Broken Age (2014)

Broken Age je nedávno vydaná (leden 2014) point-and-click adventura. V lednu tedy vyšla teprve první kapitola, druhá má podle stránek hry na Steamu vyjít „ještě letos“. Vývoj hry se zafinancoval na  Kickstarteru, čímž se KS aktuálně chlubí obří reklamou na Broken Age na úvodní straně.

Příběh se dělí na dvě linie – v první je postavou holka Vella, v druhé pak kluk Shay. Vella žije ve městě dříve proslulém válečnickou tradicí, nicméně po příchodu příšery Mog Chothra se přeorientovali na pečení muffinů. Mog Chothra se jednou za asi 16 let vypraví na obchůzku měst, která „chrání“ a vybere si v nich daň v podobě sežrání několika panen. Vella se pokouší navrhnout, že by se třeba dalo dělat i něco jiného, než se nechat sežrat, ostatní na to ale neslyší. Jako jediná se tedy pokusí vzdorovat, což ji zavede k dalšímu dobrodružství. Shay zatím pobývá na vesmírné lodi, kterou řídí počítač s osobností přehnaně ochranářské matky. Loď je plná různých hraček a nutí Shaye k záchranným misím, které ovšem spočívají převážně v pojídání zmrzliny a mazlení se s plyšáky. Shay pak na lodi objeví dalšího obyvatele, který se pokouší pomoci mu vzdorovat počítači, není ale jasné, jestli sám není součást plánu (ať už je cílem matky/počítače cokoli).

Dějově je Broken Age poměrně chytlavá hra, hlavně Shayova linie, kde se šílená chrastítkovost lodi míchá se strašlivou ujetostí počítače. Celou dobu se nemůžete zbavit dojmu, že za tím vším něco vězí a že se hra každou chvílí převrátí v cosi mnohem temnějšího. Vellin příběh je o dost slabší, je sice akčnější a stane se toho v něm o dost víc, ale člověk musí vážně dost přimhuřovat oči. Hlavní problém ale je, že Vella je zjevně jediný, kdo chce s Mog Chothrou něco dělat, ostatní (včetně vybraných obětí) se na celou věc dost těší a rozhodně nikdo nestojí o to, aby kdokoli pokoušel s příšerou bojovat. Vella ale může všem cpát, že ona se o to hodlá pokusit… a nikdo se jí nepokusí zastavit. Mezi příběhy se dá libovolně střídat, dokud jeden z nich nedotáhnete do konce. Střídání je ale celkem irelevantní, protože neslouží např. k řešení hádanek, prostě když člověka nebaví Vella, přeskočí na Shaye. Pokud se ale příběhu něco daří opravdu skvěle, je to předhazování vodítek k tomu, jak spolu oba příběhy vlastně souvisejí… jen aby vzápětí další děj celou teorii zadupal do země. Celkem vtipná hra mezi hráčem a výstavbou příběhu.

Hlavní problém je ale obtížnost logických hádanek, respektive naprostá absence obtížnosti. Je téměř nemožné se ve hře zaseknout (i když se mi to jednou povedlo…) a řešení jsou vážně evidentní. Hra je ale asi cílená spíš na děti (nejen obtížností, ale i nespornou výchovnou snahou). Jsou tu ovšem i některé temnější momenty a vtipy pro dospělé (nic nevhodného, ale dítě to často nepochopí, např. hipsterský dřevorubec), je tak asi nejvhodnější pro rodiče-fanoušky klikaček a jejich děti nebo jako docela roztomilá odpočinková záležitost. Hra je ovšem v angličtině (česky neexistují ani titulky), a to ne v angličtině úplně triviální.

Kolem a kolem je Broken Age fajn uvolnění, ale těžko říct, jestli za to stojí. Také je otázka, kdy se dočkáme druhé (a závěrečné) kapitoly a jak bude dlouhá. Autoři ovšem ukázali, že příběh dokáží zamotat dost na to, aby byl Broken Age zajímavý.

Petra Hůlová - Paměť mojí babičce

Už před nějakou dobou jsem usoudil, že by bylo na místě přečíst si taky konečně něco původně českého. Na Petru Hůlovou jsme narazili během jednoho semináře, úryvek mi přišel relativně zajímavý a knížka dostala ocenění Magnesia Litera, takže proč ji nezahrnout.

