Iain Banks: The Crow Road (Vraní ulice)

   I chose this book mostly because it usually ranks quite well (and for some time probably will) in lists of the best opening lines of novels. It’s quite easy to believe considering the first sentence is: It was the day my grandmother exploded. Also, Awaris seems to adore this author which is usually a good sign (if you want to read her review, I warn you it reveals more or less all major points of the story).

   The story begins with death (quite obviously) and death tends to stick on all protagonists for the whole book. Two main narrators are Prentice and his father Kenneth but there are more. There are also few bits of Prentice’s uncle Rory’s stories. It’s kind of a family chronicles of the McHoans, the Urvilles and the Watts. Relations between tha characters are quite complicated but on the other hand, I like making family trees when reading a book (I have a sheet with War and Peace characters somewhere…at least from the part I read. And of the Buendías family from One Hundred Years of Solitude. It was few years later I found out that you are actually supposed to confuse the characters…whatever).

   In the beginning of the story, Prentice and Kenneth don’t speak to each other after having argued about religion – Kenneth being a devout atheist and Prentice having some feelings that this whole world is kind of unjust and that there must be some hidden logic in it, something bigger that knows things are just as they should be and that all of this happens for a good reason. Considering Prentice’s uncle Rory has been missing for some ten years by that time and one of his best friends has just died in a pretty awful accident, it is quite understandable. As you might have guessed, one of the points of the book is that Prentice and his father are basically the same (stubborn assholes…at least sometimes).

   Another plot line is Prentice’s research on what happened to his missing uncle Rory who left one day and no one has ever seen him again. Rory was a traveller, he wrote some books about his travels to India and other parts of the world but always felt as a failure. Even more when Kenneth published book of stories he used to tell to his children and kids from the neighbourhood. This book affected Prentice too because he feels that his father’s stories were a private thing and that he spoiled it somehow. Which only shows that Prentice is in awkward teenage self-centred phase (On the other hand, I get him. My father once wrote in an article that my sister and me are crazy about Pokémons and we speak about nothing else and play with the cards all the time. Which a) was not true, we watched it sometimes but weren’t crazy about it and b) we were actually forbidden to collect the damn cards. Anyway…how dared he?).

    Prentice is pretty cool character, really cynical and funny, but sometimes rather full of himself and sometimes plainly obnoxious. Well, that’s how people are, I guess. Structure of the book is quite complicated as the narration shifts not only between the two major characters but also jumps into different moments in past. Quite often different parts of the story are somehow connected, for example the character thinks about some old story or mentions some fact and the following part comes back to it and gives some more insight. There is almost unsupportable number of characters and it takes time to remember who is who. The book is also full of suspension, sometimes it takes rather long before you are really sure who is the narrator in the moment or when the event being that is being described took place; sometimes you get some information but must wait pages and pages before it gets properly explained. You should be also prepared for a huge load of sarcasm, cynicism and black humour.

   If there is something I kind of didn’t like, it was the beginning and the ending. Or at least that the book starts with a funeral and ends with some weird kind of atheist baptism. Was that really necessary? Well…it probably was considering the constant presence of death, what better ending could there be? But still, it’s the kind of symbolism I could live without.

    In all other (numerous) aspects, I think it is an amazing book. It’s funny and dark in the same time, the storytelling is amazing and it makes you…yes, I going to say that…it makes you think.

   Oh, and the name of the book is from the Scottish saying to be away the crow road which means to die. And there is also a street called the Crow Road in the book.

Michel Faber: The Crimson Petal and the White

- I am a fallen woman but I assure you: I did not fall. I was pushed.

   Předpokládám, že tenhle příspěvek bude trochu delší, takže si dovolím i trochu víc kecání na začátek. Na knížku jsem přišel díky Awaris, která mi ukázala nejdřív BBC zfilmovanou verzi. Už tenkrát mě napadlo, že bych si to sehnal a přečetl, nicméně městská knihovna má jen jeden výtisk, ten je navíc neustále rezervovaný, a muset to přečíst za měsíc je trochu pruda. Má totiž skromných 845 stran.

   Ovšem na letišti při návratu ze Skotska jsem neměl co číst (vzít si na cestu jen A Clockwork Orange nebyla moudrá volba) a taky v letištním knihkupectví měli akci, že při koupení dvou označených knížek je druhá za půl ceny (nedělám si iluze o tom, že bych nějak zásadně ušetřil, ale což). Chvíli jsem tam bloumal a nálepku na sobě měly samý prkotiny, až jsem narazil na tohle. No a když už jsem měl jednu, vyhrabal jsem tam někde životopis Stephena Frye, co měl taky nálepku, prostě abych měl ten dobrej (falešnej) pocit, že jsem ušetřil.

   Učíst to teda nebyla sranda, ale stálo to za to, i se zkouknutou televizní verzí, do který se i přes čtyřhodinovou stopáž něco nevešlo. Taky jsem to chtěl dát na svůj reading list na britskou literaturu, nicméně to docela zamotaná táležitost, protože autor se narodil v Holandsku, dlouho žil a školu vychodil v Austrálii a teď žije a publikuje ve Skotsku. Všichni ho samozřejmě považují za svého autora a wiki tvrdí, že je „broadly European“, což by pro zanesení na British reading list mohlo stačit. Občanství má teda ale holandský.

