THOUSANDS OF FREE BLOGGER TEMPLATES �
Zobrazují se příspěvky se štítkemDospívání. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemDospívání. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 9. února 2014

Broken Age (2014)


Broken Age je nedávno vydaná (leden 2014) point-and-click adventura. V lednu tedy vyšla teprve první kapitola, druhá má podle stránek hry na Steamu vyjít „ještě letos“. Vývoj hry se zafinancoval na  Kickstarteru, čímž se KS aktuálně chlubí obří reklamou na Broken Age na úvodní straně.
Příběh se dělí na dvě linie – v první je postavou holka Vella, v druhé pak kluk Shay. Vella žije ve městě dříve proslulém válečnickou tradicí, nicméně po příchodu příšery Mog Chothra se přeorientovali na pečení muffinů. Mog Chothra se jednou za asi 16 let vypraví na obchůzku měst, která „chrání“ a vybere si v nich daň v podobě sežrání několika panen. Vella se pokouší navrhnout, že by se třeba dalo dělat i něco jiného, než se nechat sežrat, ostatní na to ale neslyší. Jako jediná se tedy pokusí vzdorovat, což ji zavede k dalšímu dobrodružství. Shay zatím pobývá na vesmírné lodi, kterou řídí počítač s osobností přehnaně ochranářské matky. Loď je plná různých hraček a nutí Shaye k záchranným misím, které ovšem spočívají převážně v pojídání zmrzliny a mazlení se s plyšáky. Shay pak na lodi objeví dalšího obyvatele, který se pokouší pomoci mu vzdorovat počítači, není ale jasné, jestli sám není součást plánu (ať už je cílem matky/počítače cokoli).
Dějově je Broken Age poměrně chytlavá hra, hlavně Shayova linie, kde se šílená chrastítkovost lodi míchá se strašlivou ujetostí počítače. Celou dobu se nemůžete zbavit dojmu, že za tím vším něco vězí a že se hra každou chvílí převrátí v cosi mnohem temnějšího. Vellin příběh je o dost slabší, je sice akčnější a stane se toho v něm o dost víc, ale člověk musí vážně dost přimhuřovat oči. Hlavní problém ale je, že Vella je zjevně jediný, kdo chce s Mog Chothrou něco dělat, ostatní (včetně vybraných obětí) se na celou věc dost těší a rozhodně nikdo nestojí o to, aby kdokoli pokoušel s příšerou bojovat. Vella ale může všem cpát, že ona se o to hodlá pokusit… a nikdo se jí nepokusí zastavit. Mezi příběhy se dá libovolně střídat, dokud jeden z nich nedotáhnete do konce. Střídání je ale celkem irelevantní, protože neslouží např. k řešení hádanek, prostě když člověka nebaví Vella, přeskočí na Shaye. Pokud se ale příběhu něco daří opravdu skvěle, je to předhazování vodítek k tomu, jak spolu oba příběhy vlastně souvisejí… jen aby vzápětí další děj celou teorii zadupal do země. Celkem vtipná hra mezi hráčem a výstavbou příběhu.
Hlavní problém je ale obtížnost logických hádanek, respektive naprostá absence obtížnosti. Je téměř nemožné se ve hře zaseknout (i když se mi to jednou povedlo…) a řešení jsou vážně evidentní. Hra je ale asi cílená spíš na děti (nejen obtížností, ale i nespornou výchovnou snahou). Jsou tu ovšem i některé temnější momenty a vtipy pro dospělé (nic nevhodného, ale dítě to často nepochopí, např. hipsterský dřevorubec), je tak asi nejvhodnější pro rodiče-fanoušky klikaček a jejich děti nebo jako docela roztomilá odpočinková záležitost. Hra je ovšem v angličtině (česky neexistují ani titulky), a to ne v angličtině úplně triviální.

Kolem a kolem je Broken Age fajn uvolnění, ale těžko říct, jestli za to stojí. Také je otázka, kdy se dočkáme druhé (a závěrečné) kapitoly a jak bude dlouhá. Autoři ovšem ukázali, že příběh dokáží zamotat dost na to, aby byl Broken Age zajímavý.


úterý 4. února 2014

Petra Hůlová - Paměť mojí babičce

Už před nějakou dobou jsem usoudil, že by bylo na místě přečíst si taky konečně něco původně českého. Na Petru Hůlovou jsme narazili během jednoho semináře, úryvek mi přišel relativně zajímavý a knížka dostala ocenění Magnesia Litera, takže proč ji nezahrnout.
Děj se odehrává v Mongolsku a popisuje události z pohledu asi 5 žen (nejsem si už úplně jistý). První z nich je Dzaja (jejíž jméno se dozvíte tak 50 stran před koncem), která vypráví o životě v mongolském geru (zřejmě stan), o svém dětství, problémech ve škole, cestě do Města, když jí bylo kolem dvaceti, o naprosto nepochopitelném nástupu dráhy prostitutky a rozpadu vztahu s dcerou. Příběh potom přejde na zmíněnou dceru, potom Dzajinu matku a dvě sestry (jedna ji inspiruje k prostituci a druhá zůstala doma jako hodná ženuška). Příběh sám o sobě je celkem ucházející, jednoduše řečeno vypráví o rozpadu rodiny, ve které se vztahy pomalu trhají tak dlouho, až z nich nezůstane skoro nic. Postavy se ovšem někdy zachovají strašně absurdně, hlavně zmíněný Dzajin propad do prostituce je naprosto mimo mísu – Dzaja vyrazí do města, aby si našla manžela. I když má příležitost najít si ucházející práci, najde sestru a zjistí, že ta to samé místo odmítla a začala šlapat. Protože zmíněná sestra je evidentně arbitr přes dobré vedení života, Dzaja usoudí, že tam pracovat taky nepůjde a začne se prodávat. Okay.
Stylisticky mi kniha ze začátku šla strašně na nervy – autorka píše více méně obecnou češtinou, ale někdy do ní přimíchává spisovný jazyk. Je to celkem divný mišmaš a občas to ruší, po nějaké době si ale člověk zvykne (těžko říct, jestli to je dobře). Občas se v ději také objeví přehnaně postav a jmen, kdy člověk nemá šanci chytit se, kdo je kdo. Některé postavy se navíc jen zmíní a pak nadobro zmizí. Sice to je těžko chyba, ale přišlo mi to jako zatížení navíc. Hůlová má na druhou skvělá přirovnání a metafory, občas jsem si při čtení vzpomněl na příklad z Kingova O psaní „byla tam tma jako ve vagonu plným prdelí“. Hůlová si sice odpouští prdele, ale originalita jí na tomto poli neschází.
 Problém je nakonec spíš v kulturních reáliích. Jednak je autorka hrne jak bagrem, jednak se je převážně neobtěžuje vysvětlovat. Na knížku se navíc snesla kritika ze strany Mongolů žijících v Česku kvůli chování ženských postav a kulturním nepřesnostem. To samozřejmě dost podkope to, co na knížce většina lidí nejvíc ocení, a závěr jedné čtenářky na GoodReads, že se díky knížce dozvěděla hodně o Mongolské kultuře, je v tomhle světle trochu smutný. Autorčin cíl je sice nejspíš obecnější výpověď o rodině a o rasových problémech (předpokládám, když se to tam furt řeší) a Mongolsko do toho tak trochu přihodila (nadneseně řečeno), ale pokud je spisovatel student kulturologie a mongolistiky, strávil v Mongolsku asi rok a napsal knihu odehrávající se v Mongolsku, která ale o Mongolsku téměř vůbec nevypovídá, zasloužilo by si to alespoň nějakou předmluvu nebo vysvětlení situace. Někdy tyhle nepřesnosti celkem bijí do očí, třeba když dojde na výčitky typu „ty nosíš hrozně krátký sukně“, ale zmatení čtenáře stejně hrozí.
Vzato kolem a kolem mě knížka nijak zvlášť neuchvátila. Příběh sice není úplně špatný, ale postavy jsou dost klišé (tradicionalistiská babička, jedna divoká sestra, jedna sestra à la „dobrá žena“, vzpurná náctiletá dcera). Výpověď o kultuře je pochybná, protože ačkoli je tam určitě spousta věcí správně, člověk nikdy neví, čemu věřit a čemu ne. Autorka ovšem zajímavě pracuje s různými pohledy na realitu, kdy nejen popisuje jednu událost pomocí více postav, ale stejná postava některé věci vypráví úplně jinak, když zestárne, což je skvělý detail. Celkově to bylo ale spíš zklamání a nijak zvlášť mě to na další knížky nenalákalo.



