Prosper Merimée: Carmen (Carmen)

   Opět kniha z dvoujazyčné edice (to je zároveň jediný důvod, proč jsem to četl), poslední dobou je oddělení bilingvních vydání v hlavní knihovně oblíbený cíl mých špacírů po městě. Snažím se sem dávat obaly knížek tak, aby pokud možno souhlasily s verzí, kterou jsem četl; tenhle obrázek jsem našel ale jen s takhle hnusně vyblitejma barvama. To nějak rozchodíte. A proč to sem vůbec píšu?
   Tak tenhle příběh asi všichni známe, ale nějak to v kostce shrnu, on se tady taky trochu od operní verze liší. Vypravěč cestuje po Španělsku, když v lese náhodou potká muže jménem José Maria (ale snad ještě větší náhoda by byla potkat v lese ve Španělsku někoho, kdo se nejmenuje José), což je ovšem známý lump, vrah, zloděj, pašerák a prostě společenskej fujtajbl (což autor neřeší a v klidu mu dá z vlastního jídla). Později spolu dorazí do hospody, kde mají přespat, ale autorův společník se odplíží, že Josého udá, což ale autor nechce dopustit, protože mu přijde vážně trapný někomu dát vlastní tabák a jídlo a pak ho poslat za katr. Takže ho varuje, José uteče, everyone is happy. Teda průvodce ne, ten tím přišel o peníze.
   Později se vypravěč setká s Carmen, která ho dostane k sobě domů, kde ho chce okrást. Zničehonic se ale na scéně objeví José a našeho hrdinu pošle pryč. Ten odchází dost naštvaně, protože mu to José fakt zkazil. A ještě mu štípnul hodinu. Quel coquin !
     Po nějaké době se opět vrátí do města, kde zjistí, že José čeká v cele smrti, a protože má silně vyvinutý smysl pro morální povinnost, kde ho navštívit. José mu začne vyprávět svůj příběh, který se celý točí okolo Carmen. Tady už je to skoro klasika: balírna cigaret -> catfight -> Carmen jde do vězení -> José ji pustí -> on ji miluje -> ona ho miluje -> ona má manžela -> ona ho pořád miluje -> on kvůli ní loupí a pašuje -> on zabije manžela -> on ji miluje -> ona ho už zas nemiluje -> ona miluje jinýho -> on jí vyčte, že kvůli ní je z něj lump, vrah, zloděj, pašerák a prostě společenskej fujtajbl -> chce s ní jet do Ameriky -> ona s ním nechce jet do Ameriky -> jemu hrábne -> on vytáhne kudlu a udělá jí díru do břicha. Takže, to jsme zvládli 80 stran knihy na pár řádcích, to jsme teda dobrý.
   Jinak mi přišlo vážně zajímavý, že José zabije Carmen v lese a pak jí vykope hrob nožem. Nožem. Fakt že jo.
    Na konci je ještě autorův dodatek o cikánech v Evropě, Merimée měl vážně štěstí, že politická korektnost za něj neexistovala, protože by z něj někdo vysoudil poslední gatě. Jeho dost barvitý popis toho, jak mají cikánky v 19. století hnusně špinavý vlasy, ten jsem teda zase číst nemusel. Ale tak těžko jsem to mohl čekat.
   Takže, v tomhle případě mám dojem, že když se člověk koukne jen na film, žádná hrůza se nestane.

H. P. Lovecraft: At the Mountains of Madness and Other Novels (V horách šílenství)

At the Mountains of Madness
The Case of Charles Dexter Ward
The Shunned House
The Dreams in the Witch House
The Statement of Randolph Carter
The Dream-Quest of Unknown Kadath
The Silver Key
Through the Gates of Silver Key

   Tak Lovecrafta jsem si chtěl přečíst už dávno, nakonec jsem se k tomu dokopal díky epizodě Doctor Who, která měla takovou atmosféru, jakou jsem si u Lovecrafta vždycky představoval. Tak netrefil jsem se úplně, ale relativně blízko. Tady a tady se můžete kouknout na tu část, co mě  nejvíc fascinovala - asi od 7:30 prvního až tam, kde ty ufoni domluví. Ty videa mají bohužel po deseti minutách, tak se vám asi nebude chtít čekat, až se nahrajou, ale když už jsem se s tím hledal, tak to sem dám, že jo.
   Z knížky jsem přečetl jen první dvě části, ale ty jí společně zaberou zhruba půlku. Pak už jsem nějak neměl na ty další, protože to přece jen není úplně záživná četba.

