kvůli který si domů pořídí i umělý mraveniště. Nicméně tady podle mě jeho vyšinutost dosáhla vrcholu. Vezmeme to popořadě.
   Proč jsem to četl? Padl jsem na to v knihovně, když jsme s Awaris podruhý vyslechli přednášku o četných prorocích apokalypsy (poprvé na Pragoconu, nicméně tentokrát si publikum odpustilo vykřikování děsně nevtipnejch poznámek, ovšem přednášející ještě pořád nerozeznává mezi pojmy "vzdělání a pokrok" a "moudrost"). Taky jsem už četl Mravence, no a taky to přeložila naše profesorka.
   Hlavním hrdinou a vypravěčem děje je Michael Pinson. Ten se už jako dítě spřátelí  s lehce vyšinutým Raoulem, který je naprosto posedlý smrtí, protože jeho otec spáchal sebevraždu a on se z toho nějak nikdy nevyhrabal. Následuje spousta emovýstelky s blbým dětstvím, tak to přeskočíme... Michael vystuduje medicínu, konkrétně anesteziologii. V té době do jeho života zasáhne francouzský prezident Lucinder, který se málem nechá zastřelit svým odpůrcem, ale nakonec si jen prožije stav blízký smrti. Usoudí, že vytvoří speciální výzkum smrti a života po ní. Raoul se zatím zabývá výzkumem hibernace svišťů (ano, taky mám dojem, že autor si dělá srandu), nicméně projekt připadne jemu. Po několika nezdařených pokusech přibere Michaela, protože má dojem, že anesteziolog by se prostě hodil. Za pokusné králíky si berou na smrt odsouzené vězně, kteří jim ovšem umírají jak na běžícím pásu. Nakonec po 123 úmrtích se objeví Felix - primitiv odsouzený na asi 250 let, který ovšem disponuje extrémní vůlí vrátit se a odolat lákání toho světla na konci tunelu.
   To je samozřejmě zlom a po menších konfliktech (jako pokusy o veřejné lynčování našich hrdinů) se i na veřejnosti dokáže, že to funguje. Následují výpravy do země mrtvých a postupné odhalování, co nás čeká, až zemřeme. To je bohužel moment, kdy kniha začne silně ztrácet. Až doteď má knížka docela hutnou atmosféru a během veřejného pokusu s Felixem se mi dokonce zrychlil tep (což všeobecně považuju za jeden z důkazů dobře napsanýho úseku knihy). První pokusy mají ještě šťávu, hlavně když jeden z tanatonautů překoná první bariéru a dostane se do první fáze, kde se člověk setká s vlastními strachy. V první moment ale víme jen to, že po probuzení propadne hysterii, do kamer zařve, ať proboha lidi neumíraj, protože to je hrůza, udělá si vlastní protiatomový bunkr a dočista zmizí. Odhalování dalších etap je poměrně rychlé a člověk si sice říká, co tam teda asi bude tentokrát, ale nakonec to vypadá, že Werber už prostě nevěděl co, tak tam něco salátil.
    Naši tanatonauti nakonec dojdou až na konec cesty, kde andělé posuzují prakticky podle tabulek hříchy člověka a dávají mu plusové a minusové body, když dostanete +600, vaše cesta reinkarnacemi končí, jinak musíte zpátky dolu a pěkně se pachtit tím životem znova. Pokud jste byli echt hajzlové, můžete dopadnout třeba jako Hitler, co skončil jako bonsaj. Hrdinové ovšem vysvětli mystérium smrti celému světu, tudíž lidé usoudí, že když je má na konci někdo bodovat, tak si zařídí, aby dostali co nejlepší výsledek. To ovšem znamená, že přestanou války a konflikty a lidé si vůbec přestanou ubližovat. Jinak řečeno, z lidí se stanou pokrytci. Navíc se prudce zvýší počet sebevražd, protože lidé často radši "vynulují skóre" nebo se zabijí ve chvíli, kdy vědí, že mají slušný počet bodů. Proti tomu se postaví Stefanie, původně tibetská buddhistka, která mimo jiné jako první prošla první fází smrti a zjistila, že za strachem jsou i další etapy. Ta se rozhodne, že světu musí ukázat, že dobro a zlo mají být v rovnováze, že nejde o to být milý na sousedy a pomáhat slepcům přes přechod, ale o poznání. A součástí poznání je prostě i to, že si ho člověk sem tam musí doslova vytrpět. A tak dá dohromady partu motorkářů, se kterými ničí tanatodromy a vraždí tanatonauty.
   Andělé nakonec usoudí, že všechno má svoje meze a že tyhle meze lidi překročili, když dali na cestu vedoucí k reinkarnaci billboard na porno (OK, bylo to těsně před vchodem do etapy s rozkoší, ale i tak). Andělská policie tedy nenápadně zabije Michaela a zbytek jeho týmu (tedy...nechají jim do tanatodromu narazit boeing) a celému světu vymažou paměť. Jo, ten konec je SLABOTA.
