Flann O’Brian: The Third Policeman (Třetí strážník)

Not everybody knows how I killed old Philip Mathers, smashing his jaw in with my spade; but first it is better to speak of my friendship with John Divney because it was he who first knocked old Mathers down by giving him a great blow in the neck with a special bicycle-pump which he manufactured himself out of hollow iron bar.

   OK, takže první věta je úlet. Jak jsem s povděkem kvitoval celý zbytek knížky, ujetost se postupně spíš zvyšuje, než aby po první větě prudce klesla a zbytek knihy se už nevrátila na výchozí bod (jak tomu občas bývá).

   Hlavní hrdina je, jak jsem hned na začátku zjistili, vrah. Divney (celou dobu jsem si říkal, jak to pěkně koresponduje s češtinou... je totiž vážně divnej… ) je jeho kamarád (teda... „kamarád“) a  trochu se vnutil na jeho farmu. Je to vůbec dost sketa, ale radši to nebudu dál pitvat. Nicméně nějakou dobu po vraždě se vydají vyzvednout peníze Philipa Matherse, přičemž hlavní hrdina se od Divneyho oddělí a poměrně záhy zjistí, že krabice s penězi není tam, kde měla být. Dostane radu, že má jít na místní policejní stanici, kde narazí na párek obtloustlých policistů, co se neustále snaží zjistit, co se stalo s jeho kolem, protože přece co jiného by hlásil, než ztracené kolo. Pokud se tohle zdá jako absurdita, tak to je jen začátek šíleností, co se našemu vrahovi přihodí.

   No a proč vlastně zabíjel? Potřeboval peníze, aby mohl zkompletovat svoji sbírku děl a kritiky děl filozofa de Selbyho. Knížka je prokládána rozbory jeho poznatků, např. že den a noc jsou neexistující pojmy, protože noc nastává ve chvíli, kdy se ve vzduchu nahromadí tolik nečistot, že zakryjí slunce (jsou tam lepší kousky, tohle jsem si tak narychlo vybavil).

   O týhle knížce by se toho dalo napsat spousty, ale prozrazovat děj nechci a vyprávět tu o tom, jak je to děsně vtipný čtení, nemá smysl (protože, přirozeně, tím by to nikomu pak nepřišlo vtipný). Jediný, čím snad aspoň někoho přesvědčím, aby si to přečetl (protože tohle za to stojí), by mohla být prohlášení…In Watermelon Sugar hadr.

Herman Melville: Bartleby the Scrivener (Písař Bartleby)

   Tuhle knížku musím prostě napsat teď, protože mi nějak dobíhá lhůta a taky by se mohlo stát, že bych se k tomu dostal až za dlouho. A v poslední třetině semestru ho budeme probírat na semináři s Mgr Drsňačkou, takže mi to nejspíš zhnusí neustálým kecáním o jednom díle stejně jako to dopadlo se Song of Myself (pozorování 28 koupajících se chlapů mi nejspíš do konce života bude připomínat Whitmana…bohužel).

   Takže vypravěčem je Právník (nikde se nedozvíme jeho jméno), který ve své kanceláři zaměstnává tři další lidi. Dva písaře, kteří u kopírují dokumenty, a kluka, co je tam jako výpomoc. Starší písař má přezdívku Turkey a je to skvělý pracovník…až do chvíle, kdy odbije dvanáctá. Od té chvíle mu dost klesá výkonnost a kaňkuje a další. Wiki tvrdí, že to je alkoholik, ale já to z toho teda nevyčetl. Druhý je Nipper, který má zase špatné zažívání a celé dopoledne je naprosto nepoužitelnej. Takže se takhle pěkně doplňujou.

   Do kanceláře potom přibude Bartleby, kterého si právník posadí za zástěnu k sobě do kanceláře. Na začátku je všechno fajn a Bartleby odvádí dbrou práci, dokud si mu Právník jednou neřekne, aby mu pomohl s kontrolou přepisu. Písař mu na to řekne akorát I would prefer not to.

   Bartleby takhle reaguje na několik dalších žádostí o pomoc s kontrolou, což ostatní zaměstnance dost vytáčí, ale Právník pře ním prostě couvne, stejně jako couvnul ze začátku novely při pokusu zkrátit Turkeymu pracovní dobu jen na dopoledne. Právník si všimne, že Bartleby se nejspíš živí jen oříšky, a později zjistí, že nemá ani vlastní bydlení a podle všeho bydlí v jeho kanceláři. Bartleby postupně odmítá víc a víc práce, až nakonec nedělá vůbec nic a na všechno říká jen I would prefer not to. Pávník mu dokonce nabídne odstupné a zaplacení cesty, kdyby někam potřeboval odjet, nebo že mu najde jiný místo, ovšem Bartleby would prefer not to.

    Bartleby začne být problém ve chvíli, kdy se o něm začne mluvit po Wall Street a Právník se rozhodne k ráznému kroku – přestěhuje kancelář. Jediné, co tam nakonec zůstane, je Bartleby. O něco později k němu přijde nový nájemce, aby Právník něco udělal s Bartlebym, protože tam jen sedí a kouká a podle nich (což je dost pochybná logika, ale budiž) je to jeho zodpovědnost. Právní se pokouší Bartlebyho odvést, nabídne mu i bydlení u sebe, ale ten nereaguje a prostě dál sedí. Takže ho odvedou do vězení za potulku.