   Takže At the Mountains of Madness je o tom, že se skupina vědců rozhodne odjet na Antarktidu sbírat půdní vzorky, such a fun. Část jich odletí pro vzorky někam mimo tábor, kde během vrtání najdou jeskyni a uvnitř, ou máj, neznámý tvory. Neustále do základního tábora posílají rádiem zprávy, až najednou nic, což je prostě podezřelý. Takže náš hlavní hrdina se zvedne a se zbytkem skupiny se přesune, aby zjistil, že z jeho spolupracovníků je řešeto. Teda až na jednoho. Ten zase pro jistotu zmizel úplně. Tak ještě se spolupracovníkem Danforthem nasednou na letadlo a rozhodnou se letět do hor, které mrtvá skupina také zkoumala. Tady jsem se trochu ztratil, protože bych předpokládal, že poletí k té jeskyni, ale oni místo jeskyně najdou město. No nic. Město. Kamenný. Na Antarktidě. Normálka.
   Dalších asi milion stran procházejí městem, až dojdou k tunelu, který by měl vést k propasti, do které se schovali kdysi obyvatelé města (kdysi tak asi když člověk slezl ze stromu). Cestou najdou sáně s uneseným kolegou a málem se setkají s emzáky, ale nakonec před nimi utečou, protože, ou máj, such a nameless horror is not to be seen by human eyes. No a to je konec.

    The Case of Charles Dexter Ward je o dost čtivější, protože dokonce i vykazuje známky děje. Takže Ward je normální student univerzity, co se lehce zajímá o okultismus, dokud nepřijde na to, že jeho předek je Joseph Curwen, známá to figura na poli of forbidden knowledge. Následuje docela dlouhý popis života Curwena, což je vážně vtipný, když vezmu v potaz, že všechny doklady o něm se měly zničit a lidé se pokusili ho úplně vymazat (a ten popis vychází jen z dokumentů, co Charles Ward najde). Prostě Curwen žil podezřele dlouho, podezřele dlouho vypadal na třicátníka, podezřele mu neustále mizel dobytek, podezřele mu to doma smrdělo, podezřele se procházel po hřbitovech, podezřele si domů nechával dovážet mumie a byl to prostě fakt divnej pavouk. Tak vesničani vzali vidle a hrábě, že takhle teda ne. Co se stalo potom, to nikdo neví, ale zahrnovalo to spoustu kouře, smradu, ječení a mrtvol.
   Takže o asi 150 let později tohle zjistí Charles a usoudí, že bude taky děsně temnej a mocnej nekromant. Dalších asi 40 stran se zavírá na půdě, kde akorát opakuje long forgotten formulae a provádí blasphemous rituals. Nakonec se odstěhuje od rodičů a bydlí s podezřelým Mr. Allanem. Po dalších 20 stranách to ostatní přestane bavit a šoupnou ho do blázince. Rodinný přítel doktor Něco-od-W (byli tam dva doktoři od W, asi po třech stranách jsem usoudil, že jsem moc velý lemro na to, abych ty charaktery odlišoval, ale nakonec to vůbec nevadilo) se vypraví do jeho domu, kde odhalí skrytou knihovnu a potom obří podzemí, ve kterém najde spoustu...něčeho. Prostě nějaký namutovaný potvory. Lovecraft si tady ovšem vystačí s obraty jako nameless horror/terror. Nakonec najde laboratoř, kde omylem cosi vyvolá. Cosi, co opět není vidět (ono v tý knize všeobecně nic není vidět, a když, tak maximálně ruka, která je ovšem tak děsná, stará a hnusná, že je popsaná jako...nameless horror). Nakonec se zjistí, že Charles vyvolal Curwena z mrtvých, Curwen vystupoval jako Dr. Allan, zabil Charlese a potom se střídavě vydával za Allana a za Charlese, protože vypadali stejně. A Dr Něco-od-W ho zabije. Tadá, a to je konec, přátelé.