   Faber začal psát už jako mladý, ale až v 90. letech poslal první povídky do soutěží a první knížka mu vyšla v roce 1998 – sbírka povídek Some Rain Must Fall. Crimson Petal začal psát, když mu bylo 21 a vyšel v roce 2002, kdy Faberovi bylo 42 let. Podle jeho poznámek v knížce dílo prodělalo dost zásadní změny, takže bůhví jak to tenkrát vypadalo. Během studií se zaměřoval na viktoriánskou literaturu a tohle začal psát, aby si dokázal, že umí udělat něco, co bude mít strukturu románu od George Eliot a styl a čistotu vyprávění (tohle není úplně citace, nechce se mi teď hledat) jako Dickens.

   Česky od něj vyšlo asi pět knih, třeba Pod kůží, Evangelium ohně nebo výše zmíněné Někdy prostě prší.

William a Sugar

   No ale pokročme ke knížce. Hlavní postavou je 19letá prostitutka Sugar, kterou do profese zatáhla její matka a bordelmamá Mrs Casteway. Sugar se sama naučila číst a psát a naopak od ostatních prostitutek čas netráví opíjením se, ale studováním Shakespeara a psaním vlastního román, kde ventiluje svoje frustrace (většina jejího románu sestává z mučení a zabíjení zákazníků). Další postavou je William Rackham, syn majitele velkých parfumerií, který neustále žije představou, že z něj bude a man of letter, bude psát úžasný články a knihy a strhávat na sebe obdiv, zatímco je to docela flákač. Samozřejmě odmítá představu, že by po otci přejal firmu, protože to by naprosto zaprodal svoje bohémství.

   William má ženu Agnes, která je krásná, ale bohužel naprosto šílená. Jak se ukáže, má tumor na mozku, z čímž v tý době nikdo nic nenadělá. Chodí za ní ovšem doktor Curlew, odborník na „ženské nemoci“. Jeho léčbu nebudu snad ani komentovat, ale určitě Agnes nepomáhá (a ani nikomu jinýmu). Knížku provází ještě vedlejší příběh Henryho Rackhama (Williamův bratr) a Mrs Fox (ovdovělá dcera doktora Curlewa), kteří jsou oba silně věřící a navzájem do sebe zamilovaní, ale prostě ne a ne říct si to. Jejich příběh jen ukazuje na viktoriánskou upjatost a potlačování emocí (jinak Mrs Fox má dost moderní názory na náboženství a nebrání se spojení víry s darwinovskou teorií, čímž se řadí mezi záživnější postavy knížky).

   William se setká se Sugar, která ho naprosto posedne. Za prvé ho zaskočí, že se s ní bavt o Miltonovi, za druhé udělá pro zákazníka i věci, které jiné prostitutky odmítají a – naopak od jiných – to udělá s úsměvem a ušetří je pocitu zhnusení nad sebou samým. William se proto rozhodne začít si Sugar vydržovat jen pro sebe. Na to samozřejmě potřebuje zvýšit příjmy, takže nakonec se pustí do spravování otcovy společnosti.

Mrs Casteway

    Vztah mezi Sugar a Williamem je docela záhada. Na začátku jde z jeho strany hlavně o posedlost, u ní o snahu dostat se z ulice za každou cenu. Později i Williamem docela manipuluje a přinutí ho přestěhovat ji do lepší části Londýna. Na otázku, jestli se do sebe někdy zamilují, je těžký najít odpověď. V jistý fázi nejspíš ano, aniž by si to byli sami ochotní přiznat. Ke konci románu jim ale silně selhává komunikace a čtenář skoro úplně ztrácí vhled do Williama. U Sugar pak spíš začne převažovat strach, že ji Wiliam vyrazí z domu, než cokoli jiného. Někdy za půlkou ji William totiž nastěhuje k sobě jako guvernantku.

   Až v téhle části se do děje konečně pořádně dostane dcera Williama a Agnes – Sophie. Ta se sice mihla už dřív, ale až teď dostane víc prostoru než jednu stranu. Mezi Sugar a Sophie se vytvoří dost silné pouto, což usnadňuje fakt, že Agnes se o Sophie vůbec nestará a matka Sugar byla docela příšerná:

“Where is your Papa, Miss?” she [Sophie] enquires.

“In Hell, my poppet. Mrs Casteway’s reply one upon a time.

“I don’t know, Sophie.” Sugar strains to recall anything more about her father than her mother’s hatred of him.

   Mrs Casteway je docela ujetá postava sama o sobě, trochu mi připomínala Miss Havisham z Great Expectations. Je oblečená do řvavě rudého oblečení, má červené proužky ve vlasech a všechen čas tráví tím, že si nechává posílat obrázky svatých, vystřihuje je a slepuje do koláží. Navíc z ní lezou hlášky jako:

„Child: be reasonable,” she smiles. “Why should my downfall be your rise? Why should I burn in Hell and while you flap around in Heaven? In short, why should the world be a better place for you than it has been for me?” And, with a flourish, she dips he glue-brush into the pot, twirls it around, and deposits a translucent pearl of slime on a page already crowded with magdalens.

