The Gamers + The Gamers 2: Dorkness Rising

Ano, další způsob, jak se vyhnout práci na seminárce...
Na tyhle filmy jsem narazil náhodou přes jedno fórum. Jsou to amatérské filmy, i když na to mají ucházející triky a kostýmy. Obojí je příběh hráčů Dungeons & Dragons smíchané s příběhy postav. Pro normální lidi je to nejspíš nesledovatelná záležitost, už jen proto, že prostě nepochopí většinu vtipů. No a D&D je všeobecně pro exoty...

Takže The Gamers je o partě vysokoškoláků, kteří se sejdou na kolejích, aby v pátek večer (kdy zbytek světa tráví čas tam venku, kde se nachází ta divná věc - společenský život) odehráli dobrodružství, při čemž je neustále otravuje holka z vedlejšího pokoje, co se učí na zítřejší zkoušku (až teď mi dochází, že má zkoušku v sobotu dopoledne...what are the odds of that). Partě chybí jeden z hráčů, jehož postava se v průběhu děje objevuje více méně náhodně (podle toho, jestli si na ni zrovna vzpomenou...což je jen ve chvíli, kdy potřebují někoho, kdo se bezhlavě vrhne do bitky). Mark (chybějící hráč) se sice na moment staví, ale zase odejde za přítelkyní. Zbytek děje není úplně hilarious, za zmínku ale rozhodně stojí konec. Parta oddělá hlavního záporáka (The Shadow. No jo, PJ...teda DM...by mohl mít trochu lepší představivost) a pokračuje dál do hlubin podzemí, aby osvobodili princeznu. Dost rychle je jasné, že se octli na kolejích, takže když odemknou dveře, co podle nich vedou do cely princezny, vtrhnou do místnosti s partou divnejch lidí a prostě je pobijou. Je asi jasný, že vymlátí svoje vlastní hráče. Trocha postmoderny v D&D :o) Nakonec tam ještě vlítne princezna/otravná spolubydlící, všechny seřve a odejde se učit. Fuckin' gamers.

Druhý díl je delší (z 50 minut se protáhne na 110), přístupnější normálnímu publiku (ovšem ne o moc) a líp natočený. Krom toho se v něm odehrává i jakýsi děj mimo hru. Film začíná, když se skupina udatných reků dostane do podzemí temného kněze. Jejich vlastní kněz (s dobrým přesvědčením...pokud to někomu něco řekne) je jím zbaven schopností a zbytek skupiny do má pak za sebou v cuku letu (nebo v cukuletu?). Prostě dřív než bys řekl "házím si na iniciativu, tohle kolo budu kouzlit, takže mám bonus +2". Skupina se naštvaně rozejde, protože PJ (no jo, no jo...DM) porušil pravidla v zájmu originálnosti světa, a tomu zase leze na nervy, že hráči ignorují roleplaying.
Menší odbočka...fakt děsně rád bych si zase zahrál, ale přijde mi prostě nemožný sehnat skupinu. Už několikrát jsem různě komunikoval s lidma, co hrajou a hledali hráče, ale nakonec to vždycky pad...ježiši, já vim...get some life. Tak zase zpátky.
Další týden do skupiny přibude nová hráčka (pokusili se přibrat Marka, ale ten od záhadného masakru spoluhráču nedokáže vzít do ruky kostku) s novou postavou a k dobrodruhům se přidá ještě paladin z chrámu klaďáské bohyně. Rozhodnou se znovu odehrát stejné dobrodružství, tentokrát pokud možno tak, aby neumřeli (a když, tak aby je aspoň někdo vzkřísil). Děj tady asi nebudu vyprávět, postavy prostě bijí všechno, na co přijdou, konstantně obcházejí pravidla, vraždí naprosto nevinné NPC (UTFG!) a sem tam umírají...hlavně bard. No chápete to? Kdo hraje povolání, co vleze do podzemí a zpívá!? No nic...
Tak si tak říkám, že tady (odkaz) asi spadám do tý největší skupiny. Samozřejmě, já bych nikdy nehrál paladina. Jsou trapný, a musí být hodní, jinak ztrácí schopnosti. Stupidnější povolání je jen ten bard. A navíc, já hraju zásadně elfku kouzelnici.
Děj dokonce obsahuje i překvapivý moment (no...překvapivý) a hrdinové nakonec musí vyřídit arcikněze, co je poslal do podzemí a tak nějak to není takovej klaďas, jak se tváří. Takže až zas tak šokující obrat to taky není...
A skupina má dokonce vlastního Nodwicka. A jo, i tam je to chudák :o)