   Lovecraft má vážně docela těžký jazyk, ale problém je asi hlavně v tom, že většina knihy spočívá v popisu. A teda můžu mluvit anglicky sebelíp, ale když v tom městě v horách popisuje každej kroucánek, co někdo vyryl před bambilionem let do zdi, tak na to moje slovní zásoba prostě nestačí. Takže jsem se dost ztrácel, což mi nejspíš trochu pokazilo atmosféru. Další věc je, že jakmile jsem přestal rozumět, začal jsem myslet na něco úplně mimo, takže jsem kolikrát netušil, co se stalo v celém dlouhém odstavci, ale tak to je klasika.
   Nicméně jeho popisy jsou vážně famózní. Sice ten "nameless horror" trochu přehání, ale na druhou stranu to používá tak, aby čtenáři co nejvíc rozjel představivost. Takže dokud popisuje kdejakou římsu, zabředává do neuvěřitelných popisů, ale když má popsat nějakou zombie (nebo co to tam vlastně Dr W najde), jen zlehka ji načrtne a pak to obalí hláškami jako "made such an unhuman scream that it is not possible to be described".
   Takže to za to podle mě docela stálo, asi bych si to víc užil v překladu, ale pochybuju, že se mi do toho už teď bude chtít.

Victor Hugo: Le dernier jour d'un condamné (Poslední den odsouzencův)

    No jo, stává se kdeco a dokonce i to, že se přihodí něco pro mě fakt divnýho a pustím se tam, kam se nikomu z nás většinou moc nechce - do hlubokých vod klasické literatury. Ještě že mi už doma leží ten Lovecraft...
    Na druhou stranu zrovna tohle nebyla špatná volba. Děj to sice skoro nemá - chlápek sedí ve vězení a sedí v něm 115 stran, na posledních pěti ho potom vezou ke gilotině a šmitec. Teda šmitec už tam naštěstí není.
    Většina knížky je v zásadě o tom, že hlavní hrdina uvažuje nad tím, jak to má v tom vězení teda ale vážně dost blbý. Sem tam začne sám sebe přesvědčovat, že to bude fajn a že mu král určitě udělí milost, podnikne dost chabý pokus o útěk a zbytek času mu lezou lidi okolo na nervy, když je jim všem zjevně úplně šumák, že on už tady zítra touhle dobou nebude. No nezáviděníhodná pozice.
    Dost mě zaskočilo, jak moc cynická ta knížka občas je. Teda rozhodně mě dostalo, když za hrdinou přišel jeden strážný, že mrtví přece vidí do budoucnosti, a jestli by za ním po smrti nemohl třeba přijít a říct mu čísla do loterie. Ten mu to hned nadšeně slíbí pod podmínkou, že si vymění šaty. Ovšem dokonce ani tenhle tupec není tak tupej, aby mu to nedošlo (to je ten chabý pokus o útěk, jak vidíte, nejchabější pokus v dlouhé historii chabých pokusů...)
    Jinak bych řekl, že to za přečtení vážně i docela stojí, protože Hugovi se povedlo ztvárnit vnitřní rozpoložení odsouzence vážně zajímavě (neodvažuju se použít slovo "dobře", protože to nikdo z nás nemůže posoudit). Deprese a horečnaté stavy se střídají s momenty klidu a jakéhosi smíření, za čímž zase nastoupí představy o naprosto nemožné královské milosti. A aby to nebyla přece jen taková pruda, sem tam se něco i vážně odehraje, třeba ho převezou do jiného vězení :o)
    Ještě menší poznámku k překladu. Vážně by mě zajímalo, na co mi asi má podle paní překladatelky být dvojjazyčná verze knihy, když například vynechává v českém překladu slova. Dost často je překlad docela doslovný nebo na něm je alespoň patrný vliv originálu. Neříkám, že je to úplná trága, a struktura je v češtině i třeba docela použitelná, ale tak, jak je umístěná v překladu, dost často působí nepřirozeně.
   No a to je tak všechno. Moc toho teda není, ale prostě se mi nechce už psát.
   A doufám, že Zoe ocení, že jsem začal odrážet odstavce :o)

