Věra Chase: Vášeň pro broskve

    To jsem si tak jednou zašel s Awaris do antíku a narazil jsem na šíleně oranžovou knížku. V první kapitole hrdinka stihla někoho ojet, zahodit do řeky mrtvýho psa a sdělit čtenáři, že nesnáší, když má na sobě někdo ekzém. Ta kapitola nemá ani celou stránku.
   Pro představu, jak tahle knížka vypadá - je to asi tak něco, co by napsal Vian, kdyby se rozhodl vykrást Orwella a za zády měl Zolu, co by mu do psaní věčně remcal.
  Děj se odehrává ve fiktivním světě rozděleném na tři kontinenty - Konvence, Dekadence a Válečný ostrov. V Konvenci se musíte (překvapivě) řídit konvencemi a nejnovějšími módními trendy, rozhodně nesmíte ukazovat emoce (ačkoli to dělá v knížce docela kde kdo, ale nějak to všem uniká) a za porušení pravidel můžete jet na výlet do Dekadence. Ta není úplně dekadentní, ale spíš se tam všichni flákaj a dělají si co chtějí (ale mají docela dekadentní množství sexu). Ovšem nemůžete si dělat úplně, co chcete, protože když nejste dostatečně dekadentní, taky můžete skončit celkem blbě. Na Válečném ostrově...si Konvence pořádá války. Teda pokud jsem to dobře pochopil, tak si tam Konvence pořádá války sama proti sobě (což běžně lidi samozřejmě neví)...protože co by se jinak dělo, kdyby se neválčilo?
    Hlavní hrdinka začíná v Dekadenci, kam byla na nějakou dobu vykázána, když otěhotněla. Sice ji znásilnili, ale to nějak nikoho nebere. Navíc občas ráda "zlobí", takže to bylo už její třetí vyhoštění do Dekadence. V Konvenci se jí jinak vede celkem fajn, hlavně vzhledem k tomu, že patří do nejvyšší společenské třídy. Ačkoli (včera v noci jsem zmáčknul nějaký dvě tlačítka a otevřel se mi ten obrázek obalu knížky; když jsem pak dal zpět, vyskočil mi text tady a automaticky se uložil....totální hysterie...no nic, dám si to po druhý) nemá vůbec žádný zkušenosti s ošetřováním, spolu s dalšíma holkama z fajn rodin se vypraví na frontu jako sestřička, protože být sestřička zrovna teď fakt dost letí.
    Tady sestry narazí na doktora. Prakticky okamžitě ho začnou nenávidět, protože je nutí dělat strašný věci. Třeba dodržovat služby a šahat na ty zakrvavený vojáky, fuj fuj. Navíc nikdo nechápe, proč doktor už dávno netrčí v Dekadenci, přestože naprosto pravidelně vykazuje nepřípustnou míru empatie s vojáky. Později se zjistí, že to je díky tomu, že fakt umí léčit. Pak je tady Saul, to je voják, který stejně jako doktor tak nějak prohlédl a v hlavní hrdince vidí jakousi naději. Nabídne jí svoje srdce (nějakou skleněnou kouli, co uvnitř pulzuje, nejspíš to má být první uvedení broskve do děje), ale ona ho rozbije. Ale i tak ji přesvědčuje, aby s ním dezertovala do Bažin, kde by mohli žít bez pravidel šťastně až do smrti. Hrdinka potom v jeden moment onemocní a skoro umře a nikdo jí nepomůže. Když se z toho dostane, konečně zjistíme, že se jmenuje Jezebel, na což jí doktor řekne, že s takovým jménem přece nemohla čekat žádnou pomoc (no, to má recht).
    Jezebel nakonec se Saulem uteče, sice ne tak úplně plánovaně, ale nebudu to pitvat. V Bažinách objeví společenství, kterému vládne menšina žen. Menšina, protože většinou utíkají vojáci, co po zkušenosti na frontě trochu pozměnili svůj světonázor (to je vtipný slovo), jen sem tam s sebou vzali nějakou sestřičku, a ty šly hlavně  ze zvědavosti. Jinak žena si může vybrat, s kým bude spát, ale monogamie nepřipadá v úvahu, protože se přece nějak musí uvolňovat napětí u všech těch chlapů. To Saula docela naštve, takže vezme Jezebel a přestěhují se mimo dohled tábora, kde na ně neplatí jejich zákony.