Děj se odehrává v Mongolsku a popisuje události z pohledu asi 5 žen (nejsem si už úplně jistý). První z nich je Dzaja (jejíž jméno se dozvíte tak 50 stran před koncem), která vypráví o životě v mongolském geru (zřejmě stan), o svém dětství, problémech ve škole, cestě do Města, když jí bylo kolem dvaceti, o naprosto nepochopitelném nástupu dráhy prostitutky a rozpadu vztahu s dcerou. Příběh potom přejde na zmíněnou dceru, potom Dzajinu matku a dvě sestry (jedna ji inspiruje k prostituci a druhá zůstala doma jako hodná ženuška). Příběh sám o sobě je celkem ucházející, jednoduše řečeno vypráví o rozpadu rodiny, ve které se vztahy pomalu trhají tak dlouho, až z nich nezůstane skoro nic. Postavy se ovšem někdy zachovají strašně absurdně, hlavně zmíněný Dzajin propad do prostituce je naprosto mimo mísu – Dzaja vyrazí do města, aby si našla manžela. I když má příležitost najít si ucházející práci, najde sestru a zjistí, že ta to samé místo odmítla a začala šlapat. Protože zmíněná sestra je evidentně arbitr přes dobré vedení života, Dzaja usoudí, že tam pracovat taky nepůjde a začne se prodávat. Okay.

Stylisticky mi kniha ze začátku šla strašně na nervy – autorka píše více méně obecnou češtinou, ale někdy do ní přimíchává spisovný jazyk. Je to celkem divný mišmaš a občas to ruší, po nějaké době si ale člověk zvykne (těžko říct, jestli to je dobře). Občas se v ději také objeví přehnaně postav a jmen, kdy člověk nemá šanci chytit se, kdo je kdo. Některé postavy se navíc jen zmíní a pak nadobro zmizí. Sice to je těžko chyba, ale přišlo mi to jako zatížení navíc. Hůlová má na druhou skvělá přirovnání a metafory, občas jsem si při čtení vzpomněl na příklad z Kingova O psaní „byla tam tma jako ve vagonu plným prdelí“. Hůlová si sice odpouští prdele, ale originalita jí na tomto poli neschází.

 Problém je nakonec spíš v kulturních reáliích. Jednak je autorka hrne jak bagrem, jednak se je převážně neobtěžuje vysvětlovat. Na knížku se navíc snesla kritika ze strany Mongolů žijících v Česku kvůli chování ženských postav a kulturním nepřesnostem. To samozřejmě dost podkope to, co na knížce většina lidí nejvíc ocení, a závěr jedné čtenářky na GoodReads, že se díky knížce dozvěděla hodně o Mongolské kultuře, je v tomhle světle trochu smutný. Autorčin cíl je sice nejspíš obecnější výpověď o rodině a o rasových problémech (předpokládám, když se to tam furt řeší) a Mongolsko do toho tak trochu přihodila (nadneseně řečeno), ale pokud je spisovatel student kulturologie a mongolistiky, strávil v Mongolsku asi rok a napsal knihu odehrávající se v Mongolsku, která ale o Mongolsku téměř vůbec nevypovídá, zasloužilo by si to alespoň nějakou předmluvu nebo vysvětlení situace. Někdy tyhle nepřesnosti celkem bijí do očí, třeba když dojde na výčitky typu „ty nosíš hrozně krátký sukně“, ale zmatení čtenáře stejně hrozí.

Vzato kolem a kolem mě knížka nijak zvlášť neuchvátila. Příběh sice není úplně špatný, ale postavy jsou dost klišé (tradicionalistiská babička, jedna divoká sestra, jedna sestra à la „dobrá žena“, vzpurná náctiletá dcera). Výpověď o kultuře je pochybná, protože ačkoli je tam určitě spousta věcí správně, člověk nikdy neví, čemu věřit a čemu ne. Autorka ovšem zajímavě pracuje s různými pohledy na realitu, kdy nejen popisuje jednu událost pomocí více postav, ale stejná postava některé věci vypráví úplně jinak, když zestárne, což je skvělý detail. Celkově to bylo ale spíš zklamání a nijak zvlášť mě to na další knížky nenalákalo.