Jinak oba filmy jsou sledovatelné na TyTrubce:

The Gamers 
The Gamers 2: Dorkness Rising 

Flannery O'Connor: A Good Man Is Hard to Find (Dobrého člověka těžko najdeš)

A Good Man Is Hard to Find
The River
The Life You Safe May Be Your Own
A Stroke of Good Fortune
A Temple of the Holy Ghost
The Artificial Nigger
A Circle in the Fire
A Late Encounter With the Enemy
Good Country People
The Displaced Person

A Good Man Is Hard to Find je první ze dvou povídkových sbírek jižanské autorky Flannery O'Connor. Co povídky spojuje, to je autorčin groteskní pohled na jih Spojených států. Postavy jsou obvykle obyčejní lidé, co se celý život plahočí, skoro nikdo z nich není zrovna sympaťák, přirozeně jsou do posledního rasisti (častější než nigger jsou ve sbírce snad jen osobní zájmena) a člověk jim chvílema skoro přeje, aby se jim stalo něco špatnýho (a ono se jim taky vždycky stane, tenhle vzorec odpozorujete tak při třetím příběhu). Výsledná katastrofa je ale nakonec obvykle tak příšerná, že je člověk prostě musí litovat.
Ponechám stranou vyzdvihování autorka, protože i když si to rozhodně zaslouží, už to zvládli jiní přede mnou. Co mě ale během četby začalo trochu vadit, bylo to,  že povídky mají dokola podobnou strukturu. Do děje je čtenář vždycky vhozen úplně bez přípravy a musí se rychle zorientovat v ději. Následuje poměrně klasický vývoj děje, který vždycky skončí fakt blbě (jsou tam teda výjimky...asi jedna). Je to trochu Aristoteles v praxi. Ale je pravda, že brutálnímu šoku, který člověk zažije na konci většiny povídek, to nezabrání.

Hlavní povídka, A Good Man Is Hard to Find, vypráví příběh rodiny, která se vypraví na prázdniny na Floridu. Hlavní postavou je babička, která na Floridu nechce a na syna vytáhne článek o uprchlém trestanci Misfitovi, který se v té oblasti pohybuje. I tak vyjedou na Floridu. Autorka tady naprosto dokonale ukazuje, jak příšernej je život s tou babou vopruz, protože prostě nezavře hubu. Cestou si vzpomene, že v okolí je dům, kde nějakou dobu byla jako mladá a chce ho znovu vidět. Proto prohlásí, že je v něm dlaždice, pod kterou je ukryté zlato (...nebo tak nějak). Z toho vidíme, že je nejen neskutečně ukecaná, ale ještě nejspíš rodinu terorizuje intrikami. Samozřejmě tím nadchne děti, které přinutí otce, aby se tam jeli podívat. Někde během cesty babě dojde, že sice ten dům je vážně krásnej a má kolem sebe úchvatný stromy a zahrady a kdo ví co ještě, ale je ve vedlejším státě. To poznání ji tak vyděsí, že omylem odklopí košík s kočkou, která vyskočí na řidiče a vybourají. se.
Člověk se nemůže ubránit myšlence, že tohle je prostě fakt klasika.
Celá rodina bouračku přežije a podaří se jim zastavit i auto, které jede kolem. Auto má tři pasažéry, v jednom z nichž babka pozná Misfita. No samozřejmě nemůže držet klapačku a hned to vyžvaní. Tím je osud rodiny definitivně zpečetěn. Misfit postupně posílá svoje kumpány se členy rodiny do lesa, odkud jsou už jen slyšet rány pistolí. Tohle je rozhodně nejzajímavější část povídky, protože díky poměrně nenápadným náznakům si můžeme všimnout, že postavy propadají vyloženě hysterii (dokonce i Misfit začne docela divně blbnout). No takže prostě všichni skončí ve škarpě a Misfit má novou káru.