   Sugar se taky dostane ke starým deníkům Agnes. Ke svému překvapení ovšem zjistí, že Agnes, aspoň než se nemoc začala plně projevovat, byla neskutečně nudná a tupá, zajímalo jí jen oblečení a módní účesy a bylo jen těžké pochopit, že Williama zaujala. No ale stalo se, přišla mu prostě jiná než všechny ty ostatní. Někde na netu jsem našel recenzi, podle které si Agnes žije ve světě, kde je všechno „peachy“, což je teda blbost, naopak si přijde vším ohrožená. Věří, že William ji mučí (nedostatečně ji zabezpečoval, než se postavil do čela společnosti), její nevlastní otec ji záměrně ničí a z doktora Curlewa má hrůzu (ačkoli to asi oprávněně). Na druhou stranu, když má světlé chvilky, vrací se její otravné staré já. Jinak má občas docela dobrý postřehy, i když jejímu viktoriánskému okolí to přijde jako dost přes míru (např. úvaha nad tím, co by bylo, kdyby skoro pořád jen pršelo).

Agnes

   Název knížky pochází z básně od Alfreda Tennysona, i když naopak od televizní verze se v knížce  vůbec neobjeví. Symbolika červené a bíle prochází celou knížkou, stejně jako narážky na špinavost a čistotu (Williamova parfumerie a její všudypřítomné výrobky, kterými se patlají prakticky všechny ženské postavy knihy, je nepřehlédnutelný příklad) a na to, co je proper a co není. Některé popisy jsou fakt dost odpuzující, o částech se sexem ani nemluvě (vážně bych ubral popisů semene stékajícího po stehnech). Dostává se samozřejmě ke spoustě témat – viktoriánské pokrytectví, sociální nespravedlnost, omezené možnosti lékařství, literární kritika, nespravedlivost osudu, feminismus a…aspoň na pár strnách…láska.

    Knížkou provází vševědoucí vypravěč, který ještě navíc děj komentuje z pozice dnešního člověka. Nejsilněji se projevuje v první části knihy, kde mluví přímo ke čtenáři, někdy třeba polemizuje, jakou postavu bude knížka dál sledovat. Později trochu ustoupí, ale stále je silně cítit, že i když vidíme do všech postav, vypravěč neustále vybírá, k čemu dostaneme přístup, a k čemu ne (už jsme mluvil o tom, že k závěru knihy dostává William výrazně méně místa). Docela se mi líbilo, že si odpouští takové to popisování jedné události očima několika postav, naopak dostaneme většinou na jednu událost názor jen z jedné strany neplatí to ale stoprocentně). Na začátku ještě vypravěč vystupuje jakoby jako prostitutka, která si odvádí zákazníka domů, což se pak ještě vrátí na poslední stránce knihy. Musím říct, že pozice vypravěče mě tam na začátku trochu mátla, později mi zase přišlo škoda, že z knížky trochu ztratil a úplně zmizely komentáře z pozice čtenáře z 21. století. Zde si můžete přečíst první stránky knihy (jsou tam i další úryvky).

   Filmová verze asi nejvíc překvapí obsazením role Williama hercem Chrisem O’Dowdym – Roy z IT Crowd. Je docela těžký zvyknout si, že vážně nevytáhne „Have you tried to switch it off and on again?“. Romolu Garai (Sugar) jsem viděl už v několika filmech dřív, na to jsem ale přišel až při zkoumání její filmografie. Nicméně tady rozhodně září. Amanda Hale v roli Agnes se mi líbila si nejvíc, ale role magora jejího kalibru musí zákonitě trochu překrýt třeba i důležitější, nicméně příčetný postavy. Mrs Casteway hraje Gillian Anderson (Scullyová z Akta X), kterou bych nalíčenou vůbec nepoznal. Ostatní herci samozřejmě taky válí, ale od BBC bych nic jinýho ani nečekal.

   Nevybavuje se mi, že bych četl nějakou jinou moderní knížku, která by se dějem vracela do 19. století, nicméně Faber k tomu zvolil cestu, kdy ukazuje všechno a bez příkras. O knížce někde napsali, že to je „the novel that Dickens might have written had he been allowed to speak freely”. Těžko říct, jestli je věrnější popis, co ukazuje Faber, nebo Dickens a spol, ale rozhodně to je pohled, který stojí za to. A na závěr úryvek ze Sugařiny knížky:

How smug you are, Reader, if you are a member of the sex that boasts a scrag of gristle in your trousers! You fancy that this book will amuse you, thrill you, rescue you from the horror of boredom (the profoundest horror that your privileged sex must endure) and that, having consumed it like a sweetmeat, you will be left at liberty to carry on exactly as before! Exactly as you have since Eve was first betrayed in the Garden But this book is different, dear Reader. This book is a KNIFE. Keep your wits about you; you will need them.

Flann O’Brian: The Third Policeman (Třetí strážník)

Not everybody knows how I killed old Philip Mathers, smashing his jaw in with my spade; but first it is better to speak of my friendship with John Divney because it was he who first knocked old Mathers down by giving him a great blow in the neck with a special bicycle-pump which he manufactured himself out of hollow iron bar.

   OK, takže první věta je úlet. Jak jsem s povděkem kvitoval celý zbytek knížky, ujetost se postupně spíš zvyšuje, než aby po první větě prudce klesla a zbytek knihy se už nevrátila na výchozí bod (jak tomu občas bývá).

