Marie NDiaye: La Sorcière (Čarodějnice)

    Na tuhle knížku jsem padnul během náhodnýho prolejzání knihovny, ze jména autorky jsem měl dojem, že nám o ní říkali na literatuře, tak jsem si to půjčil. Je to mimochodem jediný román od týhle spisovatelky, co vyšel česky. Jinak název podle mě není česky úplně nejšťastnější, Čarodějka by tady bylo lepší, ale dobrý.

   Lucie to nemá lehký. Manžel Robert se jí odcizuje, radši tráví čas v práci a nasednou si domů dokonce přivede chlapa, kterej právě opustil ženu a nemá kde zůstat. Její jediná (podle všeho jediná) kamarádka Isabelle je sebestředá kráva, co naprosto ignoruje malýho syna i manžela. A její dcery Maud a Lise jsou právě v pubertě, což je vždycky opruz. Jenže jako by tohle nestačilo, Lucie je čarodějka, a to ne právě moc dobrá. Vzmůže se maximálně na nakouknutí do minulosti či budoucnosti, ale to jí tak moc nejde. Ještě dokáže sledovat lidi a koukat, co právě dělaj. Její matka je nejspíš nejlepší žijící čarodějka, ale přestala dar používat, a to Lucie taky moc nepřidá. Maud a Lise se navíc učí nějak moc rychle a Lucie docela brzo přijde na to, že jsou vlastně daleko lepší než ona.

   Jednoho dne se Robert prostě nevrátí z práce a Lucie zjistí, že je u matky v Poitiers (svým kouzelným pohledem). Navíc se jí ozve otec, že nutně potřebuje zpátky peníze, co jí půjčil, nicméně ty sebral Robert. Lucie pak sebere dcery a vypraví se postuoně za svými rodiči, protože vytvořila jakejsi plán na to, jak svoje rozvedený rodiče dostat zase k sobě. Chce, aby se sešli na víkend a strávili spolu všichni čas. Matka řekne, že dobře, ale chce vzít novýho přítele s sebou. Otec taky svolí, ale jen když mu vrátí ty prachy. Vlastně to vypadá, že jakmile bude mít peníze, tak už ho Lucie nebude zajímat vůbec, protože od rozvodu žie žiot na vysoký noze a dost si užívá.

   Nakonec dorazí k tchýni, kde se schovává Robert, ale ten zatím zdrhnul. Lucie se tu potká ještě s Robertovou sestrou Lili, který je asi 18 a je těhotná. Tchýně z toho dost šílí, ale pořád pobíhá a vykládá, jak se bude o dítě starat a všechno bude super. Maud, Lise a Lili spolu odejdou na večer a když se ráno vrátí, tak Lili…není těhotná. Tchýně je naprosto mimo a dvojčata sedí na křesech, koukají na televizi a s ledovým klidem akorát prohlašují Il n’y a plus de bébé. Na cestě pryč se Lucie ptá, co je s tím dítětem, ale obě se promění ve vrány, odletí a už se v knížce neobjeví.

   Lucie se vrátí domů a pár týdnů je úplně mimo. Akorát sleduje  okna Isabellina manžela, jak chodí sám domů. Isabelle totiž zatím nechala syna na internátu a žije jinde. Lucie dostane telefon od otce, který tlačí na to, aby poslala ty peníze. Rozhodne se tedy najít Roberta a vysleduje ho až domů, kde ale bydlí s jinou ženskou a  kopou dětí. Robert ji pošle do háje, protože teď vede normální život a nemusí se zabývat tím, že jeho žena a dcery jsou divný. Na cestě pryč Lucie narazí na Isabelle, která ji pozve jako profesorku do svojí pochybný školy Université Femminine de la Santé Spirituelle d’Isabelle, kde by studentky za těžký prachy učila divination. Lucie spíš jen všem vykládá, co vidí, ale rychle přijde na to, že takhle by za chvíli padla vyčerpáním, tak si začne vymýšlet. Jinak škola je plná naprosto ztracených existencí, kterým ke všemu Isabelle vládne lehce despoticky.

   Jedou se ve škole objeví Robert a dá Lucie krabičku se šnekem s tím, že to posílá její matka. Byla se stavit za jejím otcem, usoudila, že vede život fakt špatně, a proměnila ho ve šneka. Do toho přijedou policajti a Lucie zatknou za šarlatánství. Ve vězení se jí nejdřív pokusí jeden hlídač upálit a pak ještě přijde o krabičku se šnekem.

   Úplně na závěr jde Lucie po ulici a potká Roberta, jeho matku a Robertovu novou rodinu. Všichni kromě tchýně se od ní drží dál a tchýně zase blábolí o tom, jak je teď nejvíc šťastná, protože Robertova nová ženská je tak děsně super.

