Jane Austen: Northanger Abbey (Opatství Northhanger)

   Dear readers, please, stand up, fetch a glass and pour in something alcoholic. Done? OK. Let me make a toast as this is the 100^th review on my blog – on good literature, on bad literature and on the vampires who don’t glitter. So, keep reading and commenting and let’s hope we will meet here for the occasion of another one hundred reviews.

   Northanger Abbey focuses on Catherine Morland, a 17 year old girl from middle class, quite pretty (but no reputed beauty) and quite plain. She is invited by family friends to accompany them to the city Bath and spend some time there with them. Catherine finds out that Mrs. Allan has no acquaintances in the city at all and just keeps repeating that she is very sorry about it and that she would love Catherine to have someone to dance with. Luckily, they meet Henry Tilney who dances with Catherine, they both like reading novel and have quite a lot in common. Catherine loves reading Gothic stories and there are many allusion to real Gothic novels of the period (some people believed she had made them up but they are real and were re-edited afterwards, you can have a look at them here...I really have to read The Necromancer of the Black Forest). Later, they meet Mrs. Thorpe who is a former classmate of Mrs. Allen and she introduces Catherine to her own daughter Isabella. They find out quite quickly that they know Catherine’s brother James who is a friend of Isabella’s brother John.... (just to clear it up, Catherine and James are siblings and Isabella and John are siblings...). Catherine and Isabella become BFFs (just the last F stands rather for fairly-short-period than forever) and they speak about Udolpho and other Gothic stuff.

   Catherine then meets Henry again and he introduces her to his sister Eleanor and they…surprisingly…also become great friends. She settles a walk with the Tilneys but than John, Isabella and James come and persuade her to come with them because the Tilneys wouldn’t have a walk after a rain and John claims to have seen Henry with another girl heading in another direction. When they are in the carriage, Catherine sees the Tilneys on the street and asks John to stop but he just makes the horses go faster. That’s just to demonstrate that John is a total ass.

   Catharine is then invited to come with the Tilneys to their home – Northanger Abbey. She looks forward to coming there because it will be just like in her favorite books – a huge mysterious house with long forgotten secrets, dim passages, unexpectedly moving curtains and all that stuff. She also meets General Tilney (Eleanor and Henry’s father) who is really extremely nice to her but often quite cross with his children and everyone feels much more in ease when he is absent. Everyone (expect for Catherine) can see that he is a despotic maniac but…she really has no chance, considering her backgrounds.

   Well, long story short, Catherine finds out that Isabella is a bitch, John is and idiot and the General has no secret basement where he hides his supposedly dead wife. Oh, and she marries Henry. For a short time, I thought they wouldn’t but that was really naïve. It might be a spoiler but I feel obliged to prevent everyone from being as silly as I was…

   The whole book is primary a parody of Gothic novels. The heroine is a perfect opposite of traditional heroines of those books (she is not really beautiful, her mother didn’t die in mysterious circumstances, she is not really bright, can’t play piano, draw…she is really nothing special). She has spent her whole life at home with her parents so when she comes to the real world she more or lese expects it to be like in the Gothic novels. There are some funny parts, for example when Henry makes up a story of what it will be like when Catherine comes to their house or when she finds an enigmatic wardrobe in her room. It won’t crack you up, it’s kind of…rib tickler. There are many other themes like boredom of life in higher society (but that’s in all 19^th century novels), difference between fantasy and the real world or the fact that people are not what they seem to be.

   I liked the book but the end really annoyed me. The whole thing is solved on few pages, everything is explained and there are no obstacles for the marriage of Catherine and Henry. It might be much better if it took longer time to discover what happens at the end of the book. On the other hand, Austen probably wanted only to write a parody of Gothic stories and when her heroine comes to the Abbey, finds out there are no secret passages, no weird servants, Mrs. Tilney wasn’t murdered by her husband and, although it is kind of a let down, no part of the furniture in her room contains remains of a diary of a girl from the 15^th century who entrusted her deepest secrets and dramatic romantic story to the paper, there is just no reason to bring the book on. It isn’t a bad book but it also isn’t particularly good one so it is a worth reading only for those who enjoy Jane Austen.

Evelyn Waugh – Decline and Fall (Sestup a pád)

   Jen abychom v tom měli od začátku jasno, Evelyn Waugh byl chlap. A je to překvapivý, ale na wiki je docela dost Evelynů. Určitě víc, než bych čekal…ale možná to Britům nezní tak moc jako holčičí jméno.

