Sándor Márai: Svíce dohořívají (A gyertyák csonkig égnek)

   No, tak tohle jsem četl jen proto, že jsem měl tak nějak dojem, že bych si od něj měl něco přečíst, protože jsem tu knížku dostal kdysi od mámy k narozeninám a protože jsem jednou v neděli ráno na chatě dočetl Bareback a potřeboval jsem něco na zbytek dne…

   Kniha má více méně čtyři hlavní postavy – starého generála Henrika, jeho přítele z vojenské školy Konráda, Henrikovu služebnou Nini a jeho manželku Kristinu, o které se sice jen mluví, ale tak nějak se to kolem ní vlastně celé točí. Na začátku Konrád přijede za Henrikem na jeho panství, Henrik se tváří, že teď teda nadešla ta chvíle, na kterou čekal celej život (protože Konrád před asi 50 lety odjel a už se neozval) a Nini, jinak Henrikovi nejbližší osoba, se taky tváří, že to je fakt big deal.

   Mezi tím, kdy se Henrik dozví, že se Konrád blíží, a chvílí, kdy konečně dorazí, nám Henrik stačí odvyprávět celou story o tom, jak chodil na vojenskou školu, kde se s Konrádem seznámil, jak se spřátelili, ale i tak mezi sebou měli jisté problémy, o kterých nikdy nemluvili (jmenovitě že Henrik je odporně bohatej a Konrádovi rodiče jedli suchej chleba, aby ho udrželi na škole…ale třeba i to, že Henrik je vyloženě voják Konrád taková poetická duše).

    Když se Konrád konečně dopatlá do domu, atmosféra ve stylu na tento moment čekám již celá desetiletí začne vrcholit. Henrik nadhodí, že si teda musej pořádně promluvit a má na Konráda několik zásadních dotazů. Do týhle chvíle člověk čeká, že teď vyprávění přebere Konrád nebo že půjde aspoň o dialog. Fakt je, že Henrik následujících sto stran vede dialog, který Konrád přerušuje jen sporadicky a převážně nanejvýš pár větami (a skoro na nic mu neodpoví). Pak se zvedne a zase odjede.

   No, tak teď k tomu, co je na knížce vlastně důležitý (jak vidno, děj to není). Henrik celou dobu rozvíjí úvahy o přátelství. Je s podivem, že to dokázal tak roztáhnout, ale dokázal. Abych řekl pravdu, nic moc jsem si z knížky neodnesl, protože mě fakt vůbec nebavila. Za jedno mi celý koncept chlapáckýho přátelství přijde dost vzdálenej, za druhý je Márai i na svojí dobu dost konzervativní, takže to celé vyznělo, aspoň pro mě, silně do prázdna. Kromě toho mi na postavách vadilo, že jsou svým způsobem přehnaně rozmáchlý. Hlavní bod knížky je, když se celé jejich přátelství poněkud zvrtne a Konrád odjede do Indie. Jako fakt bylo nutný, aby odjel do Indie, a tam několik dekád wertherovsky trpěl? No ale dobrý.

   No ale taky se mi na tom něco líbilo, konkrétně ten vyhrocený moment je popsaný vážně geniálně. Přijde mi obdivuhodný dokázat popsat asi dvě sekundy na několikastránkový prostor (respektive, napsat kvůli těm dvěma sekundám celou knížku).
   Více méně jsem dospěl k tomu, že tohle nebyla knížka pro mě. Doma mi už nějakej ten rok leží ještě něco dalšího od něj, ale mám podezření, že to u toho ležení i zůstane. Jinak překlad (Anna Valentová) byl super. Mám sice dojem, že mi tam někdy vadilo moc přivlastňovacích zájmen, občas to šlo nahradit zvratným slovesem, ale to se má vychytat při redakci. Taky jsem si zkoušel přeložit název v překladači a vyšlo mi spíš na něco jako „doutnající uhlíky“, anglicky se to jmenuje Embers, takže ty svíce mi přijdou dost jako posun. Hlavní moment knížky je totiž emocionálně dost vypjatý, postavy jsou na sebe vzteklý a vůbec to v nich vaří; na konci knížky jsou zase už umírnění a vědí, že už nebudou žít dlouho. Takže z dohořívajících svící vyplývá konec života, ovšem pokud tam jsou původně ty uhlíky (což nevím přesně, protože v tom originále jsou nejspíš nějaký pádový koncovky a to konkrétní slovo mi nešlo najít), tak ty nejdřív prudce žhnou a pak pomalu vyhasínají. Taky tam mohly hrát roli další věci, což už je mimo moje schopnosti. Tak, tímhle jsem si vynahradil to, jak jsem ten překlad odbil u The Bell.