   Na netu tuhle knížku řadí do magicýho realismu, což dost sedí, když se vezme v potaz, jak tam vlastně nikomu nepřijde moc divný, že se třeba Luciina matka objevuje a mizí v cizím domě, jak se jí zlíbí. Vlastně vůbec nikdo, snad kromě policajtů na konci, nemá problém přijmout fakt, že Lucie a její rodina (aspoň ta ženská část) umějí čarovat. Samotný čarování není až zase tak podstatný a vlastně spíš jen podtrhuje jakousi mlhavost celýho děje. Ale kdyby to tam nebylo, zase tak moc by se asi taky nestalo (ostatně, Lucie by manžela mohla najít všema možnejma způsobama a celý zástupy puberťáků už zvládly utéct z domu bez toho, aby se uměly proměňovat ve vrány). Děj stojí spíš na zápletce s rozpadající se rodinou, nezájmu lidí o sebe navzájem a postavě Lucie, který podle mě kapu hrabe.

    Lucie je vlastně hlavní věc, co mi na knížce vadila. Hlavně mi dost lezlo na nervy, jak neustále hučela do rodičů, ať nezapomenou na společný naplánovaný víkend, a to i když by i úplnej dement viděl, že ty dva lidi spolu nechtěj být a taky se už k sobě nikdy nevrátěj. Takže Lucie neustále kňourá, jak to bylo v dětství fajn, když byli všichni spolu. Podle mě je prostě úplně vyřízená z toho, že ji manžel nechal, a snaží se někde si to kompenzovat. Na druhou stranu to možná začala plánovat ještě před tím, než zmizel…což by bylo fakt smutný.

   Takže pravda, je to prostě další kniha na téma „lidi jsou si navzájem celkem šumák a některým z toho šibne“ (specielně Robertova matka je úplně mimo), s čímž se ne úplně originálně pojí strohost stylu. Na druhou stranu to má dost věcí do sebe. Na malým prostoru je dost zajímavých postav. Isabelle je svým způsobem obraz moderní ženský, co chce mít kariéru, ale dotahuje až moc daleko a jde docela přes mrtvoly. O Maud a Lise se toho čtenář moc nedozví, nicméně je docela jasný, že jak děj postupuj, tím dál tím míň vnímají, co se děje kolem nich, a vlastně skoro pořád sledují televizi (protože stejně vědí, co se bude v reálným světě dít, tak proč se starat). V Luciině matce jsem se moc nevyznal, protože někdy zběsile posunkuje, ať před jejím přítelem Lucie nemluví o kouzlení, ale pak se i ním přiteleportuje do cizího domu a manžela promění ve šneka…asi si Luigi zvyknul (teď si tak říkám, že se asi nejmenuje Luigi, to byl přítel matky tý ženský z Roku přání…no to je fuk).

   Nikdy nevím, co napsat úplně na konec. Tak prostě…La Fin.

Noelle Oxenhandler: Rok přání (The Wishing Year)

  Tuhle knihu jsem přečetl jen kvůli našemu čtenářskýmu klubu (do kterýho se nikdo z vás nechce přidat, vy hanby hanbatý nečtenářský) a bylo to…peklo. Sice bych po Houellebecqovi přečetl cokoli, co nemá koncentraci slova „kozy“ minimálně jednou za stránku, ale teda tohle je zase jinej extrém. A navíc jsem měl rozečtenou La Sorcière. No prostě děs. Kate, která nám to vybrala, omlouvá jen to, že neměla tušení, o jakou knížku jde, protože jí to někdo doporučil (nicméně s takovým člověkem bych do konce života nemluvil…).

   Základem týhle knihy je, že autorka (jinak také známá jako Vánočka Volozvladačová) se rozhodla si něco přát a pokud si to bude přát dost silně a upřímně, tak se to stane. To je celý. Jo, ještě má problém, že krom duševního klidu chce i dům a chlapa, protože takový přízemnosti by si člověk přát neměl. To je tak asi souhrn těch 330 stran, ale pokusím se to nějak rozvést.

   Knížka je rozdělená do tří částí a ty se pak dělí podle měsíců na kapitoly. Autorka to píše jako autobiografii, ale teda jako…dejme tomu. Nějak se tam časově trochu skáče, ale základem je, že před asi dvanácti lety se rozvedla, což se seběhlo tak, že s manželem chodili do nějaký meditační skupiny, jenže ona se zakoukala do instruktora, pak snad manžel taky něco s nějakou jinou a pak se to celý rozpadlo. A Noelle tím furt trpí, protože pišla o svoji supportive group a cítí se zodpovědná a tak No, ale podstatný je, že v tý době potkala Carole.

   Carole je dost hardcore. Cokoli si člověk přeje, se může stát. A fakt to funguje, protože ona už má asi 5 baráků ve Francii a dva v Americe. Taky si staví malý modly v podobě toho, co chce. Takže přinutí Noelle, aby si udělala malou verzi domečku. Noelle pozděi usoudí, že na dům jsou taky potřeba peníze, tak si udělá miniaturní modýlky bankovek tak, že rozstříhá jednodolarovku. Carole ale zachází dál. Jednu dobu byla fakt divoká, ale pak se zahleděla  do očí svýho dítěte a uviděla tam hluboký, přehluboký žal…tak sezvala všechny kamarády, oholila si hlavu, na papírky napsala, že teď má v plánu najít si muže svýho života a všem ty papírky začala rozdávat. Nakonec to jednoho z nich začalo nejspíš tak štvát, že zavolal svýmu obdobně švihlýmu známýmu – s tím žije Carole nejspíš dodnes. Nicméně její teorie je, že pokud něco chceš, prostě si ujasni, co chceš a pak si z papundeklu udělej maketu…a ono to přijde, no fíha.

