Můj týden na Febiofestu, vol. 2

Opice (Apan)

Drama / Thriller

Švédsko, 2009, 81 min

ČSFD: 41 %, IMDb: 5,7/10

   Na tohle jsem nebyl připravenej. Ono se na to ani připravit dost dobře nedá. Tahle věc by se asi poměrně slušně umístila na žebříčku 10 nejdivnějších filmů, co jsem kdy viděl. Takže, o co jde. Chlapík se ráno probudí, je celej od krve a neví, co se stalo. Pak rovnou vidíme, jak jde do práce. Jezdí jako instruktor v autoškole, všechno je dobrý, až najednou děsně seřve studentku, že to je blbá kráva, a uteče. Pak si zajede do obchodu a pořídí si několik pytlů, pilu a s velkým zaujetím sleduje cirkulárku. Nakonec dorazí domů a divák konečně zjistí, že mu v bytě leží mrtvá ženská.

   K údivu diváka, a podle výrazu hlavního hrdiny i k jeho údivu, se z patra domu ozve dítě. Chlapík najde svýho syna v zakrvavený posteli a odveze ho do nemocnice. Odtamtud uteče (což by se mu určitě v reálu povedlo…) a fláká se po městě. Pak jede za svojí matkou, kterou pak možná zabije, a taky možná ne. Teda jako spíš ne, ale fakt nevím. Taky se chce nechat zajet vlakem, ale nějak se mu to nepovede. Konečně se vrátí do nemocnice, kde mu syn chce vyprávět sen. V tom snu byli všichni opice, kromě taťky. A co byl ten? Ten byl sám sebou.

   Ty hloubky.

    I když to bylo skoro nesledovatelný a moje sousedka na začátku titulků prohlásila, že takovýhle filmy by se měly zakázat, bylo to pořád zajímavější než takovej Nepřítomen. Alespoň formou – celou dobu divák jen sleduje, nemá žádný vhled do hrdiny, ten tam jen běhá a sem tam začne ječet a mlátit se rukama do hlavy. Já nevím, dokonce mám chuť se na to snad i někdy kouknout znova. Objektivně to byl asi docela špatnej film, ale takovej zajímavě špatnej…

Za modrým nebem (Himlen är oskyldigt blå)

Drama

Švédsko, 2010, 112 min

ČSFD: 68 %, IMDb: 7,5/10

            Po sérii naprostých ujetostí tohle přišlo jako vysvobození. Ten film měl normální strukturu (naopak od Opice, Nepřítomen a dalších pokladů švédské kinematografie to mělo začátek, střed a konec), mělo to děj a byli tam normální lidi.

            Film vypráví o událostech, které se opravdu staly v 70. letech, nicméně netuším, jak moc je film podle reality, a co už je adaptace. Martin má alkoholickýho otce (nechápu, jak můžou být ve filmech všichni Švédi alkoholici, když se tam skoro nechlastá), takže když dostane příležitost odjet na prázdniny na brigádu, matka mu řekne, ať klidně jede a aspoň na chvíli z toho vypadne. Martin tam pracuje v hotelu a poblíž bydlí jeho zazobanej spolužák s rodiči. Martin na sebe pak vezme krádež alkoholu, ale protože vedoucí hotelu pozná, že je to fakt jako dobrej kluk, tak ho nevyhodí, ale řekne, že mu teď bude s něčím pomáhat.

   Upřímně, nevím, jak dlouho Martinovi trvá, než mu dojde, o co jde. Podle mě mnohem dýl, než by mělo. Ale prostě vedoucí hotelu vede nejen hotel, ale i místní bordel a obchod s drogami.

   Je asi jasný, že to nemůže dopadnout moc dobře.

   Martin se za film stihne zamilovat, začít spolupracovat s policií a pochopit, vo co jako v tom životě fakt de.

   Z průseru ho nakonec vyseká zazobanej tatík spolužáka, protože na něj Martin má zase jinou špínu. Doma se ještě vypořádá s násilnickým otcem a jednou dobře mířenou ho pošle k zemi, když se otec snaží praštit matku. (Odjel jako chlapec…ale vrátil se jako muž)

   Musím říct, že mě to fakt nadchlo, ale zase s odstupem mi to přijde sice jako dobře udělaný film, ale zase nic nadprůměrnýho. Asi mě ovlivnilo to, že jsem za sebou měl asi 4 šílený magorárny v kuse…

Neopouštěj mě (Never Let Me Go)

Drama / Romantický

USA / Velká Británie, 2010, 103 min

ČSFD: 70 %, IMDb: 7,3/10

   Filmové zpracování knihy Never Let Me Go. A další zářez Keiry Knightley na pažbu britských románů převedených na plátno. Už je na čase, aby autoři svoje postav dopředu psali tak, aby je mohla potom Keira zahrát…

   Na tenhle film jsem se těšil několik a musím říct, že to nezklamalo ani trochu. Až na několik momentů, který oproti knize chybí nebo mi v porovnání přišly trochu málo zdůrazněný, je to podle mě naprosto adekvátní převedení knížky na plátno. Herci jsou taky všichni naprosto výborný. Vlastně jediný, co můžu říct, je, že mi to přišlo super.

Na Druhé straně (švédsky Svinalängorna, finsky Sovinto…proč sem tyhle názvy vůbec píšu, když je to všem fuk…)

Drama

Švédsko / Finsko, 2010, 94 min

ČSFD: 74 %, IMDB: 7,2/10

   Na tenhle film jsme šli nejspíš z jednoho jedinýho důvodu, a tím byla Noomi Rapace (Lisbeth z Millenium Trilogy). A nezklamala. Byla super.