   Člověk občas neví, jestli si autor dělá srandu, nebo to myslí smrtelně vážně. Já osobně si myslím, že sem tam chce celou věc odlehčit, ale dělá to tak, že to není dost...vtipný a jasný. Napřiklad při vážení duše andělé i chudák ektoplazma sem tam hodí docela vtipnou hlášku, ale prostě pořád nic moc. Možná ztraceno v překladu? Těžko říct. A jeho "epická" bitva o Ráj vyzněla spíš směšně (proti sobě se postaví dvě obří seskupení zástupců různých náboženství a navzájem si přetrhávají šňůrky pojící jejich duše k tělům). Vůbec jeho snaha nacpat do knihy maximum náboženství tak, aby světu oznámil "hej, lidi, vždyť to je všechno stejný, tak si podejte ruce, dejte si hudlana na tvář a kopněte do sebe společně panáka...jo aha, no tak muslimové si daj jen čaj, no" je docela blbá. Prostě výsledná splácanina andělů (včetně krátkého seznamu jejich hierarchie), co zvažují duše (klasicky egyptská mytologie) a posílají je na reinkarnaci (všechno tam na pravý straně mapy) je taková...divná. Samozřejmě, myšlenka je to záslužná, ale podání je trochu mimo.
   Navíc postavy se občas chovají dost divně, o jejich tendenci k náhlému propadnutí citům na celý život, který obvykle vydrží tak 50 stran, se raději nebudu dál šířit. Kniha má taky vyloženě pomalý začátek (fňukání o dětství) a tak kolem druhé třetiny se zase zpomalí. To jistě není vyloženě chyba, ale moc to nepřidá.
   To ovšem nic nemění na tom, že to je knížka zajímavá. Pořád se to dá dost číst a jednotlivé kapitoly jsou prokládány úryvky o smrti ze všech možných náboženství, které za to docela stojí.
   Nakonec pár poznámek k překladu. Samozřejmě, překladatelka je výborná a skvělá (i když mi teď dala jednu trojku, pche). Ale...sem tam se objeví nějaký to ale. Obvykle jsou to drobnosti, do kterých si tu chci rýpnout jen kvůli tý trojce (jasně, že to je moje chyba, ale prostě nespravedlnost je v lidský povaze, nejsem žádnej osvícenej tanatonaut) - třeba bych napsal spíš punker než panker (ostatně, český google to ochotně potvrdí). Dál nápis na dveřích oddělení pro umírající "Všem lidem kromě personálu vstup zakázán" by jistě šel česky mnohem přirozeněji udělat jako "Nepovolaným vstup zakázán". V části o tarotu je jakýsi zmatek v pojmech, kde se mluví o kartě smrti (má číslo 13) jako o "třinácté arkáně", ačkoli arkána je celá sada karet. Navíc má tato karta rozdělovat tarot na "malá tajemství" a "velká tajemství", což nápadně připomíná pojmy velká a malá arkána. Mám ale dojem, že tady je v tom překladatelka nevinně a buď byl mimo autor, nebo prostě blbnu já, protože jsem línej najít si originál.
   Někdy bych uvítal, aby postavy nemluvily tak příšerně spisovně. Nejvíc pěst na oko to je, když Stefanie vysílá do televize se svojí bandou průkopníků zla a jedna z nich prohlásí: "Proč neoživit hard rock? V obchodech a v rádiu člověk neslyší nic jiného než uhlazenou hudbu. Už toho bylo dost. Chci, aby na koncertech hrál burácivý rock." Kurzíva v originále přirozeně není... Uznávám, že Werber možná postavu rebelky takhle vážně napsal a upřímně řečeno mi je divný, že by tohle byl omyl...ale zní to tak divně...
   Trochu víc by mě trápily dvě místa, kde (ačkoli velmi aktivně prosazuje, že je vždycky nutné překládat zajeté obraty tak, jak to čtenář bude čekat a jak zní zajetý překlad) dost silně upravuje všeobecně známé věty. Ono jich je možná víc, ale tohle jsem pochytil.
   Za prvé, Felix po návratu ze smrti, který se odehraje veřejně, prohlásí: "Pro moji duši je to jen krůček, ale pro lidstvo mílový krok." Francouzský překlad Arstrongovy věty je: "C'est un petit pas pour l'homme, mais un bond de géant pour l'humanité." Jak jsem říkal, nemám originál Werberova románu, ale předpokládám, že použil Armstrongovu větu, předělávat zajetý český překlad mi přišlo divný.
   Druhá věc je Litanie proti strachu, kterou si Michael v jeden moment opakuje. Překladatelka si ji upravila po svém, nicméně litanie má jeden překlad, který se objevuje všude (aspoň google zná jenom jeden - ). Chápu, že znalost Duny je mimo její rozsah, ovšem ono je tam přímo napsaný, odkud to pochází.
   Nicméně tohle je dost rýpání a jsem nejspíš úplně jedinej, kdo to řeší (jeden spolužák mi napsal, že jsem magor, že řeším tu Dunu...nicméně pro čtenáře sci-fi je to podle mě poměrně špatně přehlídnutelná záležitost). Hlavně tahle knížka musela být na překlad vážně peklo a já stejně nemám co se do toho navážet, tak už radši mlčím...