   Autorka potom naráží na různý životní úskalí, a to jak svoje, tak cizí. Obvykle to řeší tím, že vezme kus papíru, napíše na něj něco jako Ať se ta a ta smíří s dcerou a tak do 50 stran se to zázračně stane. Úplně největší záhul bylo, když zjistila, že nemá dost peněz na zálohu za dům, co chce koupit, tak si přála…a Universum zrovna zřejmě natahovalo uši, protože hned další den jí zavolala matka a co se nestalo? Před dvaceti lety uložila peníze na jakejsi účet a teď tam je nastřádaný slušný jmění. Nebo když matce zařizuje byt a najde jeden, o kerým usoudí, že tam matku prostě musí nastěhovat (protože někde uvnitř cítí, že je jí ten dům souzenej). Jenže ouha, není tam nábytek. No tak si prostě přeje, aby ho sehnala. Toho večera slyší venku kočku a jde se podívat…a potká sousedy, který tu kočku taky slyšeli. A úplně čirou náhodou mají sousedi sklep nacpanej starým nábytkem, kterýho se chtěj zbavit. A kočka…nikde není vidět. Autorka píše, že tomu sama nechtěla věřit. No, tak to jsme dva.

   Celý rok naprosto zázračně naráží na samý duchovní, děsně moudrý lidi. Zaprvý je tu Nicholas, který ji najednou zavolá, jak děsně obdivuje její knížky (a kdyby si neudělala oltářík, tak Vesmír by nezařídil, aby tenkrát zvednul telefon, jen aby bylo jasno). No za chvíi spolu začnou chodit. Problém je, že je mu kolem padesáti a bydlí na studentský koleji, ale dělá s problémovejma dětma a chce spasit svět, takže to je dobrý. Ale Noelle naslouchá osudu a taky jí při meditaci poradí její duchovní průvodce v podobě tety Jamimy z obalů na sirup (nebo těsto na , takže si ho trochu srovná.

   Ona ta kniha vlastně žádnej děj nemá, autorka akorát neustále někoho potkává  a někam jezdí, což jí pak umožňuje rozvíjet svoje podivný teorie o tom, jak člověk musí k životu přistupovat aktivně, což je teda fakt novinka. Jinak jsem celou četbu dostával záchvaty strašlivýho nutkání tý knize nějak ublížit, nicméně přece se nebudu mstít Noelle na nevinným kusu papíru, co mi nikdy nic neudělal (ale vážně…kdybych si to pořídil domu, jen těžko bych odolával tomu pokušení použít tu snůšku blábolů u nás na chatě k zátopu). Asi si teď sednu, udělám z kartonu modlitebnu v podobě nepíšící Noelle Oxenhandler a pod postel si dám papír se svým momentálně největší přáním: Ať už ta ženská nikdy nic nenapíše…i když ať si píše, ale ať už o nikdy nemusím číst.

Michel Houellebecq: Elementární částice (Les Particules élémentaires)

   Nejněžnější byly chvíle, kdy hladila jiné ženy; když je přenechala Brunovi, rozplývaly se nad hbitostí jeho jazyka, schopností jeho prstů odkrýt a dráždit jejich klitorisy; bohužel jakmile se rozhodly jim to oplatit, bylo výsledkem většinou zklamání. Jejich pičky, vytahané pícháním jak na běžícím pásu a drsným prstěním (často prováděném několika prsty najednou nebo i celou pěstí), byly asi tak citlivé jako hrouda sádla. Posedlé frenetickým tempem hereček zavedeného porna mu honily péro brutálně a směšným způsobem, jako by šlo o necitlivou masitou pístnici (svou roli nepochybně hrála v přehnaně mechanické povaze jejich chování všudypřítomnost technohudby na úkor vytříbenějších smyslných rytmů).

   Pro ty, co nevědí, pístnice je „Strojní součást v někt. případech prodlužující píst a vyčnívající z tzv. válce. K vidění např. jako leskle stříbrná kulatá tyč pohybující ramenem bagru, autojeřábu atd.“

   K ukázce jenom podotknu, že se vedly jakýsi diskuze o tom, že ty překlady Houellebecqa do češtiny jsou sprostší než v originále. Fakt nevím, nemám tušení, jak se francouzsky řekne vytahaná pička, takže jsem se o to nepokoušel. Znalí věci mezi vámi můžou napsat a podělit se o dojmy.