   Děj je opět o alkoholický matce, ovšem tentokrát se přidá i alkoholický otec. Retrospektiva do dětství je převážně slepenec scének, kdy byli rodiče na mol, nějak se děsně ztrapňovali, prali se, nadávali si a podobně. Výsledkem je, že hlavní hrdinka Leena trpí jakousi lehkou formou OCD a vůbec se nevídá se svojí matkou. Jenže jednoho dne jí zavolají, že její matka umírá v nemocnici a chce ji vidět. Pro Leenina manžela (kterého mimochodem hraje Noomin exmanžel) a dcery je docela šok, že její matka ještě vůbec žije, a vypraví se za nově objevenou babičkou/tchýní. Jinak se celkem nic nestane, Leena dává matce najevo, jak jí děsně leze na nervy, a matka má neustále potřebu řešit věci, o kterých Leena zvládla nemluvit asi 25 let a neměla by problém v tom mlčení pokračovat.

   Matka nakonec umře, Leena si postupně projde všemi známými stadii hysterie a vrátí se domů.

   Sice je to milionkrát omleté téma, ale v tomhle případě je to podle mě jedno z nejlepších zpracování „moje matka chlastá, můj otec chlastá, potlačuju traumata z dětství a fakt mi zničli život“, na který jsem kdy narazil.

Můj týden na Febiofestu, vol. 1

No takže před Febiofestem jsme si se Sameťákem vyměnili seznam filmů, na který bychom chtěli jít. On pak vytvořil obří seznam, který to nějak kloubil dohromady. Na můj dotaz, na co z toho chce vlastně jít, se mi dostalo odpovědi, že přece na všechno. A protože to byl fakt nátlak filmů, radši to sem nějak zdokumentuju, abych v tom neměl za týden totální guláš.

Fair Game (Fair Game)

Akční / Drama / Thriller / Životopisný

USA, 2010, 104 min

ČSFD: 63 %, IMDB: 7,0/10

Reálný příběh Valerie Plame Wilson a jejího manžela Joea. Valerie pracovala pro CIA, což ovšem věděl jen Joe a její rodiče. Valerie souhlasí s tím, že zkusí poslat Joea do Iráku na akci, což už dělal dřív a taky tam působil jako delegát, takže všechno proběhne v pořádku a Joe dorazí se zprávou, že v Iráku není po atomovkách ani vidu ani slechu.

Bohužel, o něco později se Bush rozhodne vlítnout do Iráku a prostě potřebuje nějakou omluvu. Joe to nerozchodí a vyjde na veřejnost s tím, že tam prostě nic nemaj. Nicméně tím naštve spoustu lidí. Takže Bílý dům se rozhodne, že odtajnit Valerii jako agentku je ten správný způsob, jak to tomu užvaněnci vrátit.

Strhne se docela peklo, kdy na Valerii padají hlášky typu „Copak vy nemáte ráda naše vojáky?“ a podobně, obrázek jejich domu, celá jména a telefonní čísla visí na internetu a prostě vůbec je to fakt milý. Jo, ještě se jim málem rozpadne manželství, protože zatímco Joe oběhává každou televizní show, kam ho pozvou, Valerie se drží stranou a přijde jí jako dost špatnej nápad tvrdit na veřejnosti, že je oběť konspirace v Bílým domě.

Všechno se ovšem vyřeší, až když padne několik obvinění na Lewise Levyho, což byl v tý době asistent viceprezidenta Cheneyho, a Valerie se konečně rozhodne vystoupit na veřejnost. Upřímně, nevím, jak to bylo, ale ten závěr mi přišel takovej kapku deus ex machina.

Na každý pád je to podle mě dobře zpracovaný, Naomi Watts a Sean Penn jsou oba skvělí a autorům se navíc nějak povedlo udělat to tak, že se na diváky nesypaly americký vlajky proudem. Respektive, závěrečný Joeův proslov o tom, že udržení demokracie je záležitost všech, a ne hrstky hlavounů, se držel v překvapivě všeobecném tónu, takže i neameričan by to měl být s to vztáhnout na sebe (ačkoli nemohlo chybět závěrečný God bless America…ale taky už nevím, jak moc ironie v tom bylo).

Noční hry (Nattlek)

Drama

Švédsko, 1966, 105 min

ČSFD: 56 %, IMDB: 5,6/10

            První v sérii švédských divností. Dějová linie je příběh hlavního hrdiny, když si na rodinné panství přivede snoubenku. To je ovšem proloženo neustálými flashbacky do dětství. Takže…hlavní hrdina měl fakt špatnou matku. Neustále pařila, střídavě ho posílala do háje a děsně milovala a během porodu dalšího dítěte kolem sebe nechala nastoupit kopu lidí a mezi výkřiky agónie stačila děsně existencionálně hláškovat (to dítě se mimochodem narodilo mrtvý). Hlavní hrdina taky moc neví, co chce. Občas matce podlejzá, občas sedí s babičkou a rukou drtí kraslice, co mají zpodobňovat jeho matku a občas je z něj crossdresser.

            Po její smrti se o něj začnou starat matčiny přátelé, kteří na něm pak parazitují zbytek života (jestli jsem to dobře pochopil). Na práci nemají zjevně nic lepšího, než se mu válet po baráku, chlastat a provádět další děsně neřestný činnosti.