A Circle in the Fire je příběh majitelky farmy, které se z ničeho nic objeví na pozemku tři kluci, jejichž otec na farmě dřív pracoval a nedávno zemřel (nejsem si úplně jistý, jestli to byli sourozenci, dva z nich ho možná jen prostě znali...znova to hledat se mi nechce). Majitelka je tam chce nechat přespat, pokud druhý den odjedou, což se ale nestane. Kluci se ji neustále vyhýbají, a když se pokusí je vyhnat, začnou ji vyloženě šikanovat. Na pozemku jsou i lesy, ve kterých se vždycky schovají, takže na ně moc nemůže. No prostě skončí to tak, že ten les zapálí, i když (nebo spíš právě proto), že má hysterickou hrůzu z požáru.

Good Country People je zase příběh asi třicetileté ženy, intelektuálky s diplomem z filozofie (asi vážně jediná postava v celé sbírce, co má vysokou školu), která má ale umělou nohu. Na ostatní se dívá dost spatra a  náboženství má za snůšku žvástů. Situace se ale změní, když se na scéně objeví prodavač biblí (a zde si při případné četbě všimněte změny postoje vypravěče, jak by vám řekla paní doktorka Kalivodová, na tom je celá povídka postavená, i když si toho ze třiceti lidí v ročníku nevšiml ani jeden). Domluví si rande a holka má celou dobu pocit, že ho má těžce v hrsti. Nakonec spolu vylezou na patro stodoly, kde se už už schyluje k nejlepšímu když...no to sem ani nemůžu napsat, prostě si to přečtěte. Je to docela vtipný, pokud jste fakt cynici.

Takže kniha je to rozhodně výborná, jenom je možná lepší nečíst ji celou naráz, ale postupně se k ní vracet a číst ji povídku po povídce. Člověk tak spíš přejde určitý stereotyp ve výstavbě povídek.

