Na tuhle knížku jsem narazil tak, že jsem v knihovně hledal Sartra a nějak jsem prostě narazil na něco, co se jmenovalo Teorie sraček a bylo to krátký…tak jsem si řekl, že od Fina jsem ještě nic nečetl a že je na čase to změnit. No, asi to nebyl tak skvělej nápad, jak se to původně jevilo. Ale fakt je, že to vážně je krátký – skoro celý jsem to přečetl za cestu na doučování a zpátky (i když je pravda, že to je ode mě celkem štreka).
Nějak nechápu, proč jsem si to vlastně půjčil, když mi Houellebecq tak lezl krkem a tohle je v jistých bodech podobný, ale asi mám nějakou ne/podvědomou potřebu číst knihy na téma „lidstvo je fakt v háji“.
Děj je o bulvárním novináři Suurnäkkim, kterýmu dost lze na nervy, jak se v jeho plátku píše. Někdo po něm neustále chce všelijaký oplzlosti, jako dělat článek o nejspíš nejhorším jezdci formule na světě, kterej se chce zviditelnit tím, že bude ve svý formuli vozit děti s rakovinou, nebo o mladý zpěvačce, který daj noviny podmínku, že se musí nechat vyfotit v opravdu velmi průsvitným oblečku. V redakci má spolupracovnici – skvělou to bulvární novinářku – se kterou na sebe sem tam hodí srdceryvný pohled a prohodí něco jako „Bože, nám fakt není nic svatý“ a zase jdou dál trpět tím, jak děsně jsou na lidi hnusný. To je tak asi hlavní dějová kostra – Suurnäkki prostě naráží na různý témata, co by se hodily do bulváru, ale protože mu přijde moc humus dávat je do tisku, nějak je obchází (čímž dost vytáčí šéfa).
Do toho ještě autor vlepil jakousi společensko-kritickou linii, kdy Suurnäkki jezdí na jakýsi opravdu děsně hnusný předměstí za milenkou – největší kostí daleko široko. Celou dobu si o ní myslí, že je úplně blbá, ale nemůžu se zbavit dojmu, že byla naopak mnohem chytřejší než on… Ovšem její hlavní poznávací znak je, že si při orgasmu vždycky prdne (později se zjistí, že je to vlastně prostitutka, a na Suurnäkiho dotaz, jestli jejím zákazníkům to prdění nevadí, odvětí nejspíš největší hláškou celý knihy: „Oni si toho nevšimnou, ne každej má v ptákovi seismograf jako ty.“…no nic). Ale podstatnější je, že Suurnäkiho si vytipuje místní drogovej dealer, fetka nejvyššího kalibru a revolucionář v jedný osobě, posadí si ho do auta, do obličeje mu vrazí UZInu a začne vykládat nějaký blafy o tom, že se chystá revoluce, která svrhne bohatý lidi, protože všechny ty chuděry bez peněz tohle už dlouho snášet nebudou. Tenhle týpek se nakonec nechá zastřelit a vyjde najevo, že to byl hlavně psychopat, ale z jakýchsi náznaků to vypadá, že policie i Suurnäkkiho milenka o celý chystaný revoluci cosi vědí. Omniously mysterious…
To je ještě dokořeněný menšíma vsuvkama jako stávkou prodavaček vyvolanou tím, že jedna z nich nešla do práce, aby se starala o nemocný dítě, a vedení jí dalo padáka. Kolem pak stojej lidi a házej kecy jako „Moje žena maká v Nokii a tam by si nikdo něco takovýho nedovolil“ (jakože nepřijít do práce kvůli dítěti), takže všichni vidíme, jak je ta pracující vrstva utlačovaná takový tlakem, že je celá stlačená. Nakonec se i dozvíme, co je to ta teorie sraček, ale upřímně…nic zajímavýho, objevnýho a ani trochu chutnýho.
Suma sumárum mi to přišlo jako naprosto zbytečná kniha. Jediná možnost, jak by tohle mohlo vstoupit do dějin, by bylo, kdyby všichni feťáci a dlouhodobě nezaměstnaný popadli brokárny a postříleli vládu…pak by kritici měli autora za velmi citlivého k aktuálnímu dění ve společnosti, neboť dokázal předvídat, jak se budou události vyvíjet. O tom si ale dovoluju pochybovat, takže Arto Salminen asi nenávratně zapadne a všem to bude jedno (což se ale vlastně nese v duchu týhle knihy, takže je to tak možná lepší…).
