Příjemný na týhle knížce je, že se na našem čtenářským seznamu vymyká jinak převládajícím kategoriím „silná žena“, „slabá žena“, „slabá žena zničená mužem“ a „rasismus“. Začátek knížky mě celkem ničil, protože Henry James se rozhodl použít tu nejrozsekanější větnou stavbu, kterou angličtina ještě unese, a teda v některých momentech jsem si říkal, že je mi už jedno, k čemu se nějaký slovo vztahovalo. Jako příklad jsem našel tuhle větu: I slept little that night – I was too much excited; and this astonished me, too, I recollect, remained with me, adding to my sense of the liberality with which I was treated. Později jsem si buď zvyknul, nebo možná autor trochu ubral, ale tahle věta mi přijde ujetá.
Jinak děj poměrně vyčerpávajícím způsobem popsala Awaris, takže tím bych to smetl ze stolu…
Jinak sdílím Awarisino přesvědčení, že ta ženská je jednoduše magor a že tam žádný duch není. Původně jsem myslel, že argument s popisem duchů půjde vyvrátit tím, že je doopravdy popsala zevrubně a detaily jí dodala až kuchařka, ale (bohužel) tady v tý části samotná guvernantka popisuje duha dost podrobně:
“He has no hat.“ Then seeing in her face that she already, in this, with a deeper dismay, found a touch of picture, I quickly added stroke to stroke. “He has red hair, very red, close-curling, and a pale face, long in shape, with straight, good features and little, rather queer whiskers that are as red as his hair. His eyebrows are, somehow, darker; they look particularly arched and strange – awfully; but I only know clearly that they’re rather small and very fixed. His mouth’s wide, and his lips are thin, and except for his little whiskers he’s quite clean-shaven. He gives me a sort of sense of looking like an actor.“
Takže jediná možnost je, že někde viděla jeho obrázek (což by snad teoreticky bylo možné v kanceláři zaměstnavatele), nebo to tam James přidal, aby byl v knížce vůbec nějakej argument proti šílenství vychovatelky. Je fakt, že třeba duch Miss Jesebel (což byl ta první, dneska mrtvá guvernantka) je popsaný daleko všeobecněji.
Jinak hlavní postava se tak trochu zakouká do toho strýčka obou dětí a sem tam choí zahradou a říká si, jak by bylo super, kdyby najednou stál za rohem. Vlastně při týhle procházce to je poprvé, kdy zahlídne ducha Petera Quinta (ten řidič). A jeden z výkladů je, že duchové jsou projev její potlačovaný sexuality. Což mi přijde jako fakt dobrý – duchové mrtvých milenců jako metafora pro šílející libido.
Takže to je tak všechno, co bych dodal. Nakonec je to docela zábavná knížka, horor je sice pro dnešního čtenáře dost silný slovo, ale je to docela fajn duchařina. Sledování naprostýho šílenství hlavní postavy je poměrně záživný, i když její výbuchy něhy jsou docela nesnesitelný (a ani se Milesovi nedivím, že se k ní chová povýšeně, protože ta ženská se k nim chová jak blázen).
0 komentářů:
Okomentovat