Æon Flux

Poslední dobou jsem si nějak několikrát vzpomněl na sco-fi film Aeon Flux a ani nevím proč, pořád mi vrtalo hlavou, že to přece z něčeho musí vycházet. Navíc jsem předpokládal, že to musí mít za inspiraci něco dobrýho, i když ten film je teda šit největší. A tak jsem se pustil do průzkumu, abych nakonec vykoumal, že původně vznikl seriál o třech sériích, který se všeobecně uznává pro zvláštní animaci (inspirovaná Egonem Schiele, je to na tom dost vidět) a ukrutnou divnost. A ano, má zvláštní animaci a je ukrutně divnej.
Tak jsem si stáhnul první sérii. Překvapilo mě, že stahování mi kváklo asi za dvě minuty, jakože hotovo. Byl jsem dost zaskočenej, když jsem otevřel složku Aeon Flux Season 1, a tam jsem našel celý jeden soubor se jménem Pilot. A vážně, první série je jen jeden díl. Tak teda ok.
Z prvního dílu toho teda člověk fakt moc nemá. I když na to, že epizoda má jen 12 minut, dozvíme se toho celkem dost. Aeon má zjevnou slabost pro latex. Je děsně přesná, mrštná a sexy. A má fetiš na nohy. Děj je asi ten, že vlítne kamsi, všechny postřílí, aby zabila kohosi (ten je už mrtvej), cestou se popere s cizíma i vlastníma agentama, sleduje nějakýho chlapa, jak se líbá s nějakou ženskou ("nějakej chlap" je jinak Trevor, jedna z hlavních postav), a nakonec zařve (jakože umře), když šlápne na připínáček a spadne ze střechy.
Konec prvního dílu je silně WTF, ale to je jen začátek.
Nedalo mi to a stáhnul jsem druhou sérii. Ta má už šest epizod, ale každá má maximálně asi 4 minuty. Asi u třetí mi došlo, že tenhle seriál je jeden velkej WTF moment. Děje jednotlivých dílů nemá smysl popisovat. Vrhnou diváka přímo do akce, nevíme jak jdou za sebou, co se stalo před nimi, jaká je motivace postav, vlastně ani co se tam děje a občas ani jak to skončí, protože Aeon nakonec vždycky zařve (jakože umře). Později během třetí série jsem čekal, že se to vysvětlí. Nevysvětlí. Musíte to brát jako takovou parodii na akční filmy, kde je vlastně dokola jeden příběh. U Aeon je třeba vychutnávat (fakt divnou) animaci a trochu divnej smysl pro humor (Např. proti sobě jdou dva chlapi, jeden s pistolí a druhý s mečem. Chlapík s mečem s ním kolem sebe máchá ostošet, očekává se klasická scénka "borec zběsile machruje se zbraní na blízko a druhej borec ho odstřelí". No, tak chlápek s pistolí vystřelí, mine a zhyne ránou mečem. OK, chápu, že to někomu nepřijde vtipný. Mně už teď vlastně taky ne. Sakra, jděte do háje, úplně mi to kazíte.)
Třetí série se hodí lehce do normálu, ale jen vážně lehce. Dílů je tentokrát 10, mají 20 minut a začíná se v nich mluvit (V prvních dvou sériích jsou podle Wikipedie jen dvě slova - dlouhý výkřik "No!" a slovo "plop". Jestli se teda to druhý dá vůbec považovat za slovo...) Díly jsou opět dějově nezávislé a nevíme, jak jdou za sebou. Ve všech dílech se objevují postavy agentky Aeon a Trevora, diktátora, proti kterému Aeon bojuje. Sem tam si to rozmyslí a vyspí se s ním, ale dá se říct, že jsou většinu času na jiných stranách barikády.
V poslední sérii se trochu změní koncepce, Aeon například přestane umírat na konci epizod :-D Taky už to nedělá dojem parodie, většina dílů má docela zásadnější tematiku, obvykle řeší morálku, zajímavě pracují s psychologií postav, jejichž emoce někdy promítají přímo do animace (která je pořád inspirovaná Schielem,  takže do občas vypadá docela humusně). Celkový divnosti seriálu ještě přidává to, že většina postav jsou vážně úchylové.
Ke konci mi epizody přišli ujetější a ujetější, až to vyvrcholí jednou, která je kompletně odpojená od reality (v ději jde o to, že lidem implantují umělé svědomí - vážně prča). V závěru Aeon vyvraždí (omylem) celé lidstvo a odcestuje s Trevorem na emzáckou planetu. Takže jak vidíte, pro kohokoli se sníženou úrovní normálností je o zábavu postaráno :D

Tady je odkaz na TyTrubku, jsou to dva díly z druhé série. První je spíš parodie na agenty, ten druhej je...divnej. Jestli si myslíte, že se někdy vysvětlí, kam to jde, co to tam bere, co je ta dlouhonohá věc, kterou potká nebo proč má doma v kredenci zavřenýho chlapa, tak vězte, že ne...