J. M. Coetzee: V srdci země (In the Heart of the Country )

Miluje ho, nebo nenávidí?
Dcera, nebo milenka?
Sen, či skutečnost?

   Být tyhle tři řádky na knížce od kohokoli jiného než Coetzeeho, ani bych na tu knihu nešmátnul. Nicméně v tomhle případě jsem byl ochotný jít do toho risku. Jinak knížku jsem více méně náhodně vytáhnul z poličky v knihovně.
   Děj se odehrává na opuštěné farmě v Jížní Africe, kde žije dcera s otcem a několik sluhů - pár ve středním věku a černoch Hendrik. Vypravěčkou je právě dcera, která tu prožila celý život a má z toho takovou lehčí depku a většinu času tráví tím, že uvažuje nad faktem, že ji nikdo nechce, že nic neumí, že je úplně nemožná, atd. Otec je klasicky tvrďák, co akorát chodí a rozkazuje, nicméně ona samozřejmě pronikla pod tu tvrdou slupku na povrchu a ví, že tak skrývá vlastní nejistotu a lásku atd.
   Věci se rozhýbou, když si na farmu přiveze novou ženu. Dcera se cítí ještě blběji než kdy dřív, už jen proto, že je stará panna (není úplně jasný, kolik jí je, ale říká si tak a podstatný je, jak to vnímá ona...) a dost ji točí poslouchat rozvášněný vzdechy taťkovy ženušky. No, tak (asi na 4. straně) vezme sekyru, rozseká je oba na kusy a jde se utopit.
   Jenže chyba lávky, na straně 5 zjistíme, že slečna je sice narušená, ale ne zase tolik, a že žádná nová žena neexistuje. Teda jo, ale přivezl si ji Hendrik, ne otec. Nicméně otec nakonec začne spát se sluhovou mladičkou manželkou. Následovně se rozjede kolotoč všemožných úvah, možných rozvojů děje a představ, kdy na konci vlastně člověk stejně neví, kdo s kým spal, jestli někdo s kým spal, jestli teda otce vážně zastřelila, nebo jestli si to jen ten příběh představila tak dokonale, že se dostala několik měsíců do budoucnosti, jestli se jim sluhové rozutekli, nebo ne a tak.
   Co se týče děje, je to vlastně všechno. Respektive, děj tam prakticky není. Nečte se to úplně nejlíp, Awaris dokonce prohlásila, že tohle by prostě v životě nečetla. Pokusím se dát příklad vážně vyvedenýho kusu, podle kterýho tak usoudila (doufám, že jsem se trefil):