   Hlavní hrdina je, jak jsem hned na začátku zjistili, vrah. Divney (celou dobu jsem si říkal, jak to pěkně koresponduje s češtinou... je totiž vážně divnej… ) je jeho kamarád (teda... „kamarád“) a  trochu se vnutil na jeho farmu. Je to vůbec dost sketa, ale radši to nebudu dál pitvat. Nicméně nějakou dobu po vraždě se vydají vyzvednout peníze Philipa Matherse, přičemž hlavní hrdina se od Divneyho oddělí a poměrně záhy zjistí, že krabice s penězi není tam, kde měla být. Dostane radu, že má jít na místní policejní stanici, kde narazí na párek obtloustlých policistů, co se neustále snaží zjistit, co se stalo s jeho kolem, protože přece co jiného by hlásil, než ztracené kolo. Pokud se tohle zdá jako absurdita, tak to je jen začátek šíleností, co se našemu vrahovi přihodí.

   No a proč vlastně zabíjel? Potřeboval peníze, aby mohl zkompletovat svoji sbírku děl a kritiky děl filozofa de Selbyho. Knížka je prokládána rozbory jeho poznatků, např. že den a noc jsou neexistující pojmy, protože noc nastává ve chvíli, kdy se ve vzduchu nahromadí tolik nečistot, že zakryjí slunce (jsou tam lepší kousky, tohle jsem si tak narychlo vybavil).

   O týhle knížce by se toho dalo napsat spousty, ale prozrazovat děj nechci a vyprávět tu o tom, jak je to děsně vtipný čtení, nemá smysl (protože, přirozeně, tím by to nikomu pak nepřišlo vtipný). Jediný, čím snad aspoň někoho přesvědčím, aby si to přečetl (protože tohle za to stojí), by mohla být prohlášení…In Watermelon Sugar hadr.

China Miéville: Un Lun Dun (Un Lun Dun)

    I was in the Municipal Library with Awaris once and I found one of Miéville’s books. I told her it looked quite interesting and she replied that she has already read most of his work. Well, I don’t understand when she found the time for it but OK (it’s obvious she has a time machine and is too mean to share her secret with humanity). I really wanted to read some of his books and I finally had time for it and I loved it.

   It’s kind of Alice in Wonderland but modern and in urban settings. Two girls – Deeba and Zanna – accidentally enter UnLondon – a weird version of London where all things that become moil (mildly obsolete in London) or broken come and continue their lives. Unfortunately, UnLondon is threatened by the Smog – a cloud of effluvia (effluvia…that’s a cool word) which gradually gained consciousness. Zanna finds out that she’s the Schwazzy which is English transcription of choisi – chosen one (I will overcome my urge to correct everyone and do as if I have overlooked the fact that it should be choisie). The two girls are told to go to the Propheseers who should tell them what to do and help the Schwazzy to beat the Smog. When they arrive to the Propheseers’ bridge (after a trip in a flying bus and jumping across 2 metre high roofs) they meet the Book (basically, a big talking volume with inclination to deep depressions) and Brokkenbroll – the master of broken umbrellas. He and Benjamin Unstible – a Propheseers who everyone thought was dead – change old broken umbreallas into unbrellas – weapons against the Smog. But it doesn’t take long before things go very differently from what the prophecies say and it slowly turns out that unLondon might be rather in need of an unchosen one rather than the chosen (who will also need help – the too much talkative book, a half-ghost and a cuddly milk box).

   One thing I liked about this book is Miéville’s language. He is probably one of a few authors whose description didn’t bore me to death (it is quite difficult to be boring when you create a world where houses are built from old writing machines…but anyway). He uses a little difficult or less known words (not sure why, maybe it’s like Lemony Snicket who always puts in a definition of the word…Miéville is just for a little older readers…it’s a YA book). And he makes up his own words. Like binjas. I liked binjas. They are bins but also ninjas. Binjas kick ass. Language and language games are one of things which makes is so much like Alice in Wonderland. For example, the heroes enter the land of Mr Speaker who is the only one allowed to speak in Talklands. And every word he pronounces takes on physical existence (and crawls out of his mouth…yuk). He is complete control over them until…well, until Deeba says this:

“Well,” said Deeba, “don’t think word do what anyone tells them all the time.”

Hemi was looking at her with at least as much bewilderment on his face as Mr Speaker had.

“What are you on about?” Hemi said.

“YES, WHAT ARE YOU ON ABOUT?”

Deeba paused to admire about, an utterling like a living spiderweb.

“Words don’t always mean what we want them to,” she said. “None of us Not even you.” The room was quiet. Al the people and things in it were listening.

“Like…if someone shouts, “Hey, you!” at someone in the street, but someone else turns around. The words misbehaved. They didn’t call the person they were meant to. Or if you see someone at a party and they’re wearing something mad, and you say, “That’s some outfit!” and they think you’re being rude, u you meant it really.”

“Or…like if someone says something’s bad and people think they mean bad bad and they mean good bad. Or…” Deeba giggled, remembering one of the Blyton books her mother gave had given her, saying she had enjoyed it when she was Deeba’s age. “Or like that old book wit a girl’s name that just sounds rude now.”

The utterlings were twitching and staring at her. Mr Speaker was flinching. He looked sick.

(Unfortunately, Enid Blyton wrote like zillion books, so I didn’t find out which one Deeba speaks about).

   Another great thing about this books how imaginative it is. Mr Speaker is an example of it but there are piles and piles of great ideas (yeah, just like in Carroll). Well, long story short, it is a very good book if you’re looking for something funny and witty and you are in no mood for discovering the dark corners of human soul. I rest my case, just read it.

