Broken Age (2014)

Broken Age je nedávno vydaná (leden 2014) point-and-click adventura. V lednu tedy vyšla teprve první kapitola, druhá má podle stránek hry na Steamu vyjít „ještě letos“. Vývoj hry se zafinancoval na  Kickstarteru, čímž se KS aktuálně chlubí obří reklamou na Broken Age na úvodní straně.

Příběh se dělí na dvě linie – v první je postavou holka Vella, v druhé pak kluk Shay. Vella žije ve městě dříve proslulém válečnickou tradicí, nicméně po příchodu příšery Mog Chothra se přeorientovali na pečení muffinů. Mog Chothra se jednou za asi 16 let vypraví na obchůzku měst, která „chrání“ a vybere si v nich daň v podobě sežrání několika panen. Vella se pokouší navrhnout, že by se třeba dalo dělat i něco jiného, než se nechat sežrat, ostatní na to ale neslyší. Jako jediná se tedy pokusí vzdorovat, což ji zavede k dalšímu dobrodružství. Shay zatím pobývá na vesmírné lodi, kterou řídí počítač s osobností přehnaně ochranářské matky. Loď je plná různých hraček a nutí Shaye k záchranným misím, které ovšem spočívají převážně v pojídání zmrzliny a mazlení se s plyšáky. Shay pak na lodi objeví dalšího obyvatele, který se pokouší pomoci mu vzdorovat počítači, není ale jasné, jestli sám není součást plánu (ať už je cílem matky/počítače cokoli).

Dějově je Broken Age poměrně chytlavá hra, hlavně Shayova linie, kde se šílená chrastítkovost lodi míchá se strašlivou ujetostí počítače. Celou dobu se nemůžete zbavit dojmu, že za tím vším něco vězí a že se hra každou chvílí převrátí v cosi mnohem temnějšího. Vellin příběh je o dost slabší, je sice akčnější a stane se toho v něm o dost víc, ale člověk musí vážně dost přimhuřovat oči. Hlavní problém ale je, že Vella je zjevně jediný, kdo chce s Mog Chothrou něco dělat, ostatní (včetně vybraných obětí) se na celou věc dost těší a rozhodně nikdo nestojí o to, aby kdokoli pokoušel s příšerou bojovat. Vella ale může všem cpát, že ona se o to hodlá pokusit… a nikdo se jí nepokusí zastavit. Mezi příběhy se dá libovolně střídat, dokud jeden z nich nedotáhnete do konce. Střídání je ale celkem irelevantní, protože neslouží např. k řešení hádanek, prostě když člověka nebaví Vella, přeskočí na Shaye. Pokud se ale příběhu něco daří opravdu skvěle, je to předhazování vodítek k tomu, jak spolu oba příběhy vlastně souvisejí… jen aby vzápětí další děj celou teorii zadupal do země. Celkem vtipná hra mezi hráčem a výstavbou příběhu.

Hlavní problém je ale obtížnost logických hádanek, respektive naprostá absence obtížnosti. Je téměř nemožné se ve hře zaseknout (i když se mi to jednou povedlo…) a řešení jsou vážně evidentní. Hra je ale asi cílená spíš na děti (nejen obtížností, ale i nespornou výchovnou snahou). Jsou tu ovšem i některé temnější momenty a vtipy pro dospělé (nic nevhodného, ale dítě to často nepochopí, např. hipsterský dřevorubec), je tak asi nejvhodnější pro rodiče-fanoušky klikaček a jejich děti nebo jako docela roztomilá odpočinková záležitost. Hra je ovšem v angličtině (česky neexistují ani titulky), a to ne v angličtině úplně triviální.

Kolem a kolem je Broken Age fajn uvolnění, ale těžko říct, jestli za to stojí. Také je otázka, kdy se dočkáme druhé (a závěrečné) kapitoly a jak bude dlouhá. Autoři ovšem ukázali, že příběh dokáží zamotat dost na to, aby byl Broken Age zajímavý.

Iain Banks: The Crow Road (Vraní ulice)

   I chose this book mostly because it usually ranks quite well (and for some time probably will) in lists of the best opening lines of novels. It’s quite easy to believe considering the first sentence is: It was the day my grandmother exploded. Also, Awaris seems to adore this author which is usually a good sign (if you want to read her review, I warn you it reveals more or less all major points of the story).

   The story begins with death (quite obviously) and death tends to stick on all protagonists for the whole book. Two main narrators are Prentice and his father Kenneth but there are more. There are also few bits of Prentice’s uncle Rory’s stories. It’s kind of a family chronicles of the McHoans, the Urvilles and the Watts. Relations between tha characters are quite complicated but on the other hand, I like making family trees when reading a book (I have a sheet with War and Peace characters somewhere…at least from the part I read. And of the Buendías family from One Hundred Years of Solitude. It was few years later I found out that you are actually supposed to confuse the characters…whatever).

   In the beginning of the story, Prentice and Kenneth don’t speak to each other after having argued about religion – Kenneth being a devout atheist and Prentice having some feelings that this whole world is kind of unjust and that there must be some hidden logic in it, something bigger that knows things are just as they should be and that all of this happens for a good reason. Considering Prentice’s uncle Rory has been missing for some ten years by that time and one of his best friends has just died in a pretty awful accident, it is quite understandable. As you might have guessed, one of the points of the book is that Prentice and his father are basically the same (stubborn assholes…at least sometimes).

   Another plot line is Prentice’s research on what happened to his missing uncle Rory who left one day and no one has ever seen him again. Rory was a traveller, he wrote some books about his travels to India and other parts of the world but always felt as a failure. Even more when Kenneth published book of stories he used to tell to his children and kids from the neighbourhood. This book affected Prentice too because he feels that his father’s stories were a private thing and that he spoiled it somehow. Which only shows that Prentice is in awkward teenage self-centred phase (On the other hand, I get him. My father once wrote in an article that my sister and me are crazy about Pokémons and we speak about nothing else and play with the cards all the time. Which a) was not true, we watched it sometimes but weren’t crazy about it and b) we were actually forbidden to collect the damn cards. Anyway…how dared he?).

    Prentice is pretty cool character, really cynical and funny, but sometimes rather full of himself and sometimes plainly obnoxious. Well, that’s how people are, I guess. Structure of the book is quite complicated as the narration shifts not only between the two major characters but also jumps into different moments in past. Quite often different parts of the story are somehow connected, for example the character thinks about some old story or mentions some fact and the following part comes back to it and gives some more insight. There is almost unsupportable number of characters and it takes time to remember who is who. The book is also full of suspension, sometimes it takes rather long before you are really sure who is the narrator in the moment or when the event being that is being described took place; sometimes you get some information but must wait pages and pages before it gets properly explained. You should be also prepared for a huge load of sarcasm, cynicism and black humour.

   If there is something I kind of didn’t like, it was the beginning and the ending. Or at least that the book starts with a funeral and ends with some weird kind of atheist baptism. Was that really necessary? Well…it probably was considering the constant presence of death, what better ending could there be? But still, it’s the kind of symbolism I could live without.

    In all other (numerous) aspects, I think it is an amazing book. It’s funny and dark in the same time, the storytelling is amazing and it makes you…yes, I going to say that…it makes you think.

   Oh, and the name of the book is from the Scottish saying to be away the crow road which means to die. And there is also a street called the Crow Road in the book.

Michel Faber: The Crimson Petal and the White

- I am a fallen woman but I assure you: I did not fall. I was pushed.

   Předpokládám, že tenhle příspěvek bude trochu delší, takže si dovolím i trochu víc kecání na začátek. Na knížku jsem přišel díky Awaris, která mi ukázala nejdřív BBC zfilmovanou verzi. Už tenkrát mě napadlo, že bych si to sehnal a přečetl, nicméně městská knihovna má jen jeden výtisk, ten je navíc neustále rezervovaný, a muset to přečíst za měsíc je trochu pruda. Má totiž skromných 845 stran.

   Ovšem na letišti při návratu ze Skotska jsem neměl co číst (vzít si na cestu jen A Clockwork Orange nebyla moudrá volba) a taky v letištním knihkupectví měli akci, že při koupení dvou označených knížek je druhá za půl ceny (nedělám si iluze o tom, že bych nějak zásadně ušetřil, ale což). Chvíli jsem tam bloumal a nálepku na sobě měly samý prkotiny, až jsem narazil na tohle. No a když už jsem měl jednu, vyhrabal jsem tam někde životopis Stephena Frye, co měl taky nálepku, prostě abych měl ten dobrej (falešnej) pocit, že jsem ušetřil.