Nicole Kraussová: Dějiny lásky (The History of Love)

Už před tím, než jsem začal psát tenhle příspěvek, jsem začal uvažovat, jestli sem mám nahrát spíš anglický, vcelku vkusný obal knížky, nebo radši ten český, s naprosto tragickým odstínem růžové a nahatým zadkem. Nakonec jsem usoudil, že sem načtu oba dva, nechci vás úplně odradit od čtení zbytku (proto i ten anglický), ale zase ani ochudit o poznání netušených možností růžové barvy.
Ať dělá název dojem (a v české edici AAA navíc ve vražedné kombinaci s obrázkem) jakýkoli, knížka vážně není sladkobolná slátanina s růžovoučkým koncem. Sladkobolný to občas je, ale snesitelně. A končí to spíš špatně.
Kniha několik hlavních hrdinů. Leo Gursky je polský imigrant, který přišel do New Yorku po druhé světové válce. O patro nad ním bydlí jeho kamarád z dětství Bruno, se kterým se náhodou potkali před několika lety. Alma Singerová je (asi) dvanáctiletá dívka, jejíž otec před (asi) šesti lety zemřel na rakovinu. Její matka je překladatelka (sympatická dáma). Ona i mladší bratr se s otcovou smrtí vypořádávají po svém, ona se lehce fanaticky učí, jak přežít v divočině, zatímco Vrabčák (mladší bratr) propadne náboženství a získá utkvělou představu, že je lamed vovnik (odkaz na wiki - v aj; chtěl jsem vám sem hodit odkaz na českou wiki, ale nic to nenašlo, a navíc mi to hodilo jako návrh heslo "láme vodník"). Cvin Litvinoff je Polák, který utekl ještě před válkou nebo jejím začátkem a usadil se v Chile.
Původně jsem sem napsal skoro celý děj knihy, ale usoudil jsem, že to je dost nuda a taky je to tak děsně zamotaný, že to stejně nemá smysl. Navíc bych vám tím úplně zkazil tu radost z toho, když se budete pídit po tom, kdo je kdo, kdo vlastně napsal Dějiny lásky, a co to vlastně Vrabčák staví na skládce.
Hlavním motivem knihy Dějiny lásky je kniha Dějiny lásky, tedy kniha Dějiny lásky v knize Dějiny lásky :o) Napsal bych něco jako "velmi postmoderní", ale po posledním příspěvku je to tak nějak negativně zabarvený obrat. Máme možnost přečíst si několik kapitol, což jsou vždy jen krátké obrazné příběhy, jež spojuje postava Almy (ale to je jiná Alma :o) ).
Jinak vtip knihy je v tom, že většinu času člověk moc neví, jak to vlastně je. Někdy dlouho neznáme nějakou informaci, postupně se odkrývají vztahy mezi postavami, někde postavy v jedné dějové linii vystupují pod jiným jménem než v jiné a jedna postava pro jistotu vůbec neexistuje (to jako kdyby v tom snad nebyl už tak dost velkej bordel). Při prvním čtení mi to dost vadilo, protože jsem měl dojem, že autorka dává na tuhle část příběhu až přehnaně velký důraz, respektive že je to sice fajn knížka, ale asi by nebyla tak zajímavá, nebýt toho, že si člověk pomalu musí dělat poznámky, aby se v ději úplně neztratil (no já si je dělal a i tak jsem pár věcí postřehl až teď). Nicméně druhé přečtení mě nadchlo ještě víc než to první, asi přece jen trochu proto, že jsem celou dobu věděl, kdo je kdo a kdo není vůbec :o)
No a samozřejmě, u něčeho, co se jmenuje Dějiny lásky, by člověk, že tam nějaká ta láska bude (nebo nějaký ty dějiny, ale ty ani moc ne :o) ) A taky že je a ve všech možných podobách. Láska (aspoň krátkodobě) naplněná, nikdy neopětovaná, k dítěti, k rodiči, k sourozenci, láska kvůli které člověk trochu posune hranice vlastní morálky, první i ta poslední, jediná za celý život i jedna z mnoha. A nakonec to prázdno, co po ní zbude (omg, sooo cheesy, ale nemohl jsem si pomoct :o) ).
Možná mám jen nějaký divný období, ale stejně vím, že i když jsem ji četl dvakrát, budu si  muset tuhle knížku pořídit domů. Ale v originále, ta děsná růžová by narušila estetiku mojí knihovničky...