   Následuje pasáž, kdy pro Saula a Jezebel uteče mnohem míň času než pro zbytek postav (nebo pomaleji stárnou...), je tam spousta sexu, broskví, broskvovýho čaje, polévaní broskvovým čajem při sexu a dalších praktik zahrnujících broskve a produkty z broskví. Když se nakonec vrátí do tábora v Bažinách, najdou tam už Město.
   Město ještě pořád trpí nedostatkem žen a vůbec to tam nefunguje, jak by mělo, takže Saul se ujme role "the man with plan" a chce začít dělat změny. To zahrnuje přesun žen do Města. Třeba z Dekadence. Hej, Jezebel, tys tam byla, nechtěla bys nějaký přivést? No, celá nadšená, jak rychle ji Saul odsunul na druhou kolej, se Jezebel vypraví do Dekadence pro ženský.
   To je tak půlka knihy, nehodlám to tu pitvat celý, ale někde po cestě se dostane z fáze vymytí mozku a vyvine si (dokonce) i vlastní osobnost. Když se vrátí, je na tom nejspíš ještě líp než Saul, který mezi tím...tak trochu zvlčil. Sice to není úplně tragická hrdinka, ale že by to dopadlo happyendem, to bych teda taky neřekl (i když možná mám posunutý hodnocení happyendu, když jsem teď dokoukal Lost In Austen).
   Mně osobně se to líbilo hodně, ale úplně nevím, jestli to doporučit všeobecně. Ta společensko-kritická část je docela slabá - jsou tu lidi s vymytým mozkem, lidi bez vymytýho mozku, všemocnej establishment (tohle je děsný slovo), hrdin(k)a se postupně osvobozuje, bla bla, prostě takovej slabší Orwell. To rozdělení na Konvenci a Dekadenci mi občas moc nesedělo a taky mi přijde, že někdy měla autorka trochu mezery v logice, ale dobrý. Zajímavější je vývoj Jezebel, a pak samozřejmě ten naprosto ujetý styl podobný Pěně dní, slovní hříčky, střídání mlhavosti a dost brutálně střídmého násilí (křupnutí nosní chrupavky mě pronásledovalo cestou jednu cestu metrem) a tak.
   No a pro lepší představu vám s dám úryvek, kdy Saul začíná přemlouvat  Jezebel, aby s ním utekla:

   Už je to týden, co jsem přestala chtít být nemocná. Dnes jsem to nevydržela a sedla si do 127 na kus řeči. Pohledy rozdává normální, téměř bezvýrazné, asi se mi před týdnem jen něco zdálo. Vyprávím mu o svém krušném údělu, o tom, jak bych před ním ráda utekla do Bažin, a jaký by to byl skvělý život, bez těch zmijí tady. Poslouchá mě, a potom mi klidně odpoví, že tam lidé skutečně žijí. Dělá si ze mě legraci? Ujistí mne, že nikoliv. A pak se mě s baziliščíma očima optá, zda si v noc sbalím kufry. Paralyzovaná na něj zírám a on mi klidně otevírá lebku a chvíli se v ní přehrabuje. To je hnusné! Kde se to v něm vzalo, býval to takový beránek? A co bude s mými tajemstvími?! Nevzrušeně vytahuje cáry hadrů umazaných od oleje a gesty naznačuje, že nic víc tam vlastně není. Nevěřím. A vůbec, co to má být za triky?
   "Tak co, utečeš?" ptá se znovu a čistí si upatlané ruce do mé zástěry. Jsem úplně zmatená, ale on otázku nemilosrdně opakuje znovu a  znovu, až mi v hlavě hučí: Odpověď, rychle! Snažím se kývnout, ale hlavu mám vážně nějakou uklizenou, fakta jako by se náhle neměla kam skrýt - zcela jasně si uvědomím, že vlastně nejsem schopná žít bez jistot které mě obklopují, a že i život tady mi vlastně dost vadí v porovnání se životem na kontinentě, kde si člověk nemusí každodenně ohřívat vodu na koupel a ptát se, co zbylo ve skladě k jídlu. A taky, po útěku není žádná šance k návratu, na rozdíl od Dekadence. Tenhle zpupný únik před zloduchy by byl klasifikován jako dezerce. Napořád!