   Učíst to teda nebyla sranda, ale stálo to za to, i se zkouknutou televizní verzí, do který se i přes čtyřhodinovou stopáž něco nevešlo. Taky jsem to chtěl dát na svůj reading list na britskou literaturu, nicméně to docela zamotaná táležitost, protože autor se narodil v Holandsku, dlouho žil a školu vychodil v Austrálii a teď žije a publikuje ve Skotsku. Všichni ho samozřejmě považují za svého autora a wiki tvrdí, že je „broadly European“, což by pro zanesení na British reading list mohlo stačit. Občanství má teda ale holandský.

   Faber začal psát už jako mladý, ale až v 90. letech poslal první povídky do soutěží a první knížka mu vyšla v roce 1998 – sbírka povídek Some Rain Must Fall. Crimson Petal začal psát, když mu bylo 21 a vyšel v roce 2002, kdy Faberovi bylo 42 let. Podle jeho poznámek v knížce dílo prodělalo dost zásadní změny, takže bůhví jak to tenkrát vypadalo. Během studií se zaměřoval na viktoriánskou literaturu a tohle začal psát, aby si dokázal, že umí udělat něco, co bude mít strukturu románu od George Eliot a styl a čistotu vyprávění (tohle není úplně citace, nechce se mi teď hledat) jako Dickens.

   Česky od něj vyšlo asi pět knih, třeba Pod kůží, Evangelium ohně nebo výše zmíněné Někdy prostě prší.

William a Sugar

   No ale pokročme ke knížce. Hlavní postavou je 19letá prostitutka Sugar, kterou do profese zatáhla její matka a bordelmamá Mrs Casteway. Sugar se sama naučila číst a psát a naopak od ostatních prostitutek čas netráví opíjením se, ale studováním Shakespeara a psaním vlastního román, kde ventiluje svoje frustrace (většina jejího románu sestává z mučení a zabíjení zákazníků). Další postavou je William Rackham, syn majitele velkých parfumerií, který neustále žije představou, že z něj bude a man of letter, bude psát úžasný články a knihy a strhávat na sebe obdiv, zatímco je to docela flákač. Samozřejmě odmítá představu, že by po otci přejal firmu, protože to by naprosto zaprodal svoje bohémství.

   William má ženu Agnes, která je krásná, ale bohužel naprosto šílená. Jak se ukáže, má tumor na mozku, z čímž v tý době nikdo nic nenadělá. Chodí za ní ovšem doktor Curlew, odborník na „ženské nemoci“. Jeho léčbu nebudu snad ani komentovat, ale určitě Agnes nepomáhá (a ani nikomu jinýmu). Knížku provází ještě vedlejší příběh Henryho Rackhama (Williamův bratr) a Mrs Fox (ovdovělá dcera doktora Curlewa), kteří jsou oba silně věřící a navzájem do sebe zamilovaní, ale prostě ne a ne říct si to. Jejich příběh jen ukazuje na viktoriánskou upjatost a potlačování emocí (jinak Mrs Fox má dost moderní názory na náboženství a nebrání se spojení víry s darwinovskou teorií, čímž se řadí mezi záživnější postavy knížky).

   William se setká se Sugar, která ho naprosto posedne. Za prvé ho zaskočí, že se s ní bavt o Miltonovi, za druhé udělá pro zákazníka i věci, které jiné prostitutky odmítají a – naopak od jiných – to udělá s úsměvem a ušetří je pocitu zhnusení nad sebou samým. William se proto rozhodne začít si Sugar vydržovat jen pro sebe. Na to samozřejmě potřebuje zvýšit příjmy, takže nakonec se pustí do spravování otcovy společnosti.

Mrs Casteway

    Vztah mezi Sugar a Williamem je docela záhada. Na začátku jde z jeho strany hlavně o posedlost, u ní o snahu dostat se z ulice za každou cenu. Později i Williamem docela manipuluje a přinutí ho přestěhovat ji do lepší části Londýna. Na otázku, jestli se do sebe někdy zamilují, je těžký najít odpověď. V jistý fázi nejspíš ano, aniž by si to byli sami ochotní přiznat. Ke konci románu jim ale silně selhává komunikace a čtenář skoro úplně ztrácí vhled do Williama. U Sugar pak spíš začne převažovat strach, že ji Wiliam vyrazí z domu, než cokoli jiného. Někdy za půlkou ji William totiž nastěhuje k sobě jako guvernantku.

   Až v téhle části se do děje konečně pořádně dostane dcera Williama a Agnes – Sophie. Ta se sice mihla už dřív, ale až teď dostane víc prostoru než jednu stranu. Mezi Sugar a Sophie se vytvoří dost silné pouto, což usnadňuje fakt, že Agnes se o Sophie vůbec nestará a matka Sugar byla docela příšerná:

“Where is your Papa, Miss?” she [Sophie] enquires.

“In Hell, my poppet. Mrs Casteway’s reply one upon a time.

“I don’t know, Sophie.” Sugar strains to recall anything more about her father than her mother’s hatred of him.

   Mrs Casteway je docela ujetá postava sama o sobě, trochu mi připomínala Miss Havisham z Great Expectations. Je oblečená do řvavě rudého oblečení, má červené proužky ve vlasech a všechen čas tráví tím, že si nechává posílat obrázky svatých, vystřihuje je a slepuje do koláží. Navíc z ní lezou hlášky jako:

„Child: be reasonable,” she smiles. “Why should my downfall be your rise? Why should I burn in Hell and while you flap around in Heaven? In short, why should the world be a better place for you than it has been for me?” And, with a flourish, she dips he glue-brush into the pot, twirls it around, and deposits a translucent pearl of slime on a page already crowded with magdalens.

   Sugar se taky dostane ke starým deníkům Agnes. Ke svému překvapení ovšem zjistí, že Agnes, aspoň než se nemoc začala plně projevovat, byla neskutečně nudná a tupá, zajímalo jí jen oblečení a módní účesy a bylo jen těžké pochopit, že Williama zaujala. No ale stalo se, přišla mu prostě jiná než všechny ty ostatní. Někde na netu jsem našel recenzi, podle které si Agnes žije ve světě, kde je všechno „peachy“, což je teda blbost, naopak si přijde vším ohrožená. Věří, že William ji mučí (nedostatečně ji zabezpečoval, než se postavil do čela společnosti), její nevlastní otec ji záměrně ničí a z doktora Curlewa má hrůzu (ačkoli to asi oprávněně). Na druhou stranu, když má světlé chvilky, vrací se její otravné staré já. Jinak má občas docela dobrý postřehy, i když jejímu viktoriánskému okolí to přijde jako dost přes míru (např. úvaha nad tím, co by bylo, kdyby skoro pořád jen pršelo).

Agnes

   Název knížky pochází z básně od Alfreda Tennysona, i když naopak od televizní verze se v knížce  vůbec neobjeví. Symbolika červené a bíle prochází celou knížkou, stejně jako narážky na špinavost a čistotu (Williamova parfumerie a její všudypřítomné výrobky, kterými se patlají prakticky všechny ženské postavy knihy, je nepřehlédnutelný příklad) a na to, co je proper a co není. Některé popisy jsou fakt dost odpuzující, o částech se sexem ani nemluvě (vážně bych ubral popisů semene stékajícího po stehnech). Dostává se samozřejmě ke spoustě témat – viktoriánské pokrytectví, sociální nespravedlnost, omezené možnosti lékařství, literární kritika, nespravedlivost osudu, feminismus a…aspoň na pár strnách…láska.

    Knížkou provází vševědoucí vypravěč, který ještě navíc děj komentuje z pozice dnešního člověka. Nejsilněji se projevuje v první části knihy, kde mluví přímo ke čtenáři, někdy třeba polemizuje, jakou postavu bude knížka dál sledovat. Později trochu ustoupí, ale stále je silně cítit, že i když vidíme do všech postav, vypravěč neustále vybírá, k čemu dostaneme přístup, a k čemu ne (už jsme mluvil o tom, že k závěru knihy dostává William výrazně méně místa). Docela se mi líbilo, že si odpouští takové to popisování jedné události očima několika postav, naopak dostaneme většinou na jednu událost názor jen z jedné strany neplatí to ale stoprocentně). Na začátku ještě vypravěč vystupuje jakoby jako prostitutka, která si odvádí zákazníka domů, což se pak ještě vrátí na poslední stránce knihy. Musím říct, že pozice vypravěče mě tam na začátku trochu mátla, později mi zase přišlo škoda, že z knížky trochu ztratil a úplně zmizely komentáře z pozice čtenáře z 21. století. Zde si můžete přečíst první stránky knihy (jsou tam i další úryvky).

