George Eliot: Silas Marner (Silas Marner)

   Než začnu, chtěl bych upozornit na novou, naprosto úchvatnou věc na blogu. Pod příspěvky teď začnu přidávat hodnocení na stupnici 0-5; usoudil jsem, že ty tři dosavadní stupně mi jaksi nesedí (hlavně protože skoro všechno spadalo pod Give it a try...). Po asi hodině hledání hvězdiček, co by se mi líbily, jsem vymyslel, že vytvořím vlastní obrázky, a po menším boji s Fotokrámem se mi podařilo zvítězit a můžete se tak kochat hlavičkama a půlkama hlaviček vlka, jehož obrázek jsem někomu na netu šlohnul (jak asi na tohle fungujou autorský práva...hm, popojedem).

   Později se postupně pokusím předělat hodnocení i zpětně...ale o už je vám asi stejně fuk. 

   Takže, měli jsme tu chlapa, co se jmenuje Evelyn, teď přichází ženská, co si říká George. Tedy, vydávala knihy pod mužským pseudonymem. Jakože kdo se v tom bordelu má vyznat.

   Silas Marner na začátku žije v náboženské komunitě v nejmenovaném městě, kde je tak trochu za exota, hlavně kvůli svojí epilepsii. Když je mu nějak kolem dvaceti, jeho snoubenka a nejlepší kamarád ho podrazí (ta snoubenka je trochu moje interpretace, ale přinejmenším se jí to hodně hodilo), hodí na něj krádež peněz a Silas odejde a usadí se kdesi na vesnici jménm Ravaloe. Tady za ještě většího exota, ale to tak trochu z vlastní vůle, protože celý dny jen sedí a tká. Tím si nasyslí spousty peněz, který si potom každý večer rozloží před sebe a počítá je a když někam jde, tak pořád myslí jen na to, jak si bude moct večer peníze zase zkontrolovat. Takhle to jde docela dlouho, asi tak patnáct let.

   Nejbohatší rodina ve městě se jsou Cassovi, kde nás zajímají hlavně  bráchové Godfrey a Dunstan. Dunstan je vypočítavej syčák, co se akorát snaží někde sebrat prachy, aby si mohl užívat. Godfrey je o něco lepší, nicméně Dunstan na něj cosi ví a je to asi cosi drsnýho., čím ho vydírá. Godfrey mu dá svýho koně a Dunstan vyrazí prodat ho, ovšem cestou se s ním pokusí skočit přes plot, což se tak úplně nepovede a kůň si udělá něco o plaňku a umře. Dunstan se vypraví domů a cestou jde kolem Silasovy chalupy. Usoudí, že se může pokusit nějak z něj ty prachy dostat a vleze do odemčenýho domu, kde ale nikdo není. Dunstan najde Silasovu skrýš a prachy mu sebere. Potom zmizí a nikdo o něm dalších několik let neví.

   Silas je z toho dost paf a hned jak zjistí ztrátu, tak se vřítí do hopody. Všichni ho sice litujou, ale peníze už zpátky nedostane, protože viník se prostě nedá najít. Nicméně Silas se tak dostane mezi lidi a začne se znovu zapojovat do komunity, což je zjevně jedno z hlavních témat (zjevně podle internetu, mně to tak jasný nebylo) – respektive vztah jedince a jeho společenství.

   Godfrey se už už chystá otci vysvětlit, co to vlastně provedl, ale nakonec usoudí, že to s Dunstanem třeba nějak uhraje a otci jen řekne, že ho Dubstan připravil o peníze, kvůli čemuž mu musel dát koně, a že Dunstan zmizel. Dál se to moc neřeší a všichni jsou tak trochu rádi, že ho mají z krku.

   Na jejich panství se později pořádá ples, kde Godfrey neustále očumuje Nancy, protože je do ní děsně udělanej. Problém je, že se jí nemůže dvořit, protože jeho děsně temný tajemství je, že už ženu má – jakousi Molly, která s ním má dítě a na kterou zvysoka kašle. Molly se rozhodne vtrhnout na ples a ukázat mu, zač je toho nechráněnej pohlavní styk, ovšem cestou padne do sněhu a umrzne. Dítě se ještě zvládne dobatolit do nejbližší chaty, což je čirou náhodou Silasův dům. Ten popadne dítě a jde za doktorem, který je samozřejmě na plese. Jakmile Godfrey uslyší, co se stalo, vydá se zkontrolovat stav věcí a oddychne si, když zjistí, že z Molly je eskymo a už nikomu neřekne, co se stalo. Silas si pak dítě nechá a následuje několik scének s výchovou malý Eppie, u který asi nejeden čtenář udělá d’aww (hlavně scéna s uhlákem je enormně ňuňu – ačkoli to tak asi teď nezní).