   Podle toho děsně dramatickýho názvu jsem čekal něco hodně jinýho, ale že to bude cosi, u čeho se začnu smát třikrát jen za prvních 15 stran, to teda vážně ne. Waugh člověka mrskne do světa plnýho výstředních postav od zapšklých starých panen přes notorické lháře až po obchodnici s bílým masem světového formátu. Mezi nimi se poflakuje Paul – hlavní hrdina, který mně osobně přišel jako taková nebohá pasivní figurka ve stádu exotů. Nicméně je to satira na britskou společnost ve 20. letech, takže je jasný, že některým věcem se nedá vyhnout (postarší lady s názory tvrdšími než Wolverinova adamantiová kostra samozřejmě nemůže chybět), ale to už se jde s věcí. A podle přebalu knihy je to moderní verze Candida, ale to mi asi nějak uniklo v jakým smyslu (on mi z převážný většiny nějak uniknul Candide všeobecně, ale o tom jindy).

   Paul na začátku studuje Scone College, ale omylem se připlete do cesty opilým členům místního klubu, kteří jsou zrovna uprostřed své velké každoroční oslavy (která se ovšem koná jen v těch letech, kdy klub není zakázaný, protože oblíbená zábava členů je například ukamenovat lišku lahvemi od šampaňského).a nenapadne je nic lepšího, než sundat Paulovi kalhoty. Taková nepřístojnost, jako obnažování se na veřejnosti, se samozřejmě na škole nemůže trpět, takže Paul okamžitě letí, a navíc tak přijde o dědictví, které nadšeně shrábne jeho příbuzný. Dostane nabídku od Dr Fagana, aby učil na jeho škole Llanabba Castle ve Walesu, což nakonec přijme.

   Tady narazí na majordoma Philbricka, který každému na potkání podrobně odvypráví svůj životní příběh, ale vždycky úplně jinak, a nakonec člověk stejně netuší, jak to vlastně celý bylo. Mr Prendergast by byl kněz, kdyby se ovšem dokázal vyrovnat s vlastními pochybami o víře (což je pro kněze docela zásadní mínus). On to prostě celý chápe – existence zla a tak, ale proč to proboha celý začalo? To to někomu jako fakt přišlo jako dobrej nápad?

  Captain Grimes je poslední z vyučujících na škole a nějak už jsem zapomněl, co tam vlastně dělá…ale rozhodně má někde ženu a rozhodně je mu úplně volná.

   Děj se přelomí při sportovním dni, který ředitel pořádá hlavně proto, aby se vytáhl před rodiči. Nicméně jednomu dítěti Grimes střelí do nohy pistolí při startování závodu, místní smetánka se rozhádá o vítěze, jedna ženská si tam přivede černýho milence a je to takový celý funny.

   Captain Grimes si pak vezme jednu z dcer Dr Fagana, ale nějak si to par rozmyslí (tuším, že zdědí nějaký peníze) a nakonec z toho neštěstí, co si to umotal, spáchá sebevraždu.

   Paul dostane nabídku jet přes prázdniny doučovat jednoho ze žáků, a tak se opět setkává s jeho matkou Margot, což je ta samá, co si přivedla toho černocha. Během prázdnin se stihnou zasnoubit a Paul už se do školy nevrátí. Ač je to šokující, Paulovi nějak nedojde, odkud pochází obrovský množství peněz jeho snoubenky a při konkurzu děvčat jí ještě pomáhá. Dokonce odkývne i Grimesovu první ženu, ale nevím, jestli věděl, kdo to je. Na každý pád už mají těsně před svatbou, když Margot pošle Paula do Marseille, aby se tam postaral o vyslání holek do Jižní Ameriky, protože tam nějak váznou papíry. Paul to zvládne, ale vzápětí je zatčen za obchod s bílým masem. A protože je to takovej ňuník, tak to vezme na sebe a jde na sedm let do lochu.

   Margot mu ve vězení oznámí, že na něj dost dobře nemůže čekat a vezme si někoho jinýho. Paul se tu setká s Prendergastem, který už zase pracue jako kněz, a to díky novátorskému přístupu ředitele věznice, protože pod jeho velením může i pochybující kněz být pořád funkční kněz. Bohužel, je tam volnomyšlenkářský, že nechá psychopata pracovat s nářadím, a ten Prendergastovi uřízne hlavu pilou.

