Herman Melville: Bartleby the Scrivener (Písař Bartleby)

   Tuhle knížku musím prostě napsat teď, protože mi nějak dobíhá lhůta a taky by se mohlo stát, že bych se k tomu dostal až za dlouho. A v poslední třetině semestru ho budeme probírat na semináři s Mgr Drsňačkou, takže mi to nejspíš zhnusí neustálým kecáním o jednom díle stejně jako to dopadlo se Song of Myself (pozorování 28 koupajících se chlapů mi nejspíš do konce života bude připomínat Whitmana…bohužel).

   Takže vypravěčem je Právník (nikde se nedozvíme jeho jméno), který ve své kanceláři zaměstnává tři další lidi. Dva písaře, kteří u kopírují dokumenty, a kluka, co je tam jako výpomoc. Starší písař má přezdívku Turkey a je to skvělý pracovník…až do chvíle, kdy odbije dvanáctá. Od té chvíle mu dost klesá výkonnost a kaňkuje a další. Wiki tvrdí, že to je alkoholik, ale já to z toho teda nevyčetl. Druhý je Nipper, který má zase špatné zažívání a celé dopoledne je naprosto nepoužitelnej. Takže se takhle pěkně doplňujou.

   Do kanceláře potom přibude Bartleby, kterého si právník posadí za zástěnu k sobě do kanceláře. Na začátku je všechno fajn a Bartleby odvádí dbrou práci, dokud si mu Právník jednou neřekne, aby mu pomohl s kontrolou přepisu. Písař mu na to řekne akorát I would prefer not to.

   Bartleby takhle reaguje na několik dalších žádostí o pomoc s kontrolou, což ostatní zaměstnance dost vytáčí, ale Právník pře ním prostě couvne, stejně jako couvnul ze začátku novely při pokusu zkrátit Turkeymu pracovní dobu jen na dopoledne. Právník si všimne, že Bartleby se nejspíš živí jen oříšky, a později zjistí, že nemá ani vlastní bydlení a podle všeho bydlí v jeho kanceláři. Bartleby postupně odmítá víc a víc práce, až nakonec nedělá vůbec nic a na všechno říká jen I would prefer not to. Pávník mu dokonce nabídne odstupné a zaplacení cesty, kdyby někam potřeboval odjet, nebo že mu najde jiný místo, ovšem Bartleby would prefer not to.

    Bartleby začne být problém ve chvíli, kdy se o něm začne mluvit po Wall Street a Právník se rozhodne k ráznému kroku – přestěhuje kancelář. Jediné, co tam nakonec zůstane, je Bartleby. O něco později k němu přijde nový nájemce, aby Právník něco udělal s Bartlebym, protože tam jen sedí a kouká a podle nich (což je dost pochybná logika, ale budiž) je to jeho zodpovědnost. Právní se pokouší Bartlebyho odvést, nabídne mu i bydlení u sebe, ale ten nereaguje a prostě dál sedí. Takže ho odvedou do vězení za potulku.

   Právník sem za ním jde, ale Bartleby se s ním odmítá bavit. A taky nechce jíst. O pár dní později Právník dorazí znovu, ale Bartleby je už mrtvý.

   Jo,tahle knížka je divná.

   Na sparknotes jsem našel teorii, že Bartleby svým nicneděláním vzdoruje honbě za penězi a hmotnými statky, což je typický pro Wall Street. Ale teda znám lepší způsoby revolty, než umřít hlady ve vězení, a vůbec mi to přijde jako podivná teorie.

   Mnohem spíš bych to viděl na setkání člověka v hluboký depresi s člověkem, co prostě není s to s ním něco dělat a prostě ho v tom více méně nechá. Ostatně už takhle má v kanceláři dva exoty, co půlku dne nejsou schopný dělat, a těm taky nic moc neumí říct. Dá se říct, že aniž by chtěl, více méně Bartlebyho pohřbil...ačkoli ta knížka nedává moc materiálu, od kterýho se odrazit, takže možností výkladu je nejspíš o to víc.

    Jinak o tom psala už i Awaris a teď konečně si povolím tu její verzi taky přečíst…

Colette: Le Blé en herbe

   O Colette jsem se poprvé dozvěděl během vytváření katalogu pro nějakej internetovej antík, když mi předhodili kopu francouzskejch knížek s tím, že oni nejsou s to je roztřídit do kategorií. Ale tak nějak jsem ji akorát opopiskoval a bylo. Teď na vejšce nám o ní říkala profesorka a znělo to docela zajímavě. No ale teda…mno. Jinak konkrétně tuhle knížku jsem prostě vytáhnul z regálu v městský knihovně.

