Na začátku sledujeme dvě dějové linie. První je o Mikaelovi, novináři, který se zrovna naprosto znemožnil, když vydal článek, kde nařknul finančníka Wennerströma z podvodu. Bohužel, nějak neměl úplně podložený materiály, takže ho odsoudili za pomluvu. Do toho udržuje dlouhá léta vztah s Erikou, která má sice manžela, ale nějak to nikomu vůbec nevadí. Jako že je Erika v pohodě, to chápu. Že se s tím nějak smíří Mikael...ok, je to dost divný, ale ok. Ale že je v pohodě i manžel, to je fakt ujetý. Ovšem...Mikael vzápětí dostane nabídku od Henrika Vangera, aby prošel všechny materiály o zmizení vnučky jeho bratra, které nashromáždil za 40 let, a pokusil se naposledy najít jejího vraha. To bylo tak...
...píše se rok 1966 a nacházíme se na severu Švédska na ostrově Hedeby. Ve městě na pevnině se ten den konala přehlídka, které se zúčastnila i sedmnáctiletá Harriet. Ta ji předčasně opustí a vrátí se na ostrov, aby si promluvila s prastrýcem a vícě méně náhradním rodičem Henrikem. Ten ale nemá čas. O chvíli později se na mostě spojujícím ostrov a pevninu převrhne cisterna a až do druhého dne ostrov odřízne (takže záhada zamčeného pokoje, ale ve velkým). Vypukne poprask, na místě je asi čtyřicet lidí, skoro všichni jsou u mostu, chvíli tam byla i Harriet. Nicméně potom ji už nikdo nikdy neviděl....
...tak takové to tedy bylo! Druhá linie je o Lisbeth, 25leté detekivce, hackerce, bisexuálce a asociálce se sklony k brutálnímu násilí. Z popisu je jasný, že to je s přehledem nejlepší postava knihy (ačkoli asociálů se sklony k násilí tam je víc, ale jen ona je sympoš...). Celá její část mi přišla ve výsledku docela zbytečně natáhlá. Že to je pošuk, jehož reakce na asi 99,9999 % podnětů z vnějšího světa je fuck off, mi bylo jasný tak po třech kapitolách. Nicméně nejspíš bylo nutný ji protáhnou ještě bahnem sexuálního obtěžování, než ji autor konečně vrhnul do náručí chápavého, tak trochu otcovského Mikaela. Nicméně oddechl jsem si, že aspoň jedný jeho sexuální partnerce bude pod 40. Ale i tak je poměrně zábavný, jak se Lisbeth vypořádá s chlápkem, co ji obtěžoval. Snad neprozradím moc, když řeknu, že to zahrnuje 75 000 voltů a anální kolík.
Takže hrdinové se konečně asi ve dvou třtinách knihy dají dohromady. Pátrání samozřejmě není žádná sranda, protože rodina Vangerů je mírně řečeno plodná. Abych byl přesný, množí se jak králíci a jediná možnost, jak se vyznat ve všech Gunnerech, Haraldech a Gregerech, je psát si je. Samozřejmě, na ostrově byli i další lidi, ale nepovažuju za spoilování, když řeknu, že ty nepřipadají v úvahu jako vrazi. Protože teda sorry, ale kdo by vytvářel neskutečně propletenou rodinu, aby zakončil 500stránkovej román závěrem "byl to zahradník"? Ostatně, autor už tak dost spoiluje názvem... Samozřejmě se odhalí temná rodinná tajemství, na povrch sem tam vypluje nějaká brutální vraždička (teda asi 8 brutálních vraždiček), aby to bylo echt dramatický, dočkáme se i odkazů na Knihu knih. Lisbeth dokonce i lehce poleví v asociálnosti a uvědomí si, že pocítila pravou lásku (nicméně to má ještě dva další díly, takže zatím nenaplněnou, holce bude zřejmě ještě pár set stran trvat, než z Mikaelovy ménage à trois udělá ménage à quatre).