   Paul je pak přesunut do další věznice, kde narazí na Grimese, který nakonec sebevraždu jen předstíral, aby utekl před manželstvím. Tomu se podaří jako jedinému v historii věznice utéct. Paula nakonec zachrání Margotin manžel, když ho nechá odvézt z věznice na operaci slepého střeva, při které Paul jakoby zemře. Pošlou ho na nějakou dobu do své vily na Korfu, odkud se nakonec vrátí do Anglie a opět nastoupí na tu samou kolej, pod stejným jménem, jenom tvrdí, že je svůj vlastní vzdálený příbuzný. Román končí úplně stejně, jako začal – srazem klubu.

   Nemyslím, že by zrovna tady nějak vadily spoilery, protože celý je to stejně založený na situačním humoru a to se takhle ve zkratce dost dobře předat nedá. Mně osobně to přišlo vážně docela vtipný a doporučuju to každýmu, kdo si dokáže užít černý humor. Nějak extrémní rozsah to nemá a podle mě to je docela ideální knížka někam na cestu, protože nějaký zahloubaný filozofický pasáže se tu rozhodně nekonají.

Oscar Wilde: The Importance of Being Ernest (Jak důležité je míti Filipa)

   Ještě že je ta povinná četba, jinak by mi sebraný dílo Oscara Wilda leželo doma a nikdo by se do toho ani nepodíval.

   Když jsem tohle dočetl, nějak mi unikalo, co je na tom tak zásadního, že bylo nutný dá nám to na reading list (když třeba Dorian Gray tam není), ale Spark Notes mi náležitě objasnily, že nejspíš neumím číst. I když jen kvůli hláškám Lady Bracknell to stojí za to (ta ženská vytvořila úplně novou kategorii cynismu).

   Nejdřív na scénu přijdou Jack a Algernon. Oběma jim je tak kolem 27 a oba dva si dost rádi užívají. Zatímco Jack se ale neustále tváří jako svatoušek, co fakt za vůbec nic nemůže a je to ten nejspořádanější z nejspořádanějších, Algernon je takový ten wildovský typ prostopášníka, co si chce užívat, vůbec se s tím netají a hlavně kolem sebe střílí jeden wittily witty witticism za druhým. Jack má na venkově mladou svěřenkyni Cecily, ale protože si prostě rád jezdí užívat a nechce kysnout na vesnici, vymyslel si nezdařilého bratra Ernesta, kvůli kterému musí chudák neustále jezdit do Londýna a něco za něj žehlit. Algernon si zase vytvořil pana Bunburyho, nebohého invalidu, za kterým musí dojíždět na venkov pokaždé, když se mu přitíží…což se čirou náhodou stává pokaždé, když ho pozvou někam, kam se mu ale ani trochu nechce, především ke jeho tetě Lady Bracknell. To je podle mě nejzáživnější postava hry…hází podobné hlášky jako Algernon, ale zatímco ten je myslí schválně jako vtip, ona je prostě stará rašple s nemožnými názory (Nor do I in any way approve of the modern sympathy with invalids. I consider it morbid. Illness of any kind is hardly  thing to be encouraged in others.).

   Jack tedy v Londýně vystupuje pod jménem Ernest, což je dobře, protože se zasnoubí s Algernonovou sestřenicí (a dcerou Lady Bracknell) Gwendolen, která celý život toužila po muži, který by se jmenoval Ernest. Lady Bracknell z Jacka nadšená není. Jack potom Gwendolen řekne, kde na venkově bydlí, což zaslechne Algernon a rozhodne se zajet okouknout Cecily.

   Později se všichni sejdou na Jackově venkovském sídle a po celé druhé jednání nastává zmatek, protože Jack se rozhodl Ernesta nechat umřít a Algernon se za něj před Cecily vydává, takže člověk už ani neví, kdo je Ernest, kdo není Ernest, kdo má rád Ernest, kdo nesnáší Ernesta, jestli Ernest je na živu, nebo po smrti, nebo jestli třeba nepřijde Godot. Hlavní je, že Jack miluje Gwendolen, ta ho miluje taky, ale je děsně naštvaná, protože omg, on se nejmenuje Ernest. Algernon miluje Cecily, ta zase miluje jeho (i když ho milovala ještě dřív, než se viděli, ale to vlastně milovala bratrance Ernesta, protože to byl tak úžasně zaženej, i když vůbec neexistoval…jasný, ne.). Ale Cecily je taky naštvaná, protože omg, on není doopravdy Ernest (což není jeho chyba, protože Ernest není nikdo…i když…).