   Filmová verze asi nejvíc překvapí obsazením role Williama hercem Chrisem O’Dowdym – Roy z IT Crowd. Je docela těžký zvyknout si, že vážně nevytáhne „Have you tried to switch it off and on again?“. Romolu Garai (Sugar) jsem viděl už v několika filmech dřív, na to jsem ale přišel až při zkoumání její filmografie. Nicméně tady rozhodně září. Amanda Hale v roli Agnes se mi líbila si nejvíc, ale role magora jejího kalibru musí zákonitě trochu překrýt třeba i důležitější, nicméně příčetný postavy. Mrs Casteway hraje Gillian Anderson (Scullyová z Akta X), kterou bych nalíčenou vůbec nepoznal. Ostatní herci samozřejmě taky válí, ale od BBC bych nic jinýho ani nečekal.

   Nevybavuje se mi, že bych četl nějakou jinou moderní knížku, která by se dějem vracela do 19. století, nicméně Faber k tomu zvolil cestu, kdy ukazuje všechno a bez příkras. O knížce někde napsali, že to je „the novel that Dickens might have written had he been allowed to speak freely”. Těžko říct, jestli je věrnější popis, co ukazuje Faber, nebo Dickens a spol, ale rozhodně to je pohled, který stojí za to. A na závěr úryvek ze Sugařiny knížky:

How smug you are, Reader, if you are a member of the sex that boasts a scrag of gristle in your trousers! You fancy that this book will amuse you, thrill you, rescue you from the horror of boredom (the profoundest horror that your privileged sex must endure) and that, having consumed it like a sweetmeat, you will be left at liberty to carry on exactly as before! Exactly as you have since Eve was first betrayed in the Garden But this book is different, dear Reader. This book is a KNIFE. Keep your wits about you; you will need them.

Peter Carey: Oskar a Lucinda (Oscar and Lucinda)

   I found this book browsing in the second hand bookshop by the Charles University – it was one of those books no one wants which they sell for 20 CZK. It is really sad that someone can be one of the only two authors who have ever got two Bookers and still your books can be sold under the price of the used paper. I have already read one of Carey’s books – The Unusual Life of Tristan Smith – and I have to say that he is a great author (well, that’s why he got those two Bookers…along with Coetzee).

   The story is (obviously) about Oscar and Lucinda. In the beginning, Oscar is a young English boy whose father is a Baptist, he is very strict and severe and does not show much of affection to his son (he really loves him, he just doesn’t know how to express his feelings). Oscar is a deeply religious boy and listens to his father’s every word but things change when their servant – a young girl – prepares a pudding with raisins. The father finds out and forces Oscar to vomit it out but the boy doesn’t believe that God would care about pudding and when he thinks that God gave him a sign to leave his father, he does and he moves at an Anglican priest’s house.

   Lucinda’s parents both died and left her with a farm and land. Her mother writes into her last will that she wants the land to be divided and sold so that Lucinda has enough money when she comes of age and gets married easily. She is given 10 000 dollars (which was apparently a real fortune in that time) when she reaches the age of 18 but she feels betrayed as she was looking forward to keeping the farm. Anyway, she comes to Sydney and buys a glass factory.

   Oscar studies at Oxford to become a priest but he becomes a complete social outcast there. But most importantly, he never realizes he is a weirdo. Than, me meets Wardley-Fish, another student, who takes him to horse races. Here, Oscar discovers his passion for hazard and starts earn his living by betting on horses. Lucinda starts her life in Sydney but doesn’t do much better than Oscar. She befriends a priest who is interested in glass and helps her with factory. She also comes to visit Mr d’Abbs’ house where she plays carts with him and his circle of friends. Both characters meet later in the book and gradually (without knowing it) they fall in love. Oscar ends up living in Lucinda’s house so every one thinks they sleep with each other, but that’s not the case...neither of them believes the other one would like him (or her) so they never say a thing about their feelings. An important moment is when Lucinda tells Oscar she wants to build a glass church and he bets with her that he will transport it across Australia – important because they both bet everything.

   The best thing about this novel is the two main heroes. Lucinda is the kind of heroine you love in a book but who you would probably despise in real life (I know she would get on my nerves). She scarcely talks, she doesn’t bond with other people very well but in fact, she longs for human contact. She always does everything as she wants – she buys a glass factory when no one expects women to be in business, she wears weird cloths because they are comfortable and doesn’t bother with fashion, she tries to do stuff as if she were a man. To be precise, she gradually realizes that there are huge differences between what a man and a woman are supposed to do. She quite suffers for the way she is treated by workers in her factory because she would love to be friends with them but they never accept her. She also often makes men nervous because of the way she behaves. Oscar is a less likeable character. He’s feeble and pale, he has no social skills, his religious beliefs are a little bit over the top, even for his time, he’s ugly and…really, there aren’t many things to like about him. You usually feel sorry for him because he’s really pure and innocent but weak when it comes to hazard. And sometimes you just get POed by his religion but that might be just an opinion of a mostly-atheist-with-an-uncrtain-belief-in-something-not-yet-defined. He is also probably the only man who could be with Lucinda which more or less makes you like him.

   It really is not easy to define this book. It’s about rigid Australian society of the late 19^th century. It is about two social outcasts who can’t resist a good game of cards. It also has kind of D.H. Lawrence modernist atmosphere, at least at the parts where personal values are considered superior to those of society. There is a strong love story but it shouldn’t bother anyone, even romance-haters. You know from the beginning that this story just can’t have a happy ending so you know there will be no sleazy, all sugary happy ending with a wedding and “and they lived happily ever after”.

   I didn’t enjoy Oscar and Lucinda as much as Tristan Smith, mainly because this is a realistic novel and Tristan is kind of a weird fantasy with its own mythology, political system and so on. It is also kind of lengthy at the beginning and in general I hate long descriptions of hero’s sucky childhood. I was also a little confused by the narrator. It is a young boy who speaks about Oscar as about his great-grandfather but he tells the story from the position of an omniscient narrator. He sees into Lucinda, too…actually into all characters in the book from his past (if I remember well, he doesn’t describe thoughts of his parents). So it is a little bit weird.

   But it is a really great novel (it didn’t get the Booker for nothing), a little bit slow in some parts but definitely worth reading.

   Oh, and there is a movie with Cate Blanchette and Ralph Fiennes based on this novel...I haven't seen it but with these actors...it's a total must.

Neil Gaiman: American Gods (Američtí bohové)

   This is my first A to Z Challenge Review, the book (accidentally) even begins on A. My friend chose this book for our reading club so it was not entirely my choice but I have always wanted to read something by Gaiman, anyway (I have read only Sandman so far and it was great).

   The story is about Shadow – a big guy in his thirties who tries to survive the time he has to stay in jail without problems. We don’t know how precisely he go there, it just seems that it was not completely his fault. He comes out of jail in the beginning of the novel only to fin out that his beloved wife is dead and his best friend (who was supposed to give him a job) is also dead. Than he finds out that they died together. In a car. Doing…things. Nasty things.

    He is accosted by a man who calls himself Wednesday and who says he wants to give him a job as bodyguard. He takes the job and they begin kind of a road trip across America  and meet Wednesday’s friends (or rather acquaintances). It doesn’t take a long time to Shadow to gather that all those people are gods and to reveal Wednesday’s real identity (if you would happen to read the Czech translation, try not to look at the translator's note here - for some reason, he decided to explain who Wednesday is when he appears for the first time). In the world of this novel, all gods that someone believes in actually exist. They came to America with different settlers from all over the world and they had to change and adapt in the new place. But now, new gods appeared – gods of malls, TV, Media (no, that’s not the chick who murdered her children) and Internet (well…I think the fat kid was supposed to be Internet but no one says it openly). Naturally, the old gods dislike the new ones and vice versa so there is going to be war and Wednesday is recruiting his holly buddies for the last stand.

    Gradually, I started to enjoy this book. The first half seemed a little slow and I felt like nothing has actually happened for the first 200 pages but later it is really….ehm….compelling (I just hate this word) and I felt sorry there are so few pages left (I started to feel this way like 250 pages before the end so you see what a torture it must have been to read on and on seeing the number of pages grow). Obviously, it is a great book for people interested in mythology, especially the Germanic, but I am pretty sure you will see there Gods you have never heard of. There is even a goddess that Gaiman claims to have made up completely (Zorya Pulnochnaya, to be precise). It is maybe better to read something about Germanic mythology, especially about the sacrifice on tree, before reading this book. Otherwise, you may get a little bit lost in some important parts and that would be a pity.

   There is not only the main story line but there are some short chapters about people coming to America and their gods – there are stories about Vikings, about some pre-historic tribe, black slaves, Irish girl or a young Arab boy – all of them from different historical periods.

