Začal bych tím, že když jsem si teď na wiki přečetl dvě české verze názvu, lehce jsem se zasnil a došel k tomu, že inkvizice možná nebyla zas tak špatná instituce. Kouzelné dobrodružství je samozřejmě úplně mimo mísu; to aby se jeden bál, že na něj někde vyskočí Mlaskalové a ukradnou mu boty. Veliký Meaulnes je lepší, ale mně osobně to teda neustále připomíná pohádku O velikananánském krokodýlovi, která byla mimochodem úplně blbá. Jen prostě nechápu, že maj lidi takovou potřebu lámat překlad přes koleno, když prostě Velký Meaulnes úplně stačí (navíc je to třídní přezdívka – vážně, ukažte mi partu lidí okolo 15 let, co by vytvořila přezdívku se slovem „veliký“…no, popojedem).
Knížka se mimochodem umístila na seznamu Les 100 livres du siècle (100 nejlepších knih století), který vyšel v Le Monde a ve výzkumu hlasovalo 17 000 Francouzů. Asi je nám všem jasný, že velikost vzorku je úplně putna, protože nahodile vybranej Francouz na žádost „Udělej seznam 100 nejlepších knih světové literatury za poslední století“ vybere 100 francouzských knih z posledního století (s tím seznamem to není tak zlý, ale francouzská a frankofonní literatura v něm zabírá až trochu moc místa). Tenhle román by rozhodně nadchnul *mně neznámý titul, který momentálně nehodlám dohledávat* Kalivodovou, protože vypravěč se tu dostává do tolika poloh, že sám neví, čí je. Ačkoli je hlavním hrdinou Meaulnes, on sám není vypravěč a přímo od něj je jen pár kapitol, kde vypravěč čte Meaulnesův deník. Jinak jde všechno přes někoho jiného (obvykle vypravěče, ale někdy se kus děje retrospektivně čtenář dozví od dalších postav) a jednou dokonce vypravěč píše svoji přepracovanou verzi toho, co vyčetl z Meaulnesova až příliš nejasně vedeného deníku. Takže jak říkám, vážně pastva – člověk tak skládá charakter hlavní postavy jak puzzle.
Vypravěčem děje je François, syn učitele na malém městě, kterému je 14 let. Navíc měl cosi s kolenem, takže moc nechodí ven a je to trochu knihomol. Do toho se jim v domě najednou objeví cizí ženská a domluví se s nimi, že do školy přihlásí svého syna, který by bydlel u nich. Frnaçoisovi tak v pokoji přibude Augustin Meaulnes, který na úvod v domě sebere rachejtli a odpálí ji na zahradě. François tady říká, že jeho matka nic neřekla na to, že se kamarádí s Augustinem, aspoň zatím. Netuším, jak to autor myslel, protože Fraçoisova matka od tý doby v knize skoro nepromluví a jen stěží se sem tam i mihne. No nic.
Ve třídě dostane Augustin ihned přezdívku Grand Meaulnes a stane se středem pozornosti, aniž by se to moc snažil. Jendou mají přijet Françoisovi prarodiče a někdo je musí jet vyzvednout. Augustin vymyslí, že pro ně tajně pojede sám, zařídí si půjčení povozu a jednou odejde ze školy a vrátí se za čtyři dny.
Seurelovi (rodiče Françoise) se s tím moc nepáraj, ve škole prohlásí, že Augusti jel k matce, a tý zase pro jistotu neřeknou nic, protože ono se to snad nějak vyvrbí, že jo. Meaulnes se ale vrátí a zapojí se znovu d chodu domácnosti, protože ostatní do toho radši nechtějí šťourat. Ve třídě dost bleskově přijde o starou pozici, protože pořád něco kutí v knížkách a nikomu nechce říct, kde byl.
Ale samozřejmě to odvypráví Françoisovi. Takže s povozem vyjel na nádraží pro starý Seurelovi, ale hned na první rozdvojce špatně zahnul a jel dál a dál a dál až usoudil, že je asi moc daleko, že asi nejede na nádrží. A taky padla noc. Nějak bloudí po okolí, někde mu dají najíst, a když jde pro povoz, tak na místě zjistí, že mu s ním kůň utekl; pak se řítí do noci, pak se snaží vrátit a pak někde padne a usne. Bloudí ještě další den, až se nakonec dostane k velkému domu, kde akorát vyslechne rozhovor dětí, podle kterého to vypadá, že tam mají na povel jakousi oslavu. Chce se schovat v horním patře nějakého přístěnku nebo stodoly nebo bůhví čeho, kam se dostane přes střechy povozů, ale tam zjistí, že někomu vlezl do pokoje.