   Děj bych shrnul klidně jednou větou – 180 stran tam dva adolescenti pobíhaj po pláži a strašně, ale fakt strašně se milujou.

   No ale trochu vážněji.

    Hlavní postavy jsou Philippe a Vinca (i když Philippe je hlavnější, protože tomu vidíme do hlavy). Každý rok se v létě potkávají na pobřeží v Bretagni a až do letoška to bylo nevinný, kamarádský a dětský. No ale teď je jemu 16 a jí 15, takže hormony vřou a řvou a tak. No ale chodí spolu chytat krevety (btw, kdyby se vám to někdy hodilo – slovo havenet, haveneau a asi taky haveau znamenají „síťka na tyči používaná k lovu krevet a plochých ryb“…tak kdybyste si v Bretagni chtěli zalovit krevety, tak víte, po čem se ptát) a Philippe tak nějak zdálky po Vince pokukuje. Ale pak jde jednou sám zpátky do domu a cestu narazí na tajemnou dame en blanc, která se ho zeptá na cestu. Phil tak zjistí, že se ubytovala poblíž.

   Phil má taky děsnou adolescentní depku z toho, že musí na školu, kde se bude dřít, Vincu uvidí asi i až za pár let, a to mu bude (pozor) třeba už 21. A taky ho prostě sejří systém a jakože škola, práce, práce, práce, důchod, hrob. Prostě teenage angst po francouzsku. Z jeho pohledu taky ostatní postavy prakticky neexistují – kromě Vincy a dame en blanc jsou pro něj všichni jen stíny. Nicméně si začne uvědomovat, že Vinca tedy není žádná holčička a ona si toho na sobě asi taky už všimla a sem tam to použije.

    Dvojice nějak stráví celý prázdniny chytáním krevet, až Phil jednou jede s telegramem do vesnice. Cesta zpátky je ale do kopce, tak sebou na chvíli praští do trávy. Ale co se nestane, najde ho tam dame en blanc. Pozve ho dovnitř a chvíli kecaj no a nějak se to seběhne a prostě skončej v posteli.

   Phil nějakou dobu bere dráhu z domu, ale Mme Dellaray po něm zjevně chce jakejsi větší závazek, zatímco on by se za ní možná rád stavil někdy později, jakože kdyby se to třeba náhodou hodilo. No, na to zřejmě není zvědavá a odjede o den dřív, takže spolu nemůžou strávit poslední noc. Děs. To je taky tak asi všechno, co se o ní člověk dozví – chodí v bílým a ráda si užívá s mladšími chlapci.

   Vinca se navíc dohmátla toho, co se děje, a teda není ráda. Nějak se spolu dohadujou, sem tam na sebe mrsknou nějakou hodně soap opera hlášku („Tak proč jsi tady, když ti to tak vadí?“ – Protože…protože jsem ti tak nablízku.“) a prostě je to srdceryvný. Nakonec si ale nějak řeknou, že bez sebe nedaj ani ránu a konečně si to rozdaj (175 stran a všichni jsme stejně věděli, jak to skončí…i když ve dvacátých letech to asi lidi moc nepředpokládali).

   Další den Phil nějak dlouze hledí na moře nebo provádí obdobnou činnost vhodnou k situaci „hlavní hrdina prošel životní zkušeností a teď již ví, že to není peřinka“ (i když v peřině vlastně strávil většinu děje, tak to asi není nejlíp volený obrat). Prostě vidí, že dětství je za ním a teď přichází něco novýho…jinýho…and stuff.

   Přiznám na rovinu…kdybych si na tu knížku nechal ještě jeden den, asi bych z toho měl víc. Třeba když Phil odchází poprvé od madame en blanc, je tam opravdu pěkně napsaná pasáž....ale prostě jsem tu knížku chtěl mít za sebou a sebevíc uchvacující popis toho, jak někdo civí v noci na moře a hvězdy, mě prostě nedostane. Nepopírám, že autorka vystihla všechny ty teenagerovský rozervanosti a rádoby revolty…ale asi je to hlavně pro lidi, co si tím buď procházej, nebo si tím prošli před tak dávnou dobou, že nad tím zatlačí slzu a zavzpomínají, jak tenkrát v létě povalili Marunu do sena/nechaly se povalit Pepanem do sena.