Majgull Axelsson: Ta, kterou jsem se nestala (Den jag aldrig var)

No, tak na tuhle knihu mě přivedla češtinářka na gymplu. Pravda, říkala, že to není úplně vrcholná literatura, ale že to přece jenom není úplně špatný a že ji to chvílemi vážně nadchlo. Tak, když to říká...

Takže děj. Hlavní postavou je MaryMarie/ Mary / Marie. Všechny tři a zároveň jedna osoba (jak postmoderní). MaryMarie má děsně špatný rodiče, otec na ni kašle, matka ji nechápe, fňuky. Tak během studií vyhraje soutěž se svojí esejí a na slavnostní večeři se seznámí s dalšími vítězi. Společně vytvoří Bilarový klub Budoucnost. Proč ten název? No, někde to tam asi bylo napsaný, ale musel jsem to nějak přejít. Takže, tam se seznámí se Sverkerem, svým budoucím manželem. Po x letech se vezmou. Sverker je sukničkář a v jednom kuse ji podvádí. MaryMarie potratí. A ještě jednou. A znova. A pak znova. A zase. No celkem devětkrát. Nakonec si Sverker zaplatí šlapku, ale nějak během úkonu vypadne z okna. MaryMarie za ním přijede a ze šoku přijde dočasně o řeč.

No a teď konečně ta zajímavá část. MaryMarie odpojí manžela od přístrojů. A taky ho ale neodpojí. Respektive, děj se rozdělí na dvě linie, kde Mary ho nezabije a Marie ano. Jak postmoderní.

Mary se stane ministryní a bojuje proti obchodu s bílým masem. Během proslovu přijde o řeč (už zase). Vrhnou se na ni novináři, začnou se hrabat v její minulosti a nakonec se v novinách objeví celý příběh. Mary se vrátí řeč, podá demisi a odjede kajakovat na svoji chatu.

Marie je ve vězení, tedy příběh začíná, když z něj odchází. Než odejde, jedna z vězeňkyň spáchá sebevraždu, protože bývala prostitutkou, o které Mariin známý udělal film a výstavu fotografií, vyobrazující ji během sexu se zákazníky (ovšem ta chuděra netušila, která bije). Marie jde z vězení, ujede jí vlak, tak musí přestupovat, aby se dostala do Stockholmu. Zapíše se do hotelu a vyspí se s cizím chlapem. Odjede na svoji chatu kajakovat (ano, obě hrdinky odjedou na svoji chatu kajakovat, protože jsou vlastně jednou. Jak postmoderní.)

A to je konec. Má to 400 stran a tohle je děj. Tak je tam ještě nějaká otravná omáčka navíc, třeba celá story s klubem. atd. Ale stejně je to o tom, jak parta Švédů sedí a děsně na výši se baví o stávající politické situaci.

