Už před nějakou dobou jsem usoudil, že by bylo na místě
přečíst si taky konečně něco původně českého. Na Petru Hůlovou jsme narazili
během jednoho semináře, úryvek mi přišel relativně zajímavý a knížka dostala
ocenění Magnesia Litera, takže proč ji nezahrnout.
Děj se odehrává v Mongolsku a popisuje události
z pohledu asi 5 žen (nejsem si už úplně jistý). První z nich je Dzaja
(jejíž jméno se dozvíte tak 50 stran před koncem), která vypráví o životě
v mongolském geru (zřejmě stan), o svém dětství, problémech ve škole,
cestě do Města, když jí bylo kolem dvaceti, o naprosto nepochopitelném nástupu
dráhy prostitutky a rozpadu vztahu s dcerou. Příběh potom přejde na
zmíněnou dceru, potom Dzajinu matku a dvě sestry (jedna ji inspiruje
k prostituci a druhá zůstala doma jako hodná ženuška). Příběh sám o sobě
je celkem ucházející, jednoduše řečeno vypráví o rozpadu rodiny, ve které se
vztahy pomalu trhají tak dlouho, až z nich nezůstane skoro nic. Postavy se
ovšem někdy zachovají strašně absurdně, hlavně zmíněný Dzajin propad do
prostituce je naprosto mimo mísu – Dzaja vyrazí do města, aby si našla manžela.
I když má příležitost najít si ucházející práci, najde sestru a zjistí, že ta
to samé místo odmítla a začala šlapat. Protože zmíněná sestra je evidentně
arbitr přes dobré vedení života, Dzaja usoudí, že tam pracovat taky nepůjde a
začne se prodávat. Okay.
Stylisticky mi kniha ze začátku šla strašně na nervy –
autorka píše více méně obecnou češtinou, ale někdy do ní přimíchává spisovný jazyk.
Je to celkem divný mišmaš a občas to ruší, po nějaké době si ale člověk zvykne
(těžko říct, jestli to je dobře). Občas se v ději také objeví přehnaně
postav a jmen, kdy člověk nemá šanci chytit se, kdo je kdo. Některé postavy se
navíc jen zmíní a pak nadobro zmizí. Sice to je těžko chyba, ale přišlo mi to
jako zatížení navíc. Hůlová má na druhou skvělá přirovnání a metafory, občas
jsem si při čtení vzpomněl na příklad z Kingova O psaní „byla tam tma jako ve vagonu plným prdelí“. Hůlová si sice
odpouští prdele, ale originalita jí na tomto poli neschází.
Problém je nakonec
spíš v kulturních reáliích. Jednak je autorka hrne jak bagrem, jednak se
je převážně neobtěžuje vysvětlovat. Na knížku se navíc snesla kritika ze strany
Mongolů žijících v Česku kvůli chování ženských postav a kulturním nepřesnostem.
To samozřejmě dost podkope to, co na knížce většina lidí nejvíc ocení, a závěr jedné
čtenářky na GoodReads, že se díky knížce dozvěděla hodně o Mongolské kultuře,
je v tomhle světle trochu smutný. Autorčin cíl je sice nejspíš obecnější
výpověď o rodině a o rasových problémech (předpokládám, když se to tam furt
řeší) a Mongolsko do toho tak trochu přihodila (nadneseně řečeno), ale pokud je
spisovatel student kulturologie a mongolistiky, strávil v Mongolsku asi
rok a napsal knihu odehrávající se v Mongolsku, která ale o Mongolsku
téměř vůbec nevypovídá, zasloužilo by si to alespoň nějakou předmluvu nebo
vysvětlení situace. Někdy tyhle nepřesnosti celkem bijí do očí, třeba když
dojde na výčitky typu „ty nosíš hrozně krátký sukně“, ale zmatení čtenáře
stejně hrozí.
Vzato kolem a kolem mě knížka nijak zvlášť neuchvátila.
Příběh sice není úplně špatný, ale postavy jsou dost klišé (tradicionalistiská
babička, jedna divoká sestra, jedna sestra à la „dobrá žena“, vzpurná náctiletá
dcera). Výpověď o kultuře je pochybná, protože ačkoli je tam určitě spousta
věcí správně, člověk nikdy neví, čemu věřit a čemu ne. Autorka ovšem zajímavě
pracuje s různými pohledy na realitu, kdy nejen popisuje jednu událost
pomocí více postav, ale stejná postava některé věci vypráví úplně jinak, když
zestárne, což je skvělý detail. Celkově to bylo ale spíš zklamání a nijak zvlášť
mě to na další knížky nenalákalo.