Eh, zatímco jsem měl sledovat proslov Martina Luthera Kinga a dělat si poznámky, jak geniálně používá figures of speech, přesně umí odhadnout, kdy udělat mezeru, a mistrně ovládá umění intonace, radši jsem dočetl Výchovu dívek v Čechách a teď to budu tak půl hodinky smolit...
Důvodů k téhle knížce jsem měl několik. Tak za prvé - koupil jsem ji za 20 Kč, tak proč ne, že jo. Za druhé - stále se snažím najít soudobého českého autora, co nepíše sračky. Pohořel jsem s Urbanem, tak jsem chtěl prubnout Viewegha. Za třetí - rozhodl jsem se udělat sociologický průzkum, kdy budu zkoušet, jestli se mi podaří vzbudit obalem nějaké knihy ještě větší pobouření v metru, než tomu bylo s Dějinami lásky (nepodařilo, přece jen, ty maj přes půl obálky ten nahej zadek...jen jsem si vysloužil několik opovrženíplných pohledů od nafoukanejch intošů, co si přečetli autora a titul knihy). No a nakonec - ocitl jsem se na okraji nekonečné, vyprahlé pouště francouzského hardcore realismu v podobě posledních 140 stran Lesku a bídy kurtizán a byl jsem ochotný číst naprosto cokoli, kde celá Paříž neřeší, že ta chuděra Lucien de Rubempré si to hodil.
Takže ve zkratce děj - hlavní postava (Oskar?) dostane nabídku dávat soukromé lekce tvůrčího psaní dceři boháče. Peníze zrovna rozhazovat nemůže, tak to vezme. Na místě zjistí, že Beáta je nesnesitelná kráva, co se akorát válí a má depku. Za prvních sto stran řekne asi dvě věty, a to: To si piš! (reakce na něco jako S tebou to bude těžký.) a Jdi do piče (asi je tam Jdi do prdele, ale nemůžu si pomoct, spojení do piče zní strašně vtipně a v reálnym životě nemám na to ho používat...). Beáta se z toho nakonec vylíže a usmyslí si, že si zrenovuje pokoj. Bla bla bla, Oskar Beátu ojede. Bla bla bla, Oskar dostane padáka, tak nemůže dál ojíždět Beátu. Ta začne učit u něj na škole (jo, on je češtinář...), ale postupně na sebe maj čím dál tím míň času, bla bla, rozejdou se. Bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla, Beáta to napere v autě do stromu. La fin.
Takže, knížka se celou dobu tváří autobiograficky, na konci se ale odhalí, že není. Ne, že by tomu příběhu někdo kdy mohl uvěřit. Ostatně, autor sám během psaní komentuje fakt, že to je naprosto nepravděpodobná zápletka (což je, přirozeně, velmi postmoderní). Mimo to neustále poukazuje na to, že v knize je spousta scén jen za účelem pobavit čtenáře, ale on je přece jen ten povrchní humorista, vzápětí ovšem čtenáře upozorní, že pod vším tím ha ha a hi hi je ta pravá tragédie lidského bytí. Předpokládám, že povrchní humorista je jakási hláška z kritik na Báječná léta pod psa a Viewegh tím tak nějak naznačuje, že jemu je úplně volný, co si o něm myslí nějaký pisálci, protože on si to klidně napíše takhle, ale ta literární hloubka tam prostě je, jenže vy omezenci to nevidíte. No, nevim, jestli to je správná interpretace, ale sralo mě to.
Mimo to neustále dává spoustu slov do kurzívy a za celou dobu se mi v tom nepovedlo najít systém. Někdy jsou to citace, někdy slova, která jsou typická pro použití v literatuře (hlavně přídavná jména a příslovce, třeba: Zakpupil jsem ženě a dceři dva opravdu rozkošné řetízky. To není úplně nejlepší příklad, ale první co jsem našel...u těch příslovcí to je jasnější), někdy odkazy mimo text (např. v jedné větě slunce, v další seno a v poslední jahody). Taky dost často odkazuje na jiné autory, ne vždycky mi bylo ale jasné, jak to vlastně myslí. Hlavně tady jsem se pořád nerozhodl, jestli je to rýpání nebo hold:
S přátelským úsměvem směřujícím k oknům vily jsem proto vkročil dovnitř zahrady a moje levá ruka s široce roztaženými prsty vylétla vzhůru v naučeném děkovném gestu. (Ano, slyším to lehké zašumění v čtenářském publiku, avšak prohlašuji místopřísežně, že na tomto gestu opravdu nehodlám vystavět celý román, a to dokonce ani tehdy, kdybych si tím snad mohl pojistit svou nesmrtelnost.)
No nevím, na rýpání nemá nárok, jako hold to moc nezní :o) Asi prostě chce ukázat, jak je děsně sečtělej. Je teda fakt, že ještě několikrát jsem měl dojem, že mi podobný narážky dost unikají. Ale je pravda, že v české literatuře mám docela mezery. Docela velký. Načtený mám pořádně vlastně jen Hostovskýho a Havlíčka (Jaroslava, ne Karla). Popojedem.
No, abych to shrnul (přece jenom, ten proslov má dvacet minut a budu si to muset pustit aspoň dvakrát), je to docela vtipný, a to jako vážně. Několikrát jsem se musel v metru držet, abych se nezačal hystericky smát, např. u úryvku:
[...] fakt, že jsem opustil pevnou půdu prózy, abych se vystřelil do kosmu poezie, je dostatečně výmluvným důkazem naprosté citové nepříčetnosti, v níž jsem se tehdy nalézal:
Moje dcera
věčně otravuje
věší se mi na krk
tak se dusím
když na krku tu její smyčku
nemám...
Musím uznat, že jestli něco Viewegh zvládá, tak je to sebeironie, což umím ocenit :o) Na druhou stranu mi nějak unikla právě ta děsná trága pod povrchem. Většina postav jsou jen vážně komický figurky, co jsou tak přehnaný, že by zapadly spíš do Mikulášových patálií nebo Denis postrach ulice. Hlavní postava je prostě takovej vůl, co spí s dvacetiletou a děsně se diví, že jí to přestane bavit. A s Beátou tříska její maniodeprese (nebo co jí to vlastně je) a vlatně ani v jedné fázi není moc sympatická. A její sebevražda je nakonec jen takový naplnění vyprávěcího stereotypu a dotvoření obrazu. Ostatně, knížka člověka celou dobu upozorňuje, že tohle není realita, ale prostě jen umělecká licence a jakýsi výjev. Ale nakonec jsem si stejně řekl - A co jako?
Dneska jsem ještě nepoužil slovo distinguovaný. Tak...a pro dnešek mám odškrtnuto...
_3986.jpg)
