Petra Hůlová - Paměť mojí babičce

Už před nějakou dobou jsem usoudil, že by bylo na místě přečíst si taky konečně něco původně českého. Na Petru Hůlovou jsme narazili během jednoho semináře, úryvek mi přišel relativně zajímavý a knížka dostala ocenění Magnesia Litera, takže proč ji nezahrnout.

Děj se odehrává v Mongolsku a popisuje události z pohledu asi 5 žen (nejsem si už úplně jistý). První z nich je Dzaja (jejíž jméno se dozvíte tak 50 stran před koncem), která vypráví o životě v mongolském geru (zřejmě stan), o svém dětství, problémech ve škole, cestě do Města, když jí bylo kolem dvaceti, o naprosto nepochopitelném nástupu dráhy prostitutky a rozpadu vztahu s dcerou. Příběh potom přejde na zmíněnou dceru, potom Dzajinu matku a dvě sestry (jedna ji inspiruje k prostituci a druhá zůstala doma jako hodná ženuška). Příběh sám o sobě je celkem ucházející, jednoduše řečeno vypráví o rozpadu rodiny, ve které se vztahy pomalu trhají tak dlouho, až z nich nezůstane skoro nic. Postavy se ovšem někdy zachovají strašně absurdně, hlavně zmíněný Dzajin propad do prostituce je naprosto mimo mísu – Dzaja vyrazí do města, aby si našla manžela. I když má příležitost najít si ucházející práci, najde sestru a zjistí, že ta to samé místo odmítla a začala šlapat. Protože zmíněná sestra je evidentně arbitr přes dobré vedení života, Dzaja usoudí, že tam pracovat taky nepůjde a začne se prodávat. Okay.

Stylisticky mi kniha ze začátku šla strašně na nervy – autorka píše více méně obecnou češtinou, ale někdy do ní přimíchává spisovný jazyk. Je to celkem divný mišmaš a občas to ruší, po nějaké době si ale člověk zvykne (těžko říct, jestli to je dobře). Občas se v ději také objeví přehnaně postav a jmen, kdy člověk nemá šanci chytit se, kdo je kdo. Některé postavy se navíc jen zmíní a pak nadobro zmizí. Sice to je těžko chyba, ale přišlo mi to jako zatížení navíc. Hůlová má na druhou skvělá přirovnání a metafory, občas jsem si při čtení vzpomněl na příklad z Kingova O psaní „byla tam tma jako ve vagonu plným prdelí“. Hůlová si sice odpouští prdele, ale originalita jí na tomto poli neschází.

 Problém je nakonec spíš v kulturních reáliích. Jednak je autorka hrne jak bagrem, jednak se je převážně neobtěžuje vysvětlovat. Na knížku se navíc snesla kritika ze strany Mongolů žijících v Česku kvůli chování ženských postav a kulturním nepřesnostem. To samozřejmě dost podkope to, co na knížce většina lidí nejvíc ocení, a závěr jedné čtenářky na GoodReads, že se díky knížce dozvěděla hodně o Mongolské kultuře, je v tomhle světle trochu smutný. Autorčin cíl je sice nejspíš obecnější výpověď o rodině a o rasových problémech (předpokládám, když se to tam furt řeší) a Mongolsko do toho tak trochu přihodila (nadneseně řečeno), ale pokud je spisovatel student kulturologie a mongolistiky, strávil v Mongolsku asi rok a napsal knihu odehrávající se v Mongolsku, která ale o Mongolsku téměř vůbec nevypovídá, zasloužilo by si to alespoň nějakou předmluvu nebo vysvětlení situace. Někdy tyhle nepřesnosti celkem bijí do očí, třeba když dojde na výčitky typu „ty nosíš hrozně krátký sukně“, ale zmatení čtenáře stejně hrozí.

Vzato kolem a kolem mě knížka nijak zvlášť neuchvátila. Příběh sice není úplně špatný, ale postavy jsou dost klišé (tradicionalistiská babička, jedna divoká sestra, jedna sestra à la „dobrá žena“, vzpurná náctiletá dcera). Výpověď o kultuře je pochybná, protože ačkoli je tam určitě spousta věcí správně, člověk nikdy neví, čemu věřit a čemu ne. Autorka ovšem zajímavě pracuje s různými pohledy na realitu, kdy nejen popisuje jednu událost pomocí více postav, ale stejná postava některé věci vypráví úplně jinak, když zestárne, což je skvělý detail. Celkově to bylo ale spíš zklamání a nijak zvlášť mě to na další knížky nenalákalo.

Douglas Adams: Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho (Dirk Gently’s Holistic Detective Agency)

   I bought this book like zillion years ago to my Mum for her birthday or Christmas or whatever. She was reading The Hitchhiker’s Guide to the Galaxy and she loved it so I thought Dirk Gently would be a great gift. Unfortunately, she over-adamsed herself and she never touched this book. I thought that at least I should read it so it wouldn’t be a complete waist of money.

   I will be quite brief on this book, especially as I didn’t like it very much. The story begins with a weird, alien, mechanical monk who somehow gets on the Earth. He has no idea where he is and gets completely confused.

   The main hero, Richard, works as programmer and he comes to Cambridge to join a dinner with his old professors and to meet one of them and have a drink. After few hours, he realizes he was supposed to bring his girlfriend with him. While he is drinking with the old professor, a horse appears in the professor’s bathroom.

   Richard’s boss Gordon is murdered in his car. He leaves a message on his secretary’s answering machine. Later, he becomes a ghost.

   Susan is Richard’s girlfriend and Gordon’s secretary. They both piss her off. She has a dinner with Michael.

   Michael leads a little literary and art magazine. The magazine is not very good and his mother – the actual owner of the magazine – gives the job to someone else. Michael doesn’t like it. He is also an alien.

   Dirk sees someone climbing a building and getting into someone else’s flat. Later, he finds out that it was Richard and that the flat belongs to his girlfriend.

   Everyone thinks Richard murdered Gordon.

   There are more aliens involved in the story.

   There are also many quotation of Kubla Khan. Considering the end of the book, the poem is probably really vital for the story.

   I actually forgot the ending of the story. But I can remember I didn’t understand it. Someone wants to do something and someone else wants to stop him and travels in time and Coleridge is involved. Ehm. Maybe the problem is not in the book.

   Anyway, it was quite fun but it wasn’t anything special. I probably expected too much after the Hitchhiker. I don’t know what the problem is. I didn’t like the characters very much – Richard is boring and Dirk is an ass. The story didn’t catch me either. I really didn’t care who and why killed Gordon. It’s probably because it is not very good as a detective story (but it was probably never meant to be an actual detective story) – you don’t know anything about the victim and his surroundings so you can’t try to find the murderer on your own.

  It has good and funny parts but I never actually laughed loudly. And that’s what I expected from this book. Next time, I’ll take something by Pratchett, next time.