Po dlouhé odmlce jsme se s Awaris usnesli na tom, že je
na čase vrátit se k literárnímu blogování a zase začít svět oblažovat
svojí sečtělostí. Ostatně, co může být větší potěcha, než když na váš zapadlej
blog napíše sám autor knížky, že jo?
Můj návrat na scénu padl na Amélie Nothombovou a její
Vrahovu hygienu, o které psala i Awaris zde. Od Nothombové jsem předtím
četl Stupeur et tremblement (Strach a
chvění) a Ni d’Ève ni d’Adam (Ani
Eva, ani Adam), protože to jsou oba její romány z japonského prostředí,
takže jsem se do nich pustil po začátku kurzu japonštiny. Vrahova hygiena
nicméně jen utvrdila můj názor na slečnu Nothombovou, a to že mi celkem dost
leze na nervy.
Knížka je série rozhovorů mezi novináři a spisovatelem
Prétextatem Tachem. Tach je první liga spisovatelů, má dokonce Nobelovku,
nicméně podle doktorů za dva měsíce umře na rakovinu. Rozhovory s ním jsou
velká událost, protože jinak ani nevychází
z domu, kde jen sedí, jí a pije nějaký odporný pití, ve kterým si
rozpouští kostky másla. Navíc je tlustej a hnusnej a vůbec. Na novináře valí
svoje pochybný teorie o životě a literatuře a nadšeně je zasypává nejrůznějšími
intelektuálními bonmoty stylu „Pokud autor nepíše s radostí, měl by
přestat psát úplně“, „Každá kniha by měla člověka po dočtení změnit, něco v něm
zanechat“, popřípadě obhajuje válku, protože jinak by ta dnešní mládež neměla
nic kloudnýho na práci. Další argument je, že v televizi už mu jednou
politici slíbili pořádnou válku, takže teď očekává, že se mu jí dostane.
Novináři se zmůžou jen na stereotypní otázky, které by se daly použít v jakémkoli
interview, a slepě si to nakráčejí do sebezjevnější pasti, kterou jim spisovatel
svojí rétorikou postaví do cesty. Tach se navíc vyžívá v hnusu jak ve
svých knížkách, tak v reálném životě (viz pití másla) a všichni novináři
nakonec rozhovor ukončí hrůzou nebo hnusem.
Na scéně se ovšem objevuje mladá, investigativní reportérka
Nina (aka Mařena Jakoprase), která rozhovor začne tím, že Tachovi vezme
vítr z plachet a ukáže mu, že z ní si teda předložku před dveře dělat
nebude. Postupně se začne vyjevovat Tachova tajená minulost, aby se vše
zakončilo odhalením, že Nina je vlastně stejná jako Tach (tudíž nechutná, ale
svobodná). To se ovšem neobejde bez hutné dávky slovních přestřelek, podivných teorií,
odkazování na Célina a menstruační krve.
Tachova nejlepší klička je vytvoření vlastní definice slova „číst“,
kdy to neznamená prostě číst, ale opravdu pochopit dílo. To se podle něj s jeho
knihami ještě skoro nikomu nepovedlo. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mi
Nothombová mezi řádky ukazuje prostředníček, protože pokud nejsem s to z tý
její přehršle prázdnejch výkřiků vymyslet něco kloudnýho, není to její chyba.
To jen já neumím číst! HA! Geniální, to se fakt musí uznat.
Takže můj závěr je, že Amélie Nothombová je neskutečnej egomaniackej
pozér, schopnej si jednoho dne říct, že ode dneška trpí potomanií, její
rozhovory na internetu dělají dojem, že je dopředu nacvičila, a na přebaly
knížek dává podivně často fotky sama sebe. Sorry, ale tohle asi fakt nemám
zapotřebí. Never more (teda…. Jamais plus).