   Skočí se o asi 15 let (už zase) a z Eppie je holka na ženění, čehož si všimnul hlavně sousedovic kluk Aaron. Eppie to teda nějak nevadí a ještě si od něj nechá překopat záhonek (ne…tohle není nějaká moje podivná metafora…fakt jí kope záhon). Nicméně cosi se stane se zavlažováním a nádrž na jejich zahradě se začne vyprazdňovat…a co není na dně? No jo, Dunstanova mrtvola i s pytlem Silasova zlata. Godfrey z toho začne trochu šílet, protože všechna tajemství zjevně vyjdou najevo (dum dum dum). Přizná se proto Nancy (jo…tu si zatím vzal), že Eppie je jeho dcera, a vzhledem k tomu, že nemají děti, přijde jim jako dobrý nápad si ji teď vzít k sobě. Silas nakonec souhlasí, ale Eppie řekne, že prostě nikam nejde, protože ona je teď doma u Silase.

   Nakonec spolu ještě zajedou do Silasova rodného města, protože ten chce zbytku komunity ukázat, jak si dokázal poradit. Nicméně n místě, kde stával kostel, je teď továrna, a Silas už to tam stěží poznává. Takže se vrátí, Eppie si vezme Aarona a v rámci možností to je happily ever after.

   Jestli mě na týhle knížce něco fakt lezlo na nervy, tak to byl autorčin pokus o zachycení mluvy prostého lidu. Protože pro normálního člověka je to naprosto nečitelný. Není to tak zlý, jako jiný špeky (třeba ten sluha na Wuthering Heighs, toho jsem prostě přeskakoval), ale zase je to tam pořád a je to docela pruda (hlavně když je to poslední knížka, co narychlo čtete před zkouškou, to je pak vážně super věčně se zasekávat na nějakejch šifrách). Třeba jeden kousek, kde Eppie rozvíjí úvahu nad tím, jak je pro člověka nepochopitelný, co řídí jeho osud a proč je to tak, jak to je, jsem musel číst dvakrát a velmi, velmi pomalu…a teda doufám, že jsem pochytil, o co šlo.

   Další věc je, že celý vyznění je takový…lehce napoádkovělý. Jo, Dunstan je hajzl, tak skončí na dně studně. Godfrey je docela fajn, no ale sem tam něco silně zmrví, takže trest ho nemine, ale žije si s ženuškou na svým panství. A Silas je celou dobu klaďas, projde si svojí fází „bože, děsně miluju prachy“, aby nakonec prozřel a zjistil, že ten mamon není zas tak důležitej, a pak si žije šťastně s Eppie a Aaronem.

   No ale na druhou stranu to není úplně zlý. Postavy jsou zajímavý, nemá to moc velký prostoje a pořád to odesejpá…má to vážně něco do sebe.

  

Evelyn Waugh – Decline and Fall (Sestup a pád)

   Jen abychom v tom měli od začátku jasno, Evelyn Waugh byl chlap. A je to překvapivý, ale na wiki je docela dost Evelynů. Určitě víc, než bych čekal…ale možná to Britům nezní tak moc jako holčičí jméno.

   Podle toho děsně dramatickýho názvu jsem čekal něco hodně jinýho, ale že to bude cosi, u čeho se začnu smát třikrát jen za prvních 15 stran, to teda vážně ne. Waugh člověka mrskne do světa plnýho výstředních postav od zapšklých starých panen přes notorické lháře až po obchodnici s bílým masem světového formátu. Mezi nimi se poflakuje Paul – hlavní hrdina, který mně osobně přišel jako taková nebohá pasivní figurka ve stádu exotů. Nicméně je to satira na britskou společnost ve 20. letech, takže je jasný, že některým věcem se nedá vyhnout (postarší lady s názory tvrdšími než Wolverinova adamantiová kostra samozřejmě nemůže chybět), ale to už se jde s věcí. A podle přebalu knihy je to moderní verze Candida, ale to mi asi nějak uniklo v jakým smyslu (on mi z převážný většiny nějak uniknul Candide všeobecně, ale o tom jindy).

   Paul na začátku studuje Scone College, ale omylem se připlete do cesty opilým členům místního klubu, kteří jsou zrovna uprostřed své velké každoroční oslavy (která se ovšem koná jen v těch letech, kdy klub není zakázaný, protože oblíbená zábava členů je například ukamenovat lišku lahvemi od šampaňského).a nenapadne je nic lepšího, než sundat Paulovi kalhoty. Taková nepřístojnost, jako obnažování se na veřejnosti, se samozřejmě na škole nemůže trpět, takže Paul okamžitě letí, a navíc tak přijde o dědictví, které nadšeně shrábne jeho příbuzný. Dostane nabídku od Dr Fagana, aby učil na jeho škole Llanabba Castle ve Walesu, což nakonec přijme.

