THOUSANDS OF FREE BLOGGER TEMPLATES

úterý 31. srpna 2010

Virginia Woolf: Mrs. Dalloway (Paní Dallowayová)

   Protože čert a moje chuť číst Woolfovou nikdy nespí, pořídil jsem si Mrs Dalloway a potřetí ji přečetl. Nicméně po fiasku s Jacob's Room (kolem strany 35 jsem to prostě zaklapnul) mám dojem, že se to možná nevztahuje na celý dílo Woolfový. Měl bych znova zkusit To the Lighthouse. Nebo tu rozhodně naprostoi úchvatnou povídku o tom, jak nějaká ženská kouká na prasklinu ve zdi...a nedělám si srandu, fakt něco takovýho napsala.
  Clarissa Dalloway má něco přes padesát, za manžela má člena parlamentu, žije si život bez problémů a večer pořádá večírek. Během dne různě vzpomíná, hlavně na mládí a ještě hlavněji na léto strávené v Bourtonu, kde se setkala celá jejich skupina přátel (která se dalších 30 let nesešla, ale všichni zbytek skupiny považují za real friends, not just acquaintances, což je docela smutný). Kromě toho rekapituluje život celkově, co dokázala (not much), atd. Najednou se u ní objeví Peter, který se vrátil z Indie, kde si prošel špatným manželstvím a teď se hodlá rozvést, protože se zamiloval do mladé, krásné, úžasné paní. V Bourtonu kdysi požádal Clarissu o ruku, nicméně ta ho odmítla, a ani jeden toho nakonec moc nelituje (ona by jeho věčně musela podporovat a on si o ni myslí, že je v jádru snobka...což trochu je).
   Clarissina dcera je smutně naprosto mimo realitu, protože si žije ve světě vyšší společnosti a nějak jí docela uniká, jak to vlastně funguje. Například ji šokuje, že jako existují ženy, co pracují. Navíc se dostane do vlivu těžce zakomplexovaný náboženský fanatičky, což je fakt smrtící kombinace.
   Druhá hlavní postava je Septimus, mladý muž, který se vrátil z první světový, z Itálie si přivezl manželku a nervalo mu to dlouho a zešílel. Teda, náběh měl od chvíle, co měl jeho nejlepší kamarád nešťastno příhodu s panem šrapnelem, ale ještě potom zvládnul nějakou dobu fungovat. Některé jeho mimózní pasáže můžou být trochu náročnější na pozornost, hlavně když začne odhalovat hluboké pravdy o světě a vyvozovat z nich úplný nesmysly. Navíc k němu mluví hlasy a občas začne ječet, když zrovna padá do ohně. Rozhodně mu nepomůže první doktor, co prohlásí, že prostě potřebuje sluníčko a sem tam si zahrát kriket. Druhý doktor dokonce pozná, že je Septimus pošuk, a rozhodne se ho poslat na pár měsíců do blázince. To bohužel Septimus špatně nese a po světlé chvilce, kdy se s manželkou baví nad zdobením klobouku (vážně roztomilá scéna), skočí z okna (jestli vám jako přijde, že spoiluju, tak si trhněte, z The Hours všichni víme, že someone must die so that the others can live better, a jestli jste to neviděli/nečetli, tak stejně nezasloužíte slitování :o)).
    Večírek nakonec proběhne, všechno klapne (protože Clarissa je prostě a perfect hostess) a dokonce se sejdou i všichni z Bourtonu, a to včetně Sally. Sally je Clarssina nejlepší přítelkyně (kterou nikdy nejela navštívit...), která byla jako mladá dost nekonvenční, kouřila, měla radikální názory, proběhla domem nahá, když si zapomněla houbu a Clarissa se do ní (doslova) zamilovala (v Hodinách je to ta tmavovláska, co žije s Meryl Streep). Nakonec se ukáže, že život prožila jako ženuška, co porodila pět dětí. Nicméně podle všeho na tom byla v Bourtonu podobně jako Clarissa, a ta zase celý život považuje za nejšťastnější chvíli v celém životě moment, kdy ji Sally políbila:

All this was only background for Sally. She stood by the fireplace talking, in that beautiul voic wich made everything she said sound like caress, to Papa, who had begun to be attracted rather against his will (he never got over lending her one of his books and fining it soaked on the terrace), when suddenly she said, "What a shame to sit indoors!" an they all went out on the terrace and walked up and down. Peter Walsh and Joseph Breitkopf went on about Wagner. She and Sally fell a little behind. Then came the most exquisite moment of her whole life passing a stone urn with flowers in it. Sally stopped; picked a flower; kissed her on the lips. The whole world might have turned upside down! The others disappeared; there she was with Sally. And she felt that she had been given a present, wrapped up, and told just to keep it, not to look at it - a diamond, something infinitely precious, wrapped up, which, as they walked (up and down, up and down)), she uncovered, or the radiance burnt through, the revelation, the religious feeling! - when old Joseph Peter faced them:
"Star-gazing?" said Peter.
It was like running one's face against a granite wall in the darkness! It was shocking; it was horrible!