Iris Murdoch: Zvon (The Bell)

   Nutně jsem si chtěl přečíst něco od Iris Murdoch a při návštěvě knihovny byl Zvon to jediný, co zrovna měli. Tak jsme to hned sebral s tím, že stejně nemám tušení, co všechno vlastně napsala, tak mi to bylo vcelku fuk. Hned zkraje bych si neodpustil jednu poznámku k obálce. Je hnusná. Teda nejen hnusná, ale taky pěkně blbá, vypadá to jak nějakej harlekýn (no, dobře, vygooglil jsem obálky harlekýnu a tohle tak nevypadá, ale stejně nad tím všichni kroutili hlavou, než jsem jim řekl: „Ale tohle je Murdochová!“). Jako chápu, že se to odehrává u opatství u jezera, ale proč tam musí bejt ta ženská? Proč?

   Na začátku se Dora (nejspíš tak tragicky vyobrazená v písmeni O) rozhodne, že opustí manžela Paula. Vzápětí ale dojde k tomu, že z něj má ještě větší hrůzu, když je od něj pryč, takže se zase rozhodne vrátit. Paul ale zatím odjel do Imber Abbey, kde zkoumá jakýsi rukopisy. Dora tam jede za ním. Ve vlaku ovšem uvidí motýla a vezme ho do rukou, aby se mu něco nestalo. Vystoupí s ním a nechá ho odletět, ovšem v tu chvíli jí dojde, že sice zachránila motýla, ale nějak opomněla vzít si z vlaku tašky (jak se později ukáže, je to takovej klasickej Dořin zásek).

   Na pozemcích opatství je i dům, kde bydlí místní náboženská skupinka, ke které se Paul dočasně přidal kvůli práci. Kolem opatství je zeď, takže se dovnitř nedá dostat, nicméně členové skupiny udržují kontakt s místními jeptiškami (postoj postav k jepriškám je vůbec zajímavý a pohybuje se od posvátnou úctou přes litování k naprostý hrůze…sen o jeptiškách, co hází do jezera mrtvolu je obzvlášť funny). Skupina má asi sedm členů a ze začátku je docela bordel se v nich vyznat, ovšem důležitý je „vůdce“ Michael, mladá Kateřina, která čeká na vstup do kláštera, Nick, bratr Kateřiny, který bydlí ve vrátnici a dlouhodobě všechny posílá do háje, a Toby, který přijede jen na prázdniny, než odjede na Oxford.

   Samotný děj je docela zamotaný, ale naštěstí vyprávění přechází jenom mezi Dorou, Michaelem a Tobym (i když vždycky ve třetí osobě) a některé z postav se v ději spíš jen tak sem tam mihnou. Nicméně Dora se snaží udělat si jasno v manželství s Paulem, který je sice vzdělaný a mezi lidmi uznávaný a Doru miluje, ale zároveň nemůže vystát, že je vlastně dost hloupá, a naváží se do ní, jak jen to jde (jak se tyhle dva dostali do manželství udivuje všechny, ostatními postavami počínaje a čtenáři konče). Dora má zase záchvaty, kdy si vezme tašku a jen tak odjede do Londýna, flirtuje si, kdy se jí zachce a s kým se jí zachce, a občas je dost na pěst. Michael se zase snažil být knězem, nicméně během své kariéry učitele se jaksi zamotal do menší aférky se studentem. Což byl shodou okolností Nick. A aby toho na něj nebylo málo, tak se mu ještě začne líbit Toby. Ten se do toho všeho dostane úplně nevinně, prostě si přijel na prázdniny a místo toho po něm postupně vyjíždí půl kongregace (no, to přeháním).