   Nicméně Houellebecq fakt nebude můj oblíbenec. Myslel jsem si, že mám vážně vysokou toleranci toho, co snesu za nechutnosti a ujetosti, ale Michel to dokázal…další knihu bych asi nedal. Nicméně tak nějak chápu, o co mu v tom jde. Nicméně…k ději…

    Na začátku je Janine, mladá, inteligentní Alžířanka, která přijede do Francie na studia. Tady potká Serge, založí spolu kliniku plastické chirurgie, zplodí Bruna a rozvedou se. Bruno skončí u babičky v Alžírsku. Janine si během pár let pořídí další dítě – Michela – a tentokrát se neobtěžuje ani se svatbou. Ze svýho domu si udělá hippies komunu a když tam jednou Michelův otec dorazí, najde barák plnej nafetovanejch dětí země, takže sebere Michela a nechá ho u svojí mámy. Michel a Bruno se později setkají, někdy tak kolem puberty.

   Michel je tak trochu odpojený od zbytku světa, k nikomu nic extra necítí (kromě babičky) a jeho části knihy obsahují různý encyklopedický vsuvky o biologii a chemii. Pracuje totiž jako vědec a koumá cosi s úpravou DNA. Svůj podíl na budování lepších zítřků splnil, když geneticky zdokonalil krávy, aby víc dojily. Kolem 15 let miloval Anabelle – a reputed beauty – ale nějak to vinou obou konec nevyšlo. Michel si žije ve svým světě bez emocí, lidí a skoro bez sexu (a ani mu to neva), miluje pořádek a řád a nesnáší přírodu. Je podle něj brutální, všechno se tam chce buď navzájem sežrat nebo ojet, což nějak není nic pro něj. Po letech (když je mu nějak kolem 40) potká znovu Anabelle a začnou spolu chodit. Ta za ty roky vystřídala kopy chlapů, ale zjistila, že ji nikdy nemilovali, je se s ní rádi chlubili, protože to je taková kost (Houellebecq tam někde tvrdí, že extrémní krása je vlastně spíš prokletí…whateva). Potom ale dostane nabídku na výzkum v Irsku a vysvětlí Anabelle, proč tam fakt musí. Tu docela vezme, že ho ani nenapadlo, že by ji mohl vzít s sebou. No ale když teda musí, tak ať jí aspoň udělá dítě. Michel to nějak zmákne, ovšem Anabelle najdou rakovinu děložního čípku, tak musí na potrat. Pak jí vezmou dělohu. Pak jí najdou metastáze. Pak sní hromadu prášků. Michel odjíždí do Irska.

   Bruno bydlel původně v Alžírsku s babičkou a dědou, ale po smrti dědy odjeli do Marseille. Babičce pomalu ale jistě hrabalo, až se jí doma stala nějaká nehoda a umřela. Bruna pak pošlou do internátu, aby se o něj teda jako fakt nikdo nemusel starat. Tady je to úplnejch outsider a ještě ke všemu si na něj zasednou starší kluci a nutěj ho dělat…spoustu věcí. Z koho by se ale vyvíjeli nemožný dospělí než z nemožných dětí a Bruno je jedním z nich. Učí na střední škole a je nešťastně ženatý. Navíc s ním libido tříská v jednom kuse, takže si pomáhá různě, docela často prostitutkama. Nakonec odjede do dost pochybnýho New Age kempu, který je ale vyhlášný sexuální uvolněností. Neustále očumuje puberťačky, až druhý týden potká Christiane. Ta je tam taky jen kvůli sexu, takže si docela padnou do noty. Nakonec spolu zůstanou, provozují výměnu partnerů s dalšími páry a chodí do nějakých ujetých klubů ve stylu Shortbus. Tady se ale stane, že se Christiana stane něco s páteří (něco degenerativní, už čekala nějakou dobu, že se tohle stane) a ona zůstane na vozíku. Bruno se zdá odhodlaný s ní zůstat, ale úplně mi to nebylo jasný, možná se pár dní neozýval. V každém případě Christiane se nejspíš pokusila zopakovat si vozíkem legendární kočárkovou scénu z Křižníku Potěmkin, ale s trochu menším úspěchem. Bruno skončí v blázinci a nakonec spáchá sebevraždu.

   Michel zatím musí nechat přesunout hrob babičky kvůli výstavbě dálnice. Při vykopání ho šokuje pohled na zbytky kostí a lebku s prázdnými důlky a spletencem bílých vlasů, což je asi poslední kapka. Není to úplně naráz, ale smrt Anabelle, Bruna i přesun hrobu jsou v knížce docela blízko u sebe a časově taky myslím nejsou moc vzdálený. Michel nakonec odjede do Irska, kde provádí výzkum, ale jeho hlavní práce je teorie budoucího vývoje lidstva. Roku 2009 ji pošle do odborných časopisů a zmizí. Podle něj by lidstvo mělo vytvořit prototyp člověk a ten by se měl dál už jen klonovat. Během několika let si ta myšlenka najde podporu a uvede se to v praxi, protože lidi vlastně chtějí takovouhle totální změnu (je to taková kolektivní, pomalá sebevražda). Svět se tak zbaví většiny problémů, protože ty způsobuje odlišnost mezi lidmi, a individualita taky zůstane zachovaná, protože i jednovaječná dvojčata se chovají jinak. Knížka je psaná vlastně jako pohled těchhle klonů na lidi 20. století.