   Zvednu se a nervózně si začnu plést cop. Kdo se prosil o tak holou pravdu? Jemu to možná připadá vzrušující, dekadentní, ale vždyť je to k nevydržení! Pak se zničehonic rozbrečím a znechucená sama sebou vyrazím ze dveří. 

Arkadij a Boris Strugačtí: Miliardu let před koncem světa

Dravci mého století (Хищные вещи века)
Obydlený ostrov (Обитаемый остров)
Miliardu let před koncem světa (За миллиард лет до конца света)

   Tohle jsem prostě vytáhnul z knihovny, hlavně protože jsem měl v plánu znovu si přečíst jejich Les, nicméně...kucky kucky...ten leží u Zoe doma...kucky kucky. Takže to padlo na tohle. Tímto tedy Zoe děkuji za to, že se už asi rok nerozhoupala si přečíst Les/Je těžké býti bohem, protože jinak bych tohle asi z knihovny nikdy nevytáhnul.
   Poměrně mě zaskočilo, že se nejedná o jednu knihu, ale tři. Respektive, obsah jsem nezkoumal, přebal jsem okamžitě odhodil do knihovny a úvodní slovo tam nikde není. Takže když se asi po 200 stranách změní dějová linie, nebylo mi to až tak divný...oni střídaj víc dějů docela běžně a má to 612 stran, tak mi nepřišlo, že je pozdě se vytasit s novým příběhem. Dokonce jsem i promyslel pár způsobů, jak by se mohly spojit. Nicméně později mi to bylo už fakt dost divný a wiki mi potvrdila, že jsem naprosto vedle... Popojedem...

Dravci mého století
 Ivan přijíždí do bezejmenného města, které funguje jako turistické letovisko, aby se tu nějakou dobu flákal, užíval si, psal knihu a jen tak mimochodem sem tam něco málo vyzvěděl, protože jak postupně zjišťujeme, doopravdy to je badass secret agent. Poměrně záhy (asi na řádku 10) zjistíme, že tady není všechno tak úplně normální. Upřímně...nějak výrazně si už nepamatuju, co se tam konkrétně děje, jen prostě postupně zjišťuje, že lidi v tomhle městě mají všechno, na co si vzpomenou. Ale kvůli tomu je taky nic nezajímá, prostě si vyspávají do dvanácti hodin, jsou konstantně v lihu, fetujou a když si chtějí teda jakože fakt užít nějakou srandu, opijou se a jdou na třasku - to se prostě naplní náměstí lidmi, začnou na ně zběsile blikat barevnýma světlama, pouštět nějaký zvuky a následuje prakticky totální výmaz, kdy tam všechno skanduje, ječí, skáče a zjevně se dobře baví. No, prostě si nechaj vymývat mozky.
  Je tam spousta odboček a ukázek toho, jak jsou totalita a lidská neschopnost samostatně uvažovat děsně blbý, nicméně jádro věci spočívá podle mě ve slagu, což je místní superdroga. Jedna věc je, že se proti ní nedá bojovat - jde o obyčejnou součástku, co se dá koupit všude a která se dá do rádia. Pokud se pak rádio pustí, člověk se natáhne do horké vody, dá si panáka (na rozjezd) a ještě ve vaně rozpustí nějakou tabletku, slag začne působit. Chvíli jsem se bál, že si budu muset protrpět tak čtyři až pět stran vrcholnýho surrealismu, ale Strugačtí jsou naštěstí mistři elipsy a vědí, kdy si tyhle výlevy odpustit (ona stačila už ta třaska).
   Nicméně pointa slagu je, že stimuluje fantazii a přenese člověka do vlastního dokonalýho světa. A tomu se dá asi jen těžko odolat. Takže se není co divit, že se místní dost často uslagujou a najdou je mrtvý ve vaně.