pátek 1. června 2012

Suzanne Collins: The Hunger Games Trilogy


   Again, I haven’t written anything in few MONTHS for which I deeply apologize. But having finished my thesis (again) I hope I may be able to write here little something now and then.
   OK, the big craze about The Hunger Games has been more or less over for some time so this review may be coming a little late but…better late than never, huh. I decided to write one review about all three books and say just what I think about them (many other review have described the story so look up one of those if you want).


The Hunger Games (Aréna smrti)

    I really liked the first book, it is no big literature but the story is well written, the characters are greatly described, it’s fun (mostly because Katniss is such a cynic) but what I believe is the most important thing about the book – it’s targeted on different readers than similar stories before. Yes, sure, it is YA literature and it has some Twilight-like features…so what. There have been books and films about utter evilness of reality shows and there have been distopias…and many of them are WAY better than The Hunger Games. But…15 year old kids will not read 1984 or The Brave New World and they will not watch Truman Show. And there are much better let’s-show-the-brutality-of-human-nature books too (again, how many teenagers would read Lord of the Flies). So that is where I see the real merit of this book.
   Another thing is Katniss herself. She isn’t the classic good heroine, she has (piles of) flaws and she’s not emotional (well, she is very emotional, just not in the classic way). I even liked the whole romantic plot because it was very different from what people are used to in romances. The feelings kind of creep on Katniss and when she realizes what is actually happening she…well, she keeps on denying them.
   And I also liked the symbolism of the book. It is not very subtle, especially concerning the flowers and birds. The symbolism of birds is actually mentioned in the story directly (mainly the mockingjay-revolution connection) but it works on other levels too (for example, Rue reminds Katniss of a little bird which brings in a sense of fragility). The flowers create connection between the main heroines (Katniss, Rue and Prim). And let’s not forget about president’s roses.
   I really think it is a worth-reading, enjoyable and pretty well-written book.
   And few words about the movie. I think it’s mostly awful. The first part is pretty good and I loved how they depicted District 12 and the Capitol’s fashion. There are some great bits like when Katniss gets stinged by those hornets but it was mostly boring and the scene in the cave…the unspeakable horror of it. The scene with burying Rue was also almost ridiculous, especially as Rue had very little space in the movie and it was pretty hard to understand what is the big deal. What in my opinion really killed the movie, was Katniss. Not the actress, she was absolutely fabulous, but the way it shows (or rather doesn’t show) her character. Katniss is funny, smart and ironic about so many things. Which got lost completely in the movie. Sure, it’s easy to write it in the book written in the first person and I don’t know how to put such a thing in a movie. But it’s not really my problem, when I want to make a book into a movie, I should see what’s actually important in the book and what is not.





Catching Fire (Vražedná pomsta)

   I will not write a lot about this book. It was mostly boring, nothing really happened and the similar structure with the first book gave the book the last blow. I have to say I expected most of the plot-turns. There were some good bit, I liked the idea of the second arena and some of its traps (the screaming mockingjays being on of the most brutal thing in this overall brutal trilogy). But still, it was kind of a let down. Definitely the poorest book of the trilogy.





Mockingjay (Síla vzdoru)

   This one was much better than Catching Fire. The story and load of new characters (especially that terrible president of District 13) gave the story a new life. I also think that the author herself kind of literary matured and there were very poetic parts, sometimes it seemed there was intentional rhythm in the sentences (but it might have been just my imagination).  I appreciate that it didn’t end up as a total happy end…it actually didn’t end up as a happy end at all (by which I don’t want to say that all happy ending are automatically a bad thing…it just wouldn’t feel right in this case).
    There were also things I didn’t like, especially the battle in the Capitol was really weird. I think somewhere in the trilogy, Katniss says that the rebels didn’t get to the Capitol at all in the first rebellion. And now they just flew there…period. It was just weird.



  


To wrap it up, I’d like to say something about the Czech translation in Czech.
   V první řadě názvy knížek jsou vážně otřesné, ale překladatel s názvem většinou nic moc nenadělá, takže tohle je spíš výtka nakladateli. Asi se pokoušel o něco, co zaujme a přiměje to člověka koupit...ale názvy jako Aréna smrti a Vražedná pomsta většinu soudných lidí spíš odradí. Co se týče jmen, překladatel se snažil převádět nějaká „mluvící jména“ do češtiny, ale Cetkie místo Effie Trinket je ukázka toho, jak se to nemá dělat (respektive násilně a okatě). Proč se Gale jmenuje Hurikán jde naprosto mimo mě a nehodlám po tom ani dál pátrat. Ze začátku se mi moc nezdálo slovo splátci za tributes, tedy ti, co se mají utkat v aréně, ale nakonec je to celkem dobré řešení (vzhledem k tomu, že mají splácet jakýsi dluh za povstání). Z překladu jsem ale větší kus nečetl, takže kromě tohohle to nemůžu moc posoudit.

pondělí 16. ledna 2012

Iain Banks: The Crow Road (Vraní ulice)