    Takhle to zní ještě docela zajímavě a snesitelně a uznávám, že myšlenka, že lidstvo je tak (pardon my French) totálně v prdeli, že se radši samo zničí, je docela ucházející, ale koncentrace koz a piček je na můj vkus moc velká. Kromě jazyka to ale podporujou ještě různý dějový vsuvky, jako popis praktik jakýhosi satanistickýho kultu, což bylo vážně trochu moc (uvažoval jsem, jestli sem mám tu největší šílenost napsat, ale usoudil jsem, že jestli jste dost masochisti na to, abyste to chtěli vědět, zvládnete si tu knížku přečíst sami…). Jako chápu, že to má vyjádřit tu naprostou dekadenci moderní doby, ale přece jenom…vocaď pocaď.

   Taky mi lezl krkem věčnej důraz na tělo – podle Houellebecqa se totiž někdy po třicítce můžem všichni tak akorát střelit do hlavy. Ostatně, obě hlavní ženský postavy spáchaj sebevraždu kvůli tomu, že jejich tělo nějakým způsobem nefunguje. A poslední hřebík do rakve oblíbenosti týhle knihy je struktura „příběh dvou hrdinů, kteří jsou si podobní a zároveň jsou tak odlišní“, ale s tím se asi budu muset mířit, jinak můžu zapomenout tak na polovinu světový literatury…

   Co mi lehce unikalo byly fyzikální kusy, kde se zřejmě autor pokoušel vtvořit jakousi vazbu mezi lidskou společností a chováním základních částic hmoty, což mi osobně přijde dost přitažený za vlasy, ale dost se tam kecalo o tom, jestli je každá částice sama za sebe, nebo jestli na sebe působí na libovolnou vzdálenost nebo tak něco…jen aby byl jasnej ten název.

Brian Michael Bendis & Alex Maleev: Daredevil, vol. 1

   Jen tak pro jistotu na úvod – rozhodl jsem se nesepisovat Light in August. Prostě mě to nebavilo a Awaris to stejně sepsala docela obstojně.

   Takže jak jsem se dostal k Daredevilovi? Sameťákovi došly přeložený Sandmani a rozhodl se najít další komiks. A padnul na Daredevila. Teď mu teda došly i přeložený díly týhle verze Daredevila, protože z trilogie zatím česky vyšel jen jeden díl…tak uvidíme, na co padne příště.

   Překladatel naštěstí nešel ve stopách jakýhosi šílence, kterej překládal kreslenýho Spidermana, kde se tahle postava jmenovala Nebojsa. No nic.

   Takže pro ty z vás, kdo se neorientujete ani trošku – Matt Murdock (Stan Lee a jeho umění aliterace…) je od nehody v dětství slepý, ale ostatní smysly se mu tak zdokonalily, že mu to vlastně moc nevadí. V noci na sebe hází sexy superpřiléhavej trikot a s podivnou hůlkou na šňůře poskakuje po čtvrti Hell’s Kitchen a nandavá to všem zlounskejm zlounům, co páchaj zlounský zločiny.

   Upřímně, moc se v systému, jak vychází ty komiksy nevyznám. Ale podle všeho vychází série komiksů, na který se střídají různý spisovatelé a kreslíři. A tahle knížka zahrnuje několik sešitů, co dávají společně jeden příběh. Podle netu jde o sešity č. 16 až 19, 26 až 40, což se na první pohled zdá absurdní, protože od 60. let nemohlo vyjít jen 16 sešitů DD. Nicméně v roce 1998 vyšel sešit 380 a z nějakýho důvodu se začalo počítat zase od jedničky. To jako kdyby vás zajímala historie vydávání DD.

    Mimochodem, moc si nepamatuju jména těch postav, takže v průběhu psaní si vytvořím systém přezdívek…

    Takže k ději. Začíná tím, že Novinář vyšetřuje zmizení super záporáka Leap-Froga. Novinář ví, že Matt je DD, takže za ním zajde, jestli o tom třeba neví, protože Leap-Frogův syn od noci, kdy jeho otec zmizel, jen sedí a opakuje jeden dialog. Tenhle kus mě fakt nalákal to přečíst celý, protože kresba a kompozice obrázků (a zmatenost) se blíží některým kusům Deliria ze Sandmana, nicméně jakmile DD odhalí, co se vlastně stalo (Leap-Frog ho v boji na střeše svýho domu na moment omráčil a když se DD probral, už byl pryč – ovšem v těch pár vteřinách se do toho zapletl Leap-Frogův 10letý syn, nakumulovanej stres bitýho dítěte a kabel pod proudem), tak se to vrátí do docela normální mřížky.