   No ale když se to vezme v kontextu roku 1923, kdy to vyšlo, všichni z toho asi byli dost na větvi.

   Tak jako celkově mě to zase extra nevzalo a záchvaty typu „skočíme spolu ze skály, protože jsme tak mladý a rozervaný“ mě minuly úplně (to asi většinu z nás), tudíž teda nějaký stopy to ve mně teda nezanechalo.

Kate Chopin: The Awakening (Probuzení)

      No, takže ještě než začnu psát o knížce, bych chtěl poslat vzkaz tomu dementovi, co skrz naskrz počmáral výtisk, kterej jsem měl půjčenej. Něco takovýho jsem ještě v životě neviděl. Více méně nemám nic proti nějakým těm podtržením, kroužkům nebo jednou za čas poznamenanýmu slovíčku – když jeden začne psát seminárku, je to prostě snazší (sám jsem takhle zakroužkoval tak stovku dvě příkladů passé simple v Malevilu…), ale všechno by mělo mít míru. A ta je překročená, když třeba někdo podtrhá celej odstavec, vedle si udělá poznámku, nakreslí hvězdičku a ještě tam stvoří nějakej obskurní systém šipiček po straně stránky (vážně, na asi dvou stranách je to tak zlý). A vážně nechápu, proč má někdo potřebu udělat kroužek do textu. Ale ne, že by tam zakroužkoval slovo nebo nějakou pasáž. Prostě jen tak kroužek. Asi jako něco označuje, ale dost dobře není jasný co.

   Na děj se tentokrát vykašlu, přečetl jsem si shrnutí u Awaris a u věty „Rodiny se tam sluní, děti pobíhají kolem, jejich matky je lehce zanedbávají, protože od čeho mají chůvy, všichni se chodí koupat do moře a pak se dámy nechají pány odvést zpátky pod slunečník, protože se cítí slabé.“ mi došlo, že líp bych ho stejně nesepsal, takže why bother.

   Při čtení jsem si moc poznámek nedělal, ale zapsal jsem si stranu 212 kvůli týhle pasáži:

   “Are you in love with Robert?“

   “Yes,“ said Edna. I was the first time she had admitted it, and a glow overspread her face, blotching it with red spots.

   “Why?“ asked her  companion. “Why do you love him when you ought not to?“

  Edna, with a motion or two, dragged herself on her knees before Mademoiselle Reisz, who took the glowing face between her two hands.

   “Why? Because his hair is brown and grows from his temples; because he opens and shuts his eyes, and his nose is a little out of drawing, because he has two lips and a square chin, and a little finger which can’t straighten from having played baseball too energetically in his youth. Because-„

   “Because you do, in short,“ laughed Mademoiselle.

   No, docela mě zděsilo, že jsem si z celý tý skvělý knížky vybral právě tenhle, vlastně spíš špatnej kus. Je to ovšem výběr hodný nadšené čtenářky Jane Austen, a s touhle svojí charakteristikou jsem se smířil už někdy v létě (už mám skoro celý její dílo…jen netuším, kdy to jako přečtu). Takže tak nějak ok.

   Děj knížky mě docela bavil, možná taky proto, že ho tam moc není. Nevím, čím to, ale dějový knihy mi nějak poslední dobou lezou na nervy. Teď zrovna trpím nad Huckleberry Finnem a asi se brzo pokusím otevřít okno do jiný dimenze a uvrhnu Twaina do jámy věčnýho zapomnění…no, o tom jindy. Styl autorky mi přišel skvělý, celou dobu to působí dost odtažitě a často jsem měl pocit, že se na to koukám jakoby zdálky. Edna většinu doby vypadá, že jí je většina věcí celkem fuk. Ty děti teda jako fajn, ale nějak to nehrotí. Manžela vlastně moc nemusí, no ale tak se přestěhuje a nějakou dobu bude spát s Alcée(e)m (no fakt nevim, jak se skloňuje Alcée). Přitom sem tam se z detailu dalo poznat, že jí to všechno tak fuk není (teda…hmm…někde tam byly místa, kde mi to tak přišlo…ne, že bych je byl ještě s to najít), a občas sebou prostě praští do křesla a dostane záchvat nebo praští s vázou o zem a podobně. Musím říct, že jí docela rozumím.