   Jsem, říkám si, věc mezi věcmi, tělo poháněné po cestě pákami a šlachami kostí, anebo jsem monolog pohybující se časem, přibližně sto padesát centimetrů nad zemí? Pokud se půda ukáže být pouze dalším světem, pokud se půda ukáže být pouze dalším slovem, v tom případě jsem pak doopravdy ztracená. Ať je to jakkoli, nejsem zkrátka sama sebou tak, jak bych si přála. Kdy se přenesu přes to, jak jsem se dnes v noci chovala? (Zatímco její otec spal s Hendrikovou ženou, vzala pušku a střelila do stropu...což byl směr otcovy ložnice...) Měla jsem zachovat klid nebo být srdnatější? Má nechuť ke Hendrikovu žalu ukázala moji malou srdnatost. Žena s rudou krví v žilách (jakou barvu má moje? vodnatě růžovou? inkoustově fialovou?) by mu strčila do ruky sekyru, aby tam vykonal svoji pomstu. Žena odhodlaná být autorkou svého vlastního života by se nerozpakovala roztáhnout závěsy a zaplavit hříšný skutek světlem měsíce, světlem buřičů. Jenže já, jak jsem se obávala, neustále přešlapuji mezi náročností dramatu a malátností meditace. I když jsem namířila zbraň a stiskla spoušť, zavřela jsem oči.
    
   A v tomhle úryvku se dokonce i relativně něco děje. Jinak jak už jsem řekl, hrdinka by mohla aspirovat na Miss Depka, nikdy mě nenapadlo, že se dá tolika způsoby vyjádřit, že si člověk připadá jak kus hadru, ale zjevně je možný to rozepsat na 160 stran a nemít s tím ani trochu problém. Sem tam se Coetzee pouští do lehce riskantních popisů, který teda nemůžu úplně posoudit, vzhledem k tomu, že rozhodně nejsem odborník na ženskou psychiku...nicméně opakovaní hlášek ve stylu "byla bych mnohem šťastnější, kdyby mi někdo naplnil tu mojí díru", nepovažuju za úplně...šťastný. Na druhou stranu je fakt, že hrdinka je tam hluboce vyšinutá, že by si to asi mohla úplně klidně vážně myslet...vzhledem k tomu, že si v klídku představuje, jak se její výkaly v jámě za domem mísí s otcovými a přijde jí to jako vážně výborný téma pro sebereflexi. Vlastně co já vím, třeba to ženský fakt někdy napadne...aspoň na moment.
   Takže tak nějak ta kniha vypadá. Asi ne každej by byl ochotnej dočíst to, asi dvacet stran před koncem jsem sám zaváhal (ale bylo mi jasný, že někde těsně před koncem bude jakýsi zásadní, šokující odhalení, jak to vlastně celý bylo, což by bylo hloupý nechat si utéct), ale literatura autorů s africkým původem už s sebou tuhle rozplizlost nese skoro automaticky (i když můžu hodnotit jen podle Coetzeeho a Mirissonový), takže se s tím prostě musí počítat.
   Krátce a jednoduše - give it a try.

Georges Perec: Život návod k použití (La vie mode d'emploi)