Kromě špatnýho děje to je i špatně napsaný. Neustále se opakující dramatické konce odstavců jsou tak od půlky fakt směšný (A pak se mezi nám rozhostilo ticho. Ticho.) Pokud se děj na chvilku zpomalí, můžete najisto počítat s tím, že každou chvíli se vyjeví nějaká tragická informace z minulosti některé z postav (jakože se na vás zničeho vysype devět potratů). Chápu, že to je prostředek vytvářející napětí v ději, ale když už to je asi potřetí použitý úplně stejně a naprosto samoúčelně...nedělá to prostě dobrý dojem. Celkově mi přišlo, že si autorka sedla, na papír si vypsala, co by která postava měla udělat, aby se zdála tak a tak a potom jednotlivé díly sází, jak se jí to hodí (Sverker je fuj chlap, ale aby dělal dojem hluboké lidskosti, bude moooc plakat nad písničkami od Celine Dion, když manželka potratí.) A vrchol je, když se postavy začnou pokoušet filozofovat nad svým životem (Jak mohu odpustit svému tyranskému otci, když nevěřím v Boha?)
Na druhou stranu kniha neustále nutí čtenáře k pozornosti přeskakováním mezi všemi třemi dějovými liniemi. A protože Mary a Marie spolu dokáží částečně komunikovat, často vyprávění vlastního příběhu zničehonic přejde v komentář té druhé. No prostě zmatek.
Jinak co nepohnojila autorka, to dotáhla do konce překladatelka (Dagmar Hartlová). I během svojí četby, ke konci spíš rychločetby, jsem si všiml aspoň tří chyb, většinou vynechaných slov. Neumí používat zájmen mně/mi tak, aby zněla přirozeně. Naprosto nedrží jednotu v tom, jak která postava mluví, takže půlka koncovek je spisovná a půlka nespisovná (no já vím, že já to tady v tomhle příspěvku taky sekám jak mi to přijde pod ruku, ale to trochu něco jinýho). No a tak. Podle všeho to je ale docela známá překladatelka, dostala i nějakou cenu a ze švédštiny toho dělala spoustu, tak třeba zrovna neměla dobrej...půlrok, nebo jak dlouho to tak trvá.

Peter Carey: The Unusual Life of Tristan Smith

One mo there he was, buttons gleaming, cane tapping, as solid as a yellow oak on a Monday morning. His black ears were sharp. His teeth were white. His eyes as bright as an angel of the lord.
One mo there he was, as solid as a miller's wheel.
Next mo he was gone.