   I chose this book mostly because it usually ranks quite well (and for some time probably will) in lists of the best opening lines of novels. It’s quite easy to believe considering the first sentence is: It was the day my grandmother exploded. Also, Awaris seems to adore this author which is usually a good sign (if you want to read her review, I warn you it reveals more or less all major points of the story).
   The story begins with death (quite obviously) and death tends to stick on all protagonists for the whole book. Two main narrators are Prentice and his father Kenneth but there are more. There are also few bits of Prentice’s uncle Rory’s stories. It’s kind of a family chronicles of the McHoans, the Urvilles and the Watts. Relations between tha characters are quite complicated but on the other hand, I like making family trees when reading a book (I have a sheet with War and Peace characters somewhere…at least from the part I read. And of the Buendías family from One Hundred Years of Solitude. It was few years later I found out that you are actually supposed to confuse the characters…whatever).
   In the beginning of the story, Prentice and Kenneth don’t speak to each other after having argued about religion – Kenneth being a devout atheist and Prentice having some feelings that this whole world is kind of unjust and that there must be some hidden logic in it, something bigger that knows things are just as they should be and that all of this happens for a good reason. Considering Prentice’s uncle Rory has been missing for some ten years by that time and one of his best friends has just died in a pretty awful accident, it is quite understandable. As you might have guessed, one of the points of the book is that Prentice and his father are basically the same (stubborn assholes…at least sometimes).
   Another plot line is Prentice’s research on what happened to his missing uncle Rory who left one day and no one has ever seen him again. Rory was a traveller, he wrote some books about his travels to India and other parts of the world but always felt as a failure. Even more when Kenneth published book of stories he used to tell to his children and kids from the neighbourhood. This book affected Prentice too because he feels that his father’s stories were a private thing and that he spoiled it somehow. Which only shows that Prentice is in awkward teenage self-centred phase (On the other hand, I get him. My father once wrote in an article that my sister and me are crazy about Pokémons and we speak about nothing else and play with the cards all the time. Which a) was not true, we watched it sometimes but weren’t crazy about it and b) we were actually forbidden to collect the damn cards. Anyway…how dared he?).
    Prentice is pretty cool character, really cynical and funny, but sometimes rather full of himself and sometimes plainly obnoxious. Well, that’s how people are, I guess. Structure of the book is quite complicated as the narration shifts not only between the two major characters but also jumps into different moments in past. Quite often different parts of the story are somehow connected, for example the character thinks about some old story or mentions some fact and the following part comes back to it and gives some more insight. There is almost unsupportable number of characters and it takes time to remember who is who. The book is also full of suspension, sometimes it takes rather long before you are really sure who is the narrator in the moment or when the event being that is being described took place; sometimes you get some information but must wait pages and pages before it gets properly explained. You should be also prepared for a huge load of sarcasm, cynicism and black humour.
   If there is something I kind of didn’t like, it was the beginning and the ending. Or at least that the book starts with a funeral and ends with some weird kind of atheist baptism. Was that really necessary? Well…it probably was considering the constant presence of death, what better ending could there be? But still, it’s the kind of symbolism I could live without.
    In all other (numerous) aspects, I think it is an amazing book. It’s funny and dark in the same time, the storytelling is amazing and it makes you…yes, I going to say that…it makes you think.
   Oh, and the name of the book is from the Scottish saying to be away the crow road which means to die. And there is also a street called the Crow Road in the book.


sobota 7. ledna 2012

Thomas De Quincey: Confessions of an English Opium Eater (Zpověď anglického poživače opia)

   Tahle knížka byla svým způsobem trochu zklamání, nicméně i tak se mi celkem líbila. Dostali jsme ji k přečtení ve čtenářským klubu a jak se ukázalo, ani ten, kdo ji navrhl, úplně nečekal, co na něj čeká.
   Knížka začíná slovem ke čtenáři, kde De Quincey vysvětluje, proč knihu napsal – chce uvést na pravou míru scestný představy o opiu a jeho uživatelích a ukázat čtenáři, co jeho osobně vedlo k užívání a přeužívání opia.
   Potom přichází autobiografická část, kterou dělí na jakýsi úvod, The Pleasures of Opium, Introduction to the Pains of Opium a The Pains of Opium. Úplně si nepamatuju, co je kde, ale v první části popisuje, jak chodil na školu, odkud utekl, flákal se po Walesu a pak se přesunul do Londýna, kde stěží přežíval. Tahle část je poměrně otravná, ale dá se ustát. Později vyšla upravená verze knížky, ve které rozšířil hlavně tuhle část (možná jenom tuhle část) a přidal jména známých osobností, která jsou v původním textu skrytá a je tam jen první písmeno (třeba Wordsworth a Coleridge). U někoho teda nechal jen písmeno, protože zapomněl, kdo to vlastně byl… Rozšířením týhle části udělal z knihy zřejmě už téměř nesnesitelný čtení, jak se dá dočíst v předmluvě k jednomu vydání:


De Quincey undoubtedly spoiled his masterpiece by revising it...anyone who compares the two will prefer the unflagging vigour and tension of the original version to the tired prosiness of much of the revised one.

   V pozdější verzi tahle část zabírá snad přes dvě třetiny celkového textu. V The Pleasures of Opium popisuje příjemné stavy vyvolané opiem a snaží se vyvrátit některé mylné představy o opiu. Je to relativně rozsáhlá část a De Quincey si vysloužilk kritiku za to, že moc zdůrazňoval Pleasures a málo Pains. Musím říct, že i mě zaskočilo, jak málo se zaobírá negativními vlivy opia, protože když už to má takovou docela halucinogenní obálku a všude se tvrdí, jak je to imaginative a podobný věci, tak bych to čekal i v tom textu. Bohužel, tyhle záležitosti se odbudou dost rychle. Hlavně po všech Mementech a My děti ze stanice ZOO je člověk zvyklý na něco jinýho. Nicméně jednak od knížky ze roku 1821 člověk nemůže čekat zázraky, jednak De Quincey byl obecně celkem mimo, celý život v neskutečných dluzích a psal vlastně jen když fakt ale úplně děsně musel, aby aspoň něco vydělal.
    Celá knížka působí dost roztříštěným dojmem, kromě první části. Mám docela podezření, že sám autor měl dost bordel v tom, kdy se co stalo a jestli se to vůbec kdy stalo. Docela zábavný je, když člověk porovná text knížky a jeho opravdivou autobiografií a zjistí, že dost věcí vyloženě zametl pod stůl. Například že ho čirou náhodou někdo našel na ulici během jeho živoření v Londýně a dostal ho zpátky na školu, kterou protentokrát málem dokončil. Nebo když se někdy v poslední části zmíní o tom, že se probudil z opiového rauše a nad ním stály jeho dvě děti. Děti? Kde se tam sakra vzaly…
   Na druhou stranu z relativní nudy občas vyleze vážně zábavná část a De Quincey si umí docela vtipně pohrát s jazykem. S tím souvisí jedno z úskalí knížky, totiž že často bu%d přímo cituje jiná díla nebo je alespoň parafrázuje. U citací je to aspoň poznat (i když citace v řečtině člověku moc nepomůže), u parafrází byste museli mít načtenou anglickou literaturu od 18. století zpátky a značnou část klasický literatury, abyste to poznali. Právě antičtí Řekové a Římané jsou autorův oblíbený zdroj, takže pro dnešního čtenáře prakticky bez šance poznat. A třeba část z Releighovy autobiografie předpokládám taky.
    Je to ale určitě zajímavá knížka, hlavně když se vezme v potaz, kdy vyšla. Nicméně určitě doporučuju sehnat si původní verzi, když už (do češtiny byly přeložené obě a v Levných knihách – obal na obrázku v úvodu příspěvku –  vyšla anglicky ta původní).