   Na závěr se hlavní hrdina pohádá se šéfem, protože ten nějak nechápe, že tady se prostě nic nevyřeší tím, že do města pošle armádu policajtů, co by našli výrobní centrálu slagu (která nexistije), a ještě s druhým agentem, se kterým se navzájem málem nechali zatknout (protože agentura na jeden úkol běžně posílá dva lidi nezávisle na sobě). Ještě nám oznámí, že je to sice děsný, ale není s úplně jistý, že to bez slagu vydrží, a konec.
   Sorry za spoilery, ale stejně to nikdo číst nebudete.

Obydlený ostrov
   Maxim neměl nic moc život. Mladý, nadějný, přidal se do agentury na průzkum vesmíru. Třeba najde novou planetu. Třeba udělá neskutečný objev. Třeba něco vážně dokáže. Nicméně nepočítal s tím, že se srazí s meteorem a spadne na neznámou planetu, kde mu navíc někdo zničí i to málo, co z lodi zbylo.
    Maxim tedy pochází ze Země, kde se lidstvo zatím výrazně zdokonalilo, a to fyzicky i mentálně. Mimo to je soudobá společnost na zemi blízká utopii, což Maximovi i po naučení místního jazyka činí zásadní problémy, protože ho považují za primitivního blba (omg, on nezná pojem dětská kriminalita? no to je vůl...).
   Poměrně rychle se dostane do civilizace a myslí si, že ho poslali do střediska pro kontakt s mimozemskými civilizacemi. Pravdou je, že si akorát ukládají jeho vzpomínky, které se pak vysílají v televizi jako součást dokumentu. Netrvá dlouho a Maxima si vezmou do armády, protože oproti místním obyvatelům je to těžkej rambič. Tady se dozví, že jejich země je ta jediná dobrá a skvělá, na jihu ji ohrožují mutanti, co by udělali všechno, aby je vyhladili, na severu je ohrožuje Honti, jejíž obyvatelé by udělali všechno, aby je vyhladili, kdesi na východě je Ostrovní království, kde by udělali všechno, aby je vyhladili, a tak nějak všude se pohybují degeneráti, co by taky udělali všechno, aby je vyhladili. Maxim poměrně rychle prokoukne zvláštní vzorec místních vztahů, a když se po něm chce, aby popravil dva degeneráty, ochotně ukáže armádě záda. Ovšem ještě před tím to vytmaví generálovi, který do něj našije asi 6 kulek. Maxim je ale homo sapiens totalus badassus a přežije to (nicméně jeho charakter od tohodle momentu sezná značné změny).
   U degenerátů zjistí, že systém strážních věží tu nejsou od toho, aby někoho hlídaly, ale vysílají vlnění, které degenerátům způsobují extrémní bolesti. A věže se pouštějí dvakrát denně na půl hodiny. Poměrně se pak dá chápat, že chtějí někoho vyhladit. Hlavní problém místních jsou takzvaní Ohňostrůjci, kteří stojí v čele naší slavné, všemi ohrožované země. Po válce, která proběhla o 20 let dříve a kterou nevyhrál vůbec nikdo, si získali nadvládu a vytvořili síť věží. Takže nakonec se jedinými vítězi stali Ohňostrůjci. Ale málokdo to chápe.
   Epizoda s degeneráty vezme rychlý konec, když se vypraví jednu věž odstřelit, při čemž prakticky všichni pomřou a Maxim uteče zpět do hlavního města za Gajem - jediným člověkem, kterému tam věří. Bohužel ho najde policie a pošle kamsi na jih na čištění lesů od min a válečné techniky, co tady zůstala.
   Maxim se tak dostane do kontaktu s ilegálním hnutím, z jehož vedení vytáhne, jak to vlastně je. Věže jsou ještě drsnější, než se čekalo, protože vysílání doopravdy běží neustále a dokáže lidem blokovat schopnost kritického hodnocení světa. Na degeneráty při normálním výkonu nefunguje a při maximálním z něj šílí. Zbytek lidí v ten moment zase dostává záchvaty hysterického zbožňování Ohňostrůjců. A je poměrně nasnadě, že sami Ohňostrůjci jsou degeneráti...
