Tuhle knihu jsem přečetl jen kvůli našemu čtenářskýmu klubu (do kterýho se nikdo z vás nechce přidat, vy hanby hanbatý nečtenářský) a bylo to…peklo. Sice bych po Houellebecqovi přečetl cokoli, co nemá koncentraci slova „kozy“ minimálně jednou za stránku, ale teda tohle je zase jinej extrém. A navíc jsem měl rozečtenou La Sorcière. No prostě děs. Kate, která nám to vybrala, omlouvá jen to, že neměla tušení, o jakou knížku jde, protože jí to někdo doporučil (nicméně s takovým člověkem bych do konce života nemluvil…).
Základem týhle knihy je, že autorka (jinak také známá jako Vánočka Volozvladačová) se rozhodla si něco přát a pokud si to bude přát dost silně a upřímně, tak se to stane. To je celý. Jo, ještě má problém, že krom duševního klidu chce i dům a chlapa, protože takový přízemnosti by si člověk přát neměl. To je tak asi souhrn těch 330 stran, ale pokusím se to nějak rozvést.
Knížka je rozdělená do tří částí a ty se pak dělí podle měsíců na kapitoly. Autorka to píše jako autobiografii, ale teda jako…dejme tomu. Nějak se tam časově trochu skáče, ale základem je, že před asi dvanácti lety se rozvedla, což se seběhlo tak, že s manželem chodili do nějaký meditační skupiny, jenže ona se zakoukala do instruktora, pak snad manžel taky něco s nějakou jinou a pak se to celý rozpadlo. A Noelle tím furt trpí, protože pišla o svoji supportive group a cítí se zodpovědná a tak No, ale podstatný je, že v tý době potkala Carole.
Carole je dost hardcore. Cokoli si člověk přeje, se může stát. A fakt to funguje, protože ona už má asi 5 baráků ve Francii a dva v Americe. Taky si staví malý modly v podobě toho, co chce. Takže přinutí Noelle, aby si udělala malou verzi domečku. Noelle pozděi usoudí, že na dům jsou taky potřeba peníze, tak si udělá miniaturní modýlky bankovek tak, že rozstříhá jednodolarovku. Carole ale zachází dál. Jednu dobu byla fakt divoká, ale pak se zahleděla do očí svýho dítěte a uviděla tam hluboký, přehluboký žal…tak sezvala všechny kamarády, oholila si hlavu, na papírky napsala, že teď má v plánu najít si muže svýho života a všem ty papírky začala rozdávat. Nakonec to jednoho z nich začalo nejspíš tak štvát, že zavolal svýmu obdobně švihlýmu známýmu – s tím žije Carole nejspíš dodnes. Nicméně její teorie je, že pokud něco chceš, prostě si ujasni, co chceš a pak si z papundeklu udělej maketu…a ono to přijde, no fíha.
Autorka potom naráží na různý životní úskalí, a to jak svoje, tak cizí. Obvykle to řeší tím, že vezme kus papíru, napíše na něj něco jako Ať se ta a ta smíří s dcerou a tak do 50 stran se to zázračně stane. Úplně největší záhul bylo, když zjistila, že nemá dost peněz na zálohu za dům, co chce koupit, tak si přála…a Universum zrovna zřejmě natahovalo uši, protože hned další den jí zavolala matka a co se nestalo? Před dvaceti lety uložila peníze na jakejsi účet a teď tam je nastřádaný slušný jmění. Nebo když matce zařizuje byt a najde jeden, o kerým usoudí, že tam matku prostě musí nastěhovat (protože někde uvnitř cítí, že je jí ten dům souzenej). Jenže ouha, není tam nábytek. No tak si prostě přeje, aby ho sehnala. Toho večera slyší venku kočku a jde se podívat…a potká sousedy, který tu kočku taky slyšeli. A úplně čirou náhodou mají sousedi sklep nacpanej starým nábytkem, kterýho se chtěj zbavit. A kočka…nikde není vidět. Autorka píše, že tomu sama nechtěla věřit. No, tak to jsme dva.
Celý rok naprosto zázračně naráží na samý duchovní, děsně moudrý lidi. Zaprvý je tu Nicholas, který ji najednou zavolá, jak děsně obdivuje její knížky (a kdyby si neudělala oltářík, tak Vesmír by nezařídil, aby tenkrát zvednul telefon, jen aby bylo jasno). No za chvíi spolu začnou chodit. Problém je, že je mu kolem padesáti a bydlí na studentský koleji, ale dělá s problémovejma dětma a chce spasit svět, takže to je dobrý. Ale Noelle naslouchá osudu a taky jí při meditaci poradí její duchovní průvodce v podobě tety Jamimy z obalů na sirup (nebo těsto na , takže si ho trochu srovná.
Ona ta kniha vlastně žádnej děj nemá, autorka akorát neustále někoho potkává a někam jezdí, což jí pak umožňuje rozvíjet svoje podivný teorie o tom, jak člověk musí k životu přistupovat aktivně, což je teda fakt novinka. Jinak jsem celou četbu dostával záchvaty strašlivýho nutkání tý knize nějak ublížit, nicméně přece se nebudu mstít Noelle na nevinným kusu papíru, co mi nikdy nic neudělal (ale vážně…kdybych si to pořídil domu, jen těžko bych odolával tomu pokušení použít tu snůšku blábolů u nás na chatě k zátopu). Asi si teď sednu, udělám z kartonu modlitebnu v podobě nepíšící Noelle Oxenhandler a pod postel si dám papír se svým momentálně největší přáním: Ať už ta ženská nikdy nic nenapíše…i když ať si píše, ale ať už o nikdy nemusím číst.
0 komentářů:
Okomentovat