Oscar Wilde: The Importance of Being Ernest (Jak důležité je míti Filipa)

   Ještě že je ta povinná četba, jinak by mi sebraný dílo Oscara Wilda leželo doma a nikdo by se do toho ani nepodíval.

   Když jsem tohle dočetl, nějak mi unikalo, co je na tom tak zásadního, že bylo nutný dá nám to na reading list (když třeba Dorian Gray tam není), ale Spark Notes mi náležitě objasnily, že nejspíš neumím číst. I když jen kvůli hláškám Lady Bracknell to stojí za to (ta ženská vytvořila úplně novou kategorii cynismu).

   Nejdřív na scénu přijdou Jack a Algernon. Oběma jim je tak kolem 27 a oba dva si dost rádi užívají. Zatímco Jack se ale neustále tváří jako svatoušek, co fakt za vůbec nic nemůže a je to ten nejspořádanější z nejspořádanějších, Algernon je takový ten wildovský typ prostopášníka, co si chce užívat, vůbec se s tím netají a hlavně kolem sebe střílí jeden wittily witty witticism za druhým. Jack má na venkově mladou svěřenkyni Cecily, ale protože si prostě rád jezdí užívat a nechce kysnout na vesnici, vymyslel si nezdařilého bratra Ernesta, kvůli kterému musí chudák neustále jezdit do Londýna a něco za něj žehlit. Algernon si zase vytvořil pana Bunburyho, nebohého invalidu, za kterým musí dojíždět na venkov pokaždé, když se mu přitíží…což se čirou náhodou stává pokaždé, když ho pozvou někam, kam se mu ale ani trochu nechce, především ke jeho tetě Lady Bracknell. To je podle mě nejzáživnější postava hry…hází podobné hlášky jako Algernon, ale zatímco ten je myslí schválně jako vtip, ona je prostě stará rašple s nemožnými názory (Nor do I in any way approve of the modern sympathy with invalids. I consider it morbid. Illness of any kind is hardly  thing to be encouraged in others.).

   Jack tedy v Londýně vystupuje pod jménem Ernest, což je dobře, protože se zasnoubí s Algernonovou sestřenicí (a dcerou Lady Bracknell) Gwendolen, která celý život toužila po muži, který by se jmenoval Ernest. Lady Bracknell z Jacka nadšená není. Jack potom Gwendolen řekne, kde na venkově bydlí, což zaslechne Algernon a rozhodne se zajet okouknout Cecily.

   Později se všichni sejdou na Jackově venkovském sídle a po celé druhé jednání nastává zmatek, protože Jack se rozhodl Ernesta nechat umřít a Algernon se za něj před Cecily vydává, takže člověk už ani neví, kdo je Ernest, kdo není Ernest, kdo má rád Ernest, kdo nesnáší Ernesta, jestli Ernest je na živu, nebo po smrti, nebo jestli třeba nepřijde Godot. Hlavní je, že Jack miluje Gwendolen, ta ho miluje taky, ale je děsně naštvaná, protože omg, on se nejmenuje Ernest. Algernon miluje Cecily, ta zase miluje jeho (i když ho milovala ještě dřív, než se viděli, ale to vlastně milovala bratrance Ernesta, protože to byl tak úžasně zaženej, i když vůbec neexistoval…jasný, ne.). Ale Cecily je taky naštvaná, protože omg, on není doopravdy Ernest (což není jeho chyba, protože Ernest není nikdo…i když…).

   Ve třetím dějství jsou Gwendolen a Cecily v domě a obě děsně uražené, když dovnitř přijdou Jack a Algernon a začnou jim hučet do hlavy. Ony jim už málem odpustí, když si vzpomenou, omg, ani jeden z nich není Ernest. Jenže…ha há, oni si už zařídili, že se nechají překřtít. Do toho vlítne Lady Bracknell, která zjistí, že Cecily je celkem prachatá a nadšeně jí začne cpát Algernona. Ovšem Jack nehodlá dát souhlas ke svatbě svojí svěřenkyně, dokud mu Lady Bracknell nedá Gwendolen (což udělat nehodlá, protože i když má Jack peněz jak želez, tak je to akorát nalezenec, kterýho kdosi čirou náhodou našel v tašce na nádraží). Nějak se zmíní jméno Miss Prism, což je Cecilyna guvernantka a bývalá služebná Lady Bracknell. Lady na ni brutálně udeří, kde je dítě! Dítě?

   Ano, dítě.

   Miss Prism totiž kdysi vyrazila na procházku s dítětem v kočárku a s rukopisem svého přemrštěně sentimentálního románu v tašce. Nicméně někde cestou je nějak omylem prohodila a tašku nechala kdesi na nádraží. Když na to přišla, tak vzala roha; našel se jen kočár s rukopisem. Nikoho nepřekvapí, že Jack je to pohozené dítě. Vrhne se kolem krku Miss Prim, protože se domnívá, že je jeho matka. Nicméně zjistí se, že je synem chudé sestry Lady Bracknell, takže Algernonův bratr, takže Gwendolenin bratranec, navíc se zjevně nejmenuje Jack, ale nějak jinak, a Lady Bracknell si nakonec vzpomene, že ho pojmenovali po příbuzném Ermestovi, takže voilà, vydával se za Ernesta, ale celou dobu všem dost lhal, takže vůbec nebyl earnest, jenže doopravdy byl celou dobu Ernest! Wow!

   Uznávám, že to není úplně k popukání, ale přece jenom to jde. Bez Lady Bracknell by to bylo asi o poznání horší. Vyčíst z toho tu kritiku viktoriánský povrchní a pokrytecký společnosti není až takový problém, pokud se obtěžujete se občas nad něčím pozastavit, což jsem se já neobtěžoval. Angličtina je to poměrně čitelná a přečíst se to dá tak do dvou hodin. Samozřejmě, když už, tak doporučuju anglicky, protože celá ta věc s Filipem v překladu je podle mě docela výrazně úlet jinam a snad by bylo lepší nechat tam Ernest a někam do poznámky napsat, že se při uvádění v divadle se má do programu přidat poznámka o slovní hříčce (ne, to je samozřejmě demence, ale pořád podle mě lepší než ten Filip).

   Takže ještě pár kusů, co jsem si nějak zapamatoval jako docela vtipný nebo asoň zajímavý (uznávám, mimo kontext to asi nebude úplně prča, ale třeba si tu hru přečtete, pak se někdy vrátíte na tenhle příspěvek a při čtení si řeknete „No jóóó, to jsem se nasmál(a), když jsem přesně tohle v tom Wildovi četl(a)…hm, už mlčím):

Lady Bracknell: Do you smoke?

Jack: Well, yes. I have to admit that I smoke.

Lady Bracknell: I am glad to hear it. A man should have an occupation of some kind.

Jack: I have lost both my parents.