   Oh…one more thing. If you meet a giraffe…in night…and there are no bars between you and it…just run.

Paul Murray: Skippy Dies

   I have no idea how I cam across this book, I guess I must have read about it somewhere on the Internet. Than I asked my Dad to get it for me for Xmas and it was only now that I finally got to read it.

   There is not much of a story, at least there is no clear story line to follow (although the book has 660 pages). It’s more of a mixture of characters who are trying to somehow lead a worthy life (in which most of them…if not all of them…fail) or at least survive (in which some of them fail too). The story takes place in Seabrook – a prestigious Catholic boarding school in Dublin (it actually doesn’t exist but it is based on a school the author attended). The book presents us with POVs of several characters – mainly Skippy, Ruprecht, Carl and Howard. There are some other minor narrators, like Greg, the headmaster and evil incarnated; Father Green (aka Père Vert), a French teacher who hates French people and language, he hates teaching and most of all...he hates teaching French; and Lori, Skippy’s and Carl’s dream girl.

   Skippy is a student at the school, he’s 14 year old and for some unknown reason (later it is known, of course) he is so depressed he has to swallow handfuls of pills. He gradually falls deeper and deeper into depression until one day, he sees Lori and helplessly falls in love. Ruprecht is his friend and room-mate, a overweighed genius whose best entertainment is to sit in basement, trying to contact other intelligent species in Space. He tries to prove the string theory but after Skippy dies, he kind of loses it and tries make a contact with the beyond. Carl is same old as Skippy and Ruprecht but he’s a big, strong guy, a bully and a drug dealer and drug addict in one person. And Howard is their History teacher with a girlfriend whom he no longer loves who falls in love with a super-hot bitchy substitute teacher Miss McIntyre.

   The over-all feeling you’ll get from this book is a super-deep depression because this world is just fucked up beyond repair. All the characters try to deal somehow with this fact…mostly by getting high or drunk…or, in Ruprecht’s case, by eating piles of doughnuts. Sometimes, they get almost philosophical and reflect about life and world and Universe and Love and stuff and there are some really interesting ideas. The book mixes all kinds of moods – it’s funny, tragic, cynical and in a way brutal and disgusting in the same time. Sometimes it might be a little bit too much (one of Lori’s chapters will change your attitude to oral sex forever).

   But besides great characters and ideas, there is Murray’s excellent style. If you happen to teach about direct, indirect and all-those-between-direct-and-indirect speeches in English, use this book as your source text. On the other hand, it sometimes get a little confusing (especially Carl’s chapters lack quotations marks and sometimes they lack diacritics completely). He uses unbelievably wide range of similes – from biblical visions (used in really funny way – like when he describes Ruprecht putting his robot on floor as Moses’ mother letting her baby float in basket) to contemporary movies and computer games. He also has wonderfully imaginative, almost poetic language – mostly in the part when people are affected by drugs (I doubt there is any other book in which someone would describe eyes of someone on drugs in so many different ways).

   I really loved this book and if it weren’t so long, I would be sure to read it again sometime later. Hard to say if I’ll ever make myself re-read the whole novel but it is worth it. It was longlisted for Booker Prize 2010 so I really wonder what the awarded book is like because it should be frelling awesome if it beat Skippy… Anyway, there will be a movie next year so there should be a trailer soon. 

Neil Gaiman: American Gods (Američtí bohové)

   This is my first A to Z Challenge Review, the book (accidentally) even begins on A. My friend chose this book for our reading club so it was not entirely my choice but I have always wanted to read something by Gaiman, anyway (I have read only Sandman so far and it was great).

   The story is about Shadow – a big guy in his thirties who tries to survive the time he has to stay in jail without problems. We don’t know how precisely he go there, it just seems that it was not completely his fault. He comes out of jail in the beginning of the novel only to fin out that his beloved wife is dead and his best friend (who was supposed to give him a job) is also dead. Than he finds out that they died together. In a car. Doing…things. Nasty things.

    He is accosted by a man who calls himself Wednesday and who says he wants to give him a job as bodyguard. He takes the job and they begin kind of a road trip across America  and meet Wednesday’s friends (or rather acquaintances). It doesn’t take a long time to Shadow to gather that all those people are gods and to reveal Wednesday’s real identity (if you would happen to read the Czech translation, try not to look at the translator's note here - for some reason, he decided to explain who Wednesday is when he appears for the first time). In the world of this novel, all gods that someone believes in actually exist. They came to America with different settlers from all over the world and they had to change and adapt in the new place. But now, new gods appeared – gods of malls, TV, Media (no, that’s not the chick who murdered her children) and Internet (well…I think the fat kid was supposed to be Internet but no one says it openly). Naturally, the old gods dislike the new ones and vice versa so there is going to be war and Wednesday is recruiting his holly buddies for the last stand.

    Gradually, I started to enjoy this book. The first half seemed a little slow and I felt like nothing has actually happened for the first 200 pages but later it is really….ehm….compelling (I just hate this word) and I felt sorry there are so few pages left (I started to feel this way like 250 pages before the end so you see what a torture it must have been to read on and on seeing the number of pages grow). Obviously, it is a great book for people interested in mythology, especially the Germanic, but I am pretty sure you will see there Gods you have never heard of. There is even a goddess that Gaiman claims to have made up completely (Zorya Pulnochnaya, to be precise). It is maybe better to read something about Germanic mythology, especially about the sacrifice on tree, before reading this book. Otherwise, you may get a little bit lost in some important parts and that would be a pity.