Na tuhle knížku jsem narazil velmi originálně - prostě jsem ji náhodně vytáhnul z poličky v knihovně. A nějakým zázrakem jsem vytáhnul autora, co je jedním ze dvou lidí na světě, co dvakrát získali Booker Prize (druhý je J. M. Coetzee). No...stává se leccos.
Děj se odehrává na dvou smyšlených ostrovech, které jsou ovšem zasazené do reálného světa a jsou to bývalými koloniemi, které se vyvíjely pod vlivem Angličanů, Francouzů a Nizozemců. Na obou ostrovech se mluví anglicky, na Efice jsou ale znatelné francouzské vlivy (oslovování mo-frere), zatímco ve Voorstandu nizozemské (oslovování bruder).
Vypravěčem (i když často se z ničeho nic prohodí personální vypravěč a vypravěč - vnější pozorovatel) je Tristan Smith, který se narodil s tak silnými deformacemi, že doktoři považovali za lepší ho hned po narození zabít. Jeho matka ale od(nebo spíš u)nesla z nemocnice do divadla, kde bydlela a pracovala. Felicity, Tristanova matka, byla  sice původem z Voorstandu, ale žila na Efice, kde se snažila bojovat proti voorstandskému politickému a kulturnímu vlivu, který postupně zatlačoval místní tradice, hlavně voorstandský Sirkus. Není jasné, kdo je jeho otcem, protože Felicity má dva milence, ale o Tristana se celý život stará bezdětný ředitel divadla Willy.
Když se Felicity úplně rozpadne divadelní soubor, rozhodne se pomocí milence vstoupit do politiky a kandidovat za Modrou stranu, která bojuje za nezávislost Efiky na Voorstandu. To se bohužel nezdá voorstandké tajné službě, která se pokouší ni i ostatní zástupce zdiskreditovat, jak je to jde, ale když to pořád nestačí, nechají ji zabít.
Dalších třináct let (do svých asi 25 lety) Tristan stráví zavřený v divadle se svým "otcem" Willym ve strachu, že se pokusí zabít i jeho. Tristan je pro tajnou službu ale naprosto nezajímavý, nicméně pokusí se ho využít agentka, která zfalšuje jeho dopisy s teroristickou skupinou a nechá se na něj nasadit jako pozorovatelka (ze začátku ale vystupuje jako muž, protože Willy po incidentu s první ošetřovatelkou nenajímá ženy). Tristan se rozhodne vyrazit do Voorstandu, aby viděl opravdový Sirkus a taky chce ta svým (nebo spíš jedním ze svých potenciálních ... -ů) otcem. Cestu ale podniknou ilegálně, protože Tristanovi je zamítnuta žádost o vízum. Po cestě navíc přijdou o všechny peníze. Nicméně narazí na robotickou myš, známou jako Bruder Mouse, a tady bude nutná odbočka od děje:
Na Voorstandu funguje jakási forma reformovaného křesťanství (původní kolonisté byli Angličané, ale taky tam byli Nizozemci, tak těžko říct, co to bylo vlastně původně), kde ústředními postavami jsou lehce disneyovská zvířata - Bruder Mouse, Bruder Dog nebo Oncle Duck. V knize je i celý jeden jejich příběh, a to jak Bruder Mouse zachrání Oncle Duck tím, že předvádí artistické kousky a odláká člověka, který chudáka Brudera zavřel do klece (viz citace nahoře).
Z toho právě vychází tradice Sirkusu, původně se hrály náboženské příběhy o Bruderech, nicméně postupně se Sirkus změnil v těžkou komerci, kde dokonce vystupují opravdová zvířata - původní náboženství zakazuje zacházet se zvířaty jinak, než se sobě rovnými. Asi nejčastější věta knihy je You  wouldn't eat your own bruder, would you?
Původně se za zvířata převlékali lidé a nejspíš fungovali jako kněží, ale potom, co začali zneužívat svého postavení, byl vydán zákaz, aby se na veřejnosti objevovali Brudeři vetší než tři stopy. V jeden moment bylo do ulic vypuštěno obrovské množství malých robotických Bruderů, kteří ale skoro všichni během jednoho týdne shořeli (sami od sebe) nebo vběhli pod auto, atd. A jednoho z nich zázrakem našli Tristan, Willy a ošetřovatel(ka) Jacques/Jacqui cestou do Saarlimu - hlavního měst Voorstandu.
Na místě vykuchají vnitřek robota, do kterého se Tristan díky malému vzrůstu vejde, a na ulici začnou dostávat peníze za čísla, která Tristan/Bruder předvádí. Později se setkají s Billem, Tristanovým dostnejspíšotcem, přes kterého se seznámí s Peggy - extrémně bohatou vdovou po sirkusovém umělci. A taky silně pošahanou. Je to agorafobička, což by nebyl problém. Ale je ochotná mít sex s myší (teda, ne tak ledajakou myší, s robotickým Bruderem :o) ). To už je trochu horší.
Ať tak či onak, vezme je k sobě do apartmá, což se dost hodí, protože Jacqui nechtěně zavinila, že se tajná služba chystá Tristana zabít (vedoucí části voorstandské tajné služby pro Efiku zjistí, že si to vymyslela, a aby nebyl před svým vedením za blbce, hodlá za(nebo taky možná vy)hladit stopy. Tak na to zase Jacqui nemá žaludek a nakonec uteče s Tristanem a Billem z města (Willy hrdinně zemře...stejně byl starej). Děj končí tím, že se trojice vydává na sever ostrova, ale můžeme předpokládat, že je dopadnou, protože ke konci se v textu začnou obětovat odkazy na jejich obvinění před soudem (i když na to není nutně potřeba je chytit, tak těžko říct).
Jak už jsem psal, kromě jakési kulturní kulisy autor vytvořil i částečně odlišný jazyk, kterým charakterizuje oba národy. Na konci knihy je dokonce slovníček, občas s jednoduchou etymologií, třeba lolo = breast, most likely from French child's cry for milk, 'lait, lait'. Nebo všeobecně oblíbená pow-pow music, kterou původně tvořili váleční zajatci (Prisoners Of War -> pow) a jejich rodiny, později prostě imigranti ve Voorstandu.