Lady Bracknell: To loose one parent, Mr Worthing, may be regarded as a misfortune; to loose both as a carelessness.

Algernon: Oh! it is absurd to have a hard and fast rule about what one should read and what one shouldn’t. More than half of modern culture depends on what one shouldn’t read.

Algernon: Really, if the lower orders don’t set us a good example, what on earth is the use of them?

Algernon: All women become like their mothers. That is their tragedy. No man does. That's his. (If only I didn’t become like either of my parents.)

Algernon: Relations are simply a tedious pack of people, who haven’t got the remotest knowledge of how to live, nor the smallest instinct about when to die. (Relations jsou tu ve smyslu relatives, kdyby snad byl někdo na pochybách.)

Miss Prism: The good ended happily, and the bad unhappily. That is what Fiction means.

Gwendolen: Cecily - it is very painful for me to be forced to speak the truth. It is the first time in my life that I have ever been reduced to such a painful position, and I am really quite inexperienced in doing anything of the kind.

Algernon: Oh, no! Bunbury doesn‘t live here. Bunbury is somewhere else in present. In fact, Bunbury is dead.

Lady Bracknell: Dead! When did Mr Bubury die? His death must have been extremely sudden.

Algernon: Oh! I killed Bunbury this afternoon. I mean poor Bunbury died this afternoon.

Jack: Gwendolen, it is a terrible thing for a man to find out suddenly that all his life he has been speaking nothing but the truth. Can you forgive me?

A na závěr:

Jack: I've now realised for the first time in my life the vital Importance of Being Earnest.

Auguste de Villiers de l’Isle-Adam: Tribulat Bonhomet (Tribulat Bonhomet)

Ubiječ labutí (Le tueur de cygnes)

Návrh dra Tribulata Bonhometa týkající se zužitkování zemětřesení (Motion de D^r Tribulat Bonhomet touchant l’utilisation des tremblements de terre)

Hostina eventualistů (Le Banquet des éventualistes)

Klára Lenoirová (Claire Lenoir)

Podivné vidiny dra Tribulata Bonhometa (Les Visions merveilleuses du D^r Tribulat Bonhomet)

   O tomhle se naše profesorka na francouzskou literaturu zmínila jen úplně letmo a dokonce jako ne o úplně hlavní sbírce, ale protože to obsahuje povídku Ubiječ labutí, nějak jsem usoudil, že to fakt musím dostat na svůj liste de lecture. Bohužel, francouzsky se to sehnat nedalo (ačkoli je to na netu dostupný), ale tenhle fakt jsem později docela uvítal, protože prostřední část Kláry Lenoirový mi docela unikla i česky.

   Jinak pokud vám přijde, že jméno Auguse de Villiers de l’Isled-Adam je nesnesitelně dlouhý, vězte, že k nám byl autor ještě milosrdný a na knihy si dával jen jedno ze svých mnoha jmen. Celým jménem se totiž jmenoval Jean-Marie-Mathias-Philippe-Auguste de Villiers de L'Isle-Adam (doma mu říkali Mathias a kamarádí Villiers). Jinak jeho děda se jmenoval Jean-Jérôme-Charles (což je snesitelnější) a říkalo se mu Lily (což už je slabší).

   Smyslem sbírky je v první řadě kritiky positivismu a jeho neschopnost pojmout některé části živote, předně emoce, náboženství a posmrtný život. Tribulat je zarytý positivista, který nesnáší všechno, co dokonale nezapadá do jeho pohledu na život, a vysmívá se tomu. Myslím, že samotný autor k němu moc sympatie nechoval, což teda pro hlavní postavu nikdy nevěstí nic dobrýho. A s Tribulatem to teda skončí docela bídně.

Ubiječ labutí

   Tribulat zjistí, že labutě mají krásně zpívat těsně před tím než zemřou (což teda není pravda, ale budiž). Rozhodne se, že si to poslechne, takže začne pozorovat jedno jezírko s labutěmi a zjistí, jak funguje jejich výstražný systém – tedy že jedna černá labuť je na hlídce a pokud uvidí nebezpečí, pustí ze zobáku kamínek, čímž dá ostatním znamení. Tribulat sejednou v noci přiblíží k jezírku a několik hodin postupuje vodou tak, aby ho černá labuť neviděla. Celé hejno sice cítí jisté nebezpečí, ale protože kamínek nespadl do vody, tak jsou stále na místě. Když už je Tribulat přímo u nich, vyjde měsíc, ale zděšené labutě už nestihnou uletět a on je asi tři zabije. Potom poslouchá jejich zpěv, ale protože to je takovej positivistickej suchar, oceňuje na něm jenom jeho barvitost.

Návrh dra Tribulata Bonhometa týkající se zužitkování zemětřesení

   Tribulat samozřejmě nijak extra nezbožňuje spisovatele, básníky a další lůzu, co se akorát přiživuje na společnosti, takže vymyslí super nápad. Co takhle vybrat místa s častým zemětřesením a postavit tam pěkný domky z ne úplně pevnýho materiálu, kam bychom všechny tyhle otrapy ubytovali. Oni by si tam fajn žili, měli by super výhled a při nejbližším zemětřesení by se jich společnost zbavila. A navíc! Materiál by šel recyklovat, takže by se hned mohla stěhovat další várka!

Hostina eventualistů

   Tribulat na večírku rozvíjí teorii, že momentální vláda se dokonale vypořádala s nebezpečím revoluce. Neustále se něco děje – úředníci rozkrádají rozpočet, támhle se vede válka, a tak. Lidi mají pořád o čem mluvit a prostě nemaj kdy domlouvat revoluci. Navíc se rozmohlo pití a pozdní chození do postele a když se jeden pořádně nevyspí, tak je zbytek dne úplně nemožnej. Takže za pár let budou všichni úplně mimo. No, je to prostě takovej The Brave New World ve zkratce a v 19. století :o)

Klára Lenoirová

   Nejdelší povídka, prakticky už novela. Tribulat se nejdřív krátce představuje, předkládá svoje názory a pozamenává, že jeho největší vášní je studium nálevníků. Bože, ten chlap fakt miluje nálevníky. Nálevníci jsou super. Pokud nevíte, co je to nálevník, tak zde se můžete podívat. Nicméně nijak zvlášť se nechce mezi lidmi šířit, co je centrem jeho studia, takže si vytvořil jakýsi obranný mechanismus – jakmile začne hrozit nebezpečí obdobných dotazů, radši začne dávat lidi dohromady. Vytvořil tak už řadu manželství a vše jen kvůli nálevníkům.

   Jednou potká sira Henryho Cliftona a pokusí se mu dohodit jakousi ženskou, ale ten namítne, že už někoho má. Je sice vdaná, ale to je mu jedno. Z náznaku Bonhometa napadne, že ji možná zná, ale usoudí, že to není možné.