Ten někdo tam ale není, tak se rovnou ubytuje. Z dalšího vyslechnutého rozhovoru zjistí, že jde o velkou oslavu, konkrétně svatbu Frantze de Galais a Valentine, a že je tam tolik lidí, že se prostě ztratí. Na oslavě jsou skoro jen děti a staří lidé, všichni si hrají, tancují v maskách a je to prostě děsně magique a někomu tohle prostě vnutklo představu, že název Kouzelné dobrodružství se hodí, ale ne, nehodí, Tamaro Sýkorová, jo, máte jméno na Wikipedii a všichni teď vědí, že jste to vymyslela vy, muhehehe (začínám si říkat, že si vytvoření novýho překladu s nějakým snesitelným názvem si vezmu jako jakousi celoživotní morální misi).
Na každý pád na oslavě jsou kopy lidí a čeká se na manželskou dvojici. Augustin tam ještě potká mladou dívku, zjistí, že se jmenuje Yvonne de Galais, a děsně se zamiluje a chvíli s ní pak mluví, tak ji miluje ještě víc, ale když ji pak hledá, tak ji nemůže najít, a pořád se rozhlíží, jestli neuvidí její klobouček, ale prostě těch lidí tam je moc a ona se mu ztratila a fakt je to srdcervoucí. Dvojice nakonec nedorazí vůbec a všichni skoro naráz usoudí, že je na čase to tam zabalit. Augustin v domě narazí na Frantze, který mu akorát hystericky řekne, že svatba je pasé, protože Valentine mu utekla, ale ani nemá moc čas to někomu vyprávět. Pryč se sveze s nějakým vozem a na cestě jen zahlédne mladíka, jak se řítí do lesa, a potom slyší ránu (bože, to napětí). Takže tak se dostane zpátky do školy.
Ve škole se neustále hrabe v mapách a různých dokumentech a nakonec se on a François úplně izolují od zbytku třídy. Jednou v noci kolem domu někdo běhá a píská, takže se všichni z domu (kromě matky, ta šla radši spát) vydají zjistit, o co šlo. Při tom začnou někoho pronásledovat a François s Augustinem poměrně záhy zmizí z dohledu M Seruela a jeho známého, který šel na průzkum s nimi. Oba dva přitom padnou do léčky a dostanou řádně přes hubu. Zmlátí je jejich spolužáci vedení neznámým klukem, který Meaulnesovi sebere mapku, podle které chtějí jednou hlavní hrdinové společně utéct a najít dům de Galaisových. Na druhý den se ve škole objeví nový žák – samozřejmě mapkozloděj - a okamžitě se z něj stane hvězda kolektivu. Navíc jim vrátí plánek a řekne, že o tom nikomu nic neřekne, a že budou BFF a nakonec dá Augutinovi adresu Yvonne v Paříži. Potom se v sousedství objeví spousta krádeží, které nejspíš páchá Ganache, což je spolutulák nově příchozího kluka (úplně mi není jasný, jak jim vlastně autor říká, používá slovo bohémien, což by měl být cikán, ale to zase později nedává smysl. Tak jestli jako tulák…to je asi kravina).
Na každý pád nováček odhalí hrdinům šokující pravdu, a to že doopravdy je to Frantz de Galais. Další den on i Ganache zmizí (a tady je ten problém, proč by si o něm všichni mysleli, že je bohémien, když je to vidět…no nevim). Augustin je cele zoufalý, protože nemá šanci najít svoji Domaine inconnue, a rozhodne se dokončit studie v Paříži. Potom od něj François dostane postupně tři dopisy, což ukazuje, jak je s ním Meaulnes děsně dobrej kámoš. Zjistí se, že Yvonne tam není a že je asi vdaná (to se Meaulnes dozví od ženský, co s ním vysedává před jejich barákem a oba na ten dům neustále čumí…).
O rok později François náhodně zjistí, kde je vlastně ten tajemný dům a že Yvonne není vdaná ani trochu. Nadšeně se vypraví na cestu a staví se u tety, která mu vypráví, že na té oslavě kdysi byla a že cestou našli úplně vysílenou dívku, co musela běhat někde po lesích. Nakonec od nich odešla do Paříže dělat švadlenu. Byla to samozřejmě Valentine – Frantzova snoubenka, která vzala roha. François si toho moc nevšímá, ale to je chyba….dum dum dum (děsně mysteriózní hudební doprovod).
Najde Augustina, který se vrátil ze studií, ale podle všeho se zase chystá někam vyrazit. Řekne mu o Yvonne a oni se opět setkají. Yvonne mezitím zchudla, protože rodina musela platit Frantzovy dluhy, tudíž bylo nutný prodat poníky a loďky, na kterých se kdysi jezdilo na oslavě. Totally symbolic and stuff. Augustin Yvonne dost záhy požádá o ruku…snad ještě ten večer.