úterý 27. prosince 2011

Jean Cocteau: Les enfants terribles (Nezvedené děti)

   Po tomhle jsem v knihovně šáhnul z několika důvodů. Už jsem četl od Cocteaua jednu divadelní hru a chtěl jsem zkusit i román, taky jsem potřeboval něco z tý doby na seznam literatury a nakonec to bylo bilingvní vydání a já potřeboval něco na seminář kritiky překladu (a bilingvní vydání člověku sympaticky usnadňuje práci).
    Knížka je hlavně o sourozencích Paulovi a Elisabeth. Paul na začátku utrží ránu sněhovou koulí (ve které je kámen) od Dargelose, kterého bezmezně obdivuje, načež se o něj stará Gérard, který zase bezmezně obdivuje Paula. Paul a Elisabeth bydlí s matkou a služeenými, protože otec je opustil a zemřel. Žijí spolu v téměř odděleném světě a hrají „hru“, při které úplně propadají do vlastních představ (mají pro to ještě nějaký speciální výraz, ale už to nebudu hledat). Jejich matka poměrně záhy zemře, čímž se uzavřou ještě víc.
    Ačkoli kniha má jakýsi děj na pozadí, více méně se celou dobu jedná o vztahy mezi postavami a jak je jednotlivé události občas posunou a jak na to aktéři reagují. Paul s Elisabeth totiž prakticky všechny večery svádí hádky, které jsou svým způsobem už automatické a ani si sami neuvědomují, jaká je to vlastně rutina. Mezi postavy se pak ještě přidá Agathe, což je Elisabethina spolupracovnice.
    Paul a Elisabeth jsou docela dost exoti, protože kromě toho, že se nemůžou vystát, nemůžou být ani jeden bez druhého. Taky si vypěstovali poměrně dost nepřirozené vztahy, takže se spolu koupou a chodí před sebou nahatí (ono je to svým způsobem celý o incestním vztahu). Elisabeth je v sourozenecké válce ovšem výrazně citlivější na změny nálad a dokáže jich dost bleskově využívat. Příkladem budiž moment, když ve chvíli, kdy se jí to právě nejvíc hodí, začne Gérardovi (který se do ní zatím zamiloval) tykat, a to úplně nenuceně (kdyby to sám Gérard nepoznamenal, asi by mi to uniklo… ).
    Postavy mají dost zásadní problém mezi sebou komunikovat a Elisabeth je (bohužel) právě ta, která celou skupina více méně spojuje. Dostává tím nad nimi zásadní převahu, ale její manipulace zároveň vede k tragickému konci. V závěru je to tak trochu antická tragédie, i když úmrtnost je na množství postav výrazně menší (stejně jsem měl dojem, že to tak trochu sleduje ten model, že se všichni sejdou, všechno si řeknou a všechno bouchne).
   Cocteau mi přijde po druhé přečtené knížce ještě lepší. Postavy jsou naprosto skvěle vyvedené (což se není co divit, když na nich ta knížka stojí). Je teda pravda, že člověk se občas nemůže rozhodnout, který z těch děcek mu víc leze na nervy, ale párek sympatických úchyláčků člověk vytvoří jen těžko (i když později v knížce je Elisabeth taková mrcha, že se to rozhodování výrazně zjednoduší). I když se tam kolem a kolem dějově nic moc nestane, knížka se soustředí na dialogy a popisy vnitřních popisů postav a vykreslení toho, jak na sebe postavy reagují, jak se neustále mění, kdo je v pozici síly a kdo si to právě vyžírá, mi přišlo naprosto dokonalý.
   

středa 26. října 2011

Warren Miller: The Cool World (Prezydent Krokadýlů)

   Protože písmeno „c“ v A to Z Challenge už zabrala The Children of Dynmouth, konečně taky jednou můžu kašlat na angličtinu (mezi náma, ne, že by v tom byl tak zásadní rozdíl, protože oni sem žádný cizinci stejně nelezou, ale whateva). O tomhle jsem poprvé slyšel paradoxně na přednáškách z francouzský literatury, protože to je první příklad v českým překladu, kde se objevila autostylizace…a tím se tady zřejmě míní deformace jazyka postavou (což sice úplně není to, co bych si pod pojmem autostylizace představil, ale hlavně že víme, jak to vypadá).
   Nevím, jestli jsem to tady už poznamenával, ale vážně špatně snáším, když musím luštit, co to ty lidi vlastně říkaj. A tady to nebylo jen když mluvili, ale pořád a furt. Po půl straně jsem si říkal, že tohle prostě nedám. Po sto stranách jsem vzal za povděk sudými stránkami bilingvního vydání. Takže ještě úvodem bych řekl, že překladatel (Josef Škvorecký, tohle je nové vydání překladu) na tom udělal skvělou práci, snad až na jednu výjimku, a to že postavy říkají mergle několika různým věcem, konkrétně penězům i heroinu. Nevím jak s penězi, ale pochybuju, že heroinu kdy kdo řekl mergle. Jinak respect, yo.
   Jen abyste dostali představu, dám sem několik prvních odstavců originálu a překladu:

They call him Priest because he always wear black. Black suits with thin tight pants. One day some body see him in an they say. “Man you always in black. Like a priest. You the hep priest Man.” So that how come he is call priest.
   Priest say to me. “Man I tellin you. You aint gonna find anything good as this for the kind of bread I askin for. You can go up and down this street a thousan times an you aint gonna find it.”
   I say to Priest. “Man I dont have time to go up and down this street a thousan times. I in a big hurry. But shitman that aint worth no 15 dollas.”
   Priest he laugh. He taken the piece out of the draw again. It a short-barl 45 with that crisscross lines on the butt. Priest dont flip around like a cowboy. He cool. He hold it in his big hand like somethin sweet and he smile at it.

Říkaj mu Flanďák poněvač dycky chodí v černym. V černym saku a tenkejch trubkách. Jednou ho někdo vidí a povidá. „Vole co seš furt v černym. Jako flanďák. Ty seš teda flanďák za všecky drobný vole.“ Vod tý doby mu teda řikaj Flanďák.
   Flanďák mi povidá. Vole nech si říct. Za ty prachy nenajdeš nikde nic lepšího. To tu můžeš na věky věků vobcházet po vokolí a nenajdeš. Fakt.“
   Povidám Flanďákovi. „Vole já nemám čas někde vobcházet na věky věků. Hoří mi koudel. Ale doprdele tohle je přece za 15 dolarů drahý.“
   Flanďák se zašklebí. Zase už vytáh tu stříkačku ze šuplete. Pětačtyříctku s useknutou hlavní a takovym tim příčnym rejhováním na pažbě. Flanďák s ní netočí jako ňákej kovboj. Je úplně klidnej. Drží jí v tý svý vobrovský jako dyby to byla žencká a směje se na ní.

   Takže příběh je o tom, že Duke chodí po Harlemu a snaží se sehnat prachy na pistoli, aby mohl vzít gang a rozstřílet na kusy pár Portorikánců. Během toho se mu podaří dostat se do čela gangu, vydělat pár dolarů prostitucí, utratit dost peněz na prostituci zakoukat se do prostitutky…a tak. Jo, je mu 14.
   Duke sice vypráví příběh v přítomném čase (no, částečně asi kvůli tomu, že v Harlemu se zjevně nikdo moc nezabývá gramatickýma koncovkama), nicméně z pár kusů vyplyne, že příběh vypráví retrospektivně někomu, komu říká „pane doktore“. Čímž se více méně potvrdí závěr, který se nějak očekává už  začátku (protože v takový knížce se prostě musí stát několik věcí – musí umřít kamarád, hlavní nepřítel a hrdina nakonec musí dokázat nějak reflektovat, jak to bylo všechno úplně špatně). Takže nějaký extrémní originality se tu člověk nedočká. No, mám dojem, že tohle už nějak mluví za všechno – jde o vážně drsnej popis vážně drsnýho života ve vážně drsným Harlemu, kde jste buď vážně drsný dítě ve vážně drsně nízkým věku, nebo s váma někdo vážně drsně vymete, popřípadě vážně drsně sejme. Nechci to tím nějak snižovat, jen tím chci říct, abyste popřípadě nečekali nějaký velký překvapení.