   Ve třetím dějství jsou Gwendolen a Cecily v domě a obě děsně uražené, když dovnitř přijdou Jack a Algernon a začnou jim hučet do hlavy. Ony jim už málem odpustí, když si vzpomenou, omg, ani jeden z nich není Ernest. Jenže…ha há, oni si už zařídili, že se nechají překřtít. Do toho vlítne Lady Bracknell, která zjistí, že Cecily je celkem prachatá a nadšeně jí začne cpát Algernona. Ovšem Jack nehodlá dát souhlas ke svatbě svojí svěřenkyně, dokud mu Lady Bracknell nedá Gwendolen (což udělat nehodlá, protože i když má Jack peněz jak želez, tak je to akorát nalezenec, kterýho kdosi čirou náhodou našel v tašce na nádraží). Nějak se zmíní jméno Miss Prism, což je Cecilyna guvernantka a bývalá služebná Lady Bracknell. Lady na ni brutálně udeří, kde je dítě! Dítě?

   Ano, dítě.

   Miss Prism totiž kdysi vyrazila na procházku s dítětem v kočárku a s rukopisem svého přemrštěně sentimentálního románu v tašce. Nicméně někde cestou je nějak omylem prohodila a tašku nechala kdesi na nádraží. Když na to přišla, tak vzala roha; našel se jen kočár s rukopisem. Nikoho nepřekvapí, že Jack je to pohozené dítě. Vrhne se kolem krku Miss Prim, protože se domnívá, že je jeho matka. Nicméně zjistí se, že je synem chudé sestry Lady Bracknell, takže Algernonův bratr, takže Gwendolenin bratranec, navíc se zjevně nejmenuje Jack, ale nějak jinak, a Lady Bracknell si nakonec vzpomene, že ho pojmenovali po příbuzném Ermestovi, takže voilà, vydával se za Ernesta, ale celou dobu všem dost lhal, takže vůbec nebyl earnest, jenže doopravdy byl celou dobu Ernest! Wow!

   Uznávám, že to není úplně k popukání, ale přece jenom to jde. Bez Lady Bracknell by to bylo asi o poznání horší. Vyčíst z toho tu kritiku viktoriánský povrchní a pokrytecký společnosti není až takový problém, pokud se obtěžujete se občas nad něčím pozastavit, což jsem se já neobtěžoval. Angličtina je to poměrně čitelná a přečíst se to dá tak do dvou hodin. Samozřejmě, když už, tak doporučuju anglicky, protože celá ta věc s Filipem v překladu je podle mě docela výrazně úlet jinam a snad by bylo lepší nechat tam Ernest a někam do poznámky napsat, že se při uvádění v divadle se má do programu přidat poznámka o slovní hříčce (ne, to je samozřejmě demence, ale pořád podle mě lepší než ten Filip).

   Takže ještě pár kusů, co jsem si nějak zapamatoval jako docela vtipný nebo asoň zajímavý (uznávám, mimo kontext to asi nebude úplně prča, ale třeba si tu hru přečtete, pak se někdy vrátíte na tenhle příspěvek a při čtení si řeknete „No jóóó, to jsem se nasmál(a), když jsem přesně tohle v tom Wildovi četl(a)…hm, už mlčím):

Lady Bracknell: Do you smoke?

Jack: Well, yes. I have to admit that I smoke.

Lady Bracknell: I am glad to hear it. A man should have an occupation of some kind.

Jack: I have lost both my parents.

Lady Bracknell: To loose one parent, Mr Worthing, may be regarded as a misfortune; to loose both as a carelessness.

Algernon: Oh! it is absurd to have a hard and fast rule about what one should read and what one shouldn’t. More than half of modern culture depends on what one shouldn’t read.

Algernon: Really, if the lower orders don’t set us a good example, what on earth is the use of them?

Algernon: All women become like their mothers. That is their tragedy. No man does. That's his. (If only I didn’t become like either of my parents.)