   Tuhle knížku jsem vyhrabal přes wiki, když jsem hledal něco, z čeho bych bral excerpta na práci z francouzský gramatiky. Tuhle soutěž teda nakonec vyhrál Merleho Malevil a od týhle knížky jsem ani nesháněl originální verzi. Ale když už mi to leželo doma, tak jsem se do toho kouknul.
   V úvodu vám autor představí jakousi teorii puzzlů - v první řadě, že sériově vyráběné puzzle jsou o ničem, protože přístroj má nastavenou jednu šablonu a jede a jede a jede. Zatímco pořádné puzzle jsou promyšlené, mají různé tvary a řezané jsou tak, aby člověka mátly, vytvářely dojem, že na dílek někam jasně patří, ale přitom je na něm úplně jiná část, zkreslují dojem barev, atd. Každá část je tedy předem promyšlená a má v celku svoji funkci. Nicméně je třeba se dívat až na celek, protože až ten určuje jednotlivé části. Tahle část mě trochu zděsila, kniha má přes 600 stran a číst takovou bichli o tom, že veškerenstvo je velkej boží plán, to se mi nechtělo. Díky bohu (jak ironické spojení vět...) to tak není.
   Kniha je vážně dělaná trochu jako puzzle. Jde o spoustu příběhů odehrávajících se v jednom pařížském domě, děj je zasazen do 70. let 20. století, ale většinu času se vrací do minulosti a odkrývá osudy postav žijících v domě i bývalých nájemníků. Některé postavy mají třeba i šest kapitol, ty se ale objevují v knize postupně. Je to tudíž docela bordel a musel jsem si vedle knížky dát celej stoh papírů, kam jsem si psal, co se komu přihodilo. K tomu jsou ještě některé kapitoly jako Schody, Sklepy, Výtahová šachta, atd., které občas přejdou na příběh některé z postav, někdy jsou jen popis. Prostě guláš.
   Hlavní výhodou i nevýhodou knihy je neskutečné množství popisů a výčtů věcí. Nevýhoda je, že to je nuda. Výhoda je, že se dají přeskočit. V plánu bylo asi něco jako "Vypočítej tři strany věcí, co máš ve sklepě, a já ti řeknu, jaký jsi", ale na to teda kašlu, hlavně když je popsaná každá postavička na šperkovnicích, skříních, skříňkách, stolcích, medailoncích a všem možným haraburdí, co se těm lidem doma válí. Aby toho nebylo málo, tyhle výjevy jsou občas podle skutečnosti nebo se k nim váže i smyšlený příběh, který samozřejmě v našem velkém puzzle života nemůže chybět.
   Vzhledem k tomu, že v domě je asi 30 bytů (2 horní patra jsou pro služebnictvo, tak je to spíš spousta pokojíků) a v knize jsou většinou i nájemníci jednu generaci zpátky, bylo nutné vymyslet vážně spoustu životních osudů, hlavně takových, aby byly aspoň trochu záživné pro čtení. To s sebou nese hlavní nevýhodu knížky, a tou je děsná nepravděpodobnost všech těch příběhů. Na jeden dům rozhodně až moc vražd, sebevražd, mladistvých matek opustivších rodiče, zlodějů, dobrodruhů, umělců, pošahanců a sexuálních maniaků. Na druhou stranu, když přeskočíte ty nekonečný výčty vybavení bytů (to muselo být příšerný překládat...), je to většinou docela zábava.
   Nemá smysl sem vypisovat všechny příběhy, ani se mi do toho nechce, navíc by to prodloužilo článek na nesnesitelnou dýlku, ale aspoň ty zásadní, co mají nejvíc prostoru, nebo jsou dostatečně vtipně ujetý, sem dám:

Cyrille a Olivie Altamanovi
   Celou dobu chystají večírek, většina kapitol, hlavně v prvních částech knihy, jsou jen popis přepychového vybavení bytu. Olivie byla v mládí baletka, ovšem otěhotněla se svým učitelem, což byl sebestřednej idiot, co jí věčně hučel do hlavy, jak spolu dobudou tancem svět. Nicméně jakmile otěhotněla, řekl jí, že přece nevymění pomíjivou chvilku slávy za dítě, které jí dal ON SÁM. Olivie ovšem nehodlala přijít o svoji šanci na kariéru a s pomocí  svého přítele z dětství Cyrilla šla na potrat. Později se nějak vezmou a mají dceru Véronique, která se skoro nestýká s otcem, vůbec ho nemá ráda, dokonce usoudí, že není jeho dítě. Nakonec najde dopis, kde Cyrille Olivii píše, že ji miluje, i když ho celý život trestá za něco, co sama chtěla udělat a udělala by to i bez něj, což by nějak unesl, kdyby mu aspoň dovolila pořádně vídat dceru.
  Olivie ho nakonec zastřelí. Lovely.