            Snoubenku tohle moc neba, takže se rozhodne, že náš hrdina musí od základů změnit svůj život, jinak s ním prostě nebude moct být. Postupně se jí víc a víc otevírá a o svatební noci mu dojde, že je fakt potřeba udělat zásadní krok, když svoji milovanou pozvrací (OK, přiznávám, trochu to zjednodušuju). Nenapadne je nic lepšího, než se definitivně zbavit domu. Normální lidi by ho třeba prodali, ale ne, to nestačí. Takže ho podminujou a vyhoděj do povětří. Ils sont fous, ces Suédois.

            Poznamenám jenom, že to jsou 60. léta. Obrázek o tom, jak asi vypadá švédskej film z psychomatkou ze šedesátek, si radši udělejte sami.

Sebbe (Sebbe)

Drama

Švédsko, 2010, 80 min

ČSFD: 73 %, IMDB: 6,6/10

            Další švédská divnost. Sebbe chodí na střední a nikdo ho nemá rád. Teda možná ho má rád jeden spolužák, ale naštěstí se to moc nevyjasní. Sebbe žije jen s matkou, která má mizernou práci a pije. Taky nemá žádný kamarády a neustále si doma něco montuje. Matka nemá peníze, aby mu koupila dárek k narozeninám, takže když v domovní prádelně uvidí ležet bundu, tak ji sebere. Fakt nechápu, z jaký je planety, že jí to přišlo jako dobrej nápad, ale dobrý.

            Spolužák ze stejnýho domu Sebbemu samozřejmě řekne, že to je jeho bunda, takže to celý praskne. Matka je doma hysterická, že si o ní teď myslí, že je zlodějka (duh…) a vyhodí Sebbeho z domu. Ten se chvíli fláká, pak odběhne na staveniště a ukradne dynamit. Nějak si vyrobí bombu, kterou na sebe přidělá, a jde tak do školy. Odsud zase uteče a vrátí se domu, ale matka mu řekne, že se o něj nemůže starat, tak se Sebbe zase zvedne, nasedne do busu a odjede.

            Film byl podle mě docela slušně udělanej a herec Sebbeho byl naprosto neuvěřitelnej. Jen je to tak trochu směs všech klišé, co si člověk vybaví, když mu někdo řekne „film o špatný matce“. Taky je tam občas pár nelogičností, jakože Sebbe běží přes celý staveniště s obří bednou dynamitu a s nikým to ani nehne. Ale jinak vážně slušný.

Metropia (Metropia)

Animovaný / Sci-Fi / Thriller

Švédsko / Dánsko / Norsko / Finsko, 2009, 86 min

ČSFD: 65 %, IMDB: 6,1/10

             

Tentokrát celoskandidávská divnost. Antiutopická animovaná sci-fi, kde je celá Evropa propojená systémem metra. Hlavní hrdina se rozhodne do metra nechodit a jezdí na kole, čímž ovšem porušuje zákony. V hlavě se mu taky začne ozývat hlas, co mu říká, kam má jít a co má dělat, takže si chudák myslí, že mu hrabe. Když mu ukradnou kolo, tak už do toho metra fakt musí. Tady narazí na slečnu, kterou zná z obalu šampónu a kterou děsně miluje, protože je fakt krásná (jako jedna z mála postav ve filmu se aspoň trochu podobá lidský bytosti) a on žije v tom děsným, ponurým světě, takže se na ni kapku upnul.

            Rozhodne se tedy tu dámu sledovat. Strhne se naprosto zmatený řetězec událostí, podstatný je, že nadnárodní korporace XYZ ovládá lidi tím, že do svýho šampónu dává mikročipy, který se jim tak dostávaj do hlavy. A oni maj pak lidi, co ostatním lidem vysílaj přímo do hlavy a nutěj je něco dělat. Ano…wtf.

            Hlavní hrdina a kráska ze šampónu se rozhodnou s tím skoncovat pomocí plyšový Hello Kitty se zabudovanou elektrobombou (jakože to vyřadí z provozu elektroniku, fakt nevím, jak se tomu říká). No, celý to ale dopadne jinak.

            Ten děj takhle zní naprosto kravsky, ale není to tak zlý. Navíc dost silná stránka filmu tady je ujetá animace s dost...ohyzdnými panáčky a atmosféra depresivní budoucnosti vůbec. A taky je tam giant oozy brain, i když vůbec nechápu, co tam dělá.  Neříkám, že to prostě musí vidět každý, ale neřekl bych, že to je totální ztráta času.

Nepřítomen (Ausente)

Drama / Thriller

Argentina, 2011, 87 mim

ČSFD: 55 %, IMDB: 6,8/10

            Ze Švédska jsme se přesunuli do Argentiny. Tehle film mi přišel snad nejmíň zajímavej z toho, co jsme viděli. Mladý homosexuální Argentinec odhaluje sám sebe a rozhodne se strávit noc u svýho tělocvikáře doma, protože třeba by se mu s ním mohlo zadařit. Vetře se mu do domu, ale tělocvikář je heterák jak poleno, takže se nic nestane. Tělocvikář pak přijde na to, že mu ten kluk kecal, tak to nějak řešej, bla bla bla. Kluk spadne ze střechy a zabije se, ale chlapík si myslí, že se zabil kvůli němu. Tak se začne opíjet a kašlat na přítelkyni. Nakonec vleze do budovy s bazénem, kde běhá po šatnách a je děsně vypsychovanej, až konečně chytí ducha mrtvýho studenta, se kterým se tam honěj, políběj se, titulky.