   Později jede k Cesarovi a Kláře Lenoirovým. Klára je na ženu své doby dost vzdělaná, navíc i hezká, ale bohužel skoro slepá. Začátek jejich rozhovoru více méně vede Bonhomet a snaží se Kláru ztrapnit, protože mu vadí, jak ho občas dokáže dostat. Později se ale dostanou k filozofičtějším otázkám a musím přiznat, že tady mi to lehce unikalo. Tribulat se snaží vyvrátit názory nábožensky založených manželů, ačkoli ti samotní moc nesouhlasí mezi sebou. Pár kousků mi přišlo docela zajímavých, třeba když je smyslové vnímání subjektivní, jak se může tvrdit, že duchové neexistují, když je někdo vidí (tuším, že to je tak nejhloub, c jsem do debaty pronikl). Nakonec hlavně z Cesara oklikou vypadne, že mu byla Klára nevěrná (samozřejmě s Cliftonem) a potom se zhroutí. A za pár dní umře. Oba dva jsou u jeho lůžka, Klára klečí u postele a Tribulat stojí za ní. V tu chvíli má Bonhomet prostě divný pocit mrazení a Klára začne najednou ječet. A aby v tom nebyla sama, začne ječet taky. Prostě oba propadnou totální hysterii, utečou z pokoje a pár hodin se dávají do kupy.

  O rok později Bonhomet zjistí, že Clifton je mrtvý.Zabil ho domorodec kdesi na zámořské cestě – uříznul mu hlavu a potom se s ní propadl do písku. V zápětí zjistí, že v hotelu s ním bydlí Klára, která už je jen na lůžku a umírá. Vypráví mu o snech, kde vidí svého manžela, který vpadá jako domorodec, v jedné ruce má kamenný nůž a v druhé Cliftonovu hlavu. Když umře, Bonhomet se rozhodne prozkoumat její zornice (protože tam se uloží poslední věc, kterou člověk před smrtí viděl). Samozřejmě uvidí výjev s domorodcem a hlavou.

Podivné vidiny dra Tribulata Bonhometa

   Až teď jsem si všimnul, že tohle nepatří do Kláry, ale je to doslov. Tribulatovi slušně hrabe a je skoro úplně mimo. Nakonec skoro umře, ale když stojí před Bohem, není s to uznat svoje chyby, takže ho Bůh vrátí na zem, ať si to tu ještě kapku užije.

Comte de Lautréamont: Les Chants de Maldoror (Zpěvy Maldororovy)

            Uff.

            Ne, tohle nebylo snadný. Upřímně, na několika místech jsem se ztratil tak dokonale, že už jsem se ani nevracel a nějak jsem to doklepal do konce kapitoly. Takže pro mě asi dvě místa v Awarisině recenzi byly naprosto překvapující…ale tak taky nebylo zase tak zle.

            Maldoror je ztělesnění zla a je děsně zlej, páchá zlo, kde může, a prostě se v tom fakt zlořádsky vyžívá. Ostatně, to už docela vyplývá z jeho jména, který může odkazovat na „en mal d’auror“ (u toho naše francouzštinářka tvrdila cosi o tom, že jde o zlou aura, ale aura je l’aura a l’auror je úsvit…fakt by měla s tím transcendentnem brzdit), „mal + horror“ nebo taky třeba na „mal + dolor“, protože autor uměl španělsky. Cítí, že už se takhle špatnej narodil, a snaží se od lidí držet co nejdál, nicméně mu to moc nejde. V jeden moment dokonce popisuje, že se musel vrátit do města, protože tam má šanci vybít všechny svoje…chutě. Takže se to v něm tak trochu mele. Pravda je, že prakticky všechny jeho kontakty s lidmi skončí dost špatně, dotyčný obvykle přijde o zásadní množství životně důležitých orgánů, nebo alespoň o převážnou část tělních tekutin. A nevybavuju si jedinou Maldororovu oběť, která by zůstala po jeho zásahu v jednom kuse (jo…Marvyn…ale ten skončil rozplácnutej o Panthéon….takže taky nic moc).

            Jako ztělesnění zla se dává přímo do opozice proti Bohu a má k němu trochu prazvláštní vztah. Samozřejmě ho nemůže vystát a jejich setkání doprovází buď potyčky, nebo je Bůh alespoň popisován jako pořádnej hajzl, cosi s lidma dělá co chce. Scéna, kdy Bůh sedí na trůně na hromadě lejn, nohy má v lidský krvi a z ní vytahuje lidi a ukusuje je, ta byla teda dost drsná. Navíc tu vůbec není popisován jako fajn dědula, co nás má všechny děsně rád, ale jako regulérní tyran, ze kterýho maj hrůzu i všichni v nebi.

            Jinak knížka je dělená do šesti zpěvů a každý se pak dál dělí do poměrně krátkých kapitolek, které spolu dějově nesouvisí. Je teda poměrně složitý nějak shrnout děj…prostě protože tam není. Je to spousta různých obrazů, které už jsou samy seskládány z menších obrazů (jak se dá od surrealisticky laděný poezie v próze čekat). Pojmout to nějak je vůbec docela problém, ale dá se říct, že jednotlivé kapitoly se dají zařadit do několika skupin. Buď je to prostě jakési Madororovo třeštění, kde se dost často neobjevuje ani žádná dějová linka, ty mi upřímně dělaly dost problém, protože jak se člověk jednou přestane chytat, prostě se veze (a nějak mi chybí Awarisina trpělivost, abych se vracel a zkoumal, co to vlastně básník chce říct). Dál jsou to menší storky z Maldororova života, které obvykle obsahují nějakou šílenou brutalitu, jako znásilnění slečny Maldororem, jeho buldogem a zase Maldororem; trhání adolescentů na kusy a tak. No a kusy s Bohem jsou podle mě kapitola sama o sobě.

            Jedna ze zásadních věcí, která dělá problém, je větná stavba. Je to fakt nad zmatky zmatek  Dýlka na půl strany není vůbec výjimečná (na nejextrémnější věty jsem pravidelně narážel v momenty, kdy jsem přijížděl na stanici, kde jsem vystupoval…zupa gut) a styl, jakým vkládá věty do vět, je fakt něco. Aby to snad nebylo ani o trochu snazší, má tendenci vrážet vložnou větu mezi dvě dost těsně související slova, takže než se člověk dostane od podmětu k přísudku, může taky ještě muset překonat tak dvě tři větičky. Příjemně krátký je tedy jenom jeden kus, kde Maldoror popisuje, jak omylem zabil kamaráda. Ještě dřív zabil jinýho, což byl kdosi děsně hodnej a dobrej a tak, což byl výbornej důvod ho oddělat. Protože takhle se nikdy nezkazí (tady jsou ale věty normální (normální v kontextu Maldorora), takže nějaký výčitky asi nejsou na místě).