Vezmou se a večer po svatbě se u jejich domu objeví Frantz a řve, že mu Maulnes něco slíbil. François se ho pokouší odlákat a chce zařídit, aby se sešel s Valentine (protože teta mu mimo jiné řekla, kde bydlí nebo pracuje), ale Meaulnes ho zaslechl. Než se ale dostane na příjezdovou cestu, Frantz někam uteče. Druhý den Meaulnes zmizí.
François pracuje jako učitel ve škole kousek od sídla Yvonne, takže se s ní dost schází a kecají spolu. Za pár měsíců mu Yvonne sdělí, že je těhotná (to dítě je Augustina, slovo „kecají“ v minulý větě není žádná podivná metafora). Záhy po porodu ale zemře a její otec vydrží jen o pár měsíců dýl. Augustin se stane poručníkem dítěte a do návratu Augustina má spravovat sídlo. Na půdě potom najde Augustinovu tašku s deníkem, jenž odhalí pravdu temnější než…něco mocně temnýho.
Asi nikoho nepřekvapí, že ta holka, co s Meaulnesem během jeho studií sdílela večery strávené civěním na dům de Galaisových, byla Valentine. Netrvá dlouho a Augustin s ní začne randit. Náhodou přijde na to, kdo vlastně jeho milenka je (vážně…po několika měsících přijde na to, že to je bývalá snoubenka jeho nej kámoše…o čem jako celou dobu mluvili???) a dostane pocit, že Frantze děsně podvedl, když mu přefiknul holku. Proto ji opustí a vrátí se domů, nicméně Valentine zatím odešla z krejčovství a je bez prostředků. Vyhrožuje Augustinovi, že se vrátí do Paříže, kde ji nezbude nic jiného, než se prodávat (chtěl jsem napsat prostituovat, ale nemá to šťávu…i když prodávat se taky moc ne). Později ho dožene svědomí a rozhodne se vypravit Valentine najít…a v tu chvíli dorazil François s novinou, že našel Yvonne. Voilà, teď už víme, proč Yvonne opustil (a ona mu navíc ještě řekla, že pokud by jeho duch dobrodruha trpěl vedle ní, ať se radši někam vypraví a vrátí se, až se bude chtít usadit…asi by si to rozmyslela, kdyby věděla, že ji ještě ten večer zbouchne a ona umře den po porodu).
Meaulnes se nakonec vrátí a François mu ukáže dceru, kterou zatím začal považovat za vlastní. Potom vyklidí pole a poslední slova románu jsou:
"Et déjà je l’imaginais, la nuit, enveloppant sa fille dans un manteau, et partant avec elle pour de nouvelles aventures". (člověku je toho chudáka fakt i líto)
Knížka je podle mě super, ale nějak mi uniká hláška z francouzský wikipedie o tom, že jde o příběh silného přátelství. No, v tomhle případě jde podle mě spíš o dvě závislosti (François na Augustinovi a ten zase na Frantzovi), protože moje definice přátelství jaksi obsahuje určitou dávku reciprocity (takže něco víc než tři dopisy za rok, popřípadě hysterický ječení pod okny domu vlastí sestry, aby ji můj super kámoš laskavě opustil a šel hledat snoubenku, která mi kdysi dala košem). Pak je tu celá ta věc s dospíváním a domem s tajemnou oslavou, kam se Augutin snaží většinu knihy neúspěšně vrátit… Nejsem si úplně jistý, pro koho se vlastně knížky o adolescentech psaly…takovej Sříbrnej vítr podle mě člověk dokáže pochopit až potom, co dospěje…a podle reakcí na internetu většina Francouzů tuhle knížku nesnášela a vracet se k ní začala až po dvacítce (což ukazuje, že povinná četba se plánuje dementně po nejen u nás).
Takže tak – je to poměrně depresivní knížka o tom, jak je občas fakt blbý bejt mladej, když s váma hormony a touha po dobrodružství třískaj hlava nehlava, nicméně z pohledu začátku 20. století (dneska by se taková knížka nedala napsat bez aspoň jednoho rodiči odvrženýho gaye, holky, co se neustále hádá s matkou, a jedný postavy, co si střelí zlatou…což lze libovolně kombinovat). Napsaný je to vážně hezky a podle mě se to čte dost dobře – což v mým podání znamená, že nás autor moc neobtěžuje popisy. A z nějakýho mě samotnýmu neznámýho důvodu mi Meaulnes přišel fakt sexy.
Je to i zfilmovaný, a to rovnou dvakrát. Jednou v 60. letech,druhá verze je z oku 2006. Co se týče kvality – těžko říct. IMDB a ČSFD se dost rozcházejí, protože IMDB uvádí hodnocení 6,7 a 5,8, což není nic extra. Na ČSFD starou verzi nikdo nehodnotil a nová má 77 %. Ale hlavně – herec Meaulnese v nový verzi vypadá dost slibně, a to je vždycky plus.