            Takže tak

Stieg Larsson: Muži, kteří nenávidí ženy (Män som hatar kvinnor)

   Díky týhle knize jsem fakt rád, že nejsem Švéd. Když pominu, že je to národ metrosexuálů (empirická zkušenost), tak z týhle knihy vyplývá, že jsou to buď asociálové, úchyláci, vrazi, hysterici, exoti, bigamisti, kombinace předešlýho, nebo Mikael Blomkvist (ten je aspoň relativně normální). Asi je to tím, že maj tam nahoře málo sluníčka. Nebo že dennodenně žijou ve strachu, že zpoza rohu vyleze sob a zadupe je. Ils sont fous, ces suèdes...
   Na začátku sledujeme dvě dějové linie. První je o Mikaelovi, novináři, který se zrovna naprosto znemožnil, když vydal článek, kde nařknul finančníka Wennerströma z podvodu. Bohužel, nějak neměl úplně podložený materiály, takže ho odsoudili za pomluvu. Do toho udržuje dlouhá léta vztah s Erikou, která má sice manžela, ale nějak to nikomu vůbec nevadí. Jako že je Erika v pohodě, to chápu. Že se s tím nějak smíří Mikael...ok, je to dost divný, ale ok. Ale že je v pohodě i manžel, to je fakt ujetý. Ovšem...Mikael vzápětí dostane nabídku od Henrika Vangera, aby prošel všechny materiály o zmizení vnučky jeho bratra, které nashromáždil za 40 let, a pokusil se naposledy najít jejího vraha. To bylo tak...
   ...píše se rok 1966 a nacházíme se na severu Švédska na ostrově Hedeby. Ve městě na pevnině se ten den konala přehlídka, které se zúčastnila i sedmnáctiletá Harriet. Ta ji předčasně opustí a vrátí se na ostrov, aby si promluvila s prastrýcem a vícě méně náhradním rodičem Henrikem. Ten ale nemá čas. O chvíli později se na mostě spojujícím ostrov a pevninu převrhne cisterna a až do druhého dne ostrov odřízne (takže záhada zamčeného pokoje, ale ve velkým). Vypukne poprask, na místě je asi čtyřicet lidí, skoro všichni jsou u mostu, chvíli tam byla i Harriet. Nicméně potom ji už nikdo nikdy neviděl....
    ...tak takové to tedy bylo! Druhá linie je o Lisbeth, 25leté detekivce, hackerce, bisexuálce a asociálce se sklony k brutálnímu násilí. Z popisu je jasný, že to je s přehledem nejlepší postava knihy (ačkoli asociálů se sklony k násilí tam je víc, ale jen ona je sympoš...). Celá její část mi přišla ve výsledku docela zbytečně natáhlá. Že to je pošuk, jehož reakce na asi 99,9999 % podnětů z vnějšího světa je fuck off, mi bylo jasný tak po třech kapitolách. Nicméně nejspíš bylo nutný ji protáhnou ještě bahnem sexuálního obtěžování, než ji autor konečně vrhnul do náručí chápavého, tak trochu otcovského Mikaela. Nicméně oddechl jsem si, že aspoň jedný jeho sexuální partnerce bude pod 40. Ale i tak je poměrně zábavný, jak se Lisbeth vypořádá s chlápkem, co ji obtěžoval. Snad neprozradím moc, když řeknu, že to zahrnuje 75 000 voltů a anální kolík.
   Takže hrdinové se konečně asi ve dvou třtinách knihy dají dohromady. Pátrání samozřejmě není žádná sranda, protože rodina Vangerů je mírně řečeno plodná. Abych byl přesný, množí se jak králíci a jediná možnost, jak se vyznat ve všech Gunnerech, Haraldech a Gregerech, je psát si je. Samozřejmě, na ostrově byli i další lidi, ale nepovažuju za spoilování, když řeknu, že ty nepřipadají v úvahu jako vrazi. Protože teda sorry, ale kdo by vytvářel neskutečně propletenou rodinu, aby zakončil 500stránkovej román závěrem "byl to zahradník"? Ostatně, autor už tak dost spoiluje názvem... Samozřejmě se odhalí temná rodinná tajemství, na povrch sem tam vypluje nějaká brutální vraždička (teda asi 8 brutálních vraždiček), aby to bylo echt dramatický, dočkáme se i odkazů na Knihu knih. Lisbeth dokonce i lehce poleví v asociálnosti a uvědomí si, že pocítila pravou lásku (nicméně to má ještě dva další díly, takže zatím nenaplněnou, holce bude zřejmě ještě pár set stran trvat, než z Mikaelovy ménage à trois udělá ménage à quatre).
   Abych se přiznal, moje pocity z toho jsou rozporuplný.  Jistě, oceňuju ujetost Lisbeth. Na druhou stranu - začátek je fakt pomalej a naprosto zbytečně trvá skoro 100 stran, než se člověk prokouše k první vraždě. Mě fakt nezajímá, že autor si nastudoval "Jak zpronevěřit peníze daňových poplatníků v pěti lekcích" a machruje s děsně promyšleným fíglem, co má hlavní hrdina odhalit. Jako detektivní story mě to taky úplně nenadchlo, hlavně protože člověk prostě nemá jak na to přijít dřív, než je Mikael přikurtovanej řetězem ke zdi. Nebo můžete s tipovat, ale tak jako... Je fakt, že určitý přehnaný zdůrazňovaní faktů lehce bije do očí...ale i tak. Ale něco se mi na tom líbilo. Jasně, je to napínavý a postupný odhalování faktů je zábava a dal jsem to skoro na jeden zátah. Ale upřímně, další díly číst fakt nehodlám. Je to prostě moc rozvleklý. A navíc je to zfilmovaný, a podle všeho dobře, takže s tím si vystačím. Nicméně nejhorší na tom je konec. Vraždy se totiž vyřeší tak 50 stran před koncem a potom už je děj o tom, jak Lisbeth hackla Wennerströmův počítač a Mikael píše článek, co ho potopí. Kdyby na závěr Lisbeth nekrvácelo zlomený srdce, asi bych se v tý happyendovský vatě zadusil, protože láska, krása a pravda zvítězila nad zlobou, zlem a nenávistí. Jupí.
    Přiznávám, knížka obsahuje i nějaký to morální dilemato. A patlá se v tý bahnitý černotě lidský duše, která vyústí v tom, že muži sem tam nenávidí ženy a sem tam jim rozbijou hlavu kamenem a potom to zaobalej nějakou cool biblickou citací. Ale když budu chtít super detektivku, půjdu po Christie. Když budu chtít nějakou depku, půjdu...nevim, výběr je širokej. Když budu chtít něco napínavýho, půjdu po Brownovi (protože i když napsal jednu knížku asi pětkrát, pořád dokáže vystavět atmosféru). Tenhle mix je nakonec tak trochu nijakej. Není to teda úplná kravina, ani ztráta času, ale je to maximálně letní oddechovka.
  Nakonec se zase jednou pozastavím nad překladem. Nebude to nic erudovanýho, vzhledem k tomu, že švédsky umím přesně tři slova (ahoj, na shledanou a děvka). Nicméně mezi překladateli ze švédštiny nejspíš řádí nějaká nákaza, která jim brání v napsání přirozeně znějících dialogů. Důkazem budiž následující příklad:

"[...] Ale pokud je to tak, jak říká Mikael - že si začíná připadat vyhořelý -, tak musí opravdu odjet kvůli sobě. Jsme mu tím povinováni."

   WTF? Ne, sorry, ale "jsme mu tím povinováni" fakt posledních tak sto let nikdo nevyslovil nahlas. A to je tak jediná věc, co mi na tom vadila, nicméně byla tak častá, že mi vadila dost. Všeobecně mi přišlo, že volba slovníku byla nějak prohozená - přímé řeči se hemžily naprosto zastaralými obraty, zatímco pásmo vypravěče bylo často poměrně volný (a nejen v případech, kdy to byly úvahy postav). Sem tam se moc opakovala slova, hlavně někde na začátku jsem šílel ze slova etablovat. Ale tak to se objevilo jen u jedný postavy, tak to možná bylo schválně. I tak mám ale podezření, že to je spíš stopa překladovosti (oh my, samotnýho mě překvapilo, že si už dva roky pamatuju tenhle termín). Dál se poměrně často vyskytují anglický obraty, který jsou už v originále anglicky, nicméně jsem si dost jistej tím, že Češi umí anglicky mnohem míň než Švédi, takže by bylo záhodno uvažovat nad převedením do češtiny. Hlavně někde tam bylo něco jako "jak vy novináři říkáte - off the record". No, jsem si poměrně jistej, že čeští novináři řeknou spíš mimo záznam a nefrajeřej, že uměj spíkovat in ingliš.
  A to je vše, přátelé. To jsem měl říct já. Tak to řekni. Dyjá dyjá dáááá.

John Ajvide Lindqvist: Let Me In / Let the Right One In (Låt den rätte komma in)