   There is not only the main story line but there are some short chapters about people coming to America and their gods – there are stories about Vikings, about some pre-historic tribe, black slaves, Irish girl or a young Arab boy – all of them from different historical periods.

   Gaiman is a great storyteller and he can capture the reader and never let him go until he finishes the last page (I made really ugly faces on my Mum when I had to stop reading and go mow the lawn). He also mixes quite many genres – there is a love story (Shadow’s wife comes back as a zombie), there is a detective story (actually…there are two of them), road trip, mythological stories…well, let’s just say they are numerous. A huge theme is obviously the confrontation of the old and the new – of values, ways of life and different priorities people used to have and have today. Gaiman shows this difference on his characters of gods – not only on the difference between the old and the new gods but mainly on the old gods who live in America and their original version (because the American Kali is not the same as the Indian Kali). It would be simplifying to say that it is a criticism of American way of life (if there actually is anything like that), Gaiman just show us that there we should sometimes stop and think a little about the way we live. And of course, people don’t focus their lives on technology only in America, it is quite plausible for all developed countries.

   As I have said, it is a really great book with an enjoyable story but it also…makes you think (OK, this sentence is an awful cliché but…but it is also true).

Tennessee Williams: Streetcar Named Desire (Tramvaj do stanice touha)

   Rozhodl jsem se převést Awaris a vzít náš seznam četby odzdola, takže jsem si vzal Williamse. (tuhle jsem psal minimálně 14 dní před tím, než jsem to publikoval…Awaris to zatím přečetla a postla ještě přede mnou…oh, the cruelty of my fate…). Taky jsem měl tušení, že to bude ke čtení (což byla po Huckleberry Finnovi příjemná změna). Navíc jsem už dřív četl a viděl Kočku na rozpálené plechové střeše a bylo to skvělý, takže jsem se docela těšil.

   Tohle bych vážně rád viděl na divadle a upřímně, kdybyste mě někdo chtěl vzít do Austrálie třeba a vzít mě na představení, kde Blanche hraje Cate Blachett, tak to by bylo opravdu milý…

   No ale zpátky do reality. Nebo spíš literárních napodobenin reality. Děj hry se odehrává na předměstí New Orleans, kde žije Stella se svým mužem Stanleym. Na začátku děje přijíždí Stellina sestra Blanche (cestou do jejich čtvrti musela jet tramvají do stanice Touha, jen aby bylo jasno, kde se to bere) a oznámí jim, že přišli o svou farmu Belle Reve (říkám si, jestli jsou tyhle symbolický jména fakt nutný) a že dostala volno od svého zaměstnavatele ve škole, protože se zhroutila. Blanche ve čtvrti působí dost jako pěst na oko, protože mezi dělníky a jejich ženami se pohybuje načesaná a v bílých šatech, kufr má naplněný drahými šaty a šperky a dělá na ně tak trochu ksichty. Taky si neustále dává horké koupele, což je uprostřed léta v New Orleans trochu podivný.

Třeba z toho někdy někdo udělá záznam na video a nechá se to sehnat...třeba.

   Stanley Blanche nijak extra nemusí, přijde mu samozřejmě namyšlená a je mu divný, co se stalo s farmou (kterou sice nikdy neplánoval ani vidět, no ale byla tam). Blanche se z jeho dotazů nějak vykecá, ale je docela jasný, že svým koketováním a pomrkávání něco zakrývá. Teda kromě toho, že o farmu naprosto zjevně přišla, je to ještě alkoholička a žije v dost silně iluzorním světě.

   Dost ji rozhodí vztah mezi Stanleym a Stellou, protože to je něco úplně jiného, než co od vztahu sama čeká a co si prožila s ex-manželem. Stanley je prostě hrubián, trochu jednodušší (ale zase ne blbej) a přímočarej. V jedný scéně Stellu uhodí a následuje scénka „ona utíká, on prosí, ona se mu s pláčem vrhne kolem krku, on tvrdí, že to už nikdy neudělá“. Vztah mezi nimi je ale založený hlavně na fyzický touze a věta z wiki „Stella tolerates his primal behaviour as this is part of what attracted her in the first place; their love and relationship are heavily based on powerful—even animalistic—sexual chemistry, something that Blanche finds impossible to understand.“ to podle mě vystihuje velmi dobře.

   O Blanche se začne ucházet jeden ze Stanleyho kamarádů Mitch a z rozhovorů mezi ním a Blanche se začne pomalu vylupovat její příběh s ex-manželem. Ten měl aférku s jiným mužem a Blanche na to přišla. Pokud se dobře pamatuju, tak snad všichni tři šli na nějaký ples, kde se Blanche nějak trefila do manžela, a ten šel ven a zastřelil se. Celá hra je doprovázená zvukovými efekty, jako je hluk předměstí, kočka nebo hra na piano, ale až někdy tady se zjistí, že různá síla zvuku piána spíš ukazuje na to, jak moc Blanche hrabe, protože nikdo jiný to neslyší (a piáno hrálo právě na to plese).

   Stanley nakonec přijde na to, jak moc Blanche kecá, jak extra špatnou pověst měla v městečku, kde žila, a že ze školy nedostala volno, ale prostě ji vykopli, protože měla aférku se 17letým studentem (do kterýho si, aspoň podle mě, promítala mrtvýho manžela). Nakonec ji Stanley znásilní a Blanche definitivně hrábne. V závěrečný scéně ji odvážejí do blázince a těhotná Stella netuší, komu z těch dvou by měla věřit.