    Jak jsem psal, všechno se to dost zamotá a postavy z toho nakonec vyjdou dost potlučený (jakože životem, ne fyzicky), ovšem mnohem zkušenější. Teda…ty, co knížku přežijou (uuuu, napínavý). Nemá cenu to tu vychvalovat do nebe, stačí konstatovat,  že to napsala Murdochová. Hlavní postavy jsou skvěle napsaný a i vedlejší mají každá dost jasně vytvořený charakter. Mně osobně chvílema vytáčel Michael, ale zřejmě to bylo kvůli tomu, že se to odehrává nejspíš v 50. letech a postavy – členové náboženské komunity – nejsou zrovna zastánci progresivních myšlenek, což teda dost poznamenává způsob, jak o sobě uvažují.

    Takže za přečtení to určitě stojí, je to docela záživný čtení a na konci je to už zamotaný ve stylu shakespearovských komedií (pravda, je to výrazně míň komediální). Takže pokud jste s to přežít tu obálku, tak do toho.

   Jinak překlad (Vlasta Hesounová) jsem nijak zvlášť nezkoumal, ale něco fakt divnýho mě tam nezarazilo ani jednou a čte se to vážně moc dobře, tak z týhle stránky je to fajn (ano, po čtyřech letech na překladatelství o překladu napsat, že je fajn, není úplně intelektuální vrchol, ale stává se).

Arthur C. Clarke: 2001: Vesmírná Odysea (2001: A Space Odyssey)

   Tuhle knížku jsem vybral na náš čtenářský klub, ovšem mělo se koukat i na film. Podle vlažných reakcí dvou zbylých členek klubu a zjevné neochoty debatu dotáhnout dál než k větě „No ten film byl ale vážně vopich“ (nicméně uznávám, že ten film vážně je dost vopich) jsem vydedukoval, že se u nich nesetkal s nadšením. Je teda pravda, že to nemá moc děj a že v případě filmu se prakticky nedá pochopit, co se to tam vlastně děje…a taky je docela problém u filmu neusnout…ale to je chyba Kubricka, a ne Clarka…

   Děj se dělí do několika částí, začíná v pravěku v době, kdy lidi byli ještě opice, pak skočí do budoucnosti do chvíle, kdy se na Měsíci stane cosi a americká základna se uzavře do karantény, a nakonec se posune ještě o něco dál na vesmírnou loď, která putuje k Saturnu (nebo kam) a na palubě má palubní počítač Hal-9000 (kdo by neznal hlášku Hello, Dave…no…vlastně…asi kde kdo).

   Ovšem pointa knihy (která je ovšem jasně vyřčená už na začátku) je, že když byli lidi ještě opice, tak se na Zemi objevila jakási podivná mimozemská krychle, která začala opice testovat a uměle jim zvyšovat inteligenci a zdokonalovat schopnosti. Opice se tak nejdřív naučí používat nástroje, ovšem zanedlouho objeví naprosto skvělou možnost – když opice vezme klacek a šutr, tak s ním může praštit jinou opici, a třeba tak tý opici naznačit, že tady u toho koryta už teda znova pít nebude. Oh, humanity and all the passangers.

   Nicméně tím to nekončí, protože mimozemšťani si nechali na Zemi (a v blízkém okolí) nástroje, které jim dají vědět, až se lidstvo začne hrnout do vesmíru. A až se dohrabe dost daleko, čeká na něj další „evoluční nakopávadlo“. No, přiznávám, tímhle jsem vykecal více méně kostru celého děje, ale přece jen se tam toho děje víc…o trochu.

            Nicméně ať se snaží sebevíc dostat do knížky zajímavou myšlenku, Clark je pořád spíš vypravěč než filozof, a na tom to taky stojí. Asi nejlepší část je ke konci při cestě do neznámých části vesmíru, kde je to takový snově psychadelický a člověk si říká tak akorát…wow. Ve filmu je to takový přehnaný a více méně pochybuju, že celejch těch deset minut podivnejch obrazů přírodních scenérií přes barevný filtry a kaleidoskopoidních obrazců kdy kdo viděl celý. No nic.

            No, zrovna jsem spolknul antibiotika a už chci mít tenhle článek za sebou, takže se budete muset smířit s tímhle extra odfláknutým.