Beaumontovi
   Véra a Ferdinand měli dceru Elizabeth. Ta si vzala Françoise a s ním měla dcery Béatrice a Annu.
   Ferdinand pracoval jako archeolog. Celý život hledal nějaké město, který nenašel, a spáchal sebevraždu.
   Véra pochází z Ruska, jako malá přežila s matkou, když rudoarmějci vystříleli její rodinu, protože se jim podařilo utéct v mlze. Nejdřív se živila jako tanečnice a zpěvačka, dceři se moc nevěnovala.
   Elizabeth od matky poměrně záhy utekla a dost dlouho o sobě nenechala žádné zprávy. O několik let později byla nalezena - ona i její manžel byli zavražděni v posteli. Jejich dcery si vzala do starosti Véra. Ta najala soukromého detektiva, aby záhadu objasnil. Zjistilo se, že Elizabeth pracovala u švédského velvyslance jako chůva, ale omylem nechala utopit se jeho syna ve vaně. Utekla a jeho žena spáchala sebevraždu, když našla dítě. Ericsson (jak originální jméno pro Švéda) ji začal hledat, několik let ji pronásledoval a dokonce ji i našel. Několikrát ji mohl bez problémů zabít, ale vždycky si našel nějakou omluvu. Nakonec mu Elizabeth sama napsala, že tímto přestává utíkat a ať si přijde, jestli teda chce. No on moc nechtěl, ale Elizabeth mu po druhém porodu napsala znova, ať už ji nemučí a konečně to udělá. No a bylo. Pak spáchal sebevraždu.

Bartlebooth
   Zbohatlík, co si pořídil a propojil dva byty v domě. Má spoustu peněz, může všechno, ale nevidí v životě nic, co by mělo smysl. Proto vytvoří plán, kterým hodlá dokázat...no, nevím ani co. Chce udělat něco systematicky, promyšleně, co nakonec zmizí beze stopy "samo v sobě". Tak se nejdřív u souseda malíře Valèna 10 let učí malovat akvarely. Potom 20 let objíždí světové přístavy a maluje je. Postupně je posílá truhláři Winclerovi, a ten z nich dělá puzzle (promyšleně, aby luštitele potom mátl). Bartlebooth je pak 20 let skládá a jezdí s nimi tam, kde je namalovat, aby je na místě omyl. To se mu ale nepovede, protože nakonec začne slepnout, s některými posílá svého sluhu a asi 60 jich vůbec nestihne. Navíc porůznu soupeří s lidmi, co mu strkají nos do života, jmenovitě souseda Rorchasha, který pracuje v televizi a chce o něm udělat film. Pak je to ještě historik umění Beynard, který má udělat výzdobu luxusním hotelům a chce pro to něco extra. Ve své snaze dokonce zapálí někomu byt a několik lidí, co vezou smazat akvarel za Bartlebootha, zabije v autonehodě, takže to zbohatlík zabalí a už jen složené puzzle pálí. Knížka končí jeho smrtí.

Gratioletovi
  Majitelé domu a asi nejtragičtější rodina v knize.
  Juste byl jeden z lidí, co dům nechali postavit, svůj majetek pak dělil mezi čtyři děti - Emila, Gérarda, Ferdinanda a Hélène.
   Emile zdědil dům a stal se správcem. Už za něj se několik bytů muselo rozrprodat, v 70. letech pak rodině zbývá už jen pár malých bytů.Zároveň cítil, že z toho ze sourozenců vyšel nejlépe, takže na sebe až moc přebíral problémy sourozenců.
   Gérard dostal statek, více méně se o něj staral, ale půlku ho prodal, aby zajistil vdovu po Ferdinandovi.
   Fredinand dostal akcie v důlní společnosti, která se snažila najít ložiska cínu. To nějak nevycházelo, tak se pokusil obchodovat s kožešinami. Když už hodlal začít je prodávat, trh náhle klesl a nikdo je nechtěl. Pak mu vyhořely sklady. A pak umřel někde v Argentině.
   Hélène dostala obrazy, což ji docela naštvalo, nicméně doopravdy měly stejnou cenu jako ostatní díly dědictví. Prodala je a s manželem odjela do Ameriky, kde se živili hazardem. To se jí ale nevyplatilo, protože manžela zavraždili, tak se vrátila do Francie, kde dostala byt v domě, který v té době již spravoval její synovec François.
   Olivier je vnuk Gérarda a dům spravuje v době děje. S manželkou se seznámil jako voják v Alžírsku, ovšem její otec ji jednoho dne uškrtil a oběsil se. Isabelle je zase lehce...jiná. Tedy ve škole napsala esej o tom, jak se zamilovala do muže bez tváře a kvůli lásce pro něj udělá cokoli (je jí asi...9?).