   Co se týče srovnání s Madame Bovary…pravda, je to o ženský, co chce nějakým způsoben uniknout, má dva milence (navíc u Edny je jeden jen potenciální) a na konci se zabije. Ale zase obě jsou úplně jiný, snaží se uniknout něčemu jinýmu, chtějí něčeho úplně jinýho dosáhnout a obě dvě ty knížky mají úplně jiný vyznění. Tak mám prostě dojem, že ty podobnosti jsou v trochu míň podstatných věcech.

   No ale knížka je to skvělá. Téma nevěrný manželky a emancipující se ženy je asi popisek, co kde koho odradí (taky mám takový úvodní věty – například popisek filmu Střed světa teď na Febiu jsem nedočetl za první větu „Příběh sexuálního dospívání mladého Minga, jenž trpí mentální retardací.“), ale v tomhle případě je to tak zajímavě (a dobře) napsaný, že by to nemělo vadit.

Yann Queffélec: Les Noces barbares (Barbarská svatba)

   Tuhle knihu jsem si vzal prostě proto, že bych měl sem tam něco načíst na francouzskou moderní literaturu. Sice, jak jsem dneska na přednášce zjistil, u nás na ústavu studuje i pár lidí, co nečetlo Le Petit Prince a L’Etranger, tak je to možná přehnaná snaha (i když chápu, že někoho Malej Princ může vytáčet). Ale více méně jsem v městský knihovně přišel k regálu s francouzskou literaturou a akorát jsem si prošel knížky od Gallimardu. A taky to dostalo Goncourta, čímž bylo vyřešeno.

   Příběh začíná, když se 14letá Nicole začne scházet s americkým vojákem a děsně se do něj zamiluje, protože je krásnej a bohatej a všeobecně děsně dobrej. Dokonce se zasnoubí a všechno se domluví s rodiči, že jako až bude Nicole starší, tak se přiřítí na bílým koni a odveze ji na  svoji farmu na jihu Států. No ale samozřejmě po zásnubách tak nějak čeká, že by Nicole mohla být povolná, což se spletl. Poslední večer než odjede, se mají sejít. Nicole se děsně dobře oblíkne a namaluje a všem nakecá, že přespí u kamarádky. Ovšem chlapík ji odveze do kasáren, kde jí vysvětlí, že jeho rodina nejen nemá farmu, ale vlastně nemá ani floka, že si ji nevezme ani omylem a že ty šaty jsou teda docela pěkný, ale je pomalu na čase jít s nima dolu. Pak se do toho ještě vložej Aldo a Sam. No, začátek týhle scény mě skoro odradil od dočtení knížky (Nicole polosvlečená na zemi, Amík ji táhne k posteli a zařve Come on, guys, she’s ready. To by asi odradilo i otrlejší povahy.)

   Uběhne pár let a přeskočíme do doby, kdy je její syn Ludovic už mnohem starší, tuším že tak 15 (na konci mu je asi 17, tak by to mělo tak nějak vycházet). Podstatnou část života strávil na půdě, což jeho psychickýmu výboj moc nepomohlo. Vlastně je z něj takovej docela dement, nicméně to doopravdy není dement. Jakože to není žádnej retard, ale prostě na půdě se člověk může kamarádit tak maximálně s pavoukem. Nicolina matka Luda nesnáší fakt hodně a její otec se mu snad vyhýbá celou knihu. Nicole ho taky nemůže vystát, ale naopak od ostatních má za knihu pár momentů, kdy projeví i jakous takous náklonnost.

   Nicméně jediný, kdy se o Luda zajímá, je Nicolina kamarádka. Občas za ním přijde a pokouší se s ním učit, ale samozřejmě ho tím nemůže zachránit. Věci se změní, až když na scénu přijde Micho (Michel), který si chce vzít Nicole. Ludo se tak může vystěhovat z půdy a má dokonce vlastní postel, což ho velmi nadchne.

   Micho má naopak od zbytku rodiny Luda rád a snaží se mu pomáhat, nicméně Nicole umí být dost drsňačka, takže ho pomalu ale jistě zpracovává. Micho má ještě syna Tatava (Gustave – nechápu, proč tam maj všichni divný přezdívky). Ten se občas snaží Luda chránit, ale dost často mu nakecává nějaký blbiny o tom, že s kamarády staví ponorku, a jakmile se mu to hodí, klidně na Luda hodí průser.