   Tady narazí na majordoma Philbricka, který každému na potkání podrobně odvypráví svůj životní příběh, ale vždycky úplně jinak, a nakonec člověk stejně netuší, jak to vlastně celý bylo. Mr Prendergast by byl kněz, kdyby se ovšem dokázal vyrovnat s vlastními pochybami o víře (což je pro kněze docela zásadní mínus). On to prostě celý chápe – existence zla a tak, ale proč to proboha celý začalo? To to někomu jako fakt přišlo jako dobrej nápad?

  Captain Grimes je poslední z vyučujících na škole a nějak už jsem zapomněl, co tam vlastně dělá…ale rozhodně má někde ženu a rozhodně je mu úplně volná.

   Děj se přelomí při sportovním dni, který ředitel pořádá hlavně proto, aby se vytáhl před rodiči. Nicméně jednomu dítěti Grimes střelí do nohy pistolí při startování závodu, místní smetánka se rozhádá o vítěze, jedna ženská si tam přivede černýho milence a je to takový celý funny.

   Captain Grimes si pak vezme jednu z dcer Dr Fagana, ale nějak si to par rozmyslí (tuším, že zdědí nějaký peníze) a nakonec z toho neštěstí, co si to umotal, spáchá sebevraždu.

   Paul dostane nabídku jet přes prázdniny doučovat jednoho ze žáků, a tak se opět setkává s jeho matkou Margot, což je ta samá, co si přivedla toho černocha. Během prázdnin se stihnou zasnoubit a Paul už se do školy nevrátí. Ač je to šokující, Paulovi nějak nedojde, odkud pochází obrovský množství peněz jeho snoubenky a při konkurzu děvčat jí ještě pomáhá. Dokonce odkývne i Grimesovu první ženu, ale nevím, jestli věděl, kdo to je. Na každý pád už mají těsně před svatbou, když Margot pošle Paula do Marseille, aby se tam postaral o vyslání holek do Jižní Ameriky, protože tam nějak váznou papíry. Paul to zvládne, ale vzápětí je zatčen za obchod s bílým masem. A protože je to takovej ňuník, tak to vezme na sebe a jde na sedm let do lochu.

   Margot mu ve vězení oznámí, že na něj dost dobře nemůže čekat a vezme si někoho jinýho. Paul se tu setká s Prendergastem, který už zase pracue jako kněz, a to díky novátorskému přístupu ředitele věznice, protože pod jeho velením může i pochybující kněz být pořád funkční kněz. Bohužel, je tam volnomyšlenkářský, že nechá psychopata pracovat s nářadím, a ten Prendergastovi uřízne hlavu pilou.

   Paul je pak přesunut do další věznice, kde narazí na Grimese, který nakonec sebevraždu jen předstíral, aby utekl před manželstvím. Tomu se podaří jako jedinému v historii věznice utéct. Paula nakonec zachrání Margotin manžel, když ho nechá odvézt z věznice na operaci slepého střeva, při které Paul jakoby zemře. Pošlou ho na nějakou dobu do své vily na Korfu, odkud se nakonec vrátí do Anglie a opět nastoupí na tu samou kolej, pod stejným jménem, jenom tvrdí, že je svůj vlastní vzdálený příbuzný. Román končí úplně stejně, jako začal – srazem klubu.

   Nemyslím, že by zrovna tady nějak vadily spoilery, protože celý je to stejně založený na situačním humoru a to se takhle ve zkratce dost dobře předat nedá. Mně osobně to přišlo vážně docela vtipný a doporučuju to každýmu, kdo si dokáže užít černý humor. Nějak extrémní rozsah to nemá a podle mě to je docela ideální knížka někam na cestu, protože nějaký zahloubaný filozofický pasáže se tu rozhodně nekonají.

E.M. Forster: A Passage to India (Cesta do Indie)

   Jako poslední dobou pořád – povinná četba. Asi bych se jinak k tomuhle nedokopal, ale nakonec to nebylo úplně zlý. Jen když Miltnomilka říkala, že je to a rather thin book, měl jsem o tom jiný představy. V mým vesmíru a rather thin book nepřesahuje 200 stran, rozhodně se ani neblíží ke třem stům a pokud jich má 350, jako je tomu v případě Cesty do Indie, začíná se řadit do nadprůměru. No ale asi na to máme jiný pohled.