   Co se stane, když smícháte Lolitu, Kruh, Twilight a Resident Evil, přihodíte kapku romantiky, přimícháte začínající pubertu a zlehka posypete školní šikanou? No, to vám z toho pak  vyleze Let Me In. Nebo aspoň něco hodně podobnýho.
   Abychom si to srovnali v názvech, ve švédštině to je Låt den rätte komma in, nicméně při prvním vydání v Británii knížka vyšla jako Let Me In. Na její motivy se natočil švédský film, který se jmenuje Let the Right One In, nicméně vzniká jeho americký remake, a ten se zase jmenuje Let Me In. Knížka později vyšla ještě ve Státech, tentokrát jako Let the Right One In. Takže...máme úplně jasno. Jinak název je podle písničky Let the Right One Slip In, zároveň odkazuje na fakt (hm...fakt?), že upíra je nutný pozvat, aby mohl vejít do domu.
   Děj se odehrává začátkem osmdesátých let na předměstí Stockholmu. Je to někde na okraji města na sídlišti, které bylo původně postavené tak, aby se tam skvěle bydlelo, byly tam široké ulice, děti si měly kde hrát a prostě to bylo všechno děsně sluníčkový. Ale nějak to nevyšlo.
   Jednou z hlavních postav je Hakan. Je to asi tak čtyřicátník, vzdělaný, ještě nedávno se stabilním zaměstnáním, nepije, nekouří, nefetuje. Skvělá partie, kdyby neměl slabost pro 12leté chlapce.
   Dál tu je Oskar, kluk kolem 13 let. Ve škole se mu vede průměrně, až na to, že nepatří zrovna mezi cool kids. Respektive, cool kids ho sem tam kopnou, sem tam mu na těláku ukradnou kalhoty, sem tak mu spláchnou hlavu do záchoda...ale někdy jim úplně stačí, když začne kvičet jako prasátko.
   Eli je holka přibližně stejně stará jako Oskar, která se nedávno přistěhovala s otcem do sousedství. Eli je trochu divná. Má zvláštní tendenci seskakovat z nepřirozeně vysoko položených míst a švédskou třeskutou zimou se prochází v tričku a teplácích. Na věci jako walkman se dívá, jako by je v životě neviděla.
   Jakousi hromadnou postavou v ději je "parta opilců". Oni sice mají každý svoje jméno, ale je úplně zbytečný je rozlišovat. Nicméně z nich lehce vyčnívají Jocke, Lacke, Virginia a Gosta (ok, pak už tam jsou jen další dva nebo tři...ale ty už fakt není nutný odlišovat).
   A nakonec Tommy, tomu je třeba 17, bydlí s matkou a nesnáší jejího přítele policistu, kterýmu ukradne sošku a schová si ji ve sklepě. Jeho dějová linie mi asi prvních 400 stran přišla úplně na nic, naštěstí se v posledních 50 nějak zapojila do celku, takže beru.
   Linie jsou z počátku oddělené, Hakan si kupuje 12letý prostituty, Oskar kvičí na školních záchodech a ožralové chlastaj. Hakan navíc začíná knihu tím, že v parku zabije malýho kluka, pověsí ho za nohy na strom, podřízne ho a odnese si jeho krev. V knížce se to odhaluje kus po kusy, ale zkrátíme to...Eli je upírka a nebydlí s otcem, ale s Hakanem. Toho nutí, aby jí obstarával krev, za což mu dobře platí. Oskar se s Eli schází večer na hřišti a pomalu se sbližují, nicméně trvá mu docela dlouho, než pochopí, jak se věci mají. Hakan najednou odmítne zabít další člověka (lenoch) a Eli se vypraví do ulic velkoměsta sehnat si něco k snědku. Narazí na Jockeho, vypije ho a nakonec mu protočí hlavu, aby se neprobudil jako upír. Jenže u toho ji vidí Gosta - starej hnusák, co se skoro nehne z bytu, kde přežívá s armádou koček. O tom, co  viděl, vypráví zbytku ožralů, ale docela trvá, než to vezmou v potaz.
   Hakan pořád otravuje, a tak Eli svolí, že když jí přinese další dávku krve, tak mu teda celou noc dovolí ji ošahávat, což  ještě podpoří lascivním pomrkáváním a hláškami typu: "Ale já tě přece fakt děsně miluju." Náš pedofil se tedy vypraví do bazénu, kde se mu moc nezadaří, a prozradí se. Aby ho nikdo nemohl vystopovat zpátky k Eli, polije si obličej kyselinou... Hladová Eli usoudí, že Hakan to asi nezvládne, tak se vypraví obstarat si něco sama. Samozřejmě narazí na dalšího z party ožralů, tentokrát Virginii. Během hodů ji ovšem vyruší Lacke, a tak už nestihne u Virginie pojistit, aby se znovu neprobudila.
   Večer se sejdou s Oskarem a (pokud si dobře pamaruju), někde v týhle části se vyskutuje velký odhalení, že Eli je zkratka od Elias. Takže Eli je původně kluk, jenže v důsledku...jistých operací provedených upírem, který ji přeměnil...teď není tak nějak ani jedno. Ale oblíká se jako holka a zamiluje se do Oskara...takže prostě další do party výstředních postav. Ale budu na Eli dál odkazovat jako na holku...
   Eli si zajde do nemocnice za Hakanem, který ji nechá se ze sebe napít. Jenže je u toho vyruší policista, který na Hakana dohlíží a Eli opět nestihne svoji oběť oddělat. Hakan se teda sám vrhne z okna, nicméně v márnici se probudí jako upír. Naopak od Eli (a později Virginie) v něm ale přežila jen upírská část a chová se tak nějak jako zombík. Zatím se tedy doma probudí Vriginie a postupně začne zjišťovat, že něco není úplně v pořádku. Tak třeba sluneční světlo jí způsobuje puchýře a cítí, jako by do ní někdo bušil kladivem. Jo, a neustále si řeže do ruky a pije vlastní krev.
   Oskar se rozhodne postavit se klukům, co ho šikanujou, a jednoho z nich (Johnyho?) přetáhne klackem po hlavě. Jenže ten má staršího bráchu, co by to s Oskarem klidně vyřídil. Johny (možná se jmenuje Jimmy...ale je to jedno, protože Johny a Jimmy jsou tyhle dva bráchové...) ho uklidní, že jako ne, a Jimmy mu dá album s fotkama rodičů, co mu půjčil táta. Johny usoudí, že jediný bezpečmý místo je školní lavice, kde album nechá.
   Locke doopravdy děsně miluje Virginii a rozhodl se prodat svoje známky a někam se s ní odstěhovat. Někam, kde budě pěkně, pořídí si malý domek a budou žít happily ever after. Zrovna je u Gosty, když se tam Virginie objeví. Přítomnost Lockeho jí trochu překazí plány, aby pohodovala na Gostovi, a ještě navíc se na ni vrhnou všechny Gostovy kočky a pokusí se ji na místě sežrat. Virginie sebou praští ze schodů, čímž většinu koček oddělá, ale Locke ji vezme do nemocnice.
   Eli má dost hlad a je slabá, jenže je zrovna v krizi, kdy nechce nikoho zabít. Takže najde ve sklepě Tommyho a zaplatí mu, aby se z něj mohla napít (ale je děsně fikaná a nenakazí ho). Ten to moc nevnímá, protože částečně opilej a částečně nadejchanej nějakýho lepidla nebo lihu nebo kýhoďasa čeho. Eli se po nějaký době vrátí do sklepa (má nějakej fakt dobrej důvod...jen už netuším jakej...), kde se pořád schovává Tommy, což ona neví. Navíc se právě ve dveřích objeví Hakan a vrhne se po Eli. Tý se podaří utéct a zamknout ho tam, což je moment, kdy do děje konečně přichází Tommy. Po scéně napínavý jak kšandy (má v ruce zapalovač, ale upadne mu, tak tápe ve tmě, za ním chroptí hnusná zombie a pomalu se k  němu šine, když samozřejhmě v tý úplně nejvíc nejposlednějšejší chvíli ten zapalovač najde) se Tommymu dostane do rukou zapalovač, soška přítele jeho matky a navíc zjistí, že Hakan je slepý. Tak si na Hakana počíhá a praští ho tou trofejí Nejlepšího střelce okrsku. Jenže...Hakan se dál hýbe. Tommy do něj pak buší a buší a buší a trochu mu z toho hrábne:

He turned the lighter the other direction. Didn't want to turn it off anyway. Didn't want to be left in the dark with this ...
A movement.
And Tommy felt how something important, something he needed in order to be Tommy, left him when the creature lifted its head again, and started to get up.
"An elephant balancing on the little, little thread of a spiderweb!"
The thread broke. The elephant fell through.
And Tommy hit again. And again.
After a while he started to think it was fun. 

[...]

The lump that Tommy was kneeling behind would have been hard to identify as human had it not been for the arm that stuck out of it, half separated from the body. The chest, stomach, face were only a heap of flesh, guts, crushed bone.
Tommy was holding a square stone with both hands that, at a certain point in his song, he thrust down into the butchered remains, which did not provide more resistance than that the stone went all the way through and hit against the floor with a thud, before he lifted it up again and yet another elephant was added to the spiderweb.
Staffan could not tell for sure that it was Tommy. The person holding the stone was covered in so much blood and tissue scraps that it was difficult to ... Staffan became intensely nauseated. He restrained a wave of nausea that threatened to overwhelm him, looked down in order not to have to see, and his eyes stopped at a tin soldier lying by the threshold. No. It was the figure of pistol shooter. He recognized it. The figure was lying in such a way so the pistol was aimed straight up.
Where is the base?
Then he realized.
His head spun and, oblivious to fingerprints and crime scene protocol, he leaned his hand against the door post in order not to fall while the song continued repetitively:
"Two hundred and seventy-seven elephants On..."
He must be pretty shaken up because he was hallucinating. He thought he saw... yes ... saw clearly how the human remains on the floor, between each blow ... moved. As if trying to get up. 


   Myslím, že tohle podává slušný obrázek toho, jak je tahle kniha vyjetá...
   Locke je s Virginií v nemocnici. Ta už to prostě nedává, tak řekne sestře, ať laskavě otevře závěsy, a uhoří. Locke se rozhodne oddělat Eli a podaří se mu najít její dům (protože Hakan mu kupoval pití a jeho fotka se objevila v novinách...). Na poslední chvíli se v bytě objeví Oskar a praští Lockeho rubikovou kostkou, kterou zrovna pro Eli pořídil. Ta se probudí ze spánku a sežere Lockeho. Oskar si jen sedne vedle do místnosti a pustí si walkmana, aby to nemusel poslouchat. Ještě před tím si na něj ale došlápli kluci, co ho šikanovali a málem ho hodili pod metro. Oskar se jim zase pomstil tím, že spálil obsah jejich lavic...včetně toho alba. Nicméně večer je s Eli, a ta mu oznámí, že musí jít dál, protože tady už není bezpečno.
   Oskar jde večer na hodinu posilování, kde si na něj zase došlápne parta ze školy. Tentokrát ale včetně Jimmyho....staršího bratra Johnyho, protože toho fakt nakrklo, že mu spálil fotky taťuldy. Prostě Jimmy se rozhodne držet mu na pět minut hlavu pod vodou. Na poslední chvíli se na scéně objeví Eli, všem zlejm klukům utrhne hlavu a odnese Oskara. Nakonec spolu odjedou z města a žijou (asi) šťastně až do smrti (ovšem otázka je čí).
   Uznávám, že tohle není zrovna literární veledílo, ale vážně mě to bavilo. Je to celý vtipně potemnělý a někde v půlce jsem nabyl přesvědčení, že autor si udělal seznam postav a u každý se zamyslel, jakou úchylku nebo závažnou chybu by měla mít (pedofil, transsexuální manipulátorská upírka, šikanovanej latentní homosexuál (protože Eli prostě JE původně kluk), co se počůrává, otec alkoholik, fetující teenager, násilnickej policista, parta ožralů...ne, tam prostě není nikdo normální...nebo možná jsou normální všichni, ale to je trochu děsivá možnost). Navíc jsem v popisu lehce zmírnil úchylnost knihy (tak třeba Hakan-zombie stíhá při pronásledování Eli po sklepě ještě masturbovat), ale říkal jsem si, že asi taky nemusíte vědět všechno. Stylově je to občas trochu nuda, některý dějový linie by zasloužily trochu oživit a vůbec by se to dalo zkrátit, ale jinak je to vážně čtivý. Chápu, že to není každýho šálek kafe, ale podle mě to stálo za přečtení.