   Nicole má sem tam děsnej záchvat mateřství a jak už jsme psal, v knížce jsou asi dvě scény, kdy se s Ludem nějak snaží vyjít. Nicméně vždycky se absurdně vytočí, když se Ludo zeptá na naprosto nevinně myšlenou otázku. A asi nejdrsnější podraz je, když přinutí Micha, aby se Ludo neúčastnil vánoční večeře. No, nakonec se rozhodne, že se prostě Luda zbaví, protože podle ní krade peníze a nemá ji rád, protože jí nikdy neřekl mami. Hm. Takže ho pošle do ústavu pro mentálně zaostalý děti. Micha k tomu dokope tak, že prohlásí, že mu prostě nedá, dokud bude Ludo v domě (ona se k tomu nemá ani pak, ale to čekali všichni kromě Micha).

   V domově je Ludo ze začátku docela v pohodě, ale postupně si proti sobě začíná štvát vrchní sestru. Ta je sama naprosto pomatená a neustále káže o tom, že je Ludo součástí jejich rodiny a že se musí vrátit k nevinnosti (protože podle ní je fakt skvělý, jak jsou všechny děti v ústavu úplně nevinný). Lehce je terorizuje tím, že každý má svoji dřevěnou ovci, které podle zásluh umisťuje na betlém, takže děti jsou různě blízko k bohu. No jo, wtf. (Nejvtipnější je kluk, co toho měl dost, tak si udělal vlastní jesle a se svojí ovcí je schoval na zahradě ústavu).

   Ludo se taky nějakou dobu schází s jednou holkou z ústavu a spí s ní, ale nějak mi to nepřišlo extra podstatný.

     Jo, taky ho vyšetřuje psychiatr a nějak záhadně mu diagnostikuje schizofrenii a ještě kopu dalších věcí, ale tak prostě Ludo se nikdy neměl šanci dostat z toho, že takový roky seděl na tý půdě.

   Nicole se v ústavu neukáže celý rok, který tam Ludo stráví a on jí neustále píše dopisy, který nikdy nepošle, ale jsou docela…touching. Na každej pád je na ni dost fixovanej. Nakonec se rozhodne utéct, což se mu podaří docela bez problémů. Dorazí kamsi, kde se usadí na nějakým hausbótu (word mi tvrdí, že se to tak vážně píše) nebo kde. Tam taky stráví asi půl roku, až nakonec pošle Nicole dopis. Místo ní přijede Micho a akorát Ludovi řekne, že se s Nicole rozvádějí, že to celý nějak nevyšlo a že jako čau.

   Pak se tam objeví Nicole, ale ta má doopravdy jen vylákat Luda, aby ho chytli lidi z ústavu. Podle popisku knížky je na závěr „une scène poignante et magnifique de re-connaissance mutuelle“. No, nevim. Ona mu řekne, že jí nikdy neřekl maman. On, že se o něj nikdy nezajímala a neměla ho ráda. Pak mu dojde, že ho chce dostat zpátky do ústavu. Tak s ní praští o zeď a uškrtí ji. A nakonec s ní vleze do vody a nechá se odnést. Jestli tomuhle v Gallimardu říkaj „re-connaissance mutuelle“, tak já teda ne.

   Knížkou se navíc táhne docela podivný sexuální napětí mezi Ludem a Nicole. Hlavně Ludo dokola kreslí obrázek toho, jak se mezi prsty dívá na převlíkajíc se Nicole. A jediná barva je ohnivě rudá použitá na její vlasy. Ok, lehce laciný, ale stejně docela působivý. Navíc v závěrečný „škrtící“ scéně nějak úplně nevím, co se na závěr přesně stane:

   Elle griffait et criait, il l’avait repoussée contre la paroi parmi ses dessins. Plaqué sur elle, il voyait ses doigts écraser la face maternelle, voyait les yeux écarquillés d’horreur entre les doigts, les cheveux rouges de soleil, et il scandait « Maman, maman », lui tapant la tête à la volée sur l’acier. Et comme elle se débattait encore il descendit sa main vers le cou, démasquant stupéfait le portrait qui l’avait lanciné dès l’enfance et rempli d’allégresse il se mit à serrer, serrer de toutes ses forces. Enfin le spasme inonda ses nerfs et la petite mort délivra Ludo.

   Jde mi teda hlavně o tu petite mort, protože to je fakt teda trochu moc (těžko říct, na anglický wiki je napsaný, že to může být i pocit, že „něco ve mně umřelo”, francouzská wiki člověka hodí rovnou na l’orgasm).