středa 21. září 2011

William Trevor: Děti z Dynmouthu (The Children of Dynmouth)

   Well, after a few weeks with no review, I am back. I read this book quite a long time ago so I can’t remember it very well. But I will do my best. We chose this book for our reading club, I had had no idea what it was about, who was the author…I really didn’t know what to expect. But the book surprised me – it is really good.
   It takes place in Dynmouth – an imaginary little town on English coast (in the exact place where Francis Drake destroyed the Spanish Armada…it’s probably somehow meaningful for the book, I just didn’t find out how exactly). The main character is a young guy called Timothy who spends most of his time on his own, watching telly. His mother and sister have to work and even when they are at home, they don’t pay him much attention. As expected, Timothy seeks attention elsewhere.
   As he has very little to do, Timothy browses the town and watches people. Unfortunately, he watches them more or less all the time (except for the time he watches TV) and with no regard to their privacy.
   There is an annual festival where people have different performances and they can win some totally worthy prizes (something like British Hillbillies Got Talent). Well, Timothy thinks he can participate. Not only participate, he can win. He makes up a funny scene about a serial killer and his three victims (young brides) who he drowned in bathtub. Obviously, no one thinks it would be even remotely funny but Timothy is resolved to get all the props he needs (a bride’s dress, a bathtub and a curtain).
   He may be a complete weirdo and the most antisocial guy in the town, but it doesn’t mean he’s stupid. He starts blackmailing his neighbours in order to get all those things and when they don’t agree to give what he wants…well, that’s when the real fun starts. Unfortunately, it doesn’t really matter if people obey him or not, he tells their secrets to everyone anyway.
   There is no point in describing the whole of the plot so I will proceed right to the core of the matter. Timothy is an ass (obviously) but he is a) still more honest than most of the town and b) unlike the others, he sees the life of the town as it is. On the other hand, he might see through people’s masks but when it comes to his own life and the way he lives it, he is just as delusional as everyone else. Another point of the book is that people never really change. Timothy forces some of the inhabitants into really tough psychological struggle, they get through it and than…they carry on as they always have. An lastly, Trevor shows not only particular stories but he also presents the town as a unit. There is an old crazy religious lady, a divorced couple, an unfaithful husband with a young mistress, an old couple, a spinster who has spent all her life waiting for her beloved man to leave his wife, etc. Not only you can find almost same pattern in basically every town and village, people themselves repeat it – the children in the story begin their way to become some of these people themselves.
   It’s not a very nice book. I really hated Timothy. I wanted the little sod to die (I somehow expected that someone will lose their nerves and do him in). People in the city are all weak and when he threatens them, they run or they just let him hurt them. But…that’s probably how it is.

čtvrtek 11. srpna 2011

Paul Murray: Skippy Dies


   I have no idea how I cam across this book, I guess I must have read about it somewhere on the Internet. Than I asked my Dad to get it for me for Xmas and it was only now that I finally got to read it.
   There is not much of a story, at least there is no clear story line to follow (although the book has 660 pages). It’s more of a mixture of characters who are trying to somehow lead a worthy life (in which most of them…if not all of them…fail) or at least survive (in which some of them fail too). The story takes place in Seabrook – a prestigious Catholic boarding school in Dublin (it actually doesn’t exist but it is based on a school the author attended). The book presents us with POVs of several characters – mainly Skippy, Ruprecht, Carl and Howard. There are some other minor narrators, like Greg, the headmaster and evil incarnated; Father Green (aka Père Vert), a French teacher who hates French people and language, he hates teaching and most of all...he hates teaching French; and Lori, Skippy’s and Carl’s dream girl.
   Skippy is a student at the school, he’s 14 year old and for some unknown reason (later it is known, of course) he is so depressed he has to swallow handfuls of pills. He gradually falls deeper and deeper into depression until one day, he sees Lori and helplessly falls in love. Ruprecht is his friend and room-mate, a overweighed genius whose best entertainment is to sit in basement, trying to contact other intelligent species in Space. He tries to prove the string theory but after Skippy dies, he kind of loses it and tries make a contact with the beyond. Carl is same old as Skippy and Ruprecht but he’s a big, strong guy, a bully and a drug dealer and drug addict in one person. And Howard is their History teacher with a girlfriend whom he no longer loves who falls in love with a super-hot bitchy substitute teacher Miss McIntyre.
   The over-all feeling you’ll get from this book is a super-deep depression because this world is just fucked up beyond repair. All the characters try to deal somehow with this fact…mostly by getting high or drunk…or, in Ruprecht’s case, by eating piles of doughnuts. Sometimes, they get almost philosophical and reflect about life and world and Universe and Love and stuff and there are some really interesting ideas. The book mixes all kinds of moods – it’s funny, tragic, cynical and in a way brutal and disgusting in the same time. Sometimes it might be a little bit too much (one of Lori’s chapters will change your attitude to oral sex forever).
   But besides great characters and ideas, there is Murray’s excellent style. If you happen to teach about direct, indirect and all-those-between-direct-and-indirect speeches in English, use this book as your source text. On the other hand, it sometimes get a little confusing (especially Carl’s chapters lack quotations marks and sometimes they lack diacritics completely). He uses unbelievably wide range of similes – from biblical visions (used in really funny way – like when he describes Ruprecht putting his robot on floor as Moses’ mother letting her baby float in basket) to contemporary movies and computer games. He also has wonderfully imaginative, almost poetic language – mostly in the part when people are affected by drugs (I doubt there is any other book in which someone would describe eyes of someone on drugs in so many different ways).
   I really loved this book and if it weren’t so long, I would be sure to read it again sometime later. Hard to say if I’ll ever make myself re-read the whole novel but it is worth it. It was longlisted for Booker Prize 2010 so I really wonder what the awarded book is like because it should be frelling awesome if it beat Skippy… Anyway, there will be a movie next year so there should be a trailer soon. 