Joe Slowburnová
   Jedna z dřívějších nájemnic, bydlela se sluhou Carlosem, vycházela jen v noci a vždy nádherně oblečená. Ostatní nájemníci měli podezření, že v bytě s ní žije někdo další. Jednoho dne byla ona i Carlos zabiti, vrahem byl její manžel, co doopravdy celou dobu zůstával v bytě.
   Ve skutečnosti se jmenovala Ingeborg a její manžel Blunt. Setkali se v Americe, ale on musel jít bojovat do Koreje. Zde se setkal s Aureliem Lopezem - později Carlosem. Společně utekli z hlídky, což způsobilo, že zbylých 10 mužů z jejich jednotky zemřelo. Úřady předpokládali, že je Blunt v zajetí. Lopez ho začal vydírat, takže se Blunt obrátil na Ingeborg, aby mu dala peníze. Ta za ním jela na Cejlon a peníze mu dala, později se spolu živili jasnovideckými představeními. Jednou za nimi přišel zákazník, že by chtěl vyvolat Mefistotela a požádat ho o přání, což na něj manželé rádi zahráli, protože nabízel dost slušnou částku. Později se to o nich rozkřiklo a manželům se povedlo docela slušně vydělávat, tak se vrátili do Francie. Bohužel, nalepil se na ně Aurelio a dál je vydíral. Ingeborg tedy musela sama pokračovat v seancích, které překvapivě zákazníkům vážně pomáhaly v dosažení cílů, protože jim daly pocit, že jsou všemocní. Zatím skončila válka v Koreji a kdosi poznamenal, že Bluntovo jméno není v seznamu vězňů, takže po něm šly úřady.
   Ingeborg nakonec usoudila, že takhle to nejde a že musí Aurelia zabít. Blunt ho uškrtil, ale pak si všiml dvou mužů, co sledovali dům. Hráblo mu, jak byl pořád doma, že si Ingeborg nedala dost pozor a že je Aurelio dal hlídat, tak ji v záchvatu zabil taky. Zatkli ho, odsoudili ve Francii, pak ho poslali do Ameriky, kde dostal doživotí za dezerci. Ve vězení si nakonec seancemi sám dost vydělal a dostal se mezi deset nejbohatších vězňů Ameriky.
   Ti dva muži byli ovšem od Ericssona, který dal hlídat dům, kdyby se snad Elizabeth de Beaumont vrátila za matkou.

Tak to asi stačí, jsou tam i zábavnější story (navenek nudní manželé, co společně loupí, protože je to sexuálně vzrušuje), ale už takhle se mi to nějak moc roztáhlo.

Teď jsem našel, že každá kapitola je z jedné místnosti, čehož jsem si jaksi nevšimnul...no nic.

Sex and the City 2

   Takže, na tenhle film jsem dostal pozvání, protože kamarád dostal z práce dva lístky, takže proč ne, že jo. Sice jsem měl další den zkoušku z lexikologie, ale prostě jsem si věřil a ono to vyšlo (dostal jsem 2, kdyby to někoho vyloženě zajímalo). Na film jsem šel s představou, že to bude hrůza hrůz a vlastně už po cestě jsem si zformuloval pár vtipnejch přirovnání, co bych o tom potom napsal (tak nějak jsem některý situace vytušil už dopředu, tak jsem usoudil, že je tam potom vešroubuju). Seriál je podle mě fajn a rozhodně se dá sledovat, první film byl totální katastrofa. Navíc jsem z internetu vytušil, že tohle je ještě horší než jednička, takže jsem do sálu vstupoval s přesvědčením, že jsem měl snad raději zůstat doma a šprtat překladatelský postupy.
   Jenže po patnácti minutách jsem zjistil, že to je vážně sranda. Někdy po třiceti mě napadlo, že teď už to musí začít být trapárna, ale zbytek si udržel stejně snesitelnou úroveň. Takže stručně k ději (tady musím dát zapravdu negativním kritikám, že to skoro žádný děj nemá):
   Hrdinky řeší spoustu pseudoproblémů - Pan Božský dal Carrie do ložnice televizi a nechává boty na sedačce, taky nechce chodit na večeře ven, ale klidně kupuje nějaký junk food, aby jedli doma. Charlotte má chůvu s obříma kozama, co nenosí podprsenku, a neustále depkuje, že ji manžel podvede. Samantha do sebe konstatně cpe hormony a tlačí se do šatů, co jsou "rather young". Miranda táhne finančně domácnost a neustále ji jebe šéf, takže dá výpověď. Samantha nakonec dostane nabídku dělat reklamu hotelu v Abú Dhábí, kam protlačí i všechny kámošky, takže vyrazí do megaultraluxusního hotelu, kde nebudou muset platit ani ň. Pak se dlouho neděje nic podstatnýho, až Samantha málem ojede dánskýho architekta na pláži, v čemž jí zabrání jen jediná maličkost, a to místní policie. Šejka-sponzora to lehce nakrkne, a tak hrdinky musí narychlo vypadnout, aby nemusely platit skromných 22 000 dolarů za noc. Někde v mezidobí Carrie narazí na jednoho ex, se kterým se políbí, a protože to je fakt děsně big deal, tak to zavolá panu Božskýmu a vyleje mu srdce. Ten nakonec zareaguje tak, že aby teda už nezapomínala, že je vdaná, věnuje jí prsten s obřím černým diamantem. No...takže tak.