Bingo Challenge 2014

Ačkoli všechny pokusy dotáhnout jakýkoli reading challenge do konce byly zatím naprostej fail, tenhle vypadá celkem jednoduše - teoreticky stačí dokončit jednu řadu nebo sloupeček, a pokud je člověk hodně lenivej, může to ještě vzít přes volný políčko. Pod obrázek budu postupně přidávat odkazy na knížky, co do challenge spadají.

A book by a female author - Hygiène de l'assassin
A book set on a different continent - Paměť mojí babičce

Amélie Nothomb - Hygiène de l'assassin

Po dlouhé odmlce jsme se s Awaris usnesli na tom, že je na čase vrátit se k literárnímu blogování a zase začít svět oblažovat svojí sečtělostí. Ostatně, co může být větší potěcha, než když na váš zapadlej blog napíše sám autor knížky, že jo?

Můj návrat na scénu padl na Amélie Nothombovou a její Vrahovu hygienu, o které psala i Awaris zde. Od Nothombové jsem předtím četl Stupeur et tremblement (Strach a chvění) a Ni d’Ève ni d’Adam (Ani Eva, ani Adam), protože to jsou oba její romány z japonského prostředí, takže jsem se do nich pustil po začátku kurzu japonštiny. Vrahova hygiena nicméně jen utvrdila můj názor na slečnu Nothombovou, a to že mi celkem dost leze na nervy.

Knížka je série rozhovorů mezi novináři a spisovatelem Prétextatem Tachem. Tach je první liga spisovatelů, má dokonce Nobelovku, nicméně podle doktorů za dva měsíce umře na rakovinu. Rozhovory s ním jsou velká událost, protože jinak ani nevychází  z domu, kde jen sedí, jí a pije nějaký odporný pití, ve kterým si rozpouští kostky másla. Navíc je tlustej a hnusnej a vůbec. Na novináře valí svoje pochybný teorie o životě a literatuře a nadšeně je zasypává nejrůznějšími intelektuálními bonmoty stylu „Pokud autor nepíše s radostí, měl by přestat psát úplně“, „Každá kniha by měla člověka po dočtení změnit, něco v něm zanechat“, popřípadě obhajuje válku, protože jinak by ta dnešní mládež neměla nic kloudnýho na práci. Další argument je, že v televizi už mu jednou politici slíbili pořádnou válku, takže teď očekává, že se mu jí dostane. Novináři se zmůžou jen na stereotypní otázky, které by se daly použít v jakémkoli interview, a slepě si to nakráčejí do sebezjevnější pasti, kterou jim spisovatel svojí rétorikou postaví do cesty. Tach se navíc vyžívá v hnusu jak ve svých knížkách, tak v reálném životě (viz pití másla) a všichni novináři nakonec rozhovor ukončí hrůzou nebo hnusem.

Na scéně se ovšem objevuje mladá, investigativní reportérka Nina (aka Mařena Jakoprase), která rozhovor začne tím, že Tachovi vezme vítr z plachet a ukáže mu, že z ní si teda předložku před dveře dělat nebude. Postupně se začne vyjevovat Tachova tajená minulost, aby se vše zakončilo odhalením, že Nina je vlastně stejná jako Tach (tudíž nechutná, ale svobodná). To se ovšem neobejde bez hutné dávky slovních přestřelek, podivných teorií, odkazování na Célina a menstruační krve.

Tachova nejlepší klička je vytvoření vlastní definice slova „číst“, kdy to neznamená prostě číst, ale opravdu pochopit dílo. To se podle něj s jeho knihami ještě skoro nikomu nepovedlo. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mi Nothombová mezi řádky ukazuje prostředníček, protože pokud nejsem s to z tý její přehršle prázdnejch výkřiků vymyslet něco kloudnýho, není to její chyba. To jen já neumím číst! HA! Geniální, to se fakt musí uznat.

Takže můj závěr je, že Amélie Nothombová je neskutečnej egomaniackej pozér, schopnej si jednoho dne říct, že ode dneška trpí potomanií, její rozhovory na internetu dělají dojem, že je dopředu nacvičila, a na přebaly knížek dává podivně často fotky sama sebe. Sorry, ale tohle asi fakt nemám zapotřebí. Never more (teda…. Jamais plus).