   Gaiman is a great storyteller and he can capture the reader and never let him go until he finishes the last page (I made really ugly faces on my Mum when I had to stop reading and go mow the lawn). He also mixes quite many genres – there is a love story (Shadow’s wife comes back as a zombie), there is a detective story (actually…there are two of them), road trip, mythological stories…well, let’s just say they are numerous. A huge theme is obviously the confrontation of the old and the new – of values, ways of life and different priorities people used to have and have today. Gaiman shows this difference on his characters of gods – not only on the difference between the old and the new gods but mainly on the old gods who live in America and their original version (because the American Kali is not the same as the Indian Kali). It would be simplifying to say that it is a criticism of American way of life (if there actually is anything like that), Gaiman just show us that there we should sometimes stop and think a little about the way we live. And of course, people don’t focus their lives on technology only in America, it is quite plausible for all developed countries.

   As I have said, it is a really great book with an enjoyable story but it also…makes you think (OK, this sentence is an awful cliché but…but it is also true).

Michel Houellebecq: Elementární částice (Les Particules élémentaires)

   Nejněžnější byly chvíle, kdy hladila jiné ženy; když je přenechala Brunovi, rozplývaly se nad hbitostí jeho jazyka, schopností jeho prstů odkrýt a dráždit jejich klitorisy; bohužel jakmile se rozhodly jim to oplatit, bylo výsledkem většinou zklamání. Jejich pičky, vytahané pícháním jak na běžícím pásu a drsným prstěním (často prováděném několika prsty najednou nebo i celou pěstí), byly asi tak citlivé jako hrouda sádla. Posedlé frenetickým tempem hereček zavedeného porna mu honily péro brutálně a směšným způsobem, jako by šlo o necitlivou masitou pístnici (svou roli nepochybně hrála v přehnaně mechanické povaze jejich chování všudypřítomnost technohudby na úkor vytříbenějších smyslných rytmů).

   Pro ty, co nevědí, pístnice je „Strojní součást v někt. případech prodlužující píst a vyčnívající z tzv. válce. K vidění např. jako leskle stříbrná kulatá tyč pohybující ramenem bagru, autojeřábu atd.“

   K ukázce jenom podotknu, že se vedly jakýsi diskuze o tom, že ty překlady Houellebecqa do češtiny jsou sprostší než v originále. Fakt nevím, nemám tušení, jak se francouzsky řekne vytahaná pička, takže jsem se o to nepokoušel. Znalí věci mezi vámi můžou napsat a podělit se o dojmy.

   Nicméně Houellebecq fakt nebude můj oblíbenec. Myslel jsem si, že mám vážně vysokou toleranci toho, co snesu za nechutnosti a ujetosti, ale Michel to dokázal…další knihu bych asi nedal. Nicméně tak nějak chápu, o co mu v tom jde. Nicméně…k ději…

    Na začátku je Janine, mladá, inteligentní Alžířanka, která přijede do Francie na studia. Tady potká Serge, založí spolu kliniku plastické chirurgie, zplodí Bruna a rozvedou se. Bruno skončí u babičky v Alžírsku. Janine si během pár let pořídí další dítě – Michela – a tentokrát se neobtěžuje ani se svatbou. Ze svýho domu si udělá hippies komunu a když tam jednou Michelův otec dorazí, najde barák plnej nafetovanejch dětí země, takže sebere Michela a nechá ho u svojí mámy. Michel a Bruno se později setkají, někdy tak kolem puberty.

   Michel je tak trochu odpojený od zbytku světa, k nikomu nic extra necítí (kromě babičky) a jeho části knihy obsahují různý encyklopedický vsuvky o biologii a chemii. Pracuje totiž jako vědec a koumá cosi s úpravou DNA. Svůj podíl na budování lepších zítřků splnil, když geneticky zdokonalil krávy, aby víc dojily. Kolem 15 let miloval Anabelle – a reputed beauty – ale nějak to vinou obou konec nevyšlo. Michel si žije ve svým světě bez emocí, lidí a skoro bez sexu (a ani mu to neva), miluje pořádek a řád a nesnáší přírodu. Je podle něj brutální, všechno se tam chce buď navzájem sežrat nebo ojet, což nějak není nic pro něj. Po letech (když je mu nějak kolem 40) potká znovu Anabelle a začnou spolu chodit. Ta za ty roky vystřídala kopy chlapů, ale zjistila, že ji nikdy nemilovali, je se s ní rádi chlubili, protože to je taková kost (Houellebecq tam někde tvrdí, že extrémní krása je vlastně spíš prokletí…whateva). Potom ale dostane nabídku na výzkum v Irsku a vysvětlí Anabelle, proč tam fakt musí. Tu docela vezme, že ho ani nenapadlo, že by ji mohl vzít s sebou. No ale když teda musí, tak ať jí aspoň udělá dítě. Michel to nějak zmákne, ovšem Anabelle najdou rakovinu děložního čípku, tak musí na potrat. Pak jí vezmou dělohu. Pak jí najdou metastáze. Pak sní hromadu prášků. Michel odjíždí do Irska.

   Bruno bydlel původně v Alžírsku s babičkou a dědou, ale po smrti dědy odjeli do Marseille. Babičce pomalu ale jistě hrabalo, až se jí doma stala nějaká nehoda a umřela. Bruna pak pošlou do internátu, aby se o něj teda jako fakt nikdo nemusel starat. Tady je to úplnejch outsider a ještě ke všemu si na něj zasednou starší kluci a nutěj ho dělat…spoustu věcí. Z koho by se ale vyvíjeli nemožný dospělí než z nemožných dětí a Bruno je jedním z nich. Učí na střední škole a je nešťastně ženatý. Navíc s ním libido tříská v jednom kuse, takže si pomáhá různě, docela často prostitutkama. Nakonec odjede do dost pochybnýho New Age kempu, který je ale vyhlášný sexuální uvolněností. Neustále očumuje puberťačky, až druhý týden potká Christiane. Ta je tam taky jen kvůli sexu, takže si docela padnou do noty. Nakonec spolu zůstanou, provozují výměnu partnerů s dalšími páry a chodí do nějakých ujetých klubů ve stylu Shortbus. Tady se ale stane, že se Christiana stane něco s páteří (něco degenerativní, už čekala nějakou dobu, že se tohle stane) a ona zůstane na vozíku. Bruno se zdá odhodlaný s ní zůstat, ale úplně mi to nebylo jasný, možná se pár dní neozýval. V každém případě Christiane se nejspíš pokusila zopakovat si vozíkem legendární kočárkovou scénu z Křižníku Potěmkin, ale s trochu menším úspěchem. Bruno skončí v blázinci a nakonec spáchá sebevraždu.

   Michel zatím musí nechat přesunout hrob babičky kvůli výstavbě dálnice. Při vykopání ho šokuje pohled na zbytky kostí a lebku s prázdnými důlky a spletencem bílých vlasů, což je asi poslední kapka. Není to úplně naráz, ale smrt Anabelle, Bruna i přesun hrobu jsou v knížce docela blízko u sebe a časově taky myslím nejsou moc vzdálený. Michel nakonec odjede do Irska, kde provádí výzkum, ale jeho hlavní práce je teorie budoucího vývoje lidstva. Roku 2009 ji pošle do odborných časopisů a zmizí. Podle něj by lidstvo mělo vytvořit prototyp člověk a ten by se měl dál už jen klonovat. Během několika let si ta myšlenka najde podporu a uvede se to v praxi, protože lidi vlastně chtějí takovouhle totální změnu (je to taková kolektivní, pomalá sebevražda). Svět se tak zbaví většiny problémů, protože ty způsobuje odlišnost mezi lidmi, a individualita taky zůstane zachovaná, protože i jednovaječná dvojčata se chovají jinak. Knížka je psaná vlastně jako pohled těchhle klonů na lidi 20. století.

    Takhle to zní ještě docela zajímavě a snesitelně a uznávám, že myšlenka, že lidstvo je tak (pardon my French) totálně v prdeli, že se radši samo zničí, je docela ucházející, ale koncentrace koz a piček je na můj vkus moc velká. Kromě jazyka to ale podporujou ještě různý dějový vsuvky, jako popis praktik jakýhosi satanistickýho kultu, což bylo vážně trochu moc (uvažoval jsem, jestli sem mám tu největší šílenost napsat, ale usoudil jsem, že jestli jste dost masochisti na to, abyste to chtěli vědět, zvládnete si tu knížku přečíst sami…). Jako chápu, že to má vyjádřit tu naprostou dekadenci moderní doby, ale přece jenom…vocaď pocaď.

