D.H. Lawrence: The Prussian Officer and Other Stories

The Prussian Officer

The Thorn in the Flesh

Daughters of the Vicar

A Fragment of Stained Glass

The Shades of Spring

Second Best

The Shadow in the Rose Garden

Goose Fair

The White Stocking

A Sick Collier

The Christening

Odour of Chrysanthemums

   Na úvod bych se chtěl omluvit jisté, nejspíš pravidelné, čtenářce, ale toho Dickense prostě nakonec nesepíšu…takže sorry, ale budeš si muset vystačit s verzí u Awaris.

   Lawrence jsem poprvé četl až teď na vejšce, kdy jsme měli jednu z povídek jako text na seminář. Takže jen pár poznámek stranou – He is a modernist, but only in his themes, not in style! His language is poetic. Hell, yeah. (dostali jsme se k tomu, že každý na semináři musel vymyslet jedno přídavný jméno, jakým by charakterizoval Lawrecův styl…nicméně po dotazu Miltnomilky (profesorka britský literatury), jestli by si pánové za partnerku radši vybrali Becky Sharp nebo Amelii Sedley z Vanity Fair, se už ničemu nedivím).

   K mýmu překvapení jsem na internetu nenašel, že by tahle sbírka vyšla česky. No ale aspoň mi to dává příležitost vybrat si jednu z těch povídek na seminárku…

   Ale k věci. Lawrencovy povídky, a zřejmě celou tvorbu, spojuje téma lidských emocí a extrémních stavů, do kterých se člověk může dostat. Kromě toho, jak říká Miltnomilka, je posedlý lidským tělem, sexualitou a jeho dílo je velmi sensual (mám dojem, že tohle slovo nemá v češtině pořádný protějšek). Navíc ještě docela často zdůrazňuje rozdíl mezi tělem a duší (i když tady podle mě myslí hlavně vnější a vnitřní pochody člověka, a ne duši v náboženským slova smyslu), ale mohl by trochu ubrat s větami typu He looked into her cold grey eyes and saw her soul bare naked. Na čtení je to kapku obtížnější, hlavně protože pro jakýsi uchopení postav je podle mě důležitější to, co autor nenapsal, než to, co v tý povídce opravdu je.

   Jak to tak se sbírkami povídek bývá, několik jich z celku vyčuhuje trochu výrazněji, zatímco na jiný už jsem prakticky teď zapomněl.

The Prussian Officer

   Povídka o pruském důstojníkovi a podřízeném vojákovi, který mu u regimentu slouží. Zatímco důstojník je odměřený a chladný, mladý voják je jeho přesný opak a důstojník ho začne nenávidět tak asi pikosekundu potom, co ho poprvé uvidí. Začne mu to dávat děsně brutálně sežrat a vojákovi začne postupně lehce hrabat. Ze začátku se do něj důstojník hlavně naváží a u některých scén se dá napětí fakt krájet. Nakonec vojáka ještě nakope, což je poslední kapka. Další den si od vojáka nechá někam do lesa přinést flašku, že se napije, ovšem jak tak pije a má zakloněnou hlavu, tak voják sleduje, jak mu tam tak poskakuje ten ohryzek a pak mu do něj dá najednou ránu. No a následuje scéna, že by se za ni Zola rozhodě nezastyděl.

   Voják se pak nějakou dobu (dny?) potuluje po lese, nakonec ho najdou, ale potom umře v nemocnici. Ty kousky, kdy běhá po lese a neví o sobě, jsou fakt výborně napsaný…osobně mi to přišlo jako nejlepší odstavce sbírky, což člověka trochu zklame, když je od začátku nadšený a ono se to pak dalších 160 stran nezopakuje…

Fragment of a Stained Glass

   Dva přátelé se sejdou na pokec a jeden tomu druhému ukáže zápisek z kroniky, kde jakýsi mnich popisuje, jak se v noci do kláštera pokusil dobít Satan a robil jim okno (všivák jeden!), nicméně padla na něj socha svatého a dobro a láska a krása a pořádnej kus mramoru zase jednou vyhrály nad silami pekelnými.

   Přátelé začnou spekulovat nad tím, co se vlastně mohlo stát a jeden z nich rozjede vlastní příběh o sluhovi, který omylem zabil pánova koně. Za to se ho pokusili ubít, ale nechali ho na zemi jen v bezvědomí. Takže on šel a podpálil jim stáj. Nicméně od ní chytnul zbytek domu. Dá se na útěk a v noci přijde k domu, kde slouží jeho holka, a ukecá ji, aby spolu utekli. Ona teda nejdřív moc nechce, ale pak řekne, že teda jo. Tak prostě jdou lesem a jdou a jdou až narazí na ten klášter a vidí barevně vykládané okno a vůbec netuší, co to vlastně je, a myslí si, že jde o říši víl (no jo…wtf). Kluk vyleze nahoru, aby se podíval, a tam nějak urve kus toho skla a pak pod ním spadne ta socha. Pak vezmou roha a dál po cestě se usadí a zkoumají to sklo. Kluk usoudí, že by se toho měli zbavit, ale ona si ho chce nechat, protože to je tak hezky barevný a lesklý (prostě ženská):

„Ah,“ said I, „this is magic.“

„The black stone!“ she wondered.