Doctor Who (Pán času)

 

Seriál o chlapovi, co cestuje časem a prostorem v modrý telefonní budce? No jasně, to prostě musím vidět...
Seriál se začal vysílat už někdy v šedesátých letech a jel až do konce 80. let. V roce 2005 potom navázala nová série, obvykle se na internetu objevuje jako Doctor Who 2005 (dost mě při stahování zaskočilo, že má seriál 26 sérií :o) A to jsou jen ty staré).
Doctor je poslední jedinec své rasy, Time Lords, kterou podle všeho vyhladil sám Doctor během Time War, a to aby se zároveň zbavil jejich protivníků Daleků. Předpokládám, že to je děj z předcházejících 26 sérií, které ale stejně nejspíš nikdo nebude lseodvat, talže se není třeba bát spoileru :D Nicméně pár (set tisíc) Daleků samozřejmě přežilo. Jsou to takový blikající plechovky, co většinu svojí přítomnosti na obrazovce tráví hysterickým ječením "Exterminate, exterminate!". Občas dostanou záchvat inspirace a zaječí si "Exterminate! Exterminate Doctor Who!". V jedné epizodě to ještě rozjedou vážně ve velkém stylu, tak ječí "Exterminate! Exerminate human race!". (Fakt by mě zajímalo, jestli tu správně píšu ty tečky...)
Jinak Doctor Who je plný naprosto šílených zápletek, postav a vynálezů, takže o zábavu je postaráno. Jen tak pro představu nastíním děj prvního dílu - v Londýně se přímo pod London Eye ukrývá obrovská žlutá kopa čehosi, která dokáže telepaticky ovládat plasty. Doctor Who ji najde a pokusí se s ní vyjednat, aby laskavě táhla pryč. To se kupě nelíbí, hlavně když zjistí, že má Doctor v kapse cosi, co by ji dokázalo vyřídit. Rozhodne se tudíž zahájit invazi na Zemi a začne rovnou v Londýně...nemilosrdným útokem plastových figurín (Oh my God, dummies are killing people!). Takže asi tak.
O seriálu jsem se dozvěděl na Pragoconu a musím říct, že z toho, co jsem tam z něj viděl, jsem přece jen čekal něco jiného. Něco trochu ujetějšího a víc zaměřeného na vtipy, ale prostě každý den není Stopařův průvodce po Galaxii. Z mého pohledu bych chybu Doctora Who viděl v tom, že některé epizody se prostě berou moc vážně. Postavy se pokouší o jakýsi vývoj v seriálu, kde na něj podle mě není prostor, a prostě všeobecně se to trochu moc snaží vnášet emoce. Na druhou stranu, situace se o dost zlepší během druhé série, kde se výlevy postav zredukují na nutné minimum. Navíc Doctor dostane daleko hezčího herce :o)
Tenhle příspěvek stejně píšu jen z prokrastinace, abych oddálil psaní zbytku seminárky, takže to už pomalu zakončím. Seriál rozhodně stojí za to, pokud vás baví sci-fi a velký zelený potvory, co žerou lidem hlavy, vám přijdou jako přesně ta věc, na kterou je zábava se dívat. Nicméně je nutný jít do toho s tím, že po některých epizodách si prostě řeknete - We are not amused.