   Takže je tam skvělá psychologie a po delší době mě to přinutilo nějakou postavu vážně nesnášet (vlastně dvě – Nicole a tu debilní, zakomplexovanou vrchní sestru). Ale nějak mě t nechytlo. Vlastně ani nevím proč, má to všechny atributy knížky, co by mě měla nadchnout – skoro všechny postavy jsou magoři, skoro půlka děje se odehrává v blázinci a jako třešnička vražda z afektu (no, neorovnávám kvalitu knihy podle toho, jestli se v ní vraždí, ale je to takovej fajn vrchol knihy – v tomhle případě dokonce mnohovýznamovej vrchol). Ale nějak to pro mě nakonec skončilo v lepším průměru, a ne v top knihách.

   Jo, taky to nějaká ženská zfilmovala.

Jiří Šulc – Dva proti Říši

   No, tohle jsem přečetl, protože to vybrala slečna, se kterou se pokoušíme na druhý pokus rozjet čtenářský klub. Tohle byla její volba a musím říct, že nebýt toho, že bych byl docela rád, aby se to vážně nějak rozjelo, tak bych tak někde kolem strany 50 provedl rituální zničení knihy a obětoval ji na oltáři nějakýho hodně krvežíznivýho božstva.

   Takže, je to o historický román, kde se jedná o převyprávění příběhu o atentátnících na Heydricha. Ve zkratce…Beneš potřebuje, aby západní země konečně uznaly, že u nás existuje něco jako odpor proti Německu, čímž by se po válce zajistilo, že se země po válce vrátí do podoby před Mnichovskou smlouvou. Takže vezmou Gabčíka a Kubiše, posaděj je do bombardéru a vykopnou nad Plzní…až na to, že je vykopnou nad Táborem, takže teda docela blbý. No ale klucí jsou šikovný a nějak se jim podaří dostat se tam, kam potřebují, tudíž do Prahy.

   Následuje série dalších seskoků. Beneš na závěr románu prohlásí, že doufá, že další parašutisti budou stejně úspěšní, jako tyhle skupiny. No…nevím, jestli tohle měl autor ověřený, ale ať už to jsou slova autora, nebo Beneše, rozhodně se rozcházíme v názoru na to, co je to úspěšná parašutistická jednotka. Pro mě teda taková, co se jí nepodaří vystřílet ani ne za měsíc, a to včetně veškerýho příbuzenstva do asi patnáctýho kolene. No ale popojedem.

  Parašutisti se potýkají se spoustou problémů. Dost často je letadlo vyhodí úplně jinde, jedna skupina dokonce skončí někde na Slovensku. Občas si někdo udělá něco s nohou. Někomu třeba vypadnou doklady, což je obzvlášť epesní, když do nich máte založenou fotku svojí holky i s věnováním, tudíž s jejím jménem (no, nedopadla úplně nejlíp).

   Ve změti parašutistů se později prakticky nedá vyznat a upřímně mi to bylo ke konci fuk, protože stejně všichni dostanou nakonec kulku (ty jo…vyzní to trochu jinak, když člověk nepíše jen o literárních postavách, ale vážně o lidech…no nic). No, ale to je jedno, nakonec se to prostě nějak povede, Heydrich umře a náckové dostanou amok. Parašutista Čubík (sorry, ale s takovým jménem člověk prostě musí být záporák) je všechny udá, protože má poměrně dost velkou rodinu a Němci vyhlásili několik dní, kdy se informátorům nic nestane, a tak nějak se v novinách objevují jména lidí co znal...a občas jich tam je třeba pět se stejým příjmením, což asi jednoho docela slušně rozloží. Nicméně v roce ’47 ho stejně popravili. Takže Němci je najdou v kostele v Resslovce a trvá jim asi osm hodin, než je konečně dostanou (pravda, prvních 7 hodin a 45 minut se je snaží dostat živý, a pak to SS přestane bavit…ale i tak).