            Awaris mě pověřila, abych řádně přečetl závěrečnou část, jestli ji teda dobře pochopila. A ano, pochopila :o) Trochu matoucí je, jak může Maldoror Mervynem točit z nějaký věže, aniž by se to někde zamotalo, ale já myslím, že běhá s tím lanem dokola. Jen tak mimochodem, konkrétně se jedná o tenhle sloup, který stojí na la place Vendôme (mimochodem, Lautréamont tvrdí, že to náměstí je kulatý, ačkoli je to čtverec...). 

            Jinak mě docela dostávaly různý ujetý věty, který prostě nemaj hlavu ani patu a čtenáři oznamujou nějaký zásadní fakta, např. Le crocodile ne changera pas un mot au vomissement sorti de dessous son crâne. V textu nikde okolo samozřejmě nic jinýho o krokodýlovi není, ale to jen prostě kdyby vás někoho napadlo, že by se krokoušové hodlali vybavovat se svejma zvratkama, tak teď už víte, že ne :o)

            Nicméně týhle knížce jsem vděčný za rozšíření slovní zásoby na poli zoologie, později jsem sice trochu přestal řešit, ale třeba u postupek dostanu na tlumočení text o blechách, pijavicích nebo vších, a pak budu fakt rád, že jsem to přelouskal.

            Při čtení mě napadlo, jak asi Maldoror připadá ostatním lidem. A podle mě docela normálně. Je to prostě naprostej šílenec, co uvidí lampu v kostele a začne si představovat, že v ní je anděl, který ho je naprosto nutný porazit, tak s ním bojuje a nakonec lampu hodí de Seiny…no ale co na tom tak uviděj ostatní lidi…magora, co šlohnul petrolejku. Takže co víte, až zase na ulici uvidíte nějakýho mumlajícího exota, třeba ho zrovna pronásleduje anděl proměněný v kraba zvíci vikuně.

Bernard Shaw: Pygmalion (Pygmalion)

   Nebudu se tu dlouze rozepisovat (když to teď po sobě čtu…docela jsem se rozepsal…tak teda jakože nic), protože My Fair Lady jsme asi viděli všichni. A jestli ne, měl by vás někdo přivázat k židli před televizi a pouštět to dokola, dokud nebudete říkat The rain in Spain stays mainly in the plain jako pravá lady.

   Děj vezmu zkratkou (nevezmu), hlavně tam, kde se liší od filmu. Takže první setkání se odehraje u kostela, kde se schovává několik postav, předně Eliza a profesor Higgins. Zároveň tam postává rodina Eynsford-Hillových a matka s dcerou neustále posílají Freddyho (syna/bratra) do deště pro kočár, co by je dovezl domů. Higgins tu narazí na kolonela Pickeringa a před Elizou prohodí, že by dostal kohokoli do vyšší společnosti.

   Pickering čirou nááááhodou Higginse zrovna  hledal a protože oba dva vážně žerou fonetiku, rychle se spřátelí. Do domu k Higginsovi se potom přiřítí Eliza, aby ji učil, a on se vsadí s Pickeringem, že ji do několika měsíců dostane do společnosti a že nikdo nepozná, že do ní nepatří. Pickering by potom zaplatil za její lekce a Eliza by  dostala místo v květinářství a nemusela by se ploužit po ulicích.

   Následují dvě scény, kdy si Higgins s Pickeringem zkouší, jak na tom Eliza je. Nejdřív ji vezmou k Mrs Higgins, kde se setká s Eynsford-Hillovými a Freddy se do ní zakouká (ve filmu jdou na dostihy). Nikdo si nějak zázračně nevšimne, že Eliza sice pálí RP samohlásky jednu za druhou, ale gramatika a slovní zásoba nejsou její doména a Higgins to nějak zakecá dobovými výrazy (smalltalk, nevim, jak jinak t v tomhle kontextu říct). Hned potom následuje scéna z plesu, kde Elizu naopak zachrání fakt, že jí Higgins vnutil angličtinu tak dokonale, že ji používá líp než normální rodilý mluvčí, a další fonetik a bývalý Higginsův žák (kterého má Higgins za idiota…ale to v jeho případě platí pro zbytek světa všeobecně) ji prohlásí za cizinku.

   Eliza tedy Higginsovi vyhrála sázku, ale ten s ní pořád zachází jako s kusem hadru, ačkoli ona mu všelijak dává najevo náklonnost. Nakonec se vytočí a hodí po něm bačkory. Touhle dobou to už ale není nějaká holka z ulice, co lidem vnucuje kytky, ale praktiky dáma z lepší společnosti, která si ale hlavně uvědomuje svoji vlastní hodnotu. Higgins jí neustále cpal, jak skvěle slyší (snad i lépe než on sám) a že fonetickou část „výcviku“ zvládla dost rychle, a Elize dojde, že ho vlastně nepotřebuje. A že se uživí sama tím, co ji naučil. A dá mu pa.

   Další den ji Higgins s Pickeringem najdou u Mrs Higgins a Higgins automaticky počítá s tím, že se Eliza vrátí, protože si už zvykl, jak se mu stará o věci a že si pamatuje, co má kdy a kde dělat. Nicméně pořád se k ní nechová lépe a Eliza mu vmete, že způsobům se naučila od Pickeringa, ne od něho. Nakonec se dvojice rozejde a je více méně jasný, že spolu nezůstanou a že si Eliza vezme Fedddyho.

    Nicméně diváci se dost dobře nedokázali vyrovnat s tím, že by se jejich oblíbené postavy nedaly dohromady a v jisté inscenaci dokonce režisér zakončil hru tím, že Higgins hodí Elize z okna kytku. Fakt nechápu, jak si mohl myslet, že tím Shawa nevytočí, ale dobře. Nicméně vytočil (autorova reakce Your ending is damnable; you ought to be shot nepotřebuje další komentář). Autor bojoval o zachování svého konce a ve vydání z roku 1916 (4 roky po prvním vydání) přidal epilog, kde vysvětluje, proč Higgins a Eliza nemohou být spolu a jak bude příběh pokračovat. Nakonec povolil v roce 1938 při vytváření první filmové verze, kdy to už prostě asi vzdal a nechal do něj dát konec, který je slashi Higgins/Eliza nakloněnější.

   Pro info - název hry pochází z antického mýtu o Pygmalionvi, který stvořil sochu ženy ze slonoviny, do které se zamiloval a kterou později oživil Cupid. Nejznámější zpracování je z Ovidiových Proměn

   Zajímavá věc je, že předěly jednotlivých částí obsahují krátké prozaické kusy, které nějak doplňují děj, například popis toho, jak skupina přijíždí na ples, kde se má vyzkoušet, jestli Eliza uspěla. Shaw dokonce k některým scénám připsal, že se dají zahrát jen ve filmu a v divadlech s dostatečných technickým zázemím a že je možné je nezařadit (např. scéna, kde se Eliza poprvé koupe).