   Taky mi lezl krkem věčnej důraz na tělo – podle Houellebecqa se totiž někdy po třicítce můžem všichni tak akorát střelit do hlavy. Ostatně, obě hlavní ženský postavy spáchaj sebevraždu kvůli tomu, že jejich tělo nějakým způsobem nefunguje. A poslední hřebík do rakve oblíbenosti týhle knihy je struktura „příběh dvou hrdinů, kteří jsou si podobní a zároveň jsou tak odlišní“, ale s tím se asi budu muset mířit, jinak můžu zapomenout tak na polovinu světový literatury…

   Co mi lehce unikalo byly fyzikální kusy, kde se zřejmě autor pokoušel vtvořit jakousi vazbu mezi lidskou společností a chováním základních částic hmoty, což mi osobně přijde dost přitažený za vlasy, ale dost se tam kecalo o tom, jestli je každá částice sama za sebe, nebo jestli na sebe působí na libovolnou vzdálenost nebo tak něco…jen aby byl jasnej ten název.

Ian McEwan – Black Dogs (Černí psi)

   Tuhle knížku jsem četl už před dvěma lety na jeden seminář, ale musím přiznat, že mi tenkrát nějak celkově unikla. Napsal jsem na ní nejspíš ty dvě myšlenkově nejprázdnější strany tou nejspíš nejstrašnější angličtinou, který jsem byl tenkrát schopen, a dodneška vlastně nechápu, že mi ten chlap neutrhnul hlavu, když jsem mu přišel do kabinetu na konzultaci. Nicméně teď jsme si na náš čtenářský klub (opakuji, není lame) potřebovali vybrat něco krátkýho a dostupnýho a volba padla na Black Dogs (doufám, že se to u Awaris setká s větším úspěchem než moje volba Slaughterhouse Five…).

   Vypravěčem je Jeremy, který někdy v pubertě přišel o rodiče a žil pak sám se starší sestrou, jejím přítelem a jejich dcerou Sally. Jeremy má zvláštní potřebu stýkat se s rodiči svých kamarádů a nahrazovat si tím vlastní rodinu. Jeho sestra se navíc o Sally moc nestará a později se zjistí, že ji i bije (ji zase bije přítel, ale někdy ona bije taky přítele). Ale Jeremy odjede na univerzitu a od té doby cítí, že se na Sally nějak prohřešil. Sally sama pak dopadne docela bídně a on si pořád myslí, že za to může.

   Nicméně hlavní linie je vyprávění o rodičích jeho ženy Jenny – June a Bernardovi. Ti se setkali během druhé světové, Bernard organizoval dodávky francouzskému odboji (asi…) a June dělala překladatelku a tlumočnici z francouzštiny. Po válce spolu jeli na líbánky do Francie, kde se během vycházky June setkala se dvěma černými psi, kteří na ni zaútočili, a od té doby se dala na jakousi spirituální cestu. Bernard je ovšem čistě realisticky založený a tou dobou ještě člen Komunistické strany (June taky, ale odejde dost rychle, Bernardovi to vydrží někdy do padesátých let) a postupně jim to rozloží manželství.

   Celá knížka potom stojí na protikladu June a Bernarda a jejich přístupu a cápání světa. Děj je rozdělený (kromě prologu a Jeremyho dětství) na čtyři menší příběhy, které se dají vždy vyložit jak podle Bernarda, tak podle June. Je pravda, že autor občas čtenáře trochu vede za ručičku a k oběma výkladům ho sám dovede, ale tak vybrat si už člověk musí sám. Kromě jejich „životních filozofií“ se celým dějem táhne něco, co by se asi dalo nazvat milostným příběhem – tedy jde o to, že i když spolu nemůžou být (protože se nedokážou nehádat dýl jak 5 minut), tak se nedokážou ani rozvést a úplně se rozejít.

   Jen jeden příklad – Jeremy přijede na chatu ve Francii, kde žila June, nicméně v té době je už mrtvá. Neustále cítí, jako by tam s ním někdo byl a tenhle pocit ho nakonec zachrání před tím, aby ho bodnul štír (i když by mu nic moc doopravdy neudělal, francouzský štíři jsou másla). Jeremy pak sedí a slyší hlasy June a Bernarda, jak se hádají o to, jestli ho zachránil duch June, nebo jestli to je prostě tím, že přijel do domu, kde dlouho žila, a cítil se nesvůj, tak měl pocit, že tam s ním je Junin duch. No jak říkám, je to zábavný čtení.

   Setkání se psy je popsané až skoro na konci a pro June se pak stanou jakýmsi symbolem pro zlo. Celý život jí pak straší ve snech vize toho, jak je vidí běžet po bílé kamenité cestě, jeden z nich za sebou nechává krvavou stopu, a ona je sleduje, až jí zmizí z dohledu. Zlo a fakt, že se ho nedá nikdy zbavit, protože je v lidech zakořeněný, je druhý hlavní téma knížky. Zatímco Bernard se snaží zlepšit svět přes politiku a vytyčování velkých cílů, June se rozhodla žít o samotě a hledat svoji vlastní cestu, což je podle ní jediný způsob, jak se zbavit zla v sobě (což, jak poukazuj Berbard, se dělá dost snadno, když si člověk může dovolit zavřít se v ovčárně ve Francii a čas trávit jen sepisování knih o meditaci).

   Poslední myšlenka, co mi tak utkvěla, je to, že v životě neexistují „zlomové body“. Zatímco June tvrdí, že až setkání se psy ji přivedlo na její životní cestu, Bernard dává Jeremymu několik příkladů, ze kterých je vidět, že k tomu už nějakou dobu směřovala. Takové zásadní okamžiky jsou pak doopravdy jen triky romanopisců (a potenciálně lidí, co se na svůj život rádi koukají jako na román).

   Tahle knížka mi přijde naprosto skvělá. McEwan píše naprosto přirozeně, třeba část s černými psy je rozepsaná snad na deset stran, odehraje se na ní jen několik vteřin, ale plyne tak samozřejmě, že si toho člověk ani nevšimne. Bavilo mě i to téma a taky fakt, že mi došlo, že pokud nic jinýho, vysoká škola mě naučila trochu líp číst (občas jsem si říkal – proboha, jak jsem mohl tohle nevidět…). Takže tohle si teda jako fakt přečtěte.

Jeremy, that morning I came face to face with evil. I didn’t quite know it in the time, but I sensed it in my fear – these animals were creations of debased imaginations, of perverted spirits no amount of social theory could account for. The evil I'm talking about lives in us all. It takes hold in an individual, in private lives, within a family, and then it's children who suffer most. And then, when the conditions are right, in different countries, at different times, a terrible cruelty, a viciousness against life erupts, and everyone is surprised by the depth of hatred within himself. Then it sinks back and waits. It's something in our hearts.

Auguste de Villiers de l’Isle-Adam: Tribulat Bonhomet (Tribulat Bonhomet)

Ubiječ labutí (Le tueur de cygnes)

Návrh dra Tribulata Bonhometa týkající se zužitkování zemětřesení (Motion de D^r Tribulat Bonhomet touchant l’utilisation des tremblements de terre)

Hostina eventualistů (Le Banquet des éventualistes)

Klára Lenoirová (Claire Lenoir)

Podivné vidiny dra Tribulata Bonhometa (Les Visions merveilleuses du D^r Tribulat Bonhomet)

   O tomhle se naše profesorka na francouzskou literaturu zmínila jen úplně letmo a dokonce jako ne o úplně hlavní sbírce, ale protože to obsahuje povídku Ubiječ labutí, nějak jsem usoudil, že to fakt musím dostat na svůj liste de lecture. Bohužel, francouzsky se to sehnat nedalo (ačkoli je to na netu dostupný), ale tenhle fakt jsem později docela uvítal, protože prostřední část Kláry Lenoirový mi docela unikla i česky.

   Jinak pokud vám přijde, že jméno Auguse de Villiers de l’Isled-Adam je nesnesitelně dlouhý, vězte, že k nám byl autor ještě milosrdný a na knihy si dával jen jedno ze svých mnoha jmen. Celým jménem se totiž jmenoval Jean-Marie-Mathias-Philippe-Auguste de Villiers de L'Isle-Adam (doma mu říkali Mathias a kamarádí Villiers). Jinak jeho děda se jmenoval Jean-Jérôme-Charles (což je snesitelnější) a říkalo se mu Lily (což už je slabší).

   Smyslem sbírky je v první řadě kritiky positivismu a jeho neschopnost pojmout některé části živote, předně emoce, náboženství a posmrtný život. Tribulat je zarytý positivista, který nesnáší všechno, co dokonale nezapadá do jeho pohledu na život, a vysmívá se tomu. Myslím, že samotný autor k němu moc sympatie nechoval, což teda pro hlavní postavu nikdy nevěstí nic dobrýho. A s Tribulatem to teda skončí docela bídně.