   Jinak největší problém je nad tou knížkou udržet pozornost. Některé popisy jsou dost náročný tím, že jde o proud vědomí, ale těch kusů není zase tolik a taky se nestane žádná hrůza, když nad nima člověk lehce poleví. Ostatně je  představy jako "Richard Dalloway odchází ode mě, kde obědval, a i když je o několik ulic vedle, pojí nás tenká nit, která se napíná a prodlužuje, až nakonec v jeden moment praskne". Ano, bez toho přežijete. Další věc je, že se přeskakuje z vědomí do vědomí, a to skoro bez varování. Ale buď seskočí na začátku odstavce a postava je potom jasně řečená (i když třeba až koncem odstavce), nebo uprostřed odstavce je dostatečný upozornění, aby to nepřehlídnul nikdo, kdo nad tím fakt nespí. Takhle se v knížce objeví něco přes 20 postav, některé z hlavní skupiny, některé dostanou třeba jen odstavec nebo stránku.
   Jinak knížka se odehrává během jednoho dne a děj posunuje odbíjení Big Benu, které se nese městem. V knížce se vůbec vyskytuje několik takových motivů, co spojují postavy a obyvatele Londýna vůbec (třeba reklama na karamely, kterou píše na obloze letadlo). Tak nějak sem patří i způsob, jakým Clarissa chápe život a smrt.Nadšeně se vrhá do hemžení Londýna, kde se noří do tepu života a (i když/protože j nevěřící) vytvořila i jakousi vlastní teorii posmrtného života, kdy se člověk tak nějak vpije do světa a je potom ve všem a ve všech.
   Psát o tom, jaká je Mrs Dalloway, co si o ní kdo myslí, jak se ovlivňují jednotlivé linie, atd., dalo psát fakt moc, ale tak nějak si říkám, že si to prostě budete muset přečíst sami. Navíc jsou skoro 2 ráno a nehodlám se k tomu vracet. Ani se mi to teď nechce číst, tak doufám, že jste se během čtení nezhroutili.

pondělí 30. srpna 2010

Jane Austen: Sense and Sensibility (Rozum a cit)

             Po Pride and Prejudice, pod vlivem filmu Jane Austen’s Book Club a po koupi Sense and Sensibility za příjemných 80 Kč (nová knížka a v originále, další knihgasmus) jsem se si řekl, že Austenová mi fakt uškodit nemůže, i když to bude nad rámec povinný četby. Aspoň budu oslňovat naši velkou expertku na Miltona, že jsem se do Austenky fakt zažral (říkal jsem si, že bych dal ten Paradise Lost, ale…věděli jste, že to je fakt docela dlouhý? Teda na to, že to je celý veršovaný a v nějakým napůl kriptickym jazyce, co se vydává za angličtinu, jeho dýlka rozhodně překonává moje čtenářský nadšení). 
            Well…jde o příběh rodiny Dashwoodových, v první řadě sester Elinor a Marianne. Samozřejmě nechybí matka, která se snaží provdat dcery, kde to jen jde. A ještě se tak jednou za padesát stran mihne Margaret, což je nejmladší, asi třináctiletá sestra, o který fakt nechápu, proč tam vůbec je. Takže, po smrti otce je zaopatřením sester pověřen jejich nevlastní bratr, kterého manželka ukecá, aby jim dal co nejmíň, což taky udělá. Ve výsledku se rodina musí přestěhovat do malého domku (říkají tomu cottage, ale v patře to má asi 4 pokoje, takže…domek) v Devonshiru, kde se okamžitě úspěšně zapojí do společenského života. Elinor ovšem dost trpí odloučením od Edwarda, bratra její švagrové, se kterým docela čekala svatbu. Marianne si zase bleskově najde potenciálního ženicha a už to vypadá na zásnuby, když se Willoughby zvedne, odjede a už prakticky neozve. Zbytek knížky dostávají sestry postupně jednu brutální pecku za druhou (převážně se jedná o zásnuby jejich chlapců, ovšem s úplně jinejma ženskejma, než by měly Elinor s Marianne v plánu).
            Zatímco mladší Marinanne je poměrně hysterická a ať se stane prakticky cokoli, okamžitě je na ní všechno vidět a má tendenci k poměrně fatálním rozhodnutím, která se nikdy nemůžou uskutečnit (jako „celý rok budu doma, denně budu číst 6 hodin, ale po roce budu úplně děsně vzdělaná), Elinor si dokáže vždycky zachovat chladnou hlavu, jednat s lidmi s největší slušností a taktem, i když na ni zrovna kydli nějakou naprosto šílenou zprávu („Jsem zasnoubená s Edwardem, není to naprosto úžasné?“), i když ji něco fakt dost dlouho a silně hryže (Ta káva je zasnoubená s Edwardem!), umí se tvářet jakoby nic a z místnosti musí utéct je jednou, aby neměla záchvat uprostřed společnosti. Ostatně, knížka se původně měla jmenovat Elinor and Marianne, což vysvětluje hodně.
            Ovšem obě sestry disponují nezvyklou inteligencí, vzděláním, zájmy, četbou a sarkastickým přístupem k některým postavám. Pamatuju si, že poměrně nedávno mi někdo říkal, že se mu na Austenové libí humor a ironie, na což jsem kývnul, nicméně to jsem měl přečtené jen Pride and Prejudice, a tam to (aspoň co se mi vybavuje) tolik není. Nicméně nad Sense and Sensibility jsem se několikrát vážně hlasitě zasmál. Některé postavy jsou vážně dost ujetý, například manželé Palmerovi. Zatímco Mrs. Palmer v jednom kuse žvaní, všemu se dost debilně směje a o všem, co její manžel řekne (což jsou asi tři věty za knihu), prohlašuje, že to je děsně droll; její manžel obvykle sedí někde v koutě, čte si noviny, sem tam někomu naznačí, že ho považuje fakt za blba, a ať řekne cokoli, rozhodně to není droll:

“Oh! my dear Miss Dashwood,” said Mrs. Palmer soon afterwards, “I have got such a favor to ask you and your sister. Will you come and spend some time in Cleveland this Christmas? Now, pray do – and come while the Westons are with us. You cannot think how happy I shall be. It will be quite delightful. – My love,” applying to her husband, “don’t you long to have the Miss Dashwoods come to Cleveland?”
“Certainly,” he replied with a sneer , “I came into Devonshire with no other view.”
“There now, said his lady, “you see Mr. Palmer expects you; so you cannot refuse to come.”

            Její schopnost ignorovat fakt, že má za manžela nesnesitelýho bručouna, mě fascinoval celou knihu. Nicméně nejde jen o ujet postavy, ale i takový drobný narážky na stupiditu rozhovorů v salónech britské smetánky a další věci. Ale nejvtipnější mi přišlo sledovat, jak Elinor a Marianne ve viktoriánské angličtině vymýšlí pořád nové a nové způsoby, jak někoho poslat do prdele.
            Knížka je to vážně čtivá, obě dvě hlavní postavy jsou neskutečně sympatický a prostě to fakt docel šlape. Občas mi přišly neskutečně šroubovaný některý dialogy, což jsem ze začátku považoval za účel, aby se teda ještě víc shodila trapnost toho, jak spolu komunikuje britská viktoriánská společnost. Jenže ono se to občas objeví i v rozhovorech Elinor a Marianne. A i když to je začátek 19. století, takhle divně ty lidi snad nemluvili…i když, třeba jo. Taky mě úplně nedostal konec, protože ačkoli je Austenová zjevně neschopná špatnýho konce, a ani jsem ho nečekal, tohle byla přece jen přehnaná růžová vata. Ale zase přiznávám, že jsem rád, že holky skončily s takovejma eligible and well esteemed gentlemen.
            Takže rozhodně do toho.

neděle 29. srpna 2010

Émile Zola - Germinal (Germinal)