   Mezitím se začnou hýbat věci v podsvětí. Kingpin (bez dalšího vysvětlení, pokud nevíte, kdo je Kingpin, nejspíš tohle vůbec nečtete) někdy nedávno přišel o zrak a do města přijel Hlavní zlosyn – synáček Kingpinova kamaráda, co v jejich městě (Chicagu, myslim) udělal průser, tak musel změnit prostředí. No, takže Hlavní zlosyn zjistí, že Kingpinv, kdo je DDa že to ví vůbec spousta lidí a nic se neděje. Tak zajde za Kingpinovým synem a dohodnou se, žeje načase trochu zamíchat hierarchií. Velká vražda ve stylu „všichni si bodneme a budeme u toho mluvit o Caesarovi“ se ovšem nepovede a Kingpin to rozdejchá. Fisková (Kingpinova žena) nějak záhadně tu obří sadistickou hromadu masa vážně miluje a nechá ho odvést z Ameriky.

   Hlavní zlosyn zatím roznesl po městě, že na Matta je odměna, takže po něm ve městě jde všechno, co má pistoli nebo super-schopnost. Hlavní zlosyn tím chtěl všem dát najevo, že se Kingpinovi začínají věci vymykat z rukou (protože Matt byl pod jeho ochranou – párkrát se mu to jako právníkovi hodilo – není mi jasný proč, as je to výsledek nějaký starší story ve stylu „nejvíc mu rozumí jeho úhlavní nepřítel, ach ach“). Nicméně na scénu nastoupí Fisková a všechny povstalce v organizaci (včetně syna) nechá postřílet. Ještě zajde na večeři s Mattem, zruší odměnu na jeho hlavu a odjede.

   Do toho se ale v novinách objeví zpráva, že Matt je DD, a strhne se poprask. Aby toho nebylo málo, do lehce anti-superhrdinský nálady se Černýmu panterovi (další hrdina) podaří nechat se při zabraňování loupeži přistihnout v tak neprakickej moment, že to vypadá, že zabil policajta. Bummers. Matt se nechá překecat, že ho bude obhajovat, do toho se snaží dál poskakovat městem a bránit zločinu, dokázat, že Matt Murdock není Daredevil, a ještě propadá depresím, že dvě ženský, co miloval, umřely (a on se viní…překvapivě). No, už a i nevím, jestli z toho Pantera vyseká, myslim, že ne. Tím tak nějak končí první díl.

   Musím říct, že to za to docela stojí. Jasně, je to oddychovka, ale podle mě kvalitní oddychovka. Kresba je docela zajímavá a kreslíř si s tím vůbec docela vyhrál – jsou různě rozmístěný okýnka, někdy se docela dlouhý pasáže nemluví, v pár místech se mění styl a podobně. Děj samozřejmě není právě materiál k filosofickým reflexím, spíš nadhazuje klasický superhrdinský témata jako osobní zodpovědnost, nefunkčnost soudní spravedlnosti oproti tomu, když na sebe člověk navlíkne trikot a rozbije pár zloduchům hubu, a tak. Matt je navíc docela zajímavá postava, občas je se v sobě trochu moc šťourá, ale asi jeto prostě proto, že na něj naráz padlo takovejch věcí. Rozhodně to má kvalitou hoooodně daleko od tý filmový verze.

   Jinak pokud se člověk nevyzná aspoň trochu v Marvel Universe, asi se bude docela ztrácet. Na druhou stranu – asi to nebude číst nikdo, kdo neví, že Peter Parker je Spiderman. Ale třeba DD celou dobu fňuká, že mu umřela Elektra, a ona tam k němu v jeden moment najedou přihopsá po střechách, chvíli na něj civí a zase odskáče pryč. To jsem teda trochu nepochopil, tak nevim, jestli  byla haluška, nebo si jen všichni myslej, že je mrtvá, nebo jako co. Ale celkově – bylo fajn jednou vypnout a nezabývat se ničím jiným než zápletkou.

   

Toni Morrison: Sula

   Mám dojem, že potom, co napsala Awaris, už je úplně jedno, co tady vyplodím, protože to vždycky bude znít jako pseudointoušský kecání. A taky jsem ztratil 2 A4 svých hlubokomyslných poznámek o knize, takže to budu teď tak trochu lovit.

   Děj….viz Awaris.

   Pokusím se uvést na pravou míru pár detailů z Awarasina příspěvku. Takže knížka je stojí na protikladu dvou hlavních hrdinek…takže Nel není úplně to samý, co Sula…i když jsou si v něčem podobný...čímž je to ještě umělečtější. Vlastně by mě zajímalo, jestli je možný napsat knihu s dvěma hlavními hrdiny/hrdinkami tak, aby lidi neměli automaticky potřebu hledat, co mají společnýho a v čem se liší. Ne, asi nejde.

   Potom to s tím uříznutým prstem…Sula to podle mě neudělala, aby ukázala, že se nebojí. Sula je ta, co si dokáže ve všech situacích poradit, ale má svoje meze, za kterýma je bezbranná. No, takovej případ je, když proti ní a Nel stojí tři velký, nasraný běloši. Teď čtu Houellebecqa a ten píše, že když holubům dojde zrní, tak pořád zobou a zobou a zobou a zobou, i když nikde žádný zrní není, a pak si začnou nesmyslně čistit peří, a pak dál zobou a pak umřou protože pozřeli tolik hlíny (ok, tohle Houellebecq nepíše…ale vymyslel jsem si až ten konec). Takže je to prostě projev extrémního stresu. Jo, taky jsem teď koukal na dokument o tom, jak Římani dobývali Británii a našli se vykopávky, který ukazujou na to, že druidi praktikovali kanibalismus. Ale asi to bylo kvůli tomu, že celá společnost byla tak vystresovaná, že se začali chovat úplně iracionálně a praktikovali takovýhle ujetý rituály… …takže Kelt na bylinkách nebyl běžná druidská pochutina. No nic, zpět k Sule.