Edwin Abbott Abbott: Flatlanad, A Romance of Many Dimensions

Tuhle knížku jsem našel díky seriálu The Big Bang Theory, což je opět směr, o kterém bych vážně nečekal, že z něj přijde tip na zajímavou knížku. Nepodařilo se mi přijít na to, jestli je knížka přeložená do češtiny, někdy se na internetu objevuje překlad Plochozem, ale mám dojem, že jsou to jen provizorní pokusy spíš než použití oficiálního překladu.
Jak název napovídá, děj se odehrává ve Flatlandu, dvojrozměrném světě obývaném geometrickými tvary a úsečkami. Kniha je rozdělená na dvě části, v první je čtenáři představen Flatland a jeho společenský systém, ve druhé je potom hlavní hrdina konfrontován s existencí dalších "landů".
Hlavní hrdinou je čtverec (Nemůžu přijít na to, jestli mělo slovo "square" tenkrát i význam "blbec". Asi ne.), který nás uvede do světa Flatlandu. Jeho společenské uspořádání je vcelku přímočaré - čím víc máte stran, tím lepší zaujímáte postavení. Mnohostranné útvary jsou potom šlechta, a pokud má tvar opravdu hodně stran (asi 400), může být povýšen do kategorie Kruhů (i když ve Flatlandu opravdový kruh neexistuje). Občanská práva mají ale jen pravidelné tvary, a na ty také platí "law of nature", tedy že každá další generace má o jednu stranu víc než jejich rodiče. Rovnoramenné trojúhelníky jsou ve společnosti v drtivé většině a fungují jako dělníci a vojáci. Ti se můžou dostat do "decent society" jen tak, že se správně volenými spojeními mnoho generací dosahuje toho, že se postupně rodí potomci s širším úhlem, až se konečně dostanou na těch 60°.
Vzhledem k tomu, že kniha je myšlena jako kritika viktoriánské společnosti, podobných věcí je v ní ještě spousty. A ačkoli jsou pravidla ve Flatlandu někdy vážně šílená, náš hrdina s nimi více méně souhlasí. Ke kritice se dostane jen jednou, a to když poukáže na nerozumnost toho, že ženám se nedostává vůbec žádného vzdělání. To bohužel neříká proto, že by se mu to příčilo z lidského hlediska, ale protože ve Flatlandu se tím dohnalo tradiční dělení na mužské a ženské vnímání světa do extrému. Respektive jejich ženy jsou pouze emocionální a naprosto nedovedou uvažovat logicky, zatímco muži postrádají pocity. To samotnému čtverci nevadí, jenže muži se kvůli tomu musí až moc zabývat pokusy o pochopení ženského myšlení, protože jinak s nima prostě není k vydržení. Navíc ženy jsou ve Flatlandu jen přímky, což je pro všechny tvary vyloženě nebezpečné (z určitého úhlu nejsou vidět a náraz přední stranou je smrtelný). Pokud je totiž manžel vytočí, dost snadno se stane, že ho prostě ubodá. Tomu se dá ale snadno zabránit chytrým rozestavením věcí v bytě tak, aby se manželka nemohla otočit a manévrovat :-D

Ve druhé části se pak dostává od společnosti k náboženství a lidskému poznání. Čtverec se ve snu dostane do Linelandu, světu v jedné přímce. Vede rozhovor s králem, kterému se snaží vysvětlit, jak funguje Flatland a vůbec druhý rozměr. Tomu Král Linelandu samozřejmě vůbec nerozumí a nakonec se pokusí na čtverec poslat vojáky.
Čtverec se probudí a záhy se mu v bytě objeví dokonalý kruh, který se ale doopravdy Koule, která částečně vstoupila do Flatlandu. Uvnitř plochy je z ní ale vidět jen kruh (respektive vidět z ní je jen čára, ale dotykem jsou obyvatelé Flatlandu schopni poznat, že je to kruh :D). Koule se snaží Čtverci vysvětlit třetí rozměr, což on vůbec nechápe, ačkoli debata probíhá prakticky stejně jako mezí ním a králem. Koule ho nakonec vyzvedne to Spacelandu, kde konečně pochopí. Nakonec ho vrátí zpět, kde má ostatním obyvatelům Flatlandu vysvětlit třetí rozměr, o což se pokusí a je zatčen. Zbytek života potom stráví ve vězení.
Zajímavá je část, kde Čtverec žádá Kouli, aby ho vzala do dalšího rozměru, protože podle logiky, kterou člověk z existence bodu a přímky odvodí existenci čtverce, se dá vyvodit i existence dalších rozměrů. To Koule považuje za holý nesmysl a naštvaně ho pošle zpět do Flatlandu (i když přiznává, že se objevují šílenci, kteří tvrdí, že takový prostor viděli).
Flatland je podle mě naprosto výborná kniha, sice si člověk z hloubky myšlenek nekecne na zadek a nechrochtá blahem nad tím, jak se autor trefil kritikou (no možná viktoriánci chrochtali), ale zase předkládá jednoduchou a podle mě i dost zábavnou cestou věci, nad kterými se občas pozastavíme všichni.

Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého Werthera (Die Leiden des jungen Werthers)

Tak do tohohle jsem se pustil jen kvůli tomu, že to měla Zoe v knihovně a protože je to prostě taková klasika. No, tak pro příště vím, že to nejsou nejlepší důvody, proč si vzít knížku do ruky :D
Po padesáti stranách (ze 104) jsem si říkal, že to není zas taková síla a že vážně nevidím důvod, proč by kvůli týhle knize měl kdokoli páchat sebevraždu. Nicméně během následujících 50 strany Goethe brutálně přitvrdí a z Werthera se postupně stává prototyp emaře (jen asi nemá ofinu přes obličej). Před nějakou dobou jsem četl článek How Twilight Works a musím konstatovat, že tu jsou dost zásadní podobnosti, přinejmenším do druhého odstavce článku. O podobě Werthera nemáme ani ponětí, stejně tak čtenář dostane jen chabý popis hrdinky Twilight. Wertherovi myšlenky jsou vesměs stejné, jako má každý člověk v jeho věku (society sucks!) - Wether samozřejmě neřeší takové přízemnosti, jakože je lemro ve volleyballe (i když kdyby se byl býval narodil o ty tři století později, nepochybuju, že by nedal ani podání dolem), ale jeho úvahy více méně padnou každému. Podobnost tedy končí, když se na scéně objeví milovaný protějšek. Tak kupříkladu je Lotty naopak od Edwarda závislá na přísunu kyslíku. Nehrabe se cizím lidem v myšlenkách. A (a to je opravdu zásadní) netřpytí se na slunci. Díky bohu...
Takže jak už jsem psal, přibližně druhá polovina knihy probíhá tak, že Wertherovi všechno leze krkem, lidi jsou hnusný, společnost prohnilá, nadřízenej blbec, kníže C. je ze začátku fajn kamarád, ale postupně přijde na to, že i ten je vážně idiot, Lotty má Alberta a Albert (jak jinak) je fakt blbec. Samozřejmě je to celý zabalený do sáhodlouhých lyrických pasáží, které se občas proloží nějakým dějem (jakože manžel selky, se kterou se Werther seznámil, se ze Švýcarska vrátil bez peněz z dědictví, cestou dostal zimnici, rodina je o žebrotě, navíc jí umřel Honzíček - tady se překladatel vyznamenal převodem jména do češtiny, kdybych si přečetl, že jí umřel Johánnek nebo Hansík, asi by to se mnou nehlo). Když jsem si přibližně po pátý přečetl, že s Wertherem je veta, začal jsem si vážně přát, aby to tak bylo. Posledních deset stran jsem trochu špatně vnímal, jel jsem metrem, a navíc jsem si neustále opakoval: Kriste, už se konečně picni, ať to máme oba za sebou. Tak stalo se.
Nemůžu říct, že bych litoval, že jsem si to přečetl. Rozhodně to byla zajímavá expedice do hlubin emařovy duše. Zoe prohlásila, že si není jistá, jestli to Goethe nemyslel spíš jako vtip (jestli jo, asi mu při wertherovské horečce zmrznul úsměv), ale tak i onak je to vážně dobrá četba, pokud máte náladu pod psa a chcete se v tom sebedestruktivně utápět ještě víc. A víc. A ještě víc. Až úplně nejvíc.