pátek 13. května 2011

Toni Morrison: Sula

   Mám dojem, že potom, co napsala Awaris, už je úplně jedno, co tady vyplodím, protože to vždycky bude znít jako pseudointoušský kecání. A taky jsem ztratil 2 A4 svých hlubokomyslných poznámek o knize, takže to budu teď tak trochu lovit.
   Děj….viz Awaris.
   Pokusím se uvést na pravou míru pár detailů z Awarasina příspěvku. Takže knížka je stojí na protikladu dvou hlavních hrdinek…takže Nel není úplně to samý, co Sula…i když jsou si v něčem podobný...čímž je to ještě umělečtější. Vlastně by mě zajímalo, jestli je možný napsat knihu s dvěma hlavními hrdiny/hrdinkami tak, aby lidi neměli automaticky potřebu hledat, co mají společnýho a v čem se liší. Ne, asi nejde.
   Potom to s tím uříznutým prstem…Sula to podle mě neudělala, aby ukázala, že se nebojí. Sula je ta, co si dokáže ve všech situacích poradit, ale má svoje meze, za kterýma je bezbranná. No, takovej případ je, když proti ní a Nel stojí tři velký, nasraný běloši. Teď čtu Houellebecqa a ten píše, že když holubům dojde zrní, tak pořád zobou a zobou a zobou a zobou, i když nikde žádný zrní není, a pak si začnou nesmyslně čistit peří, a pak dál zobou a pak umřou protože pozřeli tolik hlíny (ok, tohle Houellebecq nepíše…ale vymyslel jsem si až ten konec). Takže je to prostě projev extrémního stresu. Jo, taky jsem teď koukal na dokument o tom, jak Římani dobývali Británii a našli se vykopávky, který ukazujou na to, že druidi praktikovali kanibalismus. Ale asi to bylo kvůli tomu, že celá společnost byla tak vystresovaná, že se začali chovat úplně iracionálně a praktikovali takovýhle ujetý rituály… …takže Kelt na bylinkách nebyl běžná druidská pochutina. No nic, zpět k Sule.
   Sula se vážně pro městečko stane symbolem zla, ale zajímavý je, že se všichni potom chovaj líp. Takže pozor…přichází materiál na zamyšlení dnešního dne…lidi můžou být dobrý, jen když jsou konfrontovaný se zlem. Whoooo.
   Abychom učinili dichotomii (mighty learned word!) hlavích hrdinek za dost, poznamenejme, že Sula zosobňuje emocionalitu, prudkost, bezprostřednost a neustálou změnu, zatímco Nel…opak. Obě hrdinky jsou samozřejmě konfrontovaný s tím, že to tak úplně nejde…Nel opustí manžel a Sula si najednou začne zvykat na něco stálýho…a v tu chvíli ji opustí jej chlapák. Life is a merciless bitch.
    Abychom učinili naší profesorce literatury za dost, je to příběh ženy, která se rozhodla vést nezávislý život, osvobodit se od konvencí and stuff, ale společnost ji odmítla. Škoda, že se nenarodila o 40 let později, nikomu by nevadilo, že si to rozdává s každým na potkání, a ještě by u toho do sebe mohla cpát LSD.
   Knížka má taky docela zajímavou strukturu děje, respektive neustále se jakoby předjímá budoucí děj. Někdy mají postavy prostě divná pocit, někdy třeba sen. A někdy je to jen na úrovni vypravěče (třeba napíše, že babička Suly měla roky vlasy plný kouře…a o několik stran dál upálí svýho syna…asi tak). No ale dost často byste to museli číst dvakrát, některých věcí jsem si všimnul jen díky těm poznámkám na okraji, co Awaris tak vytáčely.
     Mám dojem, že ani já, ani Awaris jsme nijak zvlášť nepředali o tý knize něco zásadního. Tak jako neřekl bych, že to je úplně špatná knížka, ale na povinný reading list bych si klidně dal radši Beloved. (alespoň se nezaobírá jakousi jizvou, co někdy vypadá jako růže a někdy, jako by byla plná sazí).

  

pondělí 21. března 2011

Colette: Le Blé en herbe

   O Colette jsem se poprvé dozvěděl během vytváření katalogu pro nějakej internetovej antík, když mi předhodili kopu francouzskejch knížek s tím, že oni nejsou s to je roztřídit do kategorií. Ale tak nějak jsem ji akorát opopiskoval a bylo. Teď na vejšce nám o ní říkala profesorka a znělo to docela zajímavě. No ale teda…mno. Jinak konkrétně tuhle knížku jsem prostě vytáhnul z regálu v městský knihovně.
   Děj bych shrnul klidně jednou větou – 180 stran tam dva adolescenti pobíhaj po pláži a strašně, ale fakt strašně se milujou.
   No ale trochu vážněji.
    Hlavní postavy jsou Philippe a Vinca (i když Philippe je hlavnější, protože tomu vidíme do hlavy). Každý rok se v létě potkávají na pobřeží v Bretagni a až do letoška to bylo nevinný, kamarádský a dětský. No ale teď je jemu 16 a jí 15, takže hormony vřou a řvou a tak. No ale chodí spolu chytat krevety (btw, kdyby se vám to někdy hodilo – slovo havenet, haveneau a asi taky haveau znamenají „síťka na tyči používaná k lovu krevet a plochých ryb“…tak kdybyste si v Bretagni chtěli zalovit krevety, tak víte, po čem se ptát) a Philippe tak nějak zdálky po Vince pokukuje. Ale pak jde jednou sám zpátky do domu a cestu narazí na tajemnou dame en blanc, která se ho zeptá na cestu. Phil tak zjistí, že se ubytovala poblíž.
   Phil má taky děsnou adolescentní depku z toho, že musí na školu, kde se bude dřít, Vincu uvidí asi i až za pár let, a to mu bude (pozor) třeba už 21. A taky ho prostě sejří systém a jakože škola, práce, práce, práce, důchod, hrob. Prostě teenage angst po francouzsku. Z jeho pohledu taky ostatní postavy prakticky neexistují – kromě Vincy a dame en blanc jsou pro něj všichni jen stíny. Nicméně si začne uvědomovat, že Vinca tedy není žádná holčička a ona si toho na sobě asi taky už všimla a sem tam to použije.
    Dvojice nějak stráví celý prázdniny chytáním krevet, až Phil jednou jede s telegramem do vesnice. Cesta zpátky je ale do kopce, tak sebou na chvíli praští do trávy. Ale co se nestane, najde ho tam dame en blanc. Pozve ho dovnitř a chvíli kecaj no a nějak se to seběhne a prostě skončej v posteli.
   Phil nějakou dobu bere dráhu z domu, ale Mme Dellaray po něm zjevně chce jakejsi větší závazek, zatímco on by se za ní možná rád stavil někdy později, jakože kdyby se to třeba náhodou hodilo. No, na to zřejmě není zvědavá a odjede o den dřív, takže spolu nemůžou strávit poslední noc. Děs. To je taky tak asi všechno, co se o ní člověk dozví – chodí v bílým a ráda si užívá s mladšími chlapci.
   Vinca se navíc dohmátla toho, co se děje, a teda není ráda. Nějak se spolu dohadujou, sem tam na sebe mrsknou nějakou hodně soap opera hlášku („Tak proč jsi tady, když ti to tak vadí?“ – Protože…protože jsem ti tak nablízku.“) a prostě je to srdceryvný. Nakonec si ale nějak řeknou, že bez sebe nedaj ani ránu a konečně si to rozdaj (175 stran a všichni jsme stejně věděli, jak to skončí…i když ve dvacátých letech to asi lidi moc nepředpokládali).
   Další den Phil nějak dlouze hledí na moře nebo provádí obdobnou činnost vhodnou k situaci „hlavní hrdina prošel životní zkušeností a teď již ví, že to není peřinka“ (i když v peřině vlastně strávil většinu děje, tak to asi není nejlíp volený obrat). Prostě vidí, že dětství je za ním a teď přichází něco novýho…jinýho…and stuff.
   Přiznám na rovinu…kdybych si na tu knížku nechal ještě jeden den, asi bych z toho měl víc. Třeba když Phil odchází poprvé od madame en blanc, je tam opravdu pěkně napsaná pasáž....ale prostě jsem tu knížku chtěl mít za sebou a sebevíc uchvacující popis toho, jak někdo civí v noci na moře a hvězdy, mě prostě nedostane. Nepopírám, že autorka vystihla všechny ty teenagerovský rozervanosti a rádoby revolty…ale asi je to hlavně pro lidi, co si tím buď procházej, nebo si tím prošli před tak dávnou dobou, že nad tím zatlačí slzu a zavzpomínají, jak tenkrát v létě povalili Marunu do sena/nechaly se povalit Pepanem do sena.
   No ale když se to vezme v kontextu roku 1923, kdy to vyšlo, všichni z toho asi byli dost na větvi.
   Tak jako celkově mě to zase extra nevzalo a záchvaty typu „skočíme spolu ze skály, protože jsme tak mladý a rozervaný“ mě minuly úplně (to asi většinu z nás), tudíž teda nějaký stopy to ve mně teda nezanechalo.


