Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého Werthera (Die Leiden des jungen Werthers)

Tak do tohohle jsem se pustil jen kvůli tomu, že to měla Zoe v knihovně a protože je to prostě taková klasika. No, tak pro příště vím, že to nejsou nejlepší důvody, proč si vzít knížku do ruky :D
Po padesáti stranách (ze 104) jsem si říkal, že to není zas taková síla a že vážně nevidím důvod, proč by kvůli týhle knize měl kdokoli páchat sebevraždu. Nicméně během následujících 50 strany Goethe brutálně přitvrdí a z Werthera se postupně stává prototyp emaře (jen asi nemá ofinu přes obličej). Před nějakou dobou jsem četl článek How Twilight Works a musím konstatovat, že tu jsou dost zásadní podobnosti, přinejmenším do druhého odstavce článku. O podobě Werthera nemáme ani ponětí, stejně tak čtenář dostane jen chabý popis hrdinky Twilight. Wertherovi myšlenky jsou vesměs stejné, jako má každý člověk v jeho věku (society sucks!) - Wether samozřejmě neřeší takové přízemnosti, jakože je lemro ve volleyballe (i když kdyby se byl býval narodil o ty tři století později, nepochybuju, že by nedal ani podání dolem), ale jeho úvahy více méně padnou každému. Podobnost tedy končí, když se na scéně objeví milovaný protějšek. Tak kupříkladu je Lotty naopak od Edwarda závislá na přísunu kyslíku. Nehrabe se cizím lidem v myšlenkách. A (a to je opravdu zásadní) netřpytí se na slunci. Díky bohu...
Takže jak už jsem psal, přibližně druhá polovina knihy probíhá tak, že Wertherovi všechno leze krkem, lidi jsou hnusný, společnost prohnilá, nadřízenej blbec, kníže C. je ze začátku fajn kamarád, ale postupně přijde na to, že i ten je vážně idiot, Lotty má Alberta a Albert (jak jinak) je fakt blbec. Samozřejmě je to celý zabalený do sáhodlouhých lyrických pasáží, které se občas proloží nějakým dějem (jakože manžel selky, se kterou se Werther seznámil, se ze Švýcarska vrátil bez peněz z dědictví, cestou dostal zimnici, rodina je o žebrotě, navíc jí umřel Honzíček - tady se překladatel vyznamenal převodem jména do češtiny, kdybych si přečetl, že jí umřel Johánnek nebo Hansík, asi by to se mnou nehlo). Když jsem si přibližně po pátý přečetl, že s Wertherem je veta, začal jsem si vážně přát, aby to tak bylo. Posledních deset stran jsem trochu špatně vnímal, jel jsem metrem, a navíc jsem si neustále opakoval: Kriste, už se konečně picni, ať to máme oba za sebou. Tak stalo se.
Nemůžu říct, že bych litoval, že jsem si to přečetl. Rozhodně to byla zajímavá expedice do hlubin emařovy duše. Zoe prohlásila, že si není jistá, jestli to Goethe nemyslel spíš jako vtip (jestli jo, asi mu při wertherovské horečce zmrznul úsměv), ale tak i onak je to vážně dobrá četba, pokud máte náladu pod psa a chcete se v tom sebedestruktivně utápět ještě víc. A víc. A ještě víc. Až úplně nejvíc.