   Takže bych začal těmi klady. Asi i úplný ignorant dějepisu (vlastně ten hlavně…třeba já) by měl uznat, že by o tom člověk něco vědět měl. A asi úplný ignorant vlastenectví (já) by měl uznat, že přece jen to bez nich mohlo vypadat trochu jinak (no taky nemuselo…), takže je fajn vědět o nich něco víc, než že se jim zaseknul kvér v ten nejblbější moment. V knížce je spousta fakt o tom, jak to tenkrát vypadalo a jak to fungovalo uvnitř gestapa, na druhou stranu ale taky nic objevnýho (jako že mučili lidi elektřinou jsem nějak tušil i bez toho). Občas jsem váhal, jak moc autor jede podle ověřených fakt, protože přece jen scéna ke konci, kdy se gestapu konečně podaří z někoho dostat, kde vlastně atentátníci jsou schovaný…ta byla snad trochu silný kafe i na tyhle frajery. No, ale asi bohužel ne.

   A teď ty zápory. Zápor to má vlastně jen jeden, ale tak trochu převažuje snad všechny klady. Ten chlap je prostě mizernej spisovatel. Vhled do postav je naprosto mizivej. Parašutisti jsou prostě bodrý chlapíci, co se nadšeně vrhaj z letadel, aby spasili vlast. Za to Němci jsou vážně děsně moc zlý a autor teda nenechá nikoho na pochybách. Nejhorší je to s Heydrichem. V dějinách literatury asi ještě nikdo nikdy nebyl tolikrát přirovnanej k supovi. Autor se vyžívá v krátkých, úderných větách, což je trochu blbý, když vás taková věta udeří tak třikrát za odstavec. Někde v půlce jsem si říkal, že by možná stálo za to vzít vrtačku a zkusit, jestli s dírou v čelním laloku nebude ta knížka trochu čitelnější, ale nehodlal jsem to riskovat. Nejhorší to je na konci jednotlivých úseků děje a kapitol, protože ty neuvěřitelně často končí přesně takovouhle větou, což je prima použít sem tam, ale tohle je fakt moc. Pár příkladů:

   Chladným pohledem přejel [Heydrich] pomalu ještě jednou přes celý sál a poté zahájil svůj první projev v úřadu říšského protektora Protektorátu Čechy a Moravy.

   Čas dravce začal.

(úplně u toho slyším dramatický bubny…a navíc „protektor Protektorátu“…ehm)

   V sále se šířil pocit nejistoty, přesně jak zamýšlel. Pohrdal samolibostí, která se v dobách jeho předchůdce rozšířila mezi Němci jako rakovina. Jeho cílem byla stoprocentní oddanost a věrnost jak jemu, tak jeho cílům, a naprosté odevzdání se třetí říši

  V téhle bitvě hodlal Reinhard Heydrich zvítězit.

  „Sakra,“ zaklel Gabčík. „Nikdy mě nenapadlo, že by se mohla vyděsit [jejich domácí]. Ale zjevně za to můžeme my, krucinál.“

   „Jo, opravdu jsme ji vyděsili,“ poznamenal Kubiš rozpačitě. „Ale ne těmi pistolemi.“

   „Čím tedy?“

   Kubiš zavrtěl hlavou.

   „Poprvé si uvědomila, že můžeme umřít.“

   Jak vidno, nemusí to být přímo krátké věty, ale minimálně dramaticky dramatické, aby dramatizovaly drama. Na poslední ukázce je taky vidět, že dialogy zrovna nejsou autorova parketa. Pravda, netuším, jak se přesně mluvilo na začátku 40. let, ale někdy jsou tam trochu moc silný výrazy, jindy zase mluví trochu moc spisovně. A použití příslovcí v uvozovacích větách je v případě týhle knihy přinejmenším nadměrný.

   A nakonec se mi moc nezdálo, když autor sem tam spadnul do popisování něčeho, co prostě ověřený mít nemůže. Chápu, je to umělecká licence, ale u tohodle románu bych víc ocenil, kdyby se držel čistě fakt. Když jeden z atentátníků umírá v kostele a vidí, jak k němu anděl z fresky natahuje ruku, to bylo trochu moc.

   Takže rozhodně ano, pokud žerete historii, 2. světovou, parašutisty a tak. Spíš ano, pokud se chcete dozvědět, jak se to celý seběhlo, ale možná na to budou i lepší zpracování, fakt nevím. Rozhodně ne, pokud si vyloženě potrpíte na to, jak někdo píše, protože tady jde hlavně o věrnost dokumentům, napětí a akci. Psychologie postav je docela slabá a na nějaký tríčky jako polopřímý řeči a pronikání do myšlenek postav nějak rafinovaněji než „Gabčíka napadlo, že…“ rovnou zapomeňte. Your choice.