   Docela mě překvapilo, jak moc My Fair Lady jede podle hry (ten konec ne, z babiččinýho bědování nad špatným koncem Pygmalionu jsem to nějak odtušil…Shaw by jí to asi vytmavil), třeba scénku s vanou jsem nečekal. Jinak film poměrně úspěšně pohřbil smysl hry. Za prvé koncem. Za druhé Higgins není ani zdaleka tak nesnesitelnej pruďas. A úloha Pickeringa je ve filmu úplně mizivá, zatímco ve hře je to jasně protipól vulgárního Higginse (ze začátku Elize docela úspěšně šlape v tomhle typu slovníku na paty, později Eliza mluví daleko lépe). Ale to je asi taky důvod, proč tomu autoři dali radši i jiný jméno… Ale i tak, nemůžu si pomoct, tahle scéna je jednoduše naprosto geniální.

Robert Louis Stevenson: The Strange Case of Dr Jekyll and Mr Hyde (Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda)

   Takže pro začátek – omlouvám se za dlouhou prodlevu. Nějak jsem toho moc za poslední dobu nečetl, a když, tak nic do školy nebo nic zásadního. Dojel jsem Sandmana, Adèle Blanc-Sec a přečetl Rosenkratz and Guildenstern Are Dead a půlku Education Sentimentale, ale dvě z těch věcí už postla Awaris a nějak mi nepřišlo, že mám co dodat…ok, byl jsem prostě línej. A Adèle…no, bez toho přežijete. Možná to sepíšu při další prodlevě. No ale napůjčoval jsem si a od Ježíška dostal kopy knih, takže se těšte. A teď ke Stevensonovi…

   Lze to najít i pod názvy začínající na „zvláštní“ a „podivuhodný“ (nicméně podivuhodný je pěkně dementní slovo a asi nikoho nepřekvapí, že se vyskytuje jen v bilingvní edici).

   Tak hned na úvod se přiznám k jedný lehce trapný věci – tak první půlku knížky jsem čekal, kdy se konečně objeví jako vypravěčka ta chudák služebná, co jí ve filmový verzi hraje Julia Roberts a děsně dojemně vypráví, jak ji zavírali někam do přístěnku, kde ji okusovaly krysy. Tak tý jsem se nedočkal. Vždycky jsem myslel, že se ten film knížky moc nedrží, ale tohle mě zaskočilo. Nicméně film je doopravdy podle knížky Mary Reilly, kterou napsala Valerie Martin, kde parafrázuje právě Jekylla a Hyda.

   Takže – hlavní postava je Utterson, právník a přítel Dr Jekylla, kterého dost znepokojuje Jekyllova závěť, podle které má v případě jeho smrti nebo zmizení všechno jeho jmění přejít na pana Hyda, o kterém ovšem nikdo nikdy neslyšel. Až později si vyslechne od známého příběh, kdy Hyde srazil dítě na ulici a ještě na ně šlápnul, takže se na něj sesypali čumilové z okolí a přinutili ho zaplatit rodině odškodné. Hyde je pokřivený skrček, o kterém si každý na první pohled myslí, že je to ta nejodpornější osoba na světě, a to aniž by někdo měl tušení, čím to je. Na prostoru asi 90 stran se to opakuje snad 5krát, tak by se na to asi nemělo zapomenout.

   Dál následuje několik oddělených příběhů, které se nějak dvojky Jekyll a Hyde týkají a čím dál tím více znepokojují Uttersona. Ten je přesvědčen, že Hyde nějak Jekylla vydírá a parazituje na něm, ale Jekyll se o tom vůbec nehodlá bavit, takže s tím dost dobře nemůže nic moc dělat. Zlom nastane, když jakási služebná z okna vidí, jak Hyde ubije postaršího poslance holí a uteče. Samozřejmě po něm jde policie, ale Hyde se prostě vypaří a není po něm ani stopy. Na další tři měsíce se Jekyll vrátí do společnosti a je to zase ten cheerfull good old fellow he used to be.

   Pak zase zmizí a jednou se u Uttersona objeví Jekyllův majordomus (předpokládám, že to je ekvivalent pro butler) a přemluví ho, aby šel s ním, protože Jekyll je prostě nějak divnej. Přes dveře si promluví s doktorem a nechá si od Utterson potvrdit, že to vůbec není Jekyllův hlas. Nakonec společně vrazí do jeho laboratoře, kde už najdou jen mrtvolu Hyda a flakon s jedem. Ze dvou dopisů se pak dozví, jak to vlastně všechno bylo, což mi ale stejně víme, jak to bylo, takže tu nebudu přepisovat, jak to bylo, a jestli někdo z vás neví, jak to bylo, tak si to přečtěte, ať víte, jak to bylo.

   Příjemný je, že to je velmi, velmi krátké. Bilingvní verze má necelých 190 stran a dá se to přečíst vážně za chvilku. Samotný děj asi všichni více méně znají, takže tam se žádný šokec nekoná. Některé momenty si podle mě zasloužily mnohem větší rozpracování – třeba Hydovu touhou žít, která byla zjevně mnohem silnější než u ostatních lidí (což mu samozřejmě působilo zásadní problém, protože Jekyll může kdykoli spáchat sebevraždu a on s tím nic nenadělá). Ale vůbec, shrnout Hydovy prohřešky tím, že dělal fakt děsný věci a jednou šlápnul na nějakýho fakana, mě moc neuspokojilo. Mimo to mi Hyde nepřijde přímo zlý, prostě na všechny kašle. Nicméně chápu že dvojice dodržování x nedodržování řádu a dobro x zlo se viktoriánům  poměrně lehce smísily. Navíc knížka, která prohlásila, že všichni máme svoji špatnou stránku, ty nebohý džentlmeny a lejdíz asi šokla už tak.

   Zajímavá věc je, že Jekyll a Hyde se sami o sobě v knížce moc neobjeví. Jasně, pořád se o nich mluví, ale během děje se Utterson dvakrát nachomítne kolem Jekylla a Hyda potká jedou na ulici. Jinak je všechno přes vyprávění vedlejších postav, což by se asi mělo brát v úvahu. Na druhou stranu se všichni v popisech obou postav více méně shodují, takže něco skládání jejich osobností z různých střípků se nijak zvlášť nekoná (jako třeba v Heart of Darkness, tam se centrální postava děje objeví fakt asi ve dvou odstavcích…a v tom druhým umře).