Algernon: Relations are simply a tedious pack of people, who haven’t got the remotest knowledge of how to live, nor the smallest instinct about when to die. (Relations jsou tu ve smyslu relatives, kdyby snad byl někdo na pochybách.)

Miss Prism: The good ended happily, and the bad unhappily. That is what Fiction means.

Gwendolen: Cecily - it is very painful for me to be forced to speak the truth. It is the first time in my life that I have ever been reduced to such a painful position, and I am really quite inexperienced in doing anything of the kind.

Algernon: Oh, no! Bunbury doesn‘t live here. Bunbury is somewhere else in present. In fact, Bunbury is dead.

Lady Bracknell: Dead! When did Mr Bubury die? His death must have been extremely sudden.

Algernon: Oh! I killed Bunbury this afternoon. I mean poor Bunbury died this afternoon.

Jack: Gwendolen, it is a terrible thing for a man to find out suddenly that all his life he has been speaking nothing but the truth. Can you forgive me?

A na závěr:

Jack: I've now realised for the first time in my life the vital Importance of Being Earnest.

Bernard Shaw: Pygmalion (Pygmalion)

   Nebudu se tu dlouze rozepisovat (když to teď po sobě čtu…docela jsem se rozepsal…tak teda jakože nic), protože My Fair Lady jsme asi viděli všichni. A jestli ne, měl by vás někdo přivázat k židli před televizi a pouštět to dokola, dokud nebudete říkat The rain in Spain stays mainly in the plain jako pravá lady.

   Děj vezmu zkratkou (nevezmu), hlavně tam, kde se liší od filmu. Takže první setkání se odehraje u kostela, kde se schovává několik postav, předně Eliza a profesor Higgins. Zároveň tam postává rodina Eynsford-Hillových a matka s dcerou neustále posílají Freddyho (syna/bratra) do deště pro kočár, co by je dovezl domů. Higgins tu narazí na kolonela Pickeringa a před Elizou prohodí, že by dostal kohokoli do vyšší společnosti.

   Pickering čirou nááááhodou Higginse zrovna  hledal a protože oba dva vážně žerou fonetiku, rychle se spřátelí. Do domu k Higginsovi se potom přiřítí Eliza, aby ji učil, a on se vsadí s Pickeringem, že ji do několika měsíců dostane do společnosti a že nikdo nepozná, že do ní nepatří. Pickering by potom zaplatil za její lekce a Eliza by  dostala místo v květinářství a nemusela by se ploužit po ulicích.

   Následují dvě scény, kdy si Higgins s Pickeringem zkouší, jak na tom Eliza je. Nejdřív ji vezmou k Mrs Higgins, kde se setká s Eynsford-Hillovými a Freddy se do ní zakouká (ve filmu jdou na dostihy). Nikdo si nějak zázračně nevšimne, že Eliza sice pálí RP samohlásky jednu za druhou, ale gramatika a slovní zásoba nejsou její doména a Higgins to nějak zakecá dobovými výrazy (smalltalk, nevim, jak jinak t v tomhle kontextu říct). Hned potom následuje scéna z plesu, kde Elizu naopak zachrání fakt, že jí Higgins vnutil angličtinu tak dokonale, že ji používá líp než normální rodilý mluvčí, a další fonetik a bývalý Higginsův žák (kterého má Higgins za idiota…ale to v jeho případě platí pro zbytek světa všeobecně) ji prohlásí za cizinku.

   Eliza tedy Higginsovi vyhrála sázku, ale ten s ní pořád zachází jako s kusem hadru, ačkoli ona mu všelijak dává najevo náklonnost. Nakonec se vytočí a hodí po něm bačkory. Touhle dobou to už ale není nějaká holka z ulice, co lidem vnucuje kytky, ale praktiky dáma z lepší společnosti, která si ale hlavně uvědomuje svoji vlastní hodnotu. Higgins jí neustále cpal, jak skvěle slyší (snad i lépe než on sám) a že fonetickou část „výcviku“ zvládla dost rychle, a Elize dojde, že ho vlastně nepotřebuje. A že se uživí sama tím, co ji naučil. A dá mu pa.

   Další den ji Higgins s Pickeringem najdou u Mrs Higgins a Higgins automaticky počítá s tím, že se Eliza vrátí, protože si už zvykl, jak se mu stará o věci a že si pamatuje, co má kdy a kde dělat. Nicméně pořád se k ní nechová lépe a Eliza mu vmete, že způsobům se naučila od Pickeringa, ne od něho. Nakonec se dvojice rozejde a je více méně jasný, že spolu nezůstanou a že si Eliza vezme Fedddyho.