   Sula se vážně pro městečko stane symbolem zla, ale zajímavý je, že se všichni potom chovaj líp. Takže pozor…přichází materiál na zamyšlení dnešního dne…lidi můžou být dobrý, jen když jsou konfrontovaný se zlem. Whoooo.

   Abychom učinili dichotomii (mighty learned word!) hlavích hrdinek za dost, poznamenejme, že Sula zosobňuje emocionalitu, prudkost, bezprostřednost a neustálou změnu, zatímco Nel…opak. Obě hrdinky jsou samozřejmě konfrontovaný s tím, že to tak úplně nejde…Nel opustí manžel a Sula si najednou začne zvykat na něco stálýho…a v tu chvíli ji opustí jej chlapák. Life is a merciless bitch.

    Abychom učinili naší profesorce literatury za dost, je to příběh ženy, která se rozhodla vést nezávislý život, osvobodit se od konvencí and stuff, ale společnost ji odmítla. Škoda, že se nenarodila o 40 let později, nikomu by nevadilo, že si to rozdává s každým na potkání, a ještě by u toho do sebe mohla cpát LSD.

   Knížka má taky docela zajímavou strukturu děje, respektive neustále se jakoby předjímá budoucí děj. Někdy mají postavy prostě divná pocit, někdy třeba sen. A někdy je to jen na úrovni vypravěče (třeba napíše, že babička Suly měla roky vlasy plný kouře…a o několik stran dál upálí svýho syna…asi tak). No ale dost často byste to museli číst dvakrát, některých věcí jsem si všimnul jen díky těm poznámkám na okraji, co Awaris tak vytáčely.

     Mám dojem, že ani já, ani Awaris jsme nijak zvlášť nepředali o tý knize něco zásadního. Tak jako neřekl bych, že to je úplně špatná knížka, ale na povinný reading list bych si klidně dal radši Beloved. (alespoň se nezaobírá jakousi jizvou, co někdy vypadá jako růže a někdy, jako by byla plná sazí).

  

Tennessee Williams: Streetcar Named Desire (Tramvaj do stanice touha)

   Rozhodl jsem se převést Awaris a vzít náš seznam četby odzdola, takže jsem si vzal Williamse. (tuhle jsem psal minimálně 14 dní před tím, než jsem to publikoval…Awaris to zatím přečetla a postla ještě přede mnou…oh, the cruelty of my fate…). Taky jsem měl tušení, že to bude ke čtení (což byla po Huckleberry Finnovi příjemná změna). Navíc jsem už dřív četl a viděl Kočku na rozpálené plechové střeše a bylo to skvělý, takže jsem se docela těšil.

   Tohle bych vážně rád viděl na divadle a upřímně, kdybyste mě někdo chtěl vzít do Austrálie třeba a vzít mě na představení, kde Blanche hraje Cate Blachett, tak to by bylo opravdu milý…

   No ale zpátky do reality. Nebo spíš literárních napodobenin reality. Děj hry se odehrává na předměstí New Orleans, kde žije Stella se svým mužem Stanleym. Na začátku děje přijíždí Stellina sestra Blanche (cestou do jejich čtvrti musela jet tramvají do stanice Touha, jen aby bylo jasno, kde se to bere) a oznámí jim, že přišli o svou farmu Belle Reve (říkám si, jestli jsou tyhle symbolický jména fakt nutný) a že dostala volno od svého zaměstnavatele ve škole, protože se zhroutila. Blanche ve čtvrti působí dost jako pěst na oko, protože mezi dělníky a jejich ženami se pohybuje načesaná a v bílých šatech, kufr má naplněný drahými šaty a šperky a dělá na ně tak trochu ksichty. Taky si neustále dává horké koupele, což je uprostřed léta v New Orleans trochu podivný.

Třeba z toho někdy někdo udělá záznam na video a nechá se to sehnat...třeba.

   Stanley Blanche nijak extra nemusí, přijde mu samozřejmě namyšlená a je mu divný, co se stalo s farmou (kterou sice nikdy neplánoval ani vidět, no ale byla tam). Blanche se z jeho dotazů nějak vykecá, ale je docela jasný, že svým koketováním a pomrkávání něco zakrývá. Teda kromě toho, že o farmu naprosto zjevně přišla, je to ještě alkoholička a žije v dost silně iluzorním světě.