Tom Robbins: Even Cowgirls Get the Blues (I na kovbojky občas padne smutek)

Knížka do češtiny přeložená jako I na kovbojky občas padne smutek tu moc známá není. Od jednoho člověka jsem slyšel, že se o ní učili na střední, ale to je asi jen vzácná výjimka. Já sám jsem na ni narazil díky Primě COOL (no pochopíte to, díky bedně najít skvělou knížku....).
Už při čtení úvodního shrnutí děje se člověk musí připravit na to, že to asi nebude úplně normální kniha. Hlavní postava Sissy Hankshaw se narodila s dost neobvyklou tělesnou deformací - extrémně velkými palci. Dost rychle toho ale dokáže využít pro svoje dobro, když v sobě objeví nezvyklý talent pro stopování. Od té doby necestuje jinak než stopem (její největší úspěch je velbloud) a pokud zrovna nemůže vyrazit k dálnici a provětrat palce, cvičí se aspoň doma (např. na záclonách). Ve čtrnácti jí to doma přestane bavit, stopne auto a už se nikdy nevrátí.
Na svojí cestě se pak setká s "civilizovaným" indiánem a svým budoucím manželem Julianem, silně ujetým trans-asi-vestitou-nebo-taky-sexuálem Hraběnkou, partou lehce militantních, feministických kovbojek nebo samotářským filozofem Číňákem (původně the Chink). Silná pošahanost zápletky se tedy ještě prohlubuje silnou pošahaností hlavních postav, a aby toho snad nebylo málo, autor dost zajímavě (a silně pošahaně) do románu vkládá prostředky, které čtenáře oddělují od děje (u postmoderny docela nezvyk...). Například vysvětluje, že jako autor má právo vybrat si do románu věty, jaké se mu líbí - třeba větu vyrobenou v Japonsku; větu, co ve tmě svítí; stoprocentně organickou větu; větu, která přijímá Ježíše jako svého spasitele nebo větu, co je asi v tom, protože nedostala krámy. Příkladů by bylo víc, ale přidám už jen ten ze sté kapitoly, kterou autor oslaví přípitkem šampaňským.
Ačkoli se zatím může zdát, že je to knížka, nad kterou se asi člověk pobaví, ale tím to hasne, není to tak úplně pravda. Hlavně ke konci se pak postavy pouští do složitějších debat  (sice u toho zároveň provádí anální sex, ale to na hloubce sdělení neubírá :-D) a objevují se různé úvahy, třeba o stavu dnešní společnosti (formou dialogu mezi palcem a mozkem, kteří se pohádají, kdo z nich za to vlastně může).
Nicméně pokud si z toho něco člověk odnese s úplnou jistotou, tak že situace ve světě je zoufalá, jako obvykle, a že není radno jeřáby popelavé krmit pejotlem.

Začínáme

Takže, tenhle blog jsem založil, abych vás všechny informoval o tom, že čtu divný knížky, koukám na divný filmy, poslouchám divnou hudbu a všeobecně mě berou divný věci. Nedávno jsem došel k poznání, že o nejlepších knížkách vám ve škole prostě neřeknou, za to člověku cpou Pana učitele, Švejka a broučkiády. A pokud máte fakt smůlu a profesorka se rozhodne dát vám nahlídnout do světa současný literatury, připravte se na její knihgasmus z Coelha (jo, fakt jsem spojil slova orgasmus a kniha).
Takže se do toho pusťme, já budu psát a vy mi budete psát děsně intošský kritiky, potom se v komentářích pohádáme o to, jestli opakující se obraz tekoucího eidamu symbolizuje spíš rozpad a dekadenci soudobý západní společnosti, nebo šok moderního člověka z rozporu snu a reality.
Jupí.