   Maxima to přestane bavit i tady a rozhodne se pokračovat v průzkumu světa. Sebere tank (kterých spousty už 20 let jezdí po lesích a nikdo s nimi nic nedělá) a vypraví se na jih za mutanty. Cestou v menším amoku málem zajede anonymního vojáka, v čemž mu zabrání jen to, že voják není zase tolik anonymní, vlastně vůbec, protože to je Gaj. Tak ho hodí do tanku a jede dál. Gaj se tak dostane z pole věží, což mu vyvolá absťák a málem umře. Maxim se potom pokusí mutanty sjednotit, ale po zásahu Čaroděje na místní radě na to rovnou zapomene (filozofická debata o tom, že ačkoli je Maximova snaha chvályhodná, pořád se jim akorát snaží vnutit vlastní ideologii, stejně jako Ohňostrůjci, included). Maxim s Gajem se pokusí dostat se do Ostrovního království letadlem, ale jsou sestřeleni. Zatím začne válka s Honti, kam oba dva pošlou. Scéna prvního útoku je opravdu...působivá. Hranice je celá podminovaná, věže to do vojáků smaží na plný koule, těch pár degenerátů se do toho válí v agónii, všichni hystericky ječej nebo se nechávaj odpálit honstkýma bombama...no prostě prvotřídní masakr. V tomhle šílení umře Gaj a Maxim se vrhne proti tanku.
   Znovu se s Maximem setkáváme zpět ve městě, kde pracuje v laboratoři. Jeho postava se zatím dost radikálně změnila, po havárii to bylo takový nevinný telátko, co by měl všechny rád, všechno by odpouštěl a staral se o zvířátka (až na to, že radiace a nekontrolovaný automatický obranný systém společně téměř vyhladily místní faunu). Momentálně je to už docela tvrďák, rozhodně přišel o většinu iluzí a v závěru dokonce obětuje svoji skoro-přítelkyni, aby dostal Ohňostrůjce. Následuje big shoking revelation a konec.
   Tenhle román vážně stojí za to. Jedna věc je postupná změna hlavního charakteru. Zpočátku poměrně nenápadná, ale když největší pacifista planety dupne na plyn s tím, že toho vojáčka prostě rozšmelcuje, je to už trochu moc (Darwin said: "You can't make an omelette without breaking some eggs. And that's what it's about. Breaking eggs.). Psychologie postav je podle mě skvělá a některý momenty jsou podle mě inspirace pro mokrý sny zapálených studentů stylistiky (hlavně momenty, kdy vidíme do Gajova myšlení, jak se v něm pere zdravý rozum a vliv záření, nebo když se v pozdější fázi knížky dostane částečně znovu do pole věží). Kromě toho je to docela dobrodružný a postupný odkrývání toho, jak se věci mají, je docela chytlavý (pro vás teď už samozřejmě ne, muhehehe).

Miliardu let před koncem světa
    Už se mi nechce moc psát a tuhle část považuju za nejslabší (i když je pořád dobrá). Dimitrijovi odjela žena a syn ke tchýni a on se teď zabývá hlavně svojí prací, což je nějaká fyzika vesmíru, či ký ďas. Už má skoro hotovo, ale najednou se mu do bytu vecpe jakási krasotinka s dopisem od jeho ženy. Večer se ještě přižene soused Sergejov a společně se docela zřídí. Ráno má Sergejov v ruce pistoli, v hlavě díru a krasotinka Lidočka je fuč. Potom mu tam vlítne vyšetřovatel a ptá se na dost podezřelý věci. Nakonec se u něj sejde několik jeho přátel, všechno to jsou vědci a všichni mají obdobný problém jako Dimitrij. Ne, že by jejich sousedi hromadně umírali, ale z života se jim stal naprostý blázinec a nemůžou pracovat.
   Big revelation - Zemi hlídá jakási civilizace a brání lidem, aby stvořili vynálezy, co by je nakonec samotné zničily. Velmi ušlechtilé. Postavy tedy řeší, co budou dělat, navzájem se hecují popřípadě ukecávají, aby to vzdali (kdo by v tom chtěl být sám...). Je tam taková divná pasáž, která je asi myšlenkově děsně bohatá, nadčasová a má přesah, ale nějak mi to uniklo...