   Tohle chci prostě vidět na divadle. S Cate Blanchett se mi to asi nepovede (fňuk), ale fakt chci.

Kurt Vonnegut: Salughterhouse Five (Jatka č. 5)

   Předpokládám, že touhle dobou mi začne drasticky ubývat počet čtenářů, protože neustále sepisuju knihy, který už dávno postla Awaris, ale sakra, můžu já za to, že je to taková čtecí mašina?

   Pokud jste koukali na její verzi, tak jí nevěřte…náš čtenářskej klub vůbec není lame.

   Hlavní postava knížky je Billy Pilgrim, který má tak trochu problém. Billy jich má teda spoustu, ale jedním z hlavních je, že když byl ve válce, tak začal cestovat v čase na ose svýho života. Takže už viděl, jak se narodil, jak umře, jak se oženil…prostě už to viděl všechno.

   Takže Billy je ve válce, kde se mu teda ani trochu nelíbí. Více méně by si nejraději někde sednul na kámen a nějak to tam všechno přečkal, ale ostatní ho přece jenom nenechají. Neustále ho buzeruje Roland, který má jakousi ujetou představu o tom, jak je válka super, jak si jejich skupinka vydobude slávu a budou si říkat Tři mušketýři. Akorát mu to furt kazí Billy, který jen skučí, že už nikam nechce jít. Pak je oba zajmu Němci a Roland si udělá něco s nohou a všechny okolo sebe přesvědčí, že za to může Billy.

   Mezitím je odvedou do Drážďan na práce. Celá skupina přespává v podzemní části jatek, kde tedy přežijí kobercový nálety Američanů. V celý knížce se tvrdí, jak to byl největší masakr války a mnohem horší než Hirošima, což mimochodem není pravda, ale přesný čísla se uvěřejnily až později. Takže zničení Drážďan horší než Hirošima nebylo, ale to na věci zase tolik nemění.

   Billy pak chodí troskama a s vojáky pomáhají odklízet. Do toho se přimotá Edgar – učitel, který byl tak starý, že se do války musel dostat podvodem. Celou dobu nějak přežívá, projde bombardování Drážďan a nakonec ukradne lžičku, za což ho popraví. Podle Vonneguta je to vrchol knihy, i když to tam píše asi už pětkrát před tím a ve výsledku to jen konstatuje. Ona pointa celý knihy je vůbec to, že vypráví o všem možným, jen je o tom bombardování, i když o to tedy je hlavně.

   Billy se pak vrátí do Ameriky a stane se z něj optometrista, má obtloustlou, docela tupou ženu, ale vezme si ji, protože stejně ví, že to tak bude. Má s ní dceru a syna, který je nejdřív hroznej spratek, ale pak je z něj hodnej kluk a jde do Vietnamu. V týhle části Billy spadne s letadlem a praští se u toho do hlavy. Jeho žena pak umře v autě, což mu nejspíš dohromady způsobí dost šok na to, aby si nakecal, že cestuje v čase a že ho unesli mimozemšťani.

   Tralfamadoři jsou bytosti, co vnímaj i čas, takže podle nich se všechno už stalo a v nějaký formě  to pořád je. Takže lidi neumíraj, protože i když jsou v jeden moment mrtvý, existuje spousta jinejch okamžiků, kdy jsou naprosto v pořádku. Takže všechno už je dávno daný a oni sami jednou při pokusech s novým pohonem zničí vesmír, ale je to jedno, protože se to už vlastně stalo. A i když války existují, nemá cenu jim bránit, daleko rozumnější je soustředit se na chvíle, kdy bylo dobře. Takže na dotaz Billyho Why me? řeknou jen Why you? Why anybody?

   Taky mají úplně jiný druh knížek, kdy autor naskládá vedle sebe spoustu jednotlivých okamžiků a účinek na čtenáře potom má, když se na ně na všechny podívá naráz a vnímá je. Přesně takhle jsou potom psaný i samotný Jatka.

   Takže výsledek je, že prostě nic nemá cenu, všechno je daný a všechny nás řídí osud.

   Děj je zasazený do vyprávění Vonneguta o tom, jak začínal knížku psát…no ale píšu to sem jen proto, aby nemátlo, odkud se vzaly ty citace.

   Celkem mi to přišlo jako super knížka, jen občas mi to přišlo až příliš…postmoderní. Chápu, že tohle je začátek a všechny ty nesnesitelný kraviny typu „dvě alternativní dějový linie se spojí, kdyžsi hrdinka sedne na kajak“ to jen kopírujou, ale občas je to trochu moc. Hlavně to jméno. Bože, Pilgrima jako příjmení hrdiny, co cestuje v čase, to si prostě fakt mohl odpustit. Neustálý opakování So it goes mi občas ke konci taky lezlo na nervy…ale to je asi účel, takže to nějak přjdu.

  

   I said that to Harrison Starr, the movie-maker, one time, and he raised his eyebrows and inquired, “Is it an anti-war book? “

   “Yes,” I said. “I guess.”

   “You know what I say to people when I hear they’re writing anti-war books?”

   “No, what do you say, Harrison Starr?”