   Děj se odehrává v Indii…přirozeně…a v kostce jde o to, že kolonialismus je fuj a lidi kvůli němu nemůžou být kamarádi, i když jinak by jako klidně mohli. Ale teda jako jen v kostce…

   Takže do Indie přijíždí Mrs Moore – matka místního city magistrate Ronnyho – a s sebou přiváží Adele, od které se tak nějak čeká, že si Ronnyho vezme. No ona se do toho zatím moc nehrne a ze začátku si nechává otevřený ještě zadní vrátka. Dr Aziz zatím vysedává se svými přáteli a vedou diskuzi o tom, jestli je možné přátelit se s Britem. Azize povolá jeho extra nepříjemný šéf Callendar, ale Aziz dorazí pozdě kvůli problému s kolem. Cestou zpět se staví v mešitě, kde začne ječet na nějakou ženskou, co tam dělá a že musí mít sundaný boty. Ta mu odpoví, že si j sundala a projeví dost velkou úctu k místním zvykům. Nakonec se z ní vyklube Mrs Moore a oba dva se nakonec docela spřátelí.

   Mrs Moore o tom pak vypráví v Klubu, kde se ukáže, že zbytek Britů má na místní obyvatelstvo poměrně jiný názor než Mrs Moore a Adele. Ostatně jeden z důvodů, proč si Adele  nechce vzít Ronnyho, je, že se nechce stát další zabšklou paninkou, co nebude mít celý dny na práci nic lepšího než sekýrovat svýho indickýho sluhu. A taky jí všichni tvrdí, že ať přijede s jakýmkoli názorem na utlačování místních, nakonec ji prostředí přinutí přidat se k většině. Nicméně na přání obou dam se uspořádá večírek, kam mají dorazit i místní, což je nakonec ne úplně povedená akce. Ale na scénu přichází Fielding, který se zakecá s Adele a nakonec domluví sraz u něj doma i s Mrs Moore, Azizem a profesorem Godbolem, což je hinduista. Tam to proběhne fajn a Aziz pozve všechny zúčastněné na výlet k Jeskyním. Potom mu to přijde jako docela blbej nápad, ale to už má smůlu.

   Mají se sejít u vlaku, ovšem Fielding dorazí pozdě, takže Aziz jeden s Adele a Mrs Moore sám. Teda, jsou tam ještě nosiči a tak, ale stejně. Adele už je teď zsnoubená s Ronnym, protože cestou z večírku měli bouračku a nějak to změnilo její názor na věci (ale pořád má svoje pochybnosti). Mrs Moore si s nimi jde prohlídnout jen jednu jeskyni, protože jí to jako zážitek zjevně stačí na celý život:

   If they reached the big pocket of caves, they would be away nearly an hour. She took up her writing-pad and began. “Dear Stella, Dear Ralph,” then stopped, and looked at the queer valley and their feeble invasion of it. Even the elephant had become a nobody. He eyes rose from it to the entrance tunnel. No, she did not wish to repeat that experience. The more she thought over it, the more disagreeable and frightening it became. She minded it much more now than at the time. The crush and the smell she could forget, but the echo began in some indescribable way to undermine her hold on life. Coming at a moment when she chanced to be fatigued, it had managed to murmur: “Pathos, piety, courage – they exist, but are identical, and so is filth. Everything exists, nothing has value.” If one had spoken vileness in that place, or quoted lofty poetry, the comment would have been the same – “ou-boum”. If one had spoken with the tongues of angels and pleaded for all the unhappiness and misunderstanding in the world, past, present, and to come for all the misery men must undergo whatever their opinion and position, ad however much they dodge the bluff – it would amount to the same, the serpent would descend and return to the ceiling. Devils are of the North, and poems can be written about them, but no one could romanticize the Marabar, because it robbed infinity and eternity of their vastness, the only quality that accommodates them to man-kind

   She tried to go on with her letter, reminding herself that she was only an elderly woman who had got up too early in the morning and journeyed too far, that the despair creeping over her was merely her despair, her personal weakness, and that even if she got a sunstroke and went mad the rest of the world would go on. Burt suddenly, at the edge of her mind, Religion appeared, poor little talkative Christianity, and she knew that all its divine words from „Let there be light“ to “It is finished” only amounted to “boum”. Then she was terrified over an area larger than usual; the universe, never comprehensible to her intellect, offered no repose to her soul, the mood of the last two months took definite form at last, and she realized that se didn’t want to writ to her children, didn’t want to communicate with anyone, not even with God. She sat motionless with terror, and, when old Mohamed Latif came up to her, though the would notice a difference For a time she thought “I am going to be ill,” to comfort herself, the she surrendered to the vision. She lost all interest, even in Aziz, and the affectionate and sincere words that she had spoken to him seemed no longer hers but air’s.

   Aziz s Adele dál pokračují sami, ale Adele ho rozhodí nějakou poznámkou a on na chvíli odběhne do nejbližší jeskyně, aby to nějak rozdýchal. Když se vrátí, Adele nikde není, ale nakonec ji uvidí pod svahem, jak nastupuje do auta své známé, která přivezla Fieldinga. Ten dojde k místu pikniku pěšky, protože Adele se rozhodla je domů. Najednou přijede policejní auto a Azize seberou.