    Nicméně diváci se dost dobře nedokázali vyrovnat s tím, že by se jejich oblíbené postavy nedaly dohromady a v jisté inscenaci dokonce režisér zakončil hru tím, že Higgins hodí Elize z okna kytku. Fakt nechápu, jak si mohl myslet, že tím Shawa nevytočí, ale dobře. Nicméně vytočil (autorova reakce Your ending is damnable; you ought to be shot nepotřebuje další komentář). Autor bojoval o zachování svého konce a ve vydání z roku 1916 (4 roky po prvním vydání) přidal epilog, kde vysvětluje, proč Higgins a Eliza nemohou být spolu a jak bude příběh pokračovat. Nakonec povolil v roce 1938 při vytváření první filmové verze, kdy to už prostě asi vzdal a nechal do něj dát konec, který je slashi Higgins/Eliza nakloněnější.

   Pro info - název hry pochází z antického mýtu o Pygmalionvi, který stvořil sochu ženy ze slonoviny, do které se zamiloval a kterou později oživil Cupid. Nejznámější zpracování je z Ovidiových Proměn

   Zajímavá věc je, že předěly jednotlivých částí obsahují krátké prozaické kusy, které nějak doplňují děj, například popis toho, jak skupina přijíždí na ples, kde se má vyzkoušet, jestli Eliza uspěla. Shaw dokonce k některým scénám připsal, že se dají zahrát jen ve filmu a v divadlech s dostatečných technickým zázemím a že je možné je nezařadit (např. scéna, kde se Eliza poprvé koupe).

   Docela mě překvapilo, jak moc My Fair Lady jede podle hry (ten konec ne, z babiččinýho bědování nad špatným koncem Pygmalionu jsem to nějak odtušil…Shaw by jí to asi vytmavil), třeba scénku s vanou jsem nečekal. Jinak film poměrně úspěšně pohřbil smysl hry. Za prvé koncem. Za druhé Higgins není ani zdaleka tak nesnesitelnej pruďas. A úloha Pickeringa je ve filmu úplně mizivá, zatímco ve hře je to jasně protipól vulgárního Higginse (ze začátku Elize docela úspěšně šlape v tomhle typu slovníku na paty, později Eliza mluví daleko lépe). Ale to je asi taky důvod, proč tomu autoři dali radši i jiný jméno… Ale i tak, nemůžu si pomoct, tahle scéna je jednoduše naprosto geniální.

Voltaire: Candide où l'optimisme (Candide, čili Optimismus)