sobota 22. ledna 2011

Alain-Fournier: Le Grand Meaulnes (Veliký Meaulnes, Kouzelné dobrodružství)

   Začal bych tím, že když jsem si teď na wiki přečetl dvě české verze názvu, lehce jsem se zasnil a došel k tomu, že inkvizice možná nebyla zas tak špatná instituce. Kouzelné dobrodružství je samozřejmě úplně mimo mísu; to aby se jeden bál, že na něj někde vyskočí Mlaskalové a ukradnou mu boty. Veliký Meaulnes je lepší, ale mně osobně to teda neustále připomíná pohádku O velikananánském krokodýlovi, která byla mimochodem úplně blbá. Jen prostě nechápu, že maj lidi takovou potřebu lámat překlad přes koleno, když prostě Velký Meaulnes úplně stačí (navíc je to třídní přezdívka – vážně, ukažte mi partu lidí okolo 15 let, co by vytvořila přezdívku se slovem „veliký“…no, popojedem).
   Knížka se mimochodem umístila na seznamu Les 100 livres du siècle (100 nejlepších knih století), který vyšel v Le Monde a ve výzkumu hlasovalo 17 000 Francouzů. Asi je nám všem jasný, že velikost vzorku je úplně putna, protože nahodile vybranej Francouz na žádost „Udělej seznam 100 nejlepších knih světové literatury za poslední století“ vybere 100 francouzských knih z posledního století (s tím seznamem to není tak zlý, ale francouzská a frankofonní literatura v něm zabírá až trochu moc místa).
   Tenhle román by rozhodně nadchnul *mně neznámý titul, který momentálně nehodlám dohledávat* Kalivodovou, protože vypravěč se tu dostává do tolika poloh, že sám neví, čí je. Ačkoli je hlavním hrdinou Meaulnes, on sám není vypravěč a přímo od něj je jen pár kapitol, kde vypravěč čte Meaulnesův deník. Jinak jde všechno přes někoho jiného (obvykle vypravěče, ale někdy se kus děje retrospektivně čtenář dozví od dalších postav) a jednou dokonce vypravěč píše svoji přepracovanou verzi toho, co vyčetl z Meaulnesova až příliš nejasně vedeného deníku. Takže jak říkám, vážně pastva – člověk tak skládá charakter hlavní postavy jak puzzle.
   Vypravěčem děje je François, syn učitele na malém městě, kterému je 14 let. Navíc měl cosi s kolenem, takže moc nechodí ven a je to trochu knihomol. Do toho se jim v domě najednou objeví cizí ženská a domluví se s nimi, že do školy přihlásí svého syna, který by bydlel u nich. Frnaçoisovi tak v pokoji přibude Augustin Meaulnes, který na úvod v domě sebere rachejtli a odpálí ji na zahradě. François tady říká, že jeho matka nic neřekla na to, že se kamarádí s Augustinem, aspoň zatím. Netuším, jak to autor myslel, protože Fraçoisova matka od tý doby v knize skoro nepromluví a jen stěží se sem tam i mihne. No nic.
   Ve třídě dostane Augustin ihned přezdívku Grand Meaulnes a stane se středem pozornosti, aniž by se  to moc snažil. Jendou mají přijet Françoisovi prarodiče a někdo je musí jet vyzvednout. Augustin vymyslí, že pro ně tajně pojede sám, zařídí si půjčení povozu a jednou odejde ze školy a vrátí se za čtyři dny.
   Seurelovi (rodiče Françoise) se s tím moc nepáraj, ve škole prohlásí, že Augusti jel k matce, a tý zase pro jistotu neřeknou nic, protože ono se to snad nějak vyvrbí, že jo. Meaulnes se ale vrátí a zapojí se znovu d chodu domácnosti, protože ostatní do toho radši nechtějí šťourat. Ve třídě dost bleskově přijde o starou pozici, protože pořád něco kutí v knížkách a nikomu nechce říct, kde byl.
   Ale samozřejmě to odvypráví Françoisovi. Takže s povozem vyjel na nádraží pro starý Seurelovi, ale hned na první rozdvojce špatně zahnul a jel dál a dál a dál až usoudil, že je asi moc daleko, že asi nejede na nádrží. A taky padla noc. Nějak bloudí po okolí, někde mu dají najíst, a když jde pro povoz, tak na místě zjistí, že mu s ním kůň utekl; pak se řítí do noci, pak se snaží vrátit a pak někde padne a usne. Bloudí ještě další den, až se nakonec dostane k velkému domu, kde akorát vyslechne rozhovor dětí, podle kterého to vypadá, že tam mají na povel jakousi oslavu. Chce se schovat v horním patře nějakého přístěnku nebo stodoly nebo bůhví čeho, kam se dostane přes střechy povozů, ale tam zjistí, že někomu vlezl do pokoje.
   Ten někdo tam ale není, tak se rovnou ubytuje. Z dalšího vyslechnutého rozhovoru zjistí, že jde o velkou oslavu, konkrétně svatbu Frantze de Galais a Valentine, a že je tam tolik lidí, že se prostě ztratí. Na oslavě jsou skoro jen děti a staří lidé, všichni si hrají, tancují v maskách a je to prostě děsně magique a někomu tohle prostě vnutklo představu, že název Kouzelné dobrodružství se hodí, ale ne, nehodí, Tamaro Sýkorová, jo, máte jméno na Wikipedii a všichni teď vědí, že jste to vymyslela vy, muhehehe (začínám si říkat, že si vytvoření novýho překladu s nějakým snesitelným názvem si vezmu jako jakousi celoživotní morální misi).
   Na každý pád na oslavě jsou kopy lidí a čeká se na manželskou dvojici. Augustin tam ještě potká mladou dívku, zjistí, že se jmenuje Yvonne de Galais, a děsně se zamiluje a chvíli s ní pak mluví, tak ji miluje ještě víc, ale když ji pak hledá, tak ji nemůže najít, a pořád se rozhlíží, jestli neuvidí její klobouček, ale prostě těch lidí tam je moc a ona se mu ztratila a fakt je to srdcervoucí. Dvojice nakonec nedorazí vůbec a všichni skoro naráz usoudí, že je na čase to tam zabalit. Augustin v domě narazí na Frantze, který mu akorát hystericky řekne, že svatba je pasé, protože Valentine mu utekla, ale ani nemá moc čas to někomu vyprávět. Pryč se sveze s nějakým vozem a na cestě jen zahlédne mladíka, jak se řítí do lesa, a potom slyší ránu (bože, to napětí). Takže tak se dostane zpátky do školy.
   Ve škole se neustále hrabe v mapách a různých dokumentech a nakonec se on a François úplně izolují od zbytku třídy. Jednou v noci kolem domu někdo běhá a píská, takže se všichni z domu (kromě matky, ta šla radši spát) vydají zjistit, o co šlo. Při tom začnou někoho pronásledovat a François s Augustinem poměrně záhy zmizí z dohledu M Seruela a jeho známého, který šel na průzkum s nimi. Oba dva přitom padnou do léčky a dostanou řádně přes hubu. Zmlátí je jejich spolužáci vedení neznámým klukem, který Meaulnesovi sebere mapku, podle které chtějí jednou hlavní hrdinové společně utéct a najít dům de Galaisových. Na druhý den se ve škole objeví nový žák – samozřejmě mapkozloděj - a okamžitě se z něj stane hvězda kolektivu. Navíc jim vrátí plánek a řekne, že o tom nikomu nic neřekne, a že budou BFF a nakonec dá Augutinovi adresu Yvonne v Paříži. Potom se v sousedství objeví spousta krádeží, které nejspíš páchá Ganache, což je spolutulák nově příchozího kluka (úplně mi není jasný, jak jim vlastně autor říká, používá slovo bohémien, což by měl být cikán, ale to zase později nedává smysl. Tak jestli jako tulák…to je asi kravina).
   Na každý pád nováček odhalí hrdinům šokující pravdu, a to že doopravdy je to Frantz de Galais. Další den on i Ganache zmizí (a tady je ten problém, proč by si o něm všichni mysleli, že je bohémien, když je to vidět…no nevim). Augustin je cele zoufalý, protože nemá šanci najít svoji Domaine inconnue, a rozhodne se dokončit studie v Paříži. Potom od něj François dostane postupně tři dopisy, což ukazuje, jak je s ním Meaulnes děsně dobrej kámoš. Zjistí se, že Yvonne tam není a že je asi vdaná (to se Meaulnes dozví od ženský, co s ním vysedává před jejich barákem a oba na ten dům neustále čumí…).
   O rok později François náhodně zjistí, kde je vlastně ten tajemný dům a že Yvonne není vdaná ani trochu. Nadšeně se vypraví na cestu  a staví se u tety, která mu vypráví, že na té oslavě kdysi byla a že cestou našli úplně vysílenou dívku, co musela běhat někde po lesích. Nakonec od nich odešla do Paříže dělat švadlenu. Byla to samozřejmě Valentine – Frantzova snoubenka, která vzala roha. François si toho moc nevšímá, ale to je chyba….dum dum dum (děsně mysteriózní hudební doprovod).
   Najde Augustina, který se vrátil ze studií, ale podle všeho se zase chystá někam vyrazit. Řekne mu o Yvonne a oni se opět setkají. Yvonne mezitím zchudla, protože rodina musela platit Frantzovy dluhy, tudíž bylo nutný prodat poníky a loďky, na kterých se kdysi jezdilo na oslavě. Totally symbolic and stuff. Augustin Yvonne dost záhy požádá o ruku…snad ještě ten večer.
   Vezmou se a večer po svatbě se u jejich domu objeví Frantz a řve, že mu Maulnes něco slíbil. François se ho pokouší odlákat a chce zařídit, aby se sešel s Valentine (protože teta mu mimo jiné řekla, kde bydlí nebo pracuje), ale Meaulnes ho zaslechl. Než se ale dostane na příjezdovou cestu, Frantz někam uteče. Druhý den Meaulnes zmizí.
   François pracuje jako učitel ve škole kousek od sídla Yvonne, takže se s ní dost schází a kecají spolu. Za pár měsíců mu Yvonne sdělí, že je těhotná (to dítě je Augustina, slovo „kecají“ v minulý větě není žádná podivná metafora). Záhy po porodu ale zemře a její otec vydrží jen o pár měsíců dýl. Augustin se stane poručníkem dítěte a do návratu Augustina má spravovat sídlo. Na půdě potom najde Augustinovu tašku s deníkem, jenž odhalí pravdu temnější než…něco mocně temnýho.
   Asi nikoho nepřekvapí, že ta holka, co s Meaulnesem během jeho studií sdílela večery strávené civěním na dům de Galaisových, byla Valentine. Netrvá dlouho a Augustin s ní začne randit. Náhodou přijde na to, kdo vlastně jeho milenka je (vážně…po několika měsících přijde na to, že to je bývalá snoubenka jeho nej kámoše…o čem jako celou dobu mluvili???) a dostane pocit, že Frantze děsně podvedl, když mu přefiknul holku. Proto ji opustí a vrátí se domů, nicméně Valentine zatím odešla z krejčovství a je bez prostředků. Vyhrožuje Augustinovi, že se vrátí do Paříže, kde ji nezbude nic jiného, než se prodávat (chtěl jsem napsat prostituovat, ale nemá to šťávu…i když prodávat se taky moc ne). Později ho dožene svědomí a rozhodne se vypravit Valentine najít…a v tu chvíli dorazil François s novinou, že našel Yvonne. Voilà, teď už víme, proč Yvonne opustil (a ona mu navíc ještě řekla, že pokud by jeho duch dobrodruha trpěl vedle ní, ať se radši někam vypraví a vrátí se, až se bude chtít usadit…asi by si to rozmyslela, kdyby věděla, že ji ještě ten večer zbouchne a ona umře den po porodu).
   Meaulnes se nakonec vrátí a François mu ukáže dceru, kterou zatím začal považovat za vlastní. Potom vyklidí pole a poslední slova románu jsou:

"Et déjà je l’imaginais, la nuit, enveloppant sa fille dans un manteau, et partant avec elle pour de nouvelles aventures". (člověku je toho chudáka fakt i líto)

   Knížka je podle mě super, ale nějak mi uniká hláška z francouzský wikipedie o tom, že jde o příběh silného přátelství. No, v tomhle případě jde podle mě spíš o dvě závislosti (François na Augustinovi a ten zase na Frantzovi), protože moje definice přátelství jaksi obsahuje určitou dávku reciprocity (takže něco víc než tři dopisy za rok, popřípadě hysterický ječení pod okny domu vlastí sestry, aby ji můj super kámoš laskavě opustil a šel hledat snoubenku, která mi kdysi dala košem). Pak je tu celá ta věc s dospíváním a domem s tajemnou oslavou, kam se Augutin snaží většinu knihy neúspěšně vrátit… Nejsem si úplně jistý, pro koho se vlastně knížky o adolescentech psaly…takovej Sříbrnej vítr podle mě člověk dokáže pochopit až potom, co dospěje…a podle reakcí na internetu většina Francouzů tuhle knížku nesnášela a vracet se k ní začala až po dvacítce (což ukazuje, že povinná četba se plánuje dementně po nejen u nás).
   Takže tak – je to poměrně depresivní knížka o tom, jak je občas fakt blbý bejt mladej, když s váma hormony a touha po dobrodružství třískaj hlava nehlava, nicméně z pohledu začátku 20. století (dneska by se taková knížka nedala napsat bez aspoň jednoho rodiči odvrženýho gaye, holky, co se neustále hádá s matkou, a jedný postavy, co si střelí zlatou…což lze libovolně kombinovat). Napsaný je to vážně hezky a podle mě se to čte dost dobře – což v mým podání znamená, že nás autor moc neobtěžuje popisy. A z nějakýho mě samotnýmu neznámýho důvodu mi Meaulnes přišel fakt sexy.
   Je to i zfilmovaný, a to rovnou dvakrát. Jednou v 60. letech,druhá verze je z oku 2006. Co se týče kvality – těžko říct. IMDB a ČSFD se dost rozcházejí, protože IMDB uvádí hodnocení 6,7 a 5,8, což není nic extra. Na ČSFD starou verzi nikdo nehodnotil a nová má 77 %. Ale hlavně – herec Meaulnese v nový verzi vypadá dost slibně, a to je vždycky plus.