   “I say, ‘Why don’t you write an anti-glacier book instead?’ ”

   I looked through the Gideon Bible in my motel room for tales of great destruction. The sun was risen upon the Earth and Lot entered into Zo-ar, I read. Than the Lord rained upon Sodom and upon Gomorrah brimstone and fire from the Lord out Heaven; and He overthrew those cities, and all the plain, and all the inhabitants of the cities, and that which grew upon the ground.

   So it goes.

   Those were vile people in both those cities, as is well known. The world was better without them. And Lot’s wife, of course, was told not to look back where all those people and their homes had been. But she did look back, and I love her for that, because it was so human.

   So she was turned into a pillar of salt. So it goes.

Kate Chopin: The Awakening (Probuzení)

      No, takže ještě než začnu psát o knížce, bych chtěl poslat vzkaz tomu dementovi, co skrz naskrz počmáral výtisk, kterej jsem měl půjčenej. Něco takovýho jsem ještě v životě neviděl. Více méně nemám nic proti nějakým těm podtržením, kroužkům nebo jednou za čas poznamenanýmu slovíčku – když jeden začne psát seminárku, je to prostě snazší (sám jsem takhle zakroužkoval tak stovku dvě příkladů passé simple v Malevilu…), ale všechno by mělo mít míru. A ta je překročená, když třeba někdo podtrhá celej odstavec, vedle si udělá poznámku, nakreslí hvězdičku a ještě tam stvoří nějakej obskurní systém šipiček po straně stránky (vážně, na asi dvou stranách je to tak zlý). A vážně nechápu, proč má někdo potřebu udělat kroužek do textu. Ale ne, že by tam zakroužkoval slovo nebo nějakou pasáž. Prostě jen tak kroužek. Asi jako něco označuje, ale dost dobře není jasný co.

   Na děj se tentokrát vykašlu, přečetl jsem si shrnutí u Awaris a u věty „Rodiny se tam sluní, děti pobíhají kolem, jejich matky je lehce zanedbávají, protože od čeho mají chůvy, všichni se chodí koupat do moře a pak se dámy nechají pány odvést zpátky pod slunečník, protože se cítí slabé.“ mi došlo, že líp bych ho stejně nesepsal, takže why bother.

   Při čtení jsem si moc poznámek nedělal, ale zapsal jsem si stranu 212 kvůli týhle pasáži:

   “Are you in love with Robert?“

   “Yes,“ said Edna. I was the first time she had admitted it, and a glow overspread her face, blotching it with red spots.

   “Why?“ asked her  companion. “Why do you love him when you ought not to?“

  Edna, with a motion or two, dragged herself on her knees before Mademoiselle Reisz, who took the glowing face between her two hands.

   “Why? Because his hair is brown and grows from his temples; because he opens and shuts his eyes, and his nose is a little out of drawing, because he has two lips and a square chin, and a little finger which can’t straighten from having played baseball too energetically in his youth. Because-„

   “Because you do, in short,“ laughed Mademoiselle.

   No, docela mě zděsilo, že jsem si z celý tý skvělý knížky vybral právě tenhle, vlastně spíš špatnej kus. Je to ovšem výběr hodný nadšené čtenářky Jane Austen, a s touhle svojí charakteristikou jsem se smířil už někdy v létě (už mám skoro celý její dílo…jen netuším, kdy to jako přečtu). Takže tak nějak ok.

   Děj knížky mě docela bavil, možná taky proto, že ho tam moc není. Nevím, čím to, ale dějový knihy mi nějak poslední dobou lezou na nervy. Teď zrovna trpím nad Huckleberry Finnem a asi se brzo pokusím otevřít okno do jiný dimenze a uvrhnu Twaina do jámy věčnýho zapomnění…no, o tom jindy. Styl autorky mi přišel skvělý, celou dobu to působí dost odtažitě a často jsem měl pocit, že se na to koukám jakoby zdálky. Edna většinu doby vypadá, že jí je většina věcí celkem fuk. Ty děti teda jako fajn, ale nějak to nehrotí. Manžela vlastně moc nemusí, no ale tak se přestěhuje a nějakou dobu bude spát s Alcée(e)m (no fakt nevim, jak se skloňuje Alcée). Přitom sem tam se z detailu dalo poznat, že jí to všechno tak fuk není (teda…hmm…někde tam byly místa, kde mi to tak přišlo…ne, že bych je byl ještě s to najít), a občas sebou prostě praští do křesla a dostane záchvat nebo praští s vázou o zem a podobně. Musím říct, že jí docela rozumím.

   Co se týče srovnání s Madame Bovary…pravda, je to o ženský, co chce nějakým způsoben uniknout, má dva milence (navíc u Edny je jeden jen potenciální) a na konci se zabije. Ale zase obě jsou úplně jiný, snaží se uniknout něčemu jinýmu, chtějí něčeho úplně jinýho dosáhnout a obě dvě ty knížky mají úplně jiný vyznění. Tak mám prostě dojem, že ty podobnosti jsou v trochu míň podstatných věcech.

   No ale knížka je to skvělá. Téma nevěrný manželky a emancipující se ženy je asi popisek, co kde koho odradí (taky mám takový úvodní věty – například popisek filmu Střed světa teď na Febiu jsem nedočetl za první větu „Příběh sexuálního dospívání mladého Minga, jenž trpí mentální retardací.“), ale v tomhle případě je to tak zajímavě (a dobře) napsaný, že by to nemělo vadit.