Ubiječ labutí

   Tribulat zjistí, že labutě mají krásně zpívat těsně před tím než zemřou (což teda není pravda, ale budiž). Rozhodne se, že si to poslechne, takže začne pozorovat jedno jezírko s labutěmi a zjistí, jak funguje jejich výstražný systém – tedy že jedna černá labuť je na hlídce a pokud uvidí nebezpečí, pustí ze zobáku kamínek, čímž dá ostatním znamení. Tribulat sejednou v noci přiblíží k jezírku a několik hodin postupuje vodou tak, aby ho černá labuť neviděla. Celé hejno sice cítí jisté nebezpečí, ale protože kamínek nespadl do vody, tak jsou stále na místě. Když už je Tribulat přímo u nich, vyjde měsíc, ale zděšené labutě už nestihnou uletět a on je asi tři zabije. Potom poslouchá jejich zpěv, ale protože to je takovej positivistickej suchar, oceňuje na něm jenom jeho barvitost.

Návrh dra Tribulata Bonhometa týkající se zužitkování zemětřesení

   Tribulat samozřejmě nijak extra nezbožňuje spisovatele, básníky a další lůzu, co se akorát přiživuje na společnosti, takže vymyslí super nápad. Co takhle vybrat místa s častým zemětřesením a postavit tam pěkný domky z ne úplně pevnýho materiálu, kam bychom všechny tyhle otrapy ubytovali. Oni by si tam fajn žili, měli by super výhled a při nejbližším zemětřesení by se jich společnost zbavila. A navíc! Materiál by šel recyklovat, takže by se hned mohla stěhovat další várka!

Hostina eventualistů

   Tribulat na večírku rozvíjí teorii, že momentální vláda se dokonale vypořádala s nebezpečím revoluce. Neustále se něco děje – úředníci rozkrádají rozpočet, támhle se vede válka, a tak. Lidi mají pořád o čem mluvit a prostě nemaj kdy domlouvat revoluci. Navíc se rozmohlo pití a pozdní chození do postele a když se jeden pořádně nevyspí, tak je zbytek dne úplně nemožnej. Takže za pár let budou všichni úplně mimo. No, je to prostě takovej The Brave New World ve zkratce a v 19. století :o)

Klára Lenoirová

   Nejdelší povídka, prakticky už novela. Tribulat se nejdřív krátce představuje, předkládá svoje názory a pozamenává, že jeho největší vášní je studium nálevníků. Bože, ten chlap fakt miluje nálevníky. Nálevníci jsou super. Pokud nevíte, co je to nálevník, tak zde se můžete podívat. Nicméně nijak zvlášť se nechce mezi lidmi šířit, co je centrem jeho studia, takže si vytvořil jakýsi obranný mechanismus – jakmile začne hrozit nebezpečí obdobných dotazů, radši začne dávat lidi dohromady. Vytvořil tak už řadu manželství a vše jen kvůli nálevníkům.

   Jednou potká sira Henryho Cliftona a pokusí se mu dohodit jakousi ženskou, ale ten namítne, že už někoho má. Je sice vdaná, ale to je mu jedno. Z náznaku Bonhometa napadne, že ji možná zná, ale usoudí, že to není možné.

   Později jede k Cesarovi a Kláře Lenoirovým. Klára je na ženu své doby dost vzdělaná, navíc i hezká, ale bohužel skoro slepá. Začátek jejich rozhovoru více méně vede Bonhomet a snaží se Kláru ztrapnit, protože mu vadí, jak ho občas dokáže dostat. Později se ale dostanou k filozofičtějším otázkám a musím přiznat, že tady mi to lehce unikalo. Tribulat se snaží vyvrátit názory nábožensky založených manželů, ačkoli ti samotní moc nesouhlasí mezi sebou. Pár kousků mi přišlo docela zajímavých, třeba když je smyslové vnímání subjektivní, jak se může tvrdit, že duchové neexistují, když je někdo vidí (tuším, že to je tak nejhloub, c jsem do debaty pronikl). Nakonec hlavně z Cesara oklikou vypadne, že mu byla Klára nevěrná (samozřejmě s Cliftonem) a potom se zhroutí. A za pár dní umře. Oba dva jsou u jeho lůžka, Klára klečí u postele a Tribulat stojí za ní. V tu chvíli má Bonhomet prostě divný pocit mrazení a Klára začne najednou ječet. A aby v tom nebyla sama, začne ječet taky. Prostě oba propadnou totální hysterii, utečou z pokoje a pár hodin se dávají do kupy.

  O rok později Bonhomet zjistí, že Clifton je mrtvý.Zabil ho domorodec kdesi na zámořské cestě – uříznul mu hlavu a potom se s ní propadl do písku. V zápětí zjistí, že v hotelu s ním bydlí Klára, která už je jen na lůžku a umírá. Vypráví mu o snech, kde vidí svého manžela, který vpadá jako domorodec, v jedné ruce má kamenný nůž a v druhé Cliftonovu hlavu. Když umře, Bonhomet se rozhodne prozkoumat její zornice (protože tam se uloží poslední věc, kterou člověk před smrtí viděl). Samozřejmě uvidí výjev s domorodcem a hlavou.

Podivné vidiny dra Tribulata Bonhometa

   Až teď jsem si všimnul, že tohle nepatří do Kláry, ale je to doslov. Tribulatovi slušně hrabe a je skoro úplně mimo. Nakonec skoro umře, ale když stojí před Bohem, není s to uznat svoje chyby, takže ho Bůh vrátí na zem, ať si to tu ještě kapku užije.

Voltaire: Candide où l'optimisme (Candide, čili Optimismus)

   Zase jsem se jednou přinutil k nějaký tý klasice (teď se mi to asi začne stávat často) a tentokrát to vyhrál Candide. Trochu ostuda pro studenta francouzštiny, číst to až před třetím ročníkem. Ale teda jako jen trochu...
    Candide se narodil na hradě Thunder-ten-tronckh v Německu, odkud ho záhy vyhnal baron, když ho přistihl, jak laškuje s krásnou Cunégondou (česká verze Kunigunda je fakt děsná, češtinářka při výkladu Candida řekla něco jako: "Já vím, že se teď neudržíte a budete se smát, ale snažte se to alespoň zkrátit.") Do světa vyráží vybaven jen naprostou naivitou a předpokladem, že svět uspořádán tak, že líp to nejde (což je filosofie jeho učitele Panglosse). Hned v první hospodě ho opijí vojáci a nechají narukovat, což Candida dostane až do obří bitvy. Candide se záhy dostane z armády a během cest potká Panglosse, ze kterého je žebrák a syfilitik. Navíc mu vypráví o zničení Thunder-ten-tronckhu a pobití rodiny (popis čtvrcení paní baronky included).
   Společně se vypraví do Lisabonu, ovšem cestou je zastihne bouře a jejich přítel spadne do moře, aniž by mu někdo pomohl, v Lisabonu mají potom to štěstí, že zrovna narazí na zemětřesení. Nicméně ani to neotřese Panglossovým optimistickým pohledem na svět a přesvědčí Candida, že všechno je tak, jak má být. Svoji filosofii se rozhodne prodebatovat s mužem v hospodě, nicméně narazí na člena inkvizice, který ho chce nechat pověsit a Candida upálit.
   Candide unikne a setká se s Cunégondou, která nějak rozchodila sérii znásilnění a rozpárání břicha a po nekonečných eskápádách skončila až v Lisabonu, kde si ji vydržují dva muži. Candide je oba zabije, vezme Cunégondu i její starou služebnou a vypraví se do Ameriky. Cestou si Cunégonda stěžuje na všechno, co se jí stalo, nicméně stará služebná odhalí, že je doopravdy urozeného původu, nicméně sérií nešťastných náhod (mnohem horších než Cunégondiny) se dostala až sem. Nakonec přistanou v Buenos Aires, kde Candide musí nechat obě ženy a utéct do Paraguye. Tady narazí na Cunégondina bratra, nadšeně mu oznámí, že si ji chce vzít, což bratra nenadchne ani trošinku, tak ho Candide zabije a pokračuje v útěku. S sebou má sluhu Cacamba, o kterém do té chvíle nepadlo ani slovo, nicméně zjevně byl nějak latentně kus příběhu přítomný.
   Společně se dostanou do utopického El Dorada, kde se po zemi válí diamanty, vládne demokracie a je to prostě všechno sluníčkový. Nicméně Candide musí zachránít Cunégondu, takže s armádou oslů naložených diamanty El Dorado opustí.
   Abych to zkrátil...všichni se nakonec sejdou v Konstantinopoli. Cestou Candide nabere ještě Cunégondina bratra (toho, co ho Candide probodl) a Panglosse (toho, co ho oběsili v Lisabonu), kteří jsou otroky na galéře. Cunégonda mezitím děsně zošklivěla, ale Canide si ji vezme, aby naštval jejího bratra. Všichni se nakonec usadí na farmě, kde se nudí do té míry, že padají hlášky typu "není lepší chodit světem a riskovat, že mě sem tam někdo znásilní, než tahle nuda?:

Je [stará služebná] voudrais savoir lequel est le pire, ou d'être violée cent fois par des pirates nègres, d'avoir une fesse coupée, de passer par les baguettes chez les Boulgares, d'être fouetté et pendu dans un autodafé, d'être disséqué, de ramer en galère, d'éprouver enfin toutes les misères par lesquelles nous avons tous passé, ou bien de rester ici à ne rien faire ? - C'est une grande question, dit Candide.