   Dost ji rozhodí vztah mezi Stanleym a Stellou, protože to je něco úplně jiného, než co od vztahu sama čeká a co si prožila s ex-manželem. Stanley je prostě hrubián, trochu jednodušší (ale zase ne blbej) a přímočarej. V jedný scéně Stellu uhodí a následuje scénka „ona utíká, on prosí, ona se mu s pláčem vrhne kolem krku, on tvrdí, že to už nikdy neudělá“. Vztah mezi nimi je ale založený hlavně na fyzický touze a věta z wiki „Stella tolerates his primal behaviour as this is part of what attracted her in the first place; their love and relationship are heavily based on powerful—even animalistic—sexual chemistry, something that Blanche finds impossible to understand.“ to podle mě vystihuje velmi dobře.

   O Blanche se začne ucházet jeden ze Stanleyho kamarádů Mitch a z rozhovorů mezi ním a Blanche se začne pomalu vylupovat její příběh s ex-manželem. Ten měl aférku s jiným mužem a Blanche na to přišla. Pokud se dobře pamatuju, tak snad všichni tři šli na nějaký ples, kde se Blanche nějak trefila do manžela, a ten šel ven a zastřelil se. Celá hra je doprovázená zvukovými efekty, jako je hluk předměstí, kočka nebo hra na piano, ale až někdy tady se zjistí, že různá síla zvuku piána spíš ukazuje na to, jak moc Blanche hrabe, protože nikdo jiný to neslyší (a piáno hrálo právě na to plese).

   Stanley nakonec přijde na to, jak moc Blanche kecá, jak extra špatnou pověst měla v městečku, kde žila, a že ze školy nedostala volno, ale prostě ji vykopli, protože měla aférku se 17letým studentem (do kterýho si, aspoň podle mě, promítala mrtvýho manžela). Nakonec ji Stanley znásilní a Blanche definitivně hrábne. V závěrečný scéně ji odvážejí do blázince a těhotná Stella netuší, komu z těch dvou by měla věřit.

   Tohle chci prostě vidět na divadle. S Cate Blanchett se mi to asi nepovede (fňuk), ale fakt chci.

Henry James: The Turn of the Screw (Utažení šroubu)

   Příjemný na týhle knížce je, že se na našem čtenářským seznamu vymyká jinak převládajícím kategoriím „silná žena“, „slabá žena“, „slabá žena zničená mužem“ a „rasismus“. Začátek knížky mě celkem ničil, protože Henry James se rozhodl použít tu nejrozsekanější větnou stavbu, kterou angličtina ještě unese, a teda v některých momentech jsem si říkal, že je mi už jedno, k čemu se nějaký slovo vztahovalo. Jako příklad jsem našel tuhle větu: I slept little that night – I was too much excited; and this astonished me, too, I recollect, remained with me, adding to my sense of the liberality with which I was treated. Později jsem si buď zvyknul, nebo možná autor trochu ubral, ale tahle věta mi přijde ujetá.

   Jinak děj poměrně vyčerpávajícím způsobem popsala Awaris, takže tím bych to smetl ze stolu…

   Jinak sdílím Awarisino přesvědčení, že ta ženská je jednoduše magor a že tam žádný duch není. Původně jsem myslel, že argument s popisem duchů půjde vyvrátit tím, že je doopravdy popsala zevrubně a detaily jí dodala až kuchařka, ale (bohužel) tady v tý části samotná guvernantka popisuje duha dost podrobně:

“He has no hat.“ Then seeing in her face that she already, in this, with a deeper dismay, found a touch of picture, I quickly added stroke to stroke. “He has red hair, very red, close-curling, and a pale face, long in shape, with straight, good features and little, rather queer whiskers that are as red as his hair. His eyebrows are, somehow, darker; they look particularly arched and strange – awfully; but I only know clearly that they’re rather small and very fixed. His mouth’s wide, and his lips are thin, and except for his little whiskers he’s quite clean-shaven. He gives me a sort of sense of looking like an actor.“

   Takže jediná možnost je, že někde viděla jeho obrázek (což by snad teoreticky bylo možné v kanceláři zaměstnavatele), nebo to tam James přidal, aby byl v knížce vůbec nějakej argument proti šílenství vychovatelky. Je fakt, že třeba duch Miss Jesebel (což byl ta první, dneska mrtvá guvernantka) je popsaný daleko všeobecněji.

   Jinak hlavní postava se tak trochu zakouká do toho strýčka obou dětí a sem tam choí zahradou a říká si, jak by bylo super, kdyby najednou stál za rohem. Vlastně při týhle procházce to je poprvé, kdy zahlídne ducha Petera Quinta (ten řidič). A jeden z výkladů je, že duchové jsou projev její potlačovaný sexuality. Což mi přijde jako fakt dobrý – duchové mrtvých milenců jako metafora pro šílející libido.

  Takže to je tak všechno, co bych dodal. Nakonec je to docela zábavná knížka, horor je sice pro dnešního čtenáře dost silný slovo, ale je to docela fajn duchařina. Sledování naprostýho šílenství hlavní postavy je poměrně záživný, i když její výbuchy něhy jsou docela nesnesitelný (a ani se Milesovi nedivím, že se k ní chová povýšeně, protože ta ženská se k nim chová jak blázen).