Majgull Axelsson: Ta, kterou jsem se nestala (Den jag aldrig var)

No, tak na tuhle knihu mě přivedla češtinářka na gymplu. Pravda, říkala, že to není úplně vrcholná literatura, ale že to přece jenom není úplně špatný a že ji to chvílemi vážně nadchlo. Tak, když to říká...

Takže děj. Hlavní postavou je MaryMarie/ Mary / Marie. Všechny tři a zároveň jedna osoba (jak postmoderní). MaryMarie má děsně špatný rodiče, otec na ni kašle, matka ji nechápe, fňuky. Tak během studií vyhraje soutěž se svojí esejí a na slavnostní večeři se seznámí s dalšími vítězi. Společně vytvoří Bilarový klub Budoucnost. Proč ten název? No, někde to tam asi bylo napsaný, ale musel jsem to nějak přejít. Takže, tam se seznámí se Sverkerem, svým budoucím manželem. Po x letech se vezmou. Sverker je sukničkář a v jednom kuse ji podvádí. MaryMarie potratí. A ještě jednou. A znova. A pak znova. A zase. No celkem devětkrát. Nakonec si Sverker zaplatí šlapku, ale nějak během úkonu vypadne z okna. MaryMarie za ním přijede a ze šoku přijde dočasně o řeč.

No a teď konečně ta zajímavá část. MaryMarie odpojí manžela od přístrojů. A taky ho ale neodpojí. Respektive, děj se rozdělí na dvě linie, kde Mary ho nezabije a Marie ano. Jak postmoderní.

Mary se stane ministryní a bojuje proti obchodu s bílým masem. Během proslovu přijde o řeč (už zase). Vrhnou se na ni novináři, začnou se hrabat v její minulosti a nakonec se v novinách objeví celý příběh. Mary se vrátí řeč, podá demisi a odjede kajakovat na svoji chatu.

Marie je ve vězení, tedy příběh začíná, když z něj odchází. Než odejde, jedna z vězeňkyň spáchá sebevraždu, protože bývala prostitutkou, o které Mariin známý udělal film a výstavu fotografií, vyobrazující ji během sexu se zákazníky (ovšem ta chuděra netušila, která bije). Marie jde z vězení, ujede jí vlak, tak musí přestupovat, aby se dostala do Stockholmu. Zapíše se do hotelu a vyspí se s cizím chlapem. Odjede na svoji chatu kajakovat (ano, obě hrdinky odjedou na svoji chatu kajakovat, protože jsou vlastně jednou. Jak postmoderní.)

A to je konec. Má to 400 stran a tohle je děj. Tak je tam ještě nějaká otravná omáčka navíc, třeba celá story s klubem. atd. Ale stejně je to o tom, jak parta Švédů sedí a děsně na výši se baví o stávající politické situaci.

Kromě špatnýho děje to je i špatně napsaný. Neustále se opakující dramatické konce odstavců jsou tak od půlky fakt směšný (A pak se mezi nám rozhostilo ticho. Ticho.) Pokud se děj na chvilku zpomalí, můžete najisto počítat s tím, že každou chvíli se vyjeví nějaká tragická informace z minulosti některé z postav (jakože se na vás zničeho vysype devět potratů). Chápu, že to je prostředek vytvářející napětí v ději, ale když už to je asi potřetí použitý úplně stejně a naprosto samoúčelně...nedělá to prostě dobrý dojem. Celkově mi přišlo, že si autorka sedla, na papír si vypsala, co by která postava měla udělat, aby se zdála tak a tak a potom jednotlivé díly sází, jak se jí to hodí (Sverker je fuj chlap, ale aby dělal dojem hluboké lidskosti, bude moooc plakat nad písničkami od Celine Dion, když manželka potratí.) A vrchol je, když se postavy začnou pokoušet filozofovat nad svým životem (Jak mohu odpustit svému tyranskému otci, když nevěřím v Boha?)
Na druhou stranu kniha neustále nutí čtenáře k pozornosti přeskakováním mezi všemi třemi dějovými liniemi. A protože Mary a Marie spolu dokáží částečně komunikovat, často vyprávění vlastního příběhu zničehonic přejde v komentář té druhé. No prostě zmatek.
Jinak co nepohnojila autorka, to dotáhla do konce překladatelka (Dagmar Hartlová). I během svojí četby, ke konci spíš rychločetby, jsem si všiml aspoň tří chyb, většinou vynechaných slov. Neumí používat zájmen mně/mi tak, aby zněla přirozeně. Naprosto nedrží jednotu v tom, jak která postava mluví, takže půlka koncovek je spisovná a půlka nespisovná (no já vím, že já to tady v tomhle příspěvku taky sekám jak mi to přijde pod ruku, ale to trochu něco jinýho). No a tak. Podle všeho to je ale docela známá překladatelka, dostala i nějakou cenu a ze švédštiny toho dělala spoustu, tak třeba zrovna neměla dobrej...půlrok, nebo jak dlouho to tak trvá.