   Ve městě se zjistí, že Adele tvrdí, že se ji Aziz pokusil znásilnit. Nastávají zdlouhavý peripetie, Indové šílí, Britové šílí, Adele  šílí, Ronny šílí a Mrs Moore sedí a je úplně mimo. Adele si pak už není úplně jistá, jestli se to vlastně stalo, protože jak vidno, Marabarské jeskyně nejsou úplně normální místo. Mrs Moore jí řekne, že je snad úplně jasný, že Aziz je nevinný a Ronny ji nejblžší lodí pošle do Británie, kde ovšem cestou zemře.

   V den soudu už je atmosféra lehce hysterická a celý soudní proces je spíš přehlídka toho, jak si Britové dělají, co chtějí. Adele v poslední chvíli dojde, že tohle není tak úplně ono, a obvinění stáhne. I tak se Indové vrhnou zuřivě do ulic a syna majora Callendara si nepodají více méně díky náhodě. Adele ale už není oblíbená ani mezi Indy, ani mezi Brity, kteří věří, že se to stejně stalo. Fielding nakonec ještě ukecá Azize, aby nechtěl po Adele platit soudní výlohy, protož by ji to zbankrotovalo. Mezi přáteli to ale docela skřípe a všichni se nakonec nějak rozjedo do jiných měst nebo Anglie.

   Aziz se postupně na Fieldinga naštve, protože nedočte jeho dopis a myslí si, že si vzal Adele. Tím by celá věc s přemlouváním kvůli soudním výlohám vypadala tak, že ho vlastně okradl a od začátku plánoval, že se k penězům přes Adele dostane. Ovšem když se setkají později, vyjde najevo, že si vzal dceru Mrs Moor, takže Aziz ze sebe akorát udělal vola. Potom se zase chvíli kamarádí a je oukí doukí, ale celá knížka končí hádkou, kdy Aziz prohlásí, že prostě dokud Britové ovládají Indii, tak oni nemůžou být přátelé:

   And Aziz in an awful rage danced this way and that, not knowing what to do, and cried: “Down with the English anyhow. That’s certain. Clear out, you fellows, double quick, I say. We may hate one another [muslimové a hinduisti], but we hate you most. If I don’t make you go, Ahmed will [syn], Karim will, if it’s fifty or five hundred years we shall, get rid of you, yes, we shall drive every blasted Englishman into the sea, and than” – he rode against him furiously – “and than,” he concluded, half kissing him, “you and I shall be friends.”

    No moc nechápu, jak to ten člověk dokázal tak natáhnout, ale i tak se to četlo docela fajn a dokonce jsem to dal jen na pár zátahů, přišlo mi to vážně docela záživný. Charaktery jsou vesměs zajímavý a dobře vykreslený, i když některý Britové mi přišli trochu přímočaře rasisti a prostě až moc evidentní záporáci…ale některý lidi jsou přímočaře rasisti a až moc záporáci i v reálu, takže vlastně proč ne. Celková situace v Indii v tý době je tam myslím zachycená perfektně. hlavně jak si muslimové a hinduisti jdou neustále po krku, ale jen do chvíle, než jim Britové začnou lézt na nervy ještě víc než druhá náboženská skupina. Aziz je docela dobrá postava, i když převážně spíš pasivní. Zajímavý je všimnout si, že nejhůř dopadnou ty postavy, co byli od začátku nejotevřenější novým věcem a jiným lidem. Mrs Moore v Indii brutálně narazí a jeskyně jí úplně rozloží všechno, v co celý život věřila, což ve svém pokročilém věku už neustojí. Aziz jde zase skoro do vězení a jeho společenský status dostane docela ťafku. A Adele si proti sobě poštve kromě jednoho člověka celý město, což je poměrně slušný úspěch.

   Takže knížka zajímavá, no ale pochopím, když si jí ne každý zařadí do knihovny.

D.H. Lawrence: The Prussian Officer and Other Stories

The Prussian Officer

The Thorn in the Flesh

Daughters of the Vicar

A Fragment of Stained Glass

The Shades of Spring

Second Best

The Shadow in the Rose Garden

Goose Fair

The White Stocking

A Sick Collier

The Christening

Odour of Chrysanthemums

   Na úvod bych se chtěl omluvit jisté, nejspíš pravidelné, čtenářce, ale toho Dickense prostě nakonec nesepíšu…takže sorry, ale budeš si muset vystačit s verzí u Awaris.

   Lawrence jsem poprvé četl až teď na vejšce, kdy jsme měli jednu z povídek jako text na seminář. Takže jen pár poznámek stranou – He is a modernist, but only in his themes, not in style! His language is poetic. Hell, yeah. (dostali jsme se k tomu, že každý na semináři musel vymyslet jedno přídavný jméno, jakým by charakterizoval Lawrecův styl…nicméně po dotazu Miltnomilky (profesorka britský literatury), jestli by si pánové za partnerku radši vybrali Becky Sharp nebo Amelii Sedley z Vanity Fair, se už ničemu nedivím).