Abych se přiznal, moje pocity z toho jsou rozporuplný. Jistě, oceňuju ujetost Lisbeth. Na druhou stranu - začátek je fakt pomalej a naprosto zbytečně trvá skoro 100 stran, než se člověk prokouše k první vraždě. Mě fakt nezajímá, že autor si nastudoval "Jak zpronevěřit peníze daňových poplatníků v pěti lekcích" a machruje s děsně promyšleným fíglem, co má hlavní hrdina odhalit. Jako detektivní story mě to taky úplně nenadchlo, hlavně protože člověk prostě nemá jak na to přijít dřív, než je Mikael přikurtovanej řetězem ke zdi. Nebo můžete s tipovat, ale tak jako... Je fakt, že určitý přehnaný zdůrazňovaní faktů lehce bije do očí...ale i tak. Ale něco se mi na tom líbilo. Jasně, je to napínavý a postupný odhalování faktů je zábava a dal jsem to skoro na jeden zátah. Ale upřímně, další díly číst fakt nehodlám. Je to prostě moc rozvleklý. A navíc je to zfilmovaný, a podle všeho dobře, takže s tím si vystačím. Nicméně nejhorší na tom je konec. Vraždy se totiž vyřeší tak 50 stran před koncem a potom už je děj o tom, jak Lisbeth hackla Wennerströmův počítač a Mikael píše článek, co ho potopí. Kdyby na závěr Lisbeth nekrvácelo zlomený srdce, asi bych se v tý happyendovský vatě zadusil, protože láska, krása a pravda zvítězila nad zlobou, zlem a nenávistí. Jupí.
Přiznávám, knížka obsahuje i nějaký to morální dilemato. A patlá se v tý bahnitý černotě lidský duše, která vyústí v tom, že muži sem tam nenávidí ženy a sem tam jim rozbijou hlavu kamenem a potom to zaobalej nějakou cool biblickou citací. Ale když budu chtít super detektivku, půjdu po Christie. Když budu chtít nějakou depku, půjdu...nevim, výběr je širokej. Když budu chtít něco napínavýho, půjdu po Brownovi (protože i když napsal jednu knížku asi pětkrát, pořád dokáže vystavět atmosféru). Tenhle mix je nakonec tak trochu nijakej. Není to teda úplná kravina, ani ztráta času, ale je to maximálně letní oddechovka.
Nakonec se zase jednou pozastavím nad překladem. Nebude to nic erudovanýho, vzhledem k tomu, že švédsky umím přesně tři slova (ahoj, na shledanou a děvka). Nicméně mezi překladateli ze švédštiny nejspíš řádí nějaká nákaza, která jim brání v napsání přirozeně znějících dialogů. Důkazem budiž následující příklad:
"[...] Ale pokud je to tak, jak říká Mikael - že si začíná připadat vyhořelý -, tak musí opravdu odjet kvůli sobě. Jsme mu tím povinováni."
WTF? Ne, sorry, ale "jsme mu tím povinováni" fakt posledních tak sto let nikdo nevyslovil nahlas. A to je tak jediná věc, co mi na tom vadila, nicméně byla tak častá, že mi vadila dost. Všeobecně mi přišlo, že volba slovníku byla nějak prohozená - přímé řeči se hemžily naprosto zastaralými obraty, zatímco pásmo vypravěče bylo často poměrně volný (a nejen v případech, kdy to byly úvahy postav). Sem tam se moc opakovala slova, hlavně někde na začátku jsem šílel ze slova etablovat. Ale tak to se objevilo jen u jedný postavy, tak to možná bylo schválně. I tak mám ale podezření, že to je spíš stopa překladovosti (oh my, samotnýho mě překvapilo, že si už dva roky pamatuju tenhle termín). Dál se poměrně často vyskytují anglický obraty, který jsou už v originále anglicky, nicméně jsem si dost jistej tím, že Češi umí anglicky mnohem míň než Švédi, takže by bylo záhodno uvažovat nad převedením do češtiny. Hlavně někde tam bylo něco jako "jak vy novináři říkáte - off the record". No, jsem si poměrně jistej, že čeští novináři řeknou spíš mimo záznam a nefrajeřej, že uměj spíkovat in ingliš.
A to je vše, přátelé. To jsem měl říct já. Tak to řekni. Dyjá dyjá dáááá.
0 komentářů:
Okomentovat