   Jdou tedy za místním učencem, aby se ho zeptali, proč je ve světě tolik zla, na což jim řekne, že to je jedno (Qu'importe, dit le derviche, qu'il y ait du mal ou du bien ? quand Sa Hautesse envoie un vaisseau en Égypte, s'embarrasse-t-elle si les souris qui sont dans le vaisseau sont à leur aise ou non ?) Když si Pangloss začne stěžovat, jak se těšil, že s ním hodí pokec o zlu ve světě, příčině a následku a kopě dalších tíživých témat, Turek mu prostě práskne dveřmi.
  Nakonec se setkají s mužem, jehož rodina se zabývá pouze prací a okolní svět nechává plynout, aniž by se jím nějak nechala rušit. Prací odvrací tři velká zla - nudu, neřest a nedostatek. Candide rozhodne, že si zřídí vlastní hospodářství, kde budou pracovat. Pangloss Candidovi připomene řetězec událostí, které ho dovedly až tam, kde je, na což odpoví: Cela est bien dit mais il faut cultiver notre jardin.
    První věc, co mě zarazila, byla, že to má být ve své podstatě komedie. Respektive, že hrdinové tolikrát zemřou a zase se zázračně objeví na scéně a hrdinky se tolikrát (obvykle v řádech stovek) stanou obětí znásilnění, že je to vlastně docela prča. Ne, dobře, já chápu, jak to myslel, ale tak zase bych tomu neříkal komedie. Možná měla osvícenská elita jiný smysl pro humor (teda asi určitě).
   Dál mě docela štvalo, že se skoro vůbec neodděluje přímá řeč, což mě za začátku lehce mátlo. To je teda jen kosmetický detail.
   Chystal jsem se pro jednou nějak víc rozepsat o tom, jak se mi ta knížka líbila, a tak, ale...mám totálně duto. A děsně se mi nechce. Dokonce se mi to nechce ani znovu číst, takže jestli to je plný překlepů a nedotažených vět, tak sorry. Prostě jindy. Pa.

M. A. Hirschmann: Hansi, the Girl Who Loved the Swastika

   Ehm, na tenhle komiks jsem přišel pomocí facebooku, kde jsem našel skupinu, co se jmenovala nějak jako "10 nejujetějších komiksů na světě". Bohužel, ujetost se vztahuje jen na obal a jméno, ale i tak to zaujalo (Hansi se dostala na první místo, na druhém je mix X-menů a Star Treku...).
   Tak nějak jsem čekal, že to bude sranda, prostě nějaká parodie, kde Hitlerjugend budou chodit v tričku I love führer. Jenže ono je to celou dobu myšlený naprosto vážně... Pokud byste chtěli, k přečtení to je na internetu, a to zde.
    Takže...Hansi je mladá sudetská dívka, která nadšeně vítá německé vojáky, kteří přicházejí do Čech. Protože je děsně chytrá a (hlavně) oddaná Říši celým srdcem, vyhraje v soutěži a dostane místo ve škole pro nadané v Praze. Tady se jí dostane řádnýho výplachu mozku a hází hlášky typu I am proud to be hungry for Germany's great future (tady jsem ještě pořád měl dojem, že jde o vtip). Tou dobou se setká s Rudym, což je voják, se kterým si dopisuje. Děsně se do sebe zamilují a Rudy ji hned (respektive ve třetím okénku potom, co se objeví) požádá o ruku. Bohužel, jeho rodiče nepřejí jejich mladé lásce, což Rudyho vnitřně ničí (slovy autorky - Rudy was being torn apart). Hansina kamarádka se podivuje nad tím, že odvážní chlapci na frontě požadují, aby jim posílali Bible (tady jsem zaváhal nad pojetím komiksu jako vtipu), ale Hansi ji hned sjede, že Bible je pro slabochy.
   To už se ale blíží Spojenci a Rudy Hansi požádá, aby byla ještě chvíli s ním. Ta ale radši nastoupí do vlaku s výkřikem I believe in Hitler and VICTORY! (opět jsem nabyl přesvědčení, že to je sranda).

  Německo je poraženo a Hansi skončí v pracovním táboře, kde jsou všechny ženy každou noc znásilňované ruskými vojáky (došlo mi, že to teda asi není vtip, nebo je autor i na mě moc velký cynik). Nakonec se ji podaří utéct a více méně zázrakem se dostane až do Západního Německa, kde skončí u amerických vojáků.
   Protože Amíci jsou švarní chlapci jak se patří, nikdo ji neznásilní, ale místo toho dostane snídani a teplou postel. V táboře Červeného kříže potká Rudyho sestru a zjistí, že ten pořád žije. Bla bla, Hansi se setkává s Rudym a konečně se vezmou. Jenže...po roce zjistí, že to nějak nejde, že se v nich cosi změnilo...že prostě něco v jejich životech chybí... A v tu Rudy příjde se spásnou myšlenkou...BIBLE (některý lidi se snaží manželství zachránit tím, že si pořídí děti...někdo začne číst Bibli...). Hansi to už má v hlavě tak dost pochroumaný (a kdo by neměl...), takže teď pro změnu hází hlášky typu Rudy, do we dare to believe? That he died for us? Or even more...that he LIVES for us? (Snad mi přišlo lepší, když vyřvávala cosi o nesmrtelnosti Třetí říše.)
    Následně se přestěhují do Ameriky, kde Hansi pronikne do duše amerického studenta a odhalí, že prostě všechna ta komerce zakrývá to důležitý v životě, tak se modlí, aby měla dost lásky pro Boha i pro Ameriku (tady bych si rád ještě myslel, že to je sranda...ale ne, není). Nakonec vytvoří u sebe doma centrum pro pomoc mladým lidem a šíří lásku a boží slovo po věznicích pro mladistvý delikventy.
   Nejsmutnější na tom je, že celá ta věc je autobiografie autorky. Já chápu, že to musela být hrůza a děs a tak...ale prostě mimo moje chápání je, že je někdo ochotný celý život vměstnat do 36stránkového komiksu, který dělá dojem, že vyšel jako příloha Strážné věže. Takže, tohle se autorce prostě nepovedlo. Jediný způsob, jak si navodit podobný pocit zoufalství jako při holocaustu, je přinutit se tenhle děs číst pořád dokola...
   Potěšilo mě, že nejsem jediný, kdo si to myslí, protože jsem našel pár obdobně nadšených článků, např. zde - oproti tomuhle jsem ještě dost milosrdnej, navíc autor vystihl pár momentů, co mi unikly.

Bernard Werber: Tanatonauti (Les thanatonautes)