   Zase jsem se jednou přinutil k nějaký tý klasice (teď se mi to asi začne stávat často) a tentokrát to vyhrál Candide. Trochu ostuda pro studenta francouzštiny, číst to až před třetím ročníkem. Ale teda jako jen trochu...
    Candide se narodil na hradě Thunder-ten-tronckh v Německu, odkud ho záhy vyhnal baron, když ho přistihl, jak laškuje s krásnou Cunégondou (česká verze Kunigunda je fakt děsná, češtinářka při výkladu Candida řekla něco jako: "Já vím, že se teď neudržíte a budete se smát, ale snažte se to alespoň zkrátit.") Do světa vyráží vybaven jen naprostou naivitou a předpokladem, že svět uspořádán tak, že líp to nejde (což je filosofie jeho učitele Panglosse). Hned v první hospodě ho opijí vojáci a nechají narukovat, což Candida dostane až do obří bitvy. Candide se záhy dostane z armády a během cest potká Panglosse, ze kterého je žebrák a syfilitik. Navíc mu vypráví o zničení Thunder-ten-tronckhu a pobití rodiny (popis čtvrcení paní baronky included).
   Společně se vypraví do Lisabonu, ovšem cestou je zastihne bouře a jejich přítel spadne do moře, aniž by mu někdo pomohl, v Lisabonu mají potom to štěstí, že zrovna narazí na zemětřesení. Nicméně ani to neotřese Panglossovým optimistickým pohledem na svět a přesvědčí Candida, že všechno je tak, jak má být. Svoji filosofii se rozhodne prodebatovat s mužem v hospodě, nicméně narazí na člena inkvizice, který ho chce nechat pověsit a Candida upálit.
   Candide unikne a setká se s Cunégondou, která nějak rozchodila sérii znásilnění a rozpárání břicha a po nekonečných eskápádách skončila až v Lisabonu, kde si ji vydržují dva muži. Candide je oba zabije, vezme Cunégondu i její starou služebnou a vypraví se do Ameriky. Cestou si Cunégonda stěžuje na všechno, co se jí stalo, nicméně stará služebná odhalí, že je doopravdy urozeného původu, nicméně sérií nešťastných náhod (mnohem horších než Cunégondiny) se dostala až sem. Nakonec přistanou v Buenos Aires, kde Candide musí nechat obě ženy a utéct do Paraguye. Tady narazí na Cunégondina bratra, nadšeně mu oznámí, že si ji chce vzít, což bratra nenadchne ani trošinku, tak ho Candide zabije a pokračuje v útěku. S sebou má sluhu Cacamba, o kterém do té chvíle nepadlo ani slovo, nicméně zjevně byl nějak latentně kus příběhu přítomný.
   Společně se dostanou do utopického El Dorada, kde se po zemi válí diamanty, vládne demokracie a je to prostě všechno sluníčkový. Nicméně Candide musí zachránít Cunégondu, takže s armádou oslů naložených diamanty El Dorado opustí.
   Abych to zkrátil...všichni se nakonec sejdou v Konstantinopoli. Cestou Candide nabere ještě Cunégondina bratra (toho, co ho Candide probodl) a Panglosse (toho, co ho oběsili v Lisabonu), kteří jsou otroky na galéře. Cunégonda mezitím děsně zošklivěla, ale Canide si ji vezme, aby naštval jejího bratra. Všichni se nakonec usadí na farmě, kde se nudí do té míry, že padají hlášky typu "není lepší chodit světem a riskovat, že mě sem tam někdo znásilní, než tahle nuda?:

Je [stará služebná] voudrais savoir lequel est le pire, ou d'être violée cent fois par des pirates nègres, d'avoir une fesse coupée, de passer par les baguettes chez les Boulgares, d'être fouetté et pendu dans un autodafé, d'être disséqué, de ramer en galère, d'éprouver enfin toutes les misères par lesquelles nous avons tous passé, ou bien de rester ici à ne rien faire ? - C'est une grande question, dit Candide.

   Jdou tedy za místním učencem, aby se ho zeptali, proč je ve světě tolik zla, na což jim řekne, že to je jedno (Qu'importe, dit le derviche, qu'il y ait du mal ou du bien ? quand Sa Hautesse envoie un vaisseau en Égypte, s'embarrasse-t-elle si les souris qui sont dans le vaisseau sont à leur aise ou non ?) Když si Pangloss začne stěžovat, jak se těšil, že s ním hodí pokec o zlu ve světě, příčině a následku a kopě dalších tíživých témat, Turek mu prostě práskne dveřmi.
  Nakonec se setkají s mužem, jehož rodina se zabývá pouze prací a okolní svět nechává plynout, aniž by se jím nějak nechala rušit. Prací odvrací tři velká zla - nudu, neřest a nedostatek. Candide rozhodne, že si zřídí vlastní hospodářství, kde budou pracovat. Pangloss Candidovi připomene řetězec událostí, které ho dovedly až tam, kde je, na což odpoví: Cela est bien dit mais il faut cultiver notre jardin.
    První věc, co mě zarazila, byla, že to má být ve své podstatě komedie. Respektive, že hrdinové tolikrát zemřou a zase se zázračně objeví na scéně a hrdinky se tolikrát (obvykle v řádech stovek) stanou obětí znásilnění, že je to vlastně docela prča. Ne, dobře, já chápu, jak to myslel, ale tak zase bych tomu neříkal komedie. Možná měla osvícenská elita jiný smysl pro humor (teda asi určitě).
   Dál mě docela štvalo, že se skoro vůbec neodděluje přímá řeč, což mě za začátku lehce mátlo. To je teda jen kosmetický detail.
   Chystal jsem se pro jednou nějak víc rozepsat o tom, jak se mi ta knížka líbila, a tak, ale...mám totálně duto. A děsně se mi nechce. Dokonce se mi to nechce ani znovu číst, takže jestli to je plný překlepů a nedotažených vět, tak sorry. Prostě jindy. Pa.