„It is the red light from the night before,“ I said.

„It is magic,“ she answered.

„Shall I throw it,“ said I, lifting the stone, „shall I throw it away, for fear.“

„It shines!“ she cried, looking up, „it shines like the eye of a creature at night, the eye of a wolf in the doorway.“

„‘Tis magic,“ I said, „let me throw it from us. But nay, she held my arm.

„It is red and shining,“ she cried.

„It is a bloodstone,“ I answered. „It will hurt us, we shall die in blood.

„But give it to me,“ she answered.

„It is red of blood,“ I said.

„Ah, give it to me,“ she called.

„It is my blood,” I said.

„Give it,“ she commanded, low.

„It is my life-stone,“ I said.

„Give it me, she pleaded.

   I gave it to her. She held it up, she smiled, she smiled in my face, lifting her arms to me. I took her with my mouth, her mouth, her white throat. Nor she ever shrank, but trembled with happiness.

   What woke us, when the woods were filling again with shadow, when the fire was out, when we opened our eyes and looked up as if drowned, into the light which stood bright and thick on he tree-tops, what woke us was the sound of wolves—

   Z nějakýho důvodu měli některý kritici tuhle povídku za jaksi nedokončenou a přišla jim oproti zbytku sbírky dost nepovedená, ale já teda myslím, že je dost jasný, jak to dopadne…borec se pomocí sklíčka proseká celou smečkou vlků, společně s krasavicí utečou do Francie, kde dostanou práci ve vinici na prosluněných svazích Bordeaux, a budou žít šťastně až do smrti.

  

The Shadow in the Rose Garden

   Novomanželský pár na líbánkách (tohle jsem našel na netu, nechápu, jak ta někdo ty líbánky vyčetl, ale ok) se ubytuje v hotelu a manželka se vypraví do okolí na vycházku. To aspoň tvrdí manželovi, ale doopravdy jde zjevně už s daným cílem k jednomu domu. Podaří se jí dostat do zahrady, i když ta je otevřená pro veřejnost úplně jindy. Prochází se tak zahradou, která je plná růží a neustále má nutkavou potřebu ty kytky otlapkávat, aby Lawrence mohl rozjet svůj very poetic and sensual languge:

Slowly she went down the path, lingering, like one who has gone back into the past. Suddenly she was touching some heavy crimson roses that were soft as velvet, touching them thoughtfully, without knowing, as a mother sometimes fondles the hand of her child. She leaned slightly forward to catch the scent. Than she wandered up in abstraction. Sometimes a flame-coloured, scentless rose would hold her arrested. She stood gazing at it as if she could not understand it. Again the same softness of intimacy came over her, as she stood before tumbling heap of pink petals. Than she wondered over the white rose, that was greenish, like ice, in the center. So, slowly, like a white, pathetic butterfly, she drifted down the path, coming at last to a tiny terrace all full of roses. They seemed to fill the place, a sunny, gay throng. She was shy of them, they were so many and so bright. They seemed to be conversing and laughing. She felt herself in a strange crowd. It exhilarated her, carried her out of herself. She flushed with excitement. The air was pure scent.

   Přisedne si k ní mladík a postupně z jeho reakcí člověk pochopí, že to nemá v hlavě úplně v pořádku. Hlavní hrdinka je z toho zjevně dost mimo a nakonec odejde a zpátky v hotelu se zamkne a odmítá se s manželem bavit. Když ho konečně pustí dovnitř, začne na něj hystericky ječet, že ho vůbec nemiluje a že měla už dřív někoho jinýho, jenže ten musel do války a dneska ho viděla po letech, což ji docela dostalo, protože si myslela, že je mrtvý, ale on není mrtvý, jenom je to tak trochu blázen. To manžela lehce dopálí, takže na sebe ještě chvíli ječej a pak se spolu nebaví, a to je konec.

   Takže doporučuju. Je sice trochu náročnější na pozornost, protože člověk musí často věci vyčíst z toho, že tam nejsou, spíš než toho, co autor vážně napsal, ale stojí to za to. A jeho jazyk nakonec vážně je „sensual and poetic“, takže taky plus (aspoň pro někoho).