   Jasně, děj je debilní. Jasně, jde proti původnímu smyslu seriálu, z postav dělá kravky, co většinu času akorát pištěj (hlavně Miranda, u tý je to fakt utrpení). Jakmile film přejde jen do lehce vážné roviny, nedá se to sledovat. Rozhovor Mirandy a Charlotte, kdy obě dojdou k tomu, že je naprosto nepochopitelný, že existují matky, co se o děti dokáží postarat bez chůvy, je vyloženě příšernej. Ten závěr s diamantem jakbysmet. I když vrchol je, když jsou všechny čtyři na poslední chvíli zachráněny před davem rozhořčených muslimů na tržišti skupinkou místních žen, které tajně pořádají čtenářský klub, kde probírají knihu o tom, jak zůstat krásná po klimakteriu. Navíc všechny na závěr shodí burky, pod kterými ukrývají modýlky od Luise Vittona, což je fakt na pěst.
   ALE...já se bavil. Několikrát jsem dostal naprosto hysterickej záchvat smíchu, a když jsem z kina odcházel, měl jsem daleko lepší náladu než předtím. Dokonce jsem si ochotně přečetl ještě poznámky z Peprníkovy English Lexocology, k čemuž bych nejít na ten film asi nedokopoal, i kdybych měl ty asi 3,5 hodiny navíc (když počítám cestu, atd.). Moje reakce je asi daná spíš tím, v jakým stavu jsem tam šel, co jsem čekal a že nálada v kině byla super. Výkřiky typu "Ta Carrie je fakt kráva", když volá Božskýmu, že se cucala s jiným, byly úplně běžný (normálně mi lezou na nervy, ale tady mi to nevadilo). Prostě to byl fajn večer.
   Takže rozumím lidem, co to zadupou, protože jindy bych to udělal asi taky, ale prostě po několika dnech studia synonymity prokládané Malevilem, to tak nějak prostě sedlo. Vlastně naopak mi unikají recenze, co se toho zastávají v tom smyslu, že to ukazuje "ženský svět" a emancipaci a bla, protože pro tyhle věci je to ten nejhorší snímek pod sluncem. Ne, ještě horší je film Ženy...
   Co mě rozhodilo mnohem víc, to byly příšerný titulky. Ani jsem nekoukal na jméno, nicméně autor (sorry, dámy, použiju tady generické maskulinum...) naprosto zabil snad všechny slovní hříčky, co mohl. Mimo to nějaká snaha o reálně znějící dialogy byla podle něj zjevně naprostá zbytečnost, takže dost často to znělo kostrbatě a přibližně jako z Ulice (btw, někdy si pusťte tak deset minut, tak neskutečná řeč se jen tak nevidí). Nakonec jsem pochytil i pár vyložených chyb (stylistické zařazení slov úplně přecházím, to ani nemá cenu komentovat), například vintage watch jako starožitné hodinky. Pak jsem je raději přestal sledovat úplně.
   Takže pokud budete mít někdy vážně hooodně volnýho času, doporučuju tomu aspoň dát šanci. I když nic neslibuju...