Jsou knížky, nad kterýma si říkáte: „No teda, klobouk dolu, tohle je fakt super.“ Jsou knihy, co přečtete a řeknete si: „No jo, bylo to fajn, žádná sláva.“ Jsou knihy, po kterých vás napadá: „To byla teda slabota.“ A pak jsou knihy, nad kterými člověk. Germinal nepatří mezi ani jedny z nich.
Germinal má vlastní kategorii, a ta se jmenuje „Během četby vymýšlím, co za nesmírný krutosti bych provedl autorovi, kdybych měl stroj času.“ A vzhledem k tomu, že asi 95 % knížky je dějově úplně irelevantní, dává Germinal člověku spoustu času ke spřádání zlovolných plánů.
            Zlovolný plán č. 1: Hodit Zolovi na hlavu bichli jeho sebraného díla ze třetího patra. Bylo by to správně zoloidní, protože v Germinalu jsou asi tři pomerně detailní popisy tekoucího mozku, takže by v tom bylo něco i pro něj.
            Zlovolný plán č. 2: Přinutit Zolu sníst celý jeho dílo. Nejspíš by ho to ucpalo a zabilo. Musel by sežvejkat celej Germinal a když by se dostal na konec a už fakt nemoh, s hysterickým smíchem bych vytáhnul další román a doprovodil do výkřikem „A teď si sežereš Zabijáka.“
            Zlovolný plán č. 3: Donutit Zolu, aby to po sobě celý přečetl. Protože tohle by muselo unudit i samotnýho autora.
            Takže teď bychom mohli pomalu přejít k samotný knížce. Děj se odehrává někdy v 60. letech 19. století a více méně jde o stávku dělníků v dole. Étienne, mladý, pohledný a nezaměstnaný jinoch (mimochodem, syn tý alkoholičky ze Zabijáka) se nechá najmout do dolu, kde tlačí vozíky s uhlím. Tady potká mladou, pohlednou Cathérine, která taky tlačí vozíky. Společně tlačí vozíky a vydrží jim to asi prvních 100 stran (ne, to přeháním…ale prostě až moc). Étienne se postupně dostane do povědomí mezi dělníky jako inteligent (ale je to dost jednooký mezi slepými) a radikál. Když důlní společnost sníží platy, Étinne zvolá A grève a všichni jdou za ním.
            Následně několik set stran všichni dělníci mrznou a hladoví, takže Étinne jim sem tam musí dodat odvahy. Nějak zázračně sám sebe a potom i ostatní přesvědčí, že důl vlastně patří dělníkům, že buržoazové jim ho prostě ukradli a že teda Mort aux bourgeois. Malá část dělníků pracuje dál, a protože by chcípnout neměli jen buržouni, ale i zrádci, tak se vytvoří dav tří tisíc vytočenejch dělníků, pochodujou od dolu k dolu, všechno rozmlátí, sem tam někoho zbijou a skončí před domem vedoucího dolů. Všechno skončí příchodem četníků, jedním mrtvým (trapná demonstrace…) a jedním rozbitým oknem. Na to, že Frantíci s výkřikem A grève a A la manifestation snad i vstávaj, je to teda fakt slabota.
            Ještě nějakou dobu se snaží vzdorovat, ovšem při další demonstraci do nich začnou střílet, což většině lidí změní názor na celou záležitost. Do toho se vloží postava Rusa Suvarina, ujetýho anarchisty, co razí teorii, že se musí všechno zničit a vystavět znova, což uvede do pohybu tím, že v dole poškodí…cosi…a celý ho zatopí. Jenže ouha, dole jsou zrovna Cathérine a Étienne. Společně se dostanou kamsi do bezpečné šachty a po asi deseti dnech si (konečně) vyznají amour éternel (trvá jim to jen 500 stran) a rovnou si to (ve tmě a studený vodě…jaká romantika) rozdaj. Nakonec se do jejich šachty prokopou ostatní dělníci, ale už je pozdě…aspoň pro jednoho z nich (říkal jsem si, že to trochu napnu, ale pochybuju, že by někoho tohle neznámo dráždilo natolik, aby si to přečetl).
            Samozřejmě, děj jsem dost osekal a vynechal prakticky všechno důležitý… Zatím to sice vypadá, že jsem tu knížku stěží přežil, ale musím přiznat, že mě nakonec i docela bavila. Tím „na konec“ myslím tak posledních 150 stran, kde se teda něco i děje. A musí se přiznat, že Zola přece jen věděl, co dělá. Popisy sociální nespravedlnosti a docela brutálního života dělňasů jsou vážně drsný, jen je toho prostě moc. Do toho sem tam dávkuje ty svoje slavný naturalistický popisy (tekoucí mozky a utrhnutý přirození, například…ona ta demonstrace zase taková pruda není…). Samozřejmě, kdyby to nemělo asi zilion stran a já nebyl takový lemro, asi by se tam našla spousta dalších věcí, jako názory postav na nápravu společnosti (evoluce x revoluce x totální rozkopání à la Suvarin), vážně dobře zvládnutá psychologie postav a davu (tahle kniha mě definitivně přesvědčila, že se nebudu účastnit akcí typu „stoupneme si mezi nácky a židovský město), každodenní život dělníků (což je asi – práce, jídlo, chlast, sex) a zachycení lidí v extrémní situaci a jejich reakce na ní. Ale proč je to proboha tak dlouhý? Proč je Cathérine taková kráva? (rozervaná mezi dvěma muži, Chaval – surovec a zrádce, co ji bije, ale je to její muž a ona mu bude stát po boku…ômd…proti Étiennovi. Teda ne, že ten by byl kdoví jakej zázrak). Proč nestávkujou na jaře (jasně, blbej dotaz…ale celý by to skončilo líp…). A co na to Jan Tleskač?
            Takže, pokud člověka klasická literatura vážně bere, asi je to dobrá volba. Ani zdaleka to není úplná ztráta času, je to ovšem ztráta spousty času. Upřímně, mám dojem, že kdybych si přečetl wiki a pustil si tak dvě filmový verze, úplně v klidu bych u zkoušky z literatury mohl tvrdit, že to mám přečtený. Jenže já jsem tak nekonečná poctivka…