   K mýmu překvapení jsem na internetu nenašel, že by tahle sbírka vyšla česky. No ale aspoň mi to dává příležitost vybrat si jednu z těch povídek na seminárku…

   Ale k věci. Lawrencovy povídky, a zřejmě celou tvorbu, spojuje téma lidských emocí a extrémních stavů, do kterých se člověk může dostat. Kromě toho, jak říká Miltnomilka, je posedlý lidským tělem, sexualitou a jeho dílo je velmi sensual (mám dojem, že tohle slovo nemá v češtině pořádný protějšek). Navíc ještě docela často zdůrazňuje rozdíl mezi tělem a duší (i když tady podle mě myslí hlavně vnější a vnitřní pochody člověka, a ne duši v náboženským slova smyslu), ale mohl by trochu ubrat s větami typu He looked into her cold grey eyes and saw her soul bare naked. Na čtení je to kapku obtížnější, hlavně protože pro jakýsi uchopení postav je podle mě důležitější to, co autor nenapsal, než to, co v tý povídce opravdu je.

   Jak to tak se sbírkami povídek bývá, několik jich z celku vyčuhuje trochu výrazněji, zatímco na jiný už jsem prakticky teď zapomněl.

The Prussian Officer

   Povídka o pruském důstojníkovi a podřízeném vojákovi, který mu u regimentu slouží. Zatímco důstojník je odměřený a chladný, mladý voják je jeho přesný opak a důstojník ho začne nenávidět tak asi pikosekundu potom, co ho poprvé uvidí. Začne mu to dávat děsně brutálně sežrat a vojákovi začne postupně lehce hrabat. Ze začátku se do něj důstojník hlavně naváží a u některých scén se dá napětí fakt krájet. Nakonec vojáka ještě nakope, což je poslední kapka. Další den si od vojáka nechá někam do lesa přinést flašku, že se napije, ovšem jak tak pije a má zakloněnou hlavu, tak voják sleduje, jak mu tam tak poskakuje ten ohryzek a pak mu do něj dá najednou ránu. No a následuje scéna, že by se za ni Zola rozhodě nezastyděl.

   Voják se pak nějakou dobu (dny?) potuluje po lese, nakonec ho najdou, ale potom umře v nemocnici. Ty kousky, kdy běhá po lese a neví o sobě, jsou fakt výborně napsaný…osobně mi to přišlo jako nejlepší odstavce sbírky, což člověka trochu zklame, když je od začátku nadšený a ono se to pak dalších 160 stran nezopakuje…

Fragment of a Stained Glass

   Dva přátelé se sejdou na pokec a jeden tomu druhému ukáže zápisek z kroniky, kde jakýsi mnich popisuje, jak se v noci do kláštera pokusil dobít Satan a robil jim okno (všivák jeden!), nicméně padla na něj socha svatého a dobro a láska a krása a pořádnej kus mramoru zase jednou vyhrály nad silami pekelnými.

   Přátelé začnou spekulovat nad tím, co se vlastně mohlo stát a jeden z nich rozjede vlastní příběh o sluhovi, který omylem zabil pánova koně. Za to se ho pokusili ubít, ale nechali ho na zemi jen v bezvědomí. Takže on šel a podpálil jim stáj. Nicméně od ní chytnul zbytek domu. Dá se na útěk a v noci přijde k domu, kde slouží jeho holka, a ukecá ji, aby spolu utekli. Ona teda nejdřív moc nechce, ale pak řekne, že teda jo. Tak prostě jdou lesem a jdou a jdou až narazí na ten klášter a vidí barevně vykládané okno a vůbec netuší, co to vlastně je, a myslí si, že jde o říši víl (no jo…wtf). Kluk vyleze nahoru, aby se podíval, a tam nějak urve kus toho skla a pak pod ním spadne ta socha. Pak vezmou roha a dál po cestě se usadí a zkoumají to sklo. Kluk usoudí, že by se toho měli zbavit, ale ona si ho chce nechat, protože to je tak hezky barevný a lesklý (prostě ženská):

„Ah,“ said I, „this is magic.“

„The black stone!“ she wondered.

„It is the red light from the night before,“ I said.

„It is magic,“ she answered.

„Shall I throw it,“ said I, lifting the stone, „shall I throw it away, for fear.“

„It shines!“ she cried, looking up, „it shines like the eye of a creature at night, the eye of a wolf in the doorway.“

„‘Tis magic,“ I said, „let me throw it from us. But nay, she held my arm.

„It is red and shining,“ she cried.

„It is a bloodstone,“ I answered. „It will hurt us, we shall die in blood.