   Bernard Werber je bezesporu blázen. Ostatně, jen blázen 12 let sepisuje knihu, kvůli který si domů pořídí i umělý mraveniště. Nicméně tady podle mě jeho vyšinutost dosáhla vrcholu. Vezmeme to popořadě.
   Proč jsem to četl? Padl jsem na to v knihovně, když jsme s Awaris podruhý vyslechli přednášku o četných prorocích apokalypsy (poprvé na Pragoconu, nicméně tentokrát si publikum odpustilo vykřikování děsně nevtipnejch poznámek, ovšem přednášející ještě pořád nerozeznává mezi pojmy "vzdělání a pokrok" a "moudrost"). Taky jsem už četl Mravence, no a taky to přeložila naše profesorka.
   Hlavním hrdinou a vypravěčem děje je Michael Pinson. Ten se už jako dítě spřátelí  s lehce vyšinutým Raoulem, který je naprosto posedlý smrtí, protože jeho otec spáchal sebevraždu a on se z toho nějak nikdy nevyhrabal. Následuje spousta emovýstelky s blbým dětstvím, tak to přeskočíme... Michael vystuduje medicínu, konkrétně anesteziologii. V té době do jeho života zasáhne francouzský prezident Lucinder, který se málem nechá zastřelit svým odpůrcem, ale nakonec si jen prožije stav blízký smrti. Usoudí, že vytvoří speciální výzkum smrti a života po ní. Raoul se zatím zabývá výzkumem hibernace svišťů (ano, taky mám dojem, že autor si dělá srandu), nicméně projekt připadne jemu. Po několika nezdařených pokusech přibere Michaela, protože má dojem, že anesteziolog by se prostě hodil. Za pokusné králíky si berou na smrt odsouzené vězně, kteří jim ovšem umírají jak na běžícím pásu. Nakonec po 123 úmrtích se objeví Felix - primitiv odsouzený na asi 250 let, který ovšem disponuje extrémní vůlí vrátit se a odolat lákání toho světla na konci tunelu.
   To je samozřejmě zlom a po menších konfliktech (jako pokusy o veřejné lynčování našich hrdinů) se i na veřejnosti dokáže, že to funguje. Následují výpravy do země mrtvých a postupné odhalování, co nás čeká, až zemřeme. To je bohužel moment, kdy kniha začne silně ztrácet. Až doteď má knížka docela hutnou atmosféru a během veřejného pokusu s Felixem se mi dokonce zrychlil tep (což všeobecně považuju za jeden z důkazů dobře napsanýho úseku knihy). První pokusy mají ještě šťávu, hlavně když jeden z tanatonautů překoná první bariéru a dostane se do první fáze, kde se člověk setká s vlastními strachy. V první moment ale víme jen to, že po probuzení propadne hysterii, do kamer zařve, ať proboha lidi neumíraj, protože to je hrůza, udělá si vlastní protiatomový bunkr a dočista zmizí. Odhalování dalších etap je poměrně rychlé a člověk si sice říká, co tam teda asi bude tentokrát, ale nakonec to vypadá, že Werber už prostě nevěděl co, tak tam něco salátil.
    Naši tanatonauti nakonec dojdou až na konec cesty, kde andělé posuzují prakticky podle tabulek hříchy člověka a dávají mu plusové a minusové body, když dostanete +600, vaše cesta reinkarnacemi končí, jinak musíte zpátky dolu a pěkně se pachtit tím životem znova. Pokud jste byli echt hajzlové, můžete dopadnout třeba jako Hitler, co skončil jako bonsaj. Hrdinové ovšem vysvětli mystérium smrti celému světu, tudíž lidé usoudí, že když je má na konci někdo bodovat, tak si zařídí, aby dostali co nejlepší výsledek. To ovšem znamená, že přestanou války a konflikty a lidé si vůbec přestanou ubližovat. Jinak řečeno, z lidí se stanou pokrytci. Navíc se prudce zvýší počet sebevražd, protože lidé často radši "vynulují skóre" nebo se zabijí ve chvíli, kdy vědí, že mají slušný počet bodů. Proti tomu se postaví Stefanie, původně tibetská buddhistka, která mimo jiné jako první prošla první fází smrti a zjistila, že za strachem jsou i další etapy. Ta se rozhodne, že světu musí ukázat, že dobro a zlo mají být v rovnováze, že nejde o to být milý na sousedy a pomáhat slepcům přes přechod, ale o poznání. A součástí poznání je prostě i to, že si ho člověk sem tam musí doslova vytrpět. A tak dá dohromady partu motorkářů, se kterými ničí tanatodromy a vraždí tanatonauty.
   Andělé nakonec usoudí, že všechno má svoje meze a že tyhle meze lidi překročili, když dali na cestu vedoucí k reinkarnaci billboard na porno (OK, bylo to těsně před vchodem do etapy s rozkoší, ale i tak). Andělská policie tedy nenápadně zabije Michaela a zbytek jeho týmu (tedy...nechají jim do tanatodromu narazit boeing) a celému světu vymažou paměť. Jo, ten konec je SLABOTA.
   Člověk občas neví, jestli si autor dělá srandu, nebo to myslí smrtelně vážně. Já osobně si myslím, že sem tam chce celou věc odlehčit, ale dělá to tak, že to není dost...vtipný a jasný. Napřiklad při vážení duše andělé i chudák ektoplazma sem tam hodí docela vtipnou hlášku, ale prostě pořád nic moc. Možná ztraceno v překladu? Těžko říct. A jeho "epická" bitva o Ráj vyzněla spíš směšně (proti sobě se postaví dvě obří seskupení zástupců různých náboženství a navzájem si přetrhávají šňůrky pojící jejich duše k tělům). Vůbec jeho snaha nacpat do knihy maximum náboženství tak, aby světu oznámil "hej, lidi, vždyť to je všechno stejný, tak si podejte ruce, dejte si hudlana na tvář a kopněte do sebe společně panáka...jo aha, no tak muslimové si daj jen čaj, no" je docela blbá. Prostě výsledná splácanina andělů (včetně krátkého seznamu jejich hierarchie), co zvažují duše (klasicky egyptská mytologie) a posílají je na reinkarnaci (všechno tam na pravý straně mapy) je taková...divná. Samozřejmě, myšlenka je to záslužná, ale podání je trochu mimo.
   Navíc postavy se občas chovají dost divně, o jejich tendenci k náhlému propadnutí citům na celý život, který obvykle vydrží tak 50 stran, se raději nebudu dál šířit. Kniha má taky vyloženě pomalý začátek (fňukání o dětství) a tak kolem druhé třetiny se zase zpomalí. To jistě není vyloženě chyba, ale moc to nepřidá.
   To ovšem nic nemění na tom, že to je knížka zajímavá. Pořád se to dá dost číst a jednotlivé kapitoly jsou prokládány úryvky o smrti ze všech možných náboženství, které za to docela stojí.
   Nakonec pár poznámek k překladu. Samozřejmě, překladatelka je výborná a skvělá (i když mi teď dala jednu trojku, pche). Ale...sem tam se objeví nějaký to ale. Obvykle jsou to drobnosti, do kterých si tu chci rýpnout jen kvůli tý trojce (jasně, že to je moje chyba, ale prostě nespravedlnost je v lidský povaze, nejsem žádnej osvícenej tanatonaut) - třeba bych napsal spíš punker než panker (ostatně, český google to ochotně potvrdí). Dál nápis na dveřích oddělení pro umírající "Všem lidem kromě personálu vstup zakázán" by jistě šel česky mnohem přirozeněji udělat jako "Nepovolaným vstup zakázán". V části o tarotu je jakýsi zmatek v pojmech, kde se mluví o kartě smrti (má číslo 13) jako o "třinácté arkáně", ačkoli arkána je celá sada karet. Navíc má tato karta rozdělovat tarot na "malá tajemství" a "velká tajemství", což nápadně připomíná pojmy velká a malá arkána. Mám ale dojem, že tady je v tom překladatelka nevinně a buď byl mimo autor, nebo prostě blbnu já, protože jsem línej najít si originál.
   Někdy bych uvítal, aby postavy nemluvily tak příšerně spisovně. Nejvíc pěst na oko to je, když Stefanie vysílá do televize se svojí bandou průkopníků zla a jedna z nich prohlásí: "Proč neoživit hard rock? V obchodech a v rádiu člověk neslyší nic jiného než uhlazenou hudbu. Už toho bylo dost. Chci, aby na koncertech hrál burácivý rock." Kurzíva v originále přirozeně není... Uznávám, že Werber možná postavu rebelky takhle vážně napsal a upřímně řečeno mi je divný, že by tohle byl omyl...ale zní to tak divně...
   Trochu víc by mě trápily dvě místa, kde (ačkoli velmi aktivně prosazuje, že je vždycky nutné překládat zajeté obraty tak, jak to čtenář bude čekat a jak zní zajetý překlad) dost silně upravuje všeobecně známé věty. Ono jich je možná víc, ale tohle jsem pochytil.
   Za prvé, Felix po návratu ze smrti, který se odehraje veřejně, prohlásí: "Pro moji duši je to jen krůček, ale pro lidstvo mílový krok." Francouzský překlad Arstrongovy věty je: "C'est un petit pas pour l'homme, mais un bond de géant pour l'humanité." Jak jsem říkal, nemám originál Werberova románu, ale předpokládám, že použil Armstrongovu větu, předělávat zajetý český překlad mi přišlo divný.
   Druhá věc je Litanie proti strachu, kterou si Michael v jeden moment opakuje. Překladatelka si ji upravila po svém, nicméně litanie má jeden překlad, který se objevuje všude (aspoň google zná jenom jeden - ). Chápu, že znalost Duny je mimo její rozsah, ovšem ono je tam přímo napsaný, odkud to pochází.
   Nicméně tohle je dost rýpání a jsem nejspíš úplně jedinej, kdo to řeší (jeden spolužák mi napsal, že jsem magor, že řeším tu Dunu...nicméně pro čtenáře sci-fi je to podle mě poměrně špatně přehlídnutelná záležitost). Hlavně tahle knížka musela být na překlad vážně peklo a já stejně nemám co se do toho navážet, tak už radši mlčím...