   Rozhodně to není ztráta času, ale na druhu stranu se asi na téma civilizovaná/divoká stránka člověka najdou knížky, co to zpracovávají lépe. Třeba Stepní vlk jde o dost dál, ale zase je tam na konci ten ujetej opiovej trip, kvůli kterýmu ani nevím, jak to vlastně skončilo…ale to sem nepatří…

Věra Chase: Vášeň pro broskve

    To jsem si tak jednou zašel s Awaris do antíku a narazil jsem na šíleně oranžovou knížku. V první kapitole hrdinka stihla někoho ojet, zahodit do řeky mrtvýho psa a sdělit čtenáři, že nesnáší, když má na sobě někdo ekzém. Ta kapitola nemá ani celou stránku.
   Pro představu, jak tahle knížka vypadá - je to asi tak něco, co by napsal Vian, kdyby se rozhodl vykrást Orwella a za zády měl Zolu, co by mu do psaní věčně remcal.
  Děj se odehrává ve fiktivním světě rozděleném na tři kontinenty - Konvence, Dekadence a Válečný ostrov. V Konvenci se musíte (překvapivě) řídit konvencemi a nejnovějšími módními trendy, rozhodně nesmíte ukazovat emoce (ačkoli to dělá v knížce docela kde kdo, ale nějak to všem uniká) a za porušení pravidel můžete jet na výlet do Dekadence. Ta není úplně dekadentní, ale spíš se tam všichni flákaj a dělají si co chtějí (ale mají docela dekadentní množství sexu). Ovšem nemůžete si dělat úplně, co chcete, protože když nejste dostatečně dekadentní, taky můžete skončit celkem blbě. Na Válečném ostrově...si Konvence pořádá války. Teda pokud jsem to dobře pochopil, tak si tam Konvence pořádá války sama proti sobě (což běžně lidi samozřejmě neví)...protože co by se jinak dělo, kdyby se neválčilo?
    Hlavní hrdinka začíná v Dekadenci, kam byla na nějakou dobu vykázána, když otěhotněla. Sice ji znásilnili, ale to nějak nikoho nebere. Navíc občas ráda "zlobí", takže to bylo už její třetí vyhoštění do Dekadence. V Konvenci se jí jinak vede celkem fajn, hlavně vzhledem k tomu, že patří do nejvyšší společenské třídy. Ačkoli (včera v noci jsem zmáčknul nějaký dvě tlačítka a otevřel se mi ten obrázek obalu knížky; když jsem pak dal zpět, vyskočil mi text tady a automaticky se uložil....totální hysterie...no nic, dám si to po druhý) nemá vůbec žádný zkušenosti s ošetřováním, spolu s dalšíma holkama z fajn rodin se vypraví na frontu jako sestřička, protože být sestřička zrovna teď fakt dost letí.
    Tady sestry narazí na doktora. Prakticky okamžitě ho začnou nenávidět, protože je nutí dělat strašný věci. Třeba dodržovat služby a šahat na ty zakrvavený vojáky, fuj fuj. Navíc nikdo nechápe, proč doktor už dávno netrčí v Dekadenci, přestože naprosto pravidelně vykazuje nepřípustnou míru empatie s vojáky. Později se zjistí, že to je díky tomu, že fakt umí léčit. Pak je tady Saul, to je voják, který stejně jako doktor tak nějak prohlédl a v hlavní hrdince vidí jakousi naději. Nabídne jí svoje srdce (nějakou skleněnou kouli, co uvnitř pulzuje, nejspíš to má být první uvedení broskve do děje), ale ona ho rozbije. Ale i tak ji přesvědčuje, aby s ním dezertovala do Bažin, kde by mohli žít bez pravidel šťastně až do smrti. Hrdinka potom v jeden moment onemocní a skoro umře a nikdo jí nepomůže. Když se z toho dostane, konečně zjistíme, že se jmenuje Jezebel, na což jí doktor řekne, že s takovým jménem přece nemohla čekat žádnou pomoc (no, to má recht).
    Jezebel nakonec se Saulem uteče, sice ne tak úplně plánovaně, ale nebudu to pitvat. V Bažinách objeví společenství, kterému vládne menšina žen. Menšina, protože většinou utíkají vojáci, co po zkušenosti na frontě trochu pozměnili svůj světonázor (to je vtipný slovo), jen sem tam s sebou vzali nějakou sestřičku, a ty šly hlavně  ze zvědavosti. Jinak žena si může vybrat, s kým bude spát, ale monogamie nepřipadá v úvahu, protože se přece nějak musí uvolňovat napětí u všech těch chlapů. To Saula docela naštve, takže vezme Jezebel a přestěhují se mimo dohled tábora, kde na ně neplatí jejich zákony.
   Následuje pasáž, kdy pro Saula a Jezebel uteče mnohem míň času než pro zbytek postav (nebo pomaleji stárnou...), je tam spousta sexu, broskví, broskvovýho čaje, polévaní broskvovým čajem při sexu a dalších praktik zahrnujících broskve a produkty z broskví. Když se nakonec vrátí do tábora v Bažinách, najdou tam už Město.
   Město ještě pořád trpí nedostatkem žen a vůbec to tam nefunguje, jak by mělo, takže Saul se ujme role "the man with plan" a chce začít dělat změny. To zahrnuje přesun žen do Města. Třeba z Dekadence. Hej, Jezebel, tys tam byla, nechtěla bys nějaký přivést? No, celá nadšená, jak rychle ji Saul odsunul na druhou kolej, se Jezebel vypraví do Dekadence pro ženský.
   To je tak půlka knihy, nehodlám to tu pitvat celý, ale někde po cestě se dostane z fáze vymytí mozku a vyvine si (dokonce) i vlastní osobnost. Když se vrátí, je na tom nejspíš ještě líp než Saul, který mezi tím...tak trochu zvlčil. Sice to není úplně tragická hrdinka, ale že by to dopadlo happyendem, to bych teda taky neřekl (i když možná mám posunutý hodnocení happyendu, když jsem teď dokoukal Lost In Austen).
   Mně osobně se to líbilo hodně, ale úplně nevím, jestli to doporučit všeobecně. Ta společensko-kritická část je docela slabá - jsou tu lidi s vymytým mozkem, lidi bez vymytýho mozku, všemocnej establishment (tohle je děsný slovo), hrdin(k)a se postupně osvobozuje, bla bla, prostě takovej slabší Orwell. To rozdělení na Konvenci a Dekadenci mi občas moc nesedělo a taky mi přijde, že někdy měla autorka trochu mezery v logice, ale dobrý. Zajímavější je vývoj Jezebel, a pak samozřejmě ten naprosto ujetý styl podobný Pěně dní, slovní hříčky, střídání mlhavosti a dost brutálně střídmého násilí (křupnutí nosní chrupavky mě pronásledovalo cestou jednu cestu metrem) a tak.
   No a pro lepší představu vám s dám úryvek, kdy Saul začíná přemlouvat  Jezebel, aby s ním utekla:

   Už je to týden, co jsem přestala chtít být nemocná. Dnes jsem to nevydržela a sedla si do 127 na kus řeči. Pohledy rozdává normální, téměř bezvýrazné, asi se mi před týdnem jen něco zdálo. Vyprávím mu o svém krušném údělu, o tom, jak bych před ním ráda utekla do Bažin, a jaký by to byl skvělý život, bez těch zmijí tady. Poslouchá mě, a potom mi klidně odpoví, že tam lidé skutečně žijí. Dělá si ze mě legraci? Ujistí mne, že nikoliv. A pak se mě s baziliščíma očima optá, zda si v noc sbalím kufry. Paralyzovaná na něj zírám a on mi klidně otevírá lebku a chvíli se v ní přehrabuje. To je hnusné! Kde se to v něm vzalo, býval to takový beránek? A co bude s mými tajemstvími?! Nevzrušeně vytahuje cáry hadrů umazaných od oleje a gesty naznačuje, že nic víc tam vlastně není. Nevěřím. A vůbec, co to má být za triky?
   "Tak co, utečeš?" ptá se znovu a čistí si upatlané ruce do mé zástěry. Jsem úplně zmatená, ale on otázku nemilosrdně opakuje znovu a  znovu, až mi v hlavě hučí: Odpověď, rychle! Snažím se kývnout, ale hlavu mám vážně nějakou uklizenou, fakta jako by se náhle neměla kam skrýt - zcela jasně si uvědomím, že vlastně nejsem schopná žít bez jistot které mě obklopují, a že i život tady mi vlastně dost vadí v porovnání se životem na kontinentě, kde si člověk nemusí každodenně ohřívat vodu na koupel a ptát se, co zbylo ve skladě k jídlu. A taky, po útěku není žádná šance k návratu, na rozdíl od Dekadence. Tenhle zpupný únik před zloduchy by byl klasifikován jako dezerce. Napořád!
   Zvednu se a nervózně si začnu plést cop. Kdo se prosil o tak holou pravdu? Jemu to možná připadá vzrušující, dekadentní, ale vždyť je to k nevydržení! Pak se zničehonic rozbrečím a znechucená sama sebou vyrazím ze dveří. 

Arkadij a Boris Strugačtí: Miliardu let před koncem světa

Dravci mého století (Хищные вещи века)
Obydlený ostrov (Обитаемый остров)
Miliardu let před koncem světa (За миллиард лет до конца света)

   Tohle jsem prostě vytáhnul z knihovny, hlavně protože jsem měl v plánu znovu si přečíst jejich Les, nicméně...kucky kucky...ten leží u Zoe doma...kucky kucky. Takže to padlo na tohle. Tímto tedy Zoe děkuji za to, že se už asi rok nerozhoupala si přečíst Les/Je těžké býti bohem, protože jinak bych tohle asi z knihovny nikdy nevytáhnul.
   Poměrně mě zaskočilo, že se nejedná o jednu knihu, ale tři. Respektive, obsah jsem nezkoumal, přebal jsem okamžitě odhodil do knihovny a úvodní slovo tam nikde není. Takže když se asi po 200 stranách změní dějová linie, nebylo mi to až tak divný...oni střídaj víc dějů docela běžně a má to 612 stran, tak mi nepřišlo, že je pozdě se vytasit s novým příběhem. Dokonce jsem i promyslel pár způsobů, jak by se mohly spojit. Nicméně později mi to bylo už fakt dost divný a wiki mi potvrdila, že jsem naprosto vedle... Popojedem...

Dravci mého století
 Ivan přijíždí do bezejmenného města, které funguje jako turistické letovisko, aby se tu nějakou dobu flákal, užíval si, psal knihu a jen tak mimochodem sem tam něco málo vyzvěděl, protože jak postupně zjišťujeme, doopravdy to je badass secret agent. Poměrně záhy (asi na řádku 10) zjistíme, že tady není všechno tak úplně normální. Upřímně...nějak výrazně si už nepamatuju, co se tam konkrétně děje, jen prostě postupně zjišťuje, že lidi v tomhle městě mají všechno, na co si vzpomenou. Ale kvůli tomu je taky nic nezajímá, prostě si vyspávají do dvanácti hodin, jsou konstantně v lihu, fetujou a když si chtějí teda jakože fakt užít nějakou srandu, opijou se a jdou na třasku - to se prostě naplní náměstí lidmi, začnou na ně zběsile blikat barevnýma světlama, pouštět nějaký zvuky a následuje prakticky totální výmaz, kdy tam všechno skanduje, ječí, skáče a zjevně se dobře baví. No, prostě si nechaj vymývat mozky.
  Je tam spousta odboček a ukázek toho, jak jsou totalita a lidská neschopnost samostatně uvažovat děsně blbý, nicméně jádro věci spočívá podle mě ve slagu, což je místní superdroga. Jedna věc je, že se proti ní nedá bojovat - jde o obyčejnou součástku, co se dá koupit všude a která se dá do rádia. Pokud se pak rádio pustí, člověk se natáhne do horké vody, dá si panáka (na rozjezd) a ještě ve vaně rozpustí nějakou tabletku, slag začne působit. Chvíli jsem se bál, že si budu muset protrpět tak čtyři až pět stran vrcholnýho surrealismu, ale Strugačtí jsou naštěstí mistři elipsy a vědí, kdy si tyhle výlevy odpustit (ona stačila už ta třaska).
   Nicméně pointa slagu je, že stimuluje fantazii a přenese člověka do vlastního dokonalýho světa. A tomu se dá asi jen těžko odolat. Takže se není co divit, že se místní dost často uslagujou a najdou je mrtvý ve vaně.
   Na závěr se hlavní hrdina pohádá se šéfem, protože ten nějak nechápe, že tady se prostě nic nevyřeší tím, že do města pošle armádu policajtů, co by našli výrobní centrálu slagu (která nexistije), a ještě s druhým agentem, se kterým se navzájem málem nechali zatknout (protože agentura na jeden úkol běžně posílá dva lidi nezávisle na sobě). Ještě nám oznámí, že je to sice děsný, ale není s úplně jistý, že to bez slagu vydrží, a konec.
   Sorry za spoilery, ale stejně to nikdo číst nebudete.