   Právník sem za ním jde, ale Bartleby se s ním odmítá bavit. A taky nechce jíst. O pár dní později Právník dorazí znovu, ale Bartleby je už mrtvý.

   Jo,tahle knížka je divná.

   Na sparknotes jsem našel teorii, že Bartleby svým nicneděláním vzdoruje honbě za penězi a hmotnými statky, což je typický pro Wall Street. Ale teda znám lepší způsoby revolty, než umřít hlady ve vězení, a vůbec mi to přijde jako podivná teorie.

   Mnohem spíš bych to viděl na setkání člověka v hluboký depresi s člověkem, co prostě není s to s ním něco dělat a prostě ho v tom více méně nechá. Ostatně už takhle má v kanceláři dva exoty, co půlku dne nejsou schopný dělat, a těm taky nic moc neumí říct. Dá se říct, že aniž by chtěl, více méně Bartlebyho pohřbil...ačkoli ta knížka nedává moc materiálu, od kterýho se odrazit, takže možností výkladu je nejspíš o to víc.

    Jinak o tom psala už i Awaris a teď konečně si povolím tu její verzi taky přečíst…

Alfred Jarry: Ubu roi (Král Ubu)

   Na základce jsme měli učitelku, která se jmenovala Kosková. Byla vážně děsně oblíbená a na její počest jsme stvořili komiks Bitva o Kosingrad…šlo o to, že síly Tří a půlté říše vedené naší tělocvikářkou se rozhodly zničit nebohé město Kosingrad, kterému vládla despotická Kosice. Padlo u toho spoustu zvířátek, využily se i ty nejlstivější válečný taktiky a při kobercových náletech se zničilo neskutečné množství solidních peršanů (fakt nechápu, že jsem ve 13 letech věděl, co je to kobercovej nálet). Dodnes mám to veledílo někde doma a občas nad ním uroním nostalgickou slzu. Ale hlavně - měl bych to ještě přepracovat. Jako Jarry, proboha, ten chlap se tak dostal do učebnic.

   Takže na škole s kamarády psali příběhy o dost neoblíbeném fyzikáři Hébertovi, kde ho označovali jako père Hébé. Povídky měli podle všeho dost širokou škálu témat pro zápletky (od zotročení na tureckých galejích po vládnutí v Polsku) a nakonec vyústilo v první, notně ranou, verzi hry Les Polonnais, která byla ale loutková a stále ještě přímo mířená proti Hébertovi. Jarry později postavu vzal a z père Hébé udělal père Ubu. Les Polonnais tedy psal ještě s dalšími spolužáky – přesná míra jeho autorství tudíž není jasná, ale zřejmě udělal úplně zásadní změny a vážně pochybuju, že ty dvě věci spolu mají společného nějak zvlášť moc (text verze pro loutky se nedochoval).

   První představení hry se opravdu zapsalo do historie. Jarry na úvod vylezl na pódium, kde pronesl dost nekonečnou řeč (anglická verze se dá najít na wiki), a to polohlasně, takže tomu skoro nebylo rozumět. Během toho uvedl, že „děj se odehrává v Polsku, tudíž nikde“, což byl první krok k tomu, aby diváky nasral. Postupně se diváci začali několikrát během hry bouřit, kupříkladu hned po prvním slově hry (Merdre!). Byla byla potom stažena a Jarry ji začal hrát s loutkami.

   Docela vtipnej je už úvodní seznam postav, vzhledem k tomu, že obsahuje postavy ve stylu „celá ruská armáda“, ‚lid“ a „demozkovač“ (můj osobní překlad machine à décervler). Otec Ubu má postavení u polského dvora, ale matka Ubu ho ukecá, že by se klidně mohl stát králem. Netrvá jí to dlouho a Ubu si vytvoří plán (nic originálního, všichni se vrhnou na krále a oddělaj krále a celou jeho rodinu). Nicméně králova žena a syn Bougrelas utečou, královna pak umře a Bougreslase navštíví duchové a požadují, aby se pomstil.

   Ubu zatím rozjíždí svoji pochybnou vládu, nejdřív dá lidem peníze, pak jim dá šílený daně, pak vybije šlechtu, pak úředníky, pak finančníky, pak začne všem lézt na nervy a jeho spojenec kapitán Bordure se postaví proti němou. Posléze zdrhne z vězení a spojí se carem Alexandrem. Ubu se vydá do války a matka Ubu se zatím pokusí vykrást státní poklad. Nicméně u toho do paláce vtrhne Bougreslas a ona jen tak tak uteče.

   Otec Ubu zatím projede bitvu a uteče. Matka ho najde v jeskyni a neúspěšně předstírá, že je duch a snaží ho dotlačit k tomu, aby jí odpustil pokus o krádež.

   Nakonec vyrazí na lodi do Španělska.

   Nicméně děj není na věci až tak podstatný. Jarry zesměšňuje touhu po moci a její zneužívání, chamtivost a lačnost. Navíc premiéra byla v roce 1896 a považuje se tak za předzvěst absurdního dramatu a surrealismu. Ve svý době to asi dost šokovalo, což teda dneska těžko. Číst to asi nemá až tak moc smysl, je lepší to prostě vidět. V Reflexu kdysi vyšel záznam inscenace z šedesátých let, kterou se komusi podařilo v roce 1968 zachránit. Wiki ještě pořád tvrdí, že se to hraje v Řeznický, ale už to stáhli; navíc tam hráli Dušek a Klepl, což mi osobně připadá dost děsivě (no ale možná by to podtrhlo absurditu věci).