„But give it to me,“ she answered.

„It is red of blood,“ I said.

„Ah, give it to me,“ she called.

„It is my blood,” I said.

„Give it,“ she commanded, low.

„It is my life-stone,“ I said.

„Give it me, she pleaded.

   I gave it to her. She held it up, she smiled, she smiled in my face, lifting her arms to me. I took her with my mouth, her mouth, her white throat. Nor she ever shrank, but trembled with happiness.

   What woke us, when the woods were filling again with shadow, when the fire was out, when we opened our eyes and looked up as if drowned, into the light which stood bright and thick on he tree-tops, what woke us was the sound of wolves—

   Z nějakýho důvodu měli některý kritici tuhle povídku za jaksi nedokončenou a přišla jim oproti zbytku sbírky dost nepovedená, ale já teda myslím, že je dost jasný, jak to dopadne…borec se pomocí sklíčka proseká celou smečkou vlků, společně s krasavicí utečou do Francie, kde dostanou práci ve vinici na prosluněných svazích Bordeaux, a budou žít šťastně až do smrti.

  

The Shadow in the Rose Garden

   Novomanželský pár na líbánkách (tohle jsem našel na netu, nechápu, jak ta někdo ty líbánky vyčetl, ale ok) se ubytuje v hotelu a manželka se vypraví do okolí na vycházku. To aspoň tvrdí manželovi, ale doopravdy jde zjevně už s daným cílem k jednomu domu. Podaří se jí dostat do zahrady, i když ta je otevřená pro veřejnost úplně jindy. Prochází se tak zahradou, která je plná růží a neustále má nutkavou potřebu ty kytky otlapkávat, aby Lawrence mohl rozjet svůj very poetic and sensual languge:

Slowly she went down the path, lingering, like one who has gone back into the past. Suddenly she was touching some heavy crimson roses that were soft as velvet, touching them thoughtfully, without knowing, as a mother sometimes fondles the hand of her child. She leaned slightly forward to catch the scent. Than she wandered up in abstraction. Sometimes a flame-coloured, scentless rose would hold her arrested. She stood gazing at it as if she could not understand it. Again the same softness of intimacy came over her, as she stood before tumbling heap of pink petals. Than she wondered over the white rose, that was greenish, like ice, in the center. So, slowly, like a white, pathetic butterfly, she drifted down the path, coming at last to a tiny terrace all full of roses. They seemed to fill the place, a sunny, gay throng. She was shy of them, they were so many and so bright. They seemed to be conversing and laughing. She felt herself in a strange crowd. It exhilarated her, carried her out of herself. She flushed with excitement. The air was pure scent.

   Přisedne si k ní mladík a postupně z jeho reakcí člověk pochopí, že to nemá v hlavě úplně v pořádku. Hlavní hrdinka je z toho zjevně dost mimo a nakonec odejde a zpátky v hotelu se zamkne a odmítá se s manželem bavit. Když ho konečně pustí dovnitř, začne na něj hystericky ječet, že ho vůbec nemiluje a že měla už dřív někoho jinýho, jenže ten musel do války a dneska ho viděla po letech, což ji docela dostalo, protože si myslela, že je mrtvý, ale on není mrtvý, jenom je to tak trochu blázen. To manžela lehce dopálí, takže na sebe ještě chvíli ječej a pak se spolu nebaví, a to je konec.

   Takže doporučuju. Je sice trochu náročnější na pozornost, protože člověk musí často věci vyčíst z toho, že tam nejsou, spíš než toho, co autor vážně napsal, ale stojí to za to. A jeho jazyk nakonec vážně je „sensual and poetic“, takže taky plus (aspoň pro někoho).

Edmon a Jules Goncourt: Germinie Lacerteuxová (Germinie Lacerteux)

   O dostatečně obsáhlý popis děje se už postarala Awaris, tudíž se nebudu patlat s tím, abych si ho vybavoval. Tahle kniha mi v první řadě zase jednou dokázala, jak děsně nevybavená je knihovna romanistiky…studenti na týhle katedře by se měli poučit z francouzských dějin, s Marseillaisou na rtech dobít državy knihovny, změnit vedení a vybavit ji i něčím jiným, než záplavou Šabršulových skript. Minimálně knížkama, co jsou na seznamu četby. Vážně, je vůbec možný dát na seznam četby knížku, kterou nemá ústav v knihovně (no asi je…ale wtf).

   No nic, prostě jim tam chyběj Goncourtové, a to úplně.

   Z popisu od Awaris je asi zjevné, o co jde. Prostě dost přímý popis osudu jedný holky, se kterou se teda život fakt nemazlil. U zkoušky z literatury jsem si T-X (všechny translatologický problémy drtí s mocnou silou ukrutný  robotky vyslaný z budoucnosti) zapolemizoval o tom, jestli jsou to spíš jako předchůdci naturalismu, nebo spíš jestli to už je jako raný stádium naturalismu, což je přesně ten druh životně důležitých rozhovorů, který my knihomoloví geekové milujeme.