Obydlený ostrov
   Maxim neměl nic moc život. Mladý, nadějný, přidal se do agentury na průzkum vesmíru. Třeba najde novou planetu. Třeba udělá neskutečný objev. Třeba něco vážně dokáže. Nicméně nepočítal s tím, že se srazí s meteorem a spadne na neznámou planetu, kde mu navíc někdo zničí i to málo, co z lodi zbylo.
    Maxim tedy pochází ze Země, kde se lidstvo zatím výrazně zdokonalilo, a to fyzicky i mentálně. Mimo to je soudobá společnost na zemi blízká utopii, což Maximovi i po naučení místního jazyka činí zásadní problémy, protože ho považují za primitivního blba (omg, on nezná pojem dětská kriminalita? no to je vůl...).
   Poměrně rychle se dostane do civilizace a myslí si, že ho poslali do střediska pro kontakt s mimozemskými civilizacemi. Pravdou je, že si akorát ukládají jeho vzpomínky, které se pak vysílají v televizi jako součást dokumentu. Netrvá dlouho a Maxima si vezmou do armády, protože oproti místním obyvatelům je to těžkej rambič. Tady se dozví, že jejich země je ta jediná dobrá a skvělá, na jihu ji ohrožují mutanti, co by udělali všechno, aby je vyhladili, na severu je ohrožuje Honti, jejíž obyvatelé by udělali všechno, aby je vyhladili, kdesi na východě je Ostrovní království, kde by udělali všechno, aby je vyhladili, a tak nějak všude se pohybují degeneráti, co by taky udělali všechno, aby je vyhladili. Maxim poměrně rychle prokoukne zvláštní vzorec místních vztahů, a když se po něm chce, aby popravil dva degeneráty, ochotně ukáže armádě záda. Ovšem ještě před tím to vytmaví generálovi, který do něj našije asi 6 kulek. Maxim je ale homo sapiens totalus badassus a přežije to (nicméně jeho charakter od tohodle momentu sezná značné změny).
   U degenerátů zjistí, že systém strážních věží tu nejsou od toho, aby někoho hlídaly, ale vysílají vlnění, které degenerátům způsobují extrémní bolesti. A věže se pouštějí dvakrát denně na půl hodiny. Poměrně se pak dá chápat, že chtějí někoho vyhladit. Hlavní problém místních jsou takzvaní Ohňostrůjci, kteří stojí v čele naší slavné, všemi ohrožované země. Po válce, která proběhla o 20 let dříve a kterou nevyhrál vůbec nikdo, si získali nadvládu a vytvořili síť věží. Takže nakonec se jedinými vítězi stali Ohňostrůjci. Ale málokdo to chápe.
   Epizoda s degeneráty vezme rychlý konec, když se vypraví jednu věž odstřelit, při čemž prakticky všichni pomřou a Maxim uteče zpět do hlavního města za Gajem - jediným člověkem, kterému tam věří. Bohužel ho najde policie a pošle kamsi na jih na čištění lesů od min a válečné techniky, co tady zůstala.
   Maxim se tak dostane do kontaktu s ilegálním hnutím, z jehož vedení vytáhne, jak to vlastně je. Věže jsou ještě drsnější, než se čekalo, protože vysílání doopravdy běží neustále a dokáže lidem blokovat schopnost kritického hodnocení světa. Na degeneráty při normálním výkonu nefunguje a při maximálním z něj šílí. Zbytek lidí v ten moment zase dostává záchvaty hysterického zbožňování Ohňostrůjců. A je poměrně nasnadě, že sami Ohňostrůjci jsou degeneráti...
   Maxima to přestane bavit i tady a rozhodne se pokračovat v průzkumu světa. Sebere tank (kterých spousty už 20 let jezdí po lesích a nikdo s nimi nic nedělá) a vypraví se na jih za mutanty. Cestou v menším amoku málem zajede anonymního vojáka, v čemž mu zabrání jen to, že voják není zase tolik anonymní, vlastně vůbec, protože to je Gaj. Tak ho hodí do tanku a jede dál. Gaj se tak dostane z pole věží, což mu vyvolá absťák a málem umře. Maxim se potom pokusí mutanty sjednotit, ale po zásahu Čaroděje na místní radě na to rovnou zapomene (filozofická debata o tom, že ačkoli je Maximova snaha chvályhodná, pořád se jim akorát snaží vnutit vlastní ideologii, stejně jako Ohňostrůjci, included). Maxim s Gajem se pokusí dostat se do Ostrovního království letadlem, ale jsou sestřeleni. Zatím začne válka s Honti, kam oba dva pošlou. Scéna prvního útoku je opravdu...působivá. Hranice je celá podminovaná, věže to do vojáků smaží na plný koule, těch pár degenerátů se do toho válí v agónii, všichni hystericky ječej nebo se nechávaj odpálit honstkýma bombama...no prostě prvotřídní masakr. V tomhle šílení umře Gaj a Maxim se vrhne proti tanku.
   Znovu se s Maximem setkáváme zpět ve městě, kde pracuje v laboratoři. Jeho postava se zatím dost radikálně změnila, po havárii to bylo takový nevinný telátko, co by měl všechny rád, všechno by odpouštěl a staral se o zvířátka (až na to, že radiace a nekontrolovaný automatický obranný systém společně téměř vyhladily místní faunu). Momentálně je to už docela tvrďák, rozhodně přišel o většinu iluzí a v závěru dokonce obětuje svoji skoro-přítelkyni, aby dostal Ohňostrůjce. Následuje big shoking revelation a konec.
   Tenhle román vážně stojí za to. Jedna věc je postupná změna hlavního charakteru. Zpočátku poměrně nenápadná, ale když největší pacifista planety dupne na plyn s tím, že toho vojáčka prostě rozšmelcuje, je to už trochu moc (Darwin said: "You can't make an omelette without breaking some eggs. And that's what it's about. Breaking eggs.). Psychologie postav je podle mě skvělá a některý momenty jsou podle mě inspirace pro mokrý sny zapálených studentů stylistiky (hlavně momenty, kdy vidíme do Gajova myšlení, jak se v něm pere zdravý rozum a vliv záření, nebo když se v pozdější fázi knížky dostane částečně znovu do pole věží). Kromě toho je to docela dobrodružný a postupný odkrývání toho, jak se věci mají, je docela chytlavý (pro vás teď už samozřejmě ne, muhehehe).

Miliardu let před koncem světa
    Už se mi nechce moc psát a tuhle část považuju za nejslabší (i když je pořád dobrá). Dimitrijovi odjela žena a syn ke tchýni a on se teď zabývá hlavně svojí prací, což je nějaká fyzika vesmíru, či ký ďas. Už má skoro hotovo, ale najednou se mu do bytu vecpe jakási krasotinka s dopisem od jeho ženy. Večer se ještě přižene soused Sergejov a společně se docela zřídí. Ráno má Sergejov v ruce pistoli, v hlavě díru a krasotinka Lidočka je fuč. Potom mu tam vlítne vyšetřovatel a ptá se na dost podezřelý věci. Nakonec se u něj sejde několik jeho přátel, všechno to jsou vědci a všichni mají obdobný problém jako Dimitrij. Ne, že by jejich sousedi hromadně umírali, ale z života se jim stal naprostý blázinec a nemůžou pracovat.
   Big revelation - Zemi hlídá jakási civilizace a brání lidem, aby stvořili vynálezy, co by je nakonec samotné zničily. Velmi ušlechtilé. Postavy tedy řeší, co budou dělat, navzájem se hecují popřípadě ukecávají, aby to vzdali (kdo by v tom chtěl být sám...). Je tam taková divná pasáž, která je asi myšlenkově děsně bohatá, nadčasová a má přesah, ale nějak mi to uniklo...