   Takže jaký důvody ke čtení můžete mít? No, je to začátek jednoho z velkých literárních směrů, co v literatuře rezonuje dodnes (ne, tenhle obrat nemyslím vážně, ale zní to tak sofistikovaně). Jako ukázka toho, jak se Germinie postupně rozkládá na kusy, je to vážně prvotřídní...její naprosto hysterická samomluva je podle mě nejlepší kus knížky (tady mě akorát zaskočilo, že T-X při přednášce prohlásila, že jde o „jakousi rictusovskou samomluvu“, což by naznačovalo, že se Goncourtové u Rictuse inspirovali…no, chyba lávky, Rictus se narodil dva roky po vydání Germinie, ale jinak je to jasně rictusovský prvek).

   Na druhou stranu má člověk občas chuť na tu krávu (myslím Germinie) začít ječet, ať už se dá konečně do kupy. Její naprostá citová závislost na Jupillonovi mi nepřijde nijak zvlášť vysvětlená, protože autoři prostě akorát dokola konstatují, že si Germinie nedokáže pomoct, a ačkoli celou dobu ví, že sama sebe ničí, tak prostě pokračuje a pokračuje a pokračuje a pak skončí. No dobře, determinace and stuff, ale mohli to kluci nějak víc přiblížit?

   Docela mě překvapilo, že mě v tom docela bavily popisy. Ono jich tam sice nebylo zase tolik, ale popisy krajiny jinak docela často přeskakuju (pamatuju si, že v doslovu k Mrtvým duším jsem našel poznámku, že Gogol pro jeden z dalších dílů napsal snad nejkrásnější popis sadu na jaře, jaký kdy kdo stvořil…a v ten moment jsem zavřel doslov a šel spát). Nemůžu si pomoct, ale třeba tohle se mi fakt líbilo:

     Všemi směry se křižovaly úzké pěšinky s udusanou, sešlapanou a zatvrdlou půdou, plné stop. Mezi všemi těmi cestičkami rostla místy tráva, ale tráva slehnutá, zažloutlá a mrtvá, rozházená jako podestýlka, a její stébla barvy slámy se pletla všude do houštin i do smutné zeleně kopřiv. Člověk poznával jedno z těch venkovských zákoutí, kam se chodí v neděli válet velká předměstí a která zůstávají zadupaná jako trávník pošlapaný davem při ohňostroji. Tu a tam rostly stromy, zakroucené a zakrslé, malé jilmy s šedým kmenem se žlutými prašivými skvrnami, s větvemi olámanými do výše člověka, neduživé duby, ožrané od housenek, až jim zbývala z listů jen krajka. Zeleň byla chudá, neduživá a průsvitná, proti nebi se loubí stromů zdálo docela teninké; zakrnělé, povadlé, spálené listí sotvaže se rozstříklo po obloze. Poletující oblaka silničního prachu zahalovala vše šedí. Na všem se jevila ubohost a nedokrevnost vegetace uválené, nedýchající, smutek zeleně na periferii: příroda jakoby vyrůstala z dláždění. Ve větvích žádný zpěv, na zdusané půdě žádný brouček, hluk špeluněk plašil ptáky, flašinet zaháněl ticho a šum lesa: krajem procházela a zpívala ulice. Se stromů visely ženské klobouky; mezi listím zasvítil každou chvíli červeně chochol dělostřelce; ze křovin se vynořovali podavači oplatek; na olezlých trávnících děti v blůzách ořezávaly větve; dělnické rodiny laškovaly, chroupajíce boží milosti, čepice povalečů chytaly motýly. Byl to lesík na způsob starého Buloňského lesa, prašný a vyprahlý, znesvěcená a všední promenáda, jedno z těch míst skoupých na stín, kam se lid chodí provětrat za bránu velkoměsta, parodie na les, plná zátek, kde člověk najde v mlází okusky melounů i oběšence!

   Fakt nevím, co mi na tom přijde tak dobrý, asi že to je napsaný docela suše. Žádný přehnaný poetismy a netušené metafory, jež nám dokáží perfektně vymalovat scenérii před zrakem (kromě toho rozstříknutýho listí, ale kdo ví, jestli si to překladatel nepřibarvil). A kromě toho se jim podařilo dostat spojení „okusky melounů“ a „oběšenci“ do jedný věty…jak to může být špatný?

   No, takže tam bych to asi ukončil. Přijde mi trapný, že citace knížky je nejdelší část příspěvku, ale stává se.

   A moudro na závěr: Kolik knih jsi přečetl, tolikrát jsi knihomolem.