Suzanne Collins: The Hunger Games Trilogy

   Again, I haven’t written anything in few MONTHS for which I deeply apologize. But having finished my thesis (again) I hope I may be able to write here little something now and then.

   OK, the big craze about The Hunger Games has been more or less over for some time so this review may be coming a little late but…better late than never, huh. I decided to write one review about all three books and say just what I think about them (many other review have described the story so look up one of those if you want).

The Hunger Games (Aréna smrti)

    I really liked the first book, it is no big literature but the story is well written, the characters are greatly described, it’s fun (mostly because Katniss is such a cynic) but what I believe is the most important thing about the book – it’s targeted on different readers than similar stories before. Yes, sure, it is YA literature and it has some Twilight-like features…so what. There have been books and films about utter evilness of reality shows and there have been distopias…and many of them are WAY better than The Hunger Games. But…15 year old kids will not read 1984 or The Brave New World and they will not watch Truman Show. And there are much better let’s-show-the-brutality-of-human-nature books too (again, how many teenagers would read Lord of the Flies). So that is where I see the real merit of this book.

   Another thing is Katniss herself. She isn’t the classic good heroine, she has (piles of) flaws and she’s not emotional (well, she is very emotional, just not in the classic way). I even liked the whole romantic plot because it was very different from what people are used to in romances. The feelings kind of creep on Katniss and when she realizes what is actually happening she…well, she keeps on denying them.

   And I also liked the symbolism of the book. It is not very subtle, especially concerning the flowers and birds. The symbolism of birds is actually mentioned in the story directly (mainly the mockingjay-revolution connection) but it works on other levels too (for example, Rue reminds Katniss of a little bird which brings in a sense of fragility). The flowers create connection between the main heroines (Katniss, Rue and Prim). And let’s not forget about president’s roses.

   I really think it is a worth-reading, enjoyable and pretty well-written book.

   And few words about the movie. I think it’s mostly awful. The first part is pretty good and I loved how they depicted District 12 and the Capitol’s fashion. There are some great bits like when Katniss gets stinged by those hornets but it was mostly boring and the scene in the cave…the unspeakable horror of it. The scene with burying Rue was also almost ridiculous, especially as Rue had very little space in the movie and it was pretty hard to understand what is the big deal. What in my opinion really killed the movie, was Katniss. Not the actress, she was absolutely fabulous, but the way it shows (or rather doesn’t show) her character. Katniss is funny, smart and ironic about so many things. Which got lost completely in the movie. Sure, it’s easy to write it in the book written in the first person and I don’t know how to put such a thing in a movie. But it’s not really my problem, when I want to make a book into a movie, I should see what’s actually important in the book and what is not.

Catching Fire (Vražedná pomsta)

   I will not write a lot about this book. It was mostly boring, nothing really happened and the similar structure with the first book gave the book the last blow. I have to say I expected most of the plot-turns. There were some good bit, I liked the idea of the second arena and some of its traps (the screaming mockingjays being on of the most brutal thing in this overall brutal trilogy). But still, it was kind of a let down. Definitely the poorest book of the trilogy.

Mockingjay (Síla vzdoru)

   This one was much better than Catching Fire. The story and load of new characters (especially that terrible president of District 13) gave the story a new life. I also think that the author herself kind of literary matured and there were very poetic parts, sometimes it seemed there was intentional rhythm in the sentences (but it might have been just my imagination).  I appreciate that it didn’t end up as a total happy end…it actually didn’t end up as a happy end at all (by which I don’t want to say that all happy ending are automatically a bad thing…it just wouldn’t feel right in this case).

    There were also things I didn’t like, especially the battle in the Capitol was really weird. I think somewhere in the trilogy, Katniss says that the rebels didn’t get to the Capitol at all in the first rebellion. And now they just flew there…period. It was just weird.

  

To wrap it up, I’d like to say something about the Czech translation in Czech.

   V první řadě názvy knížek jsou vážně otřesné, ale překladatel s názvem většinou nic moc nenadělá, takže tohle je spíš výtka nakladateli. Asi se pokoušel o něco, co zaujme a přiměje to člověka koupit...ale názvy jako Aréna smrti a Vražedná pomsta většinu soudných lidí spíš odradí. Co se týče jmen, překladatel se snažil převádět nějaká „mluvící jména“ do češtiny, ale Cetkie místo Effie Trinket je ukázka toho, jak se to nemá dělat (respektive násilně a okatě). Proč se Gale jmenuje Hurikán jde naprosto mimo mě a nehodlám po tom ani dál pátrat. Ze začátku se mi moc nezdálo slovo splátci za tributes, tedy ti, co se mají utkat v aréně, ale nakonec je to celkem dobré řešení (vzhledem k tomu, že mají splácet jakýsi dluh za povstání). Z překladu jsem ale větší kus nečetl, takže kromě tohohle to nemůžu moc posoudit.

Nikkarin: 130

   Ačkoli se v poslední době snažím dohnat si vzdělání, komiksy nejsou moje silná stránka (nedávno jsem se dostal do asi pátýho dílu Hellblazera, kde jsem se tam děsně nevyznal, co se děje v jakým desetiletí, že na další už jsem neměl sílu…takže taky doporučuju k četbě), a už vůbec ne ty český. Nicméně na večeři u táty jsem se dozvěděl o tomhle pokladu český literární scény (tohle je pomyslnej vypláznutej jazyk na mojí češtinářku ze střední, který obecně sci-fi, fantasy a komiks splývaly do kategorie Kravina (byla to teda skvělá učitelka, nicméně její prohlášení „Já už toho četla tolik, že mě v literatuře nedokáže nic překvapit“ považuju za nedostatek snahy z její strany)).

   Nicméně mi na Nikkarina už nabíhá zpozdný, takže přejděme k věci, ať to dopíšu. Děj se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti, kdy na Zemi došlo k explozi a zdá se, že kromě měst je všude poušť. Hlavní hrdina je cosi-ale-má-takovou-helmu-tak-asi-voják Bo, který chodí po světě a naráží na všlijaký podivnosti. Přiznávám, nějak se mi teď nevybavuje, jestli má nějaký konkrétní cíl, ale tuším, že ani ne. Tedy kromě toho, že chce přijít na kloub explozi.

   K Boovi se později přidá Kňch (the cutest sidekick ever) a Antoine. O ději toho fakt moc říct nejde, ačkoli chápu, že shrnutí „choděj po poušti a narážej na divnosti“ je až trochu moc stručný.

   Komiks je jinak nabitý narážkami na všechno od počítačových her (Mario, Fallout) a filmů (Návštěvníci) po literaturu (Alenka) a umění (slon na dlooooouuuhýýých nohou…co určitě přichází z Dálí). Předpokládám, že mi jich taky dost uniklo, ale na druhou stranu občas se mohl krotit s okatostí (konkrétně u robotů A1 a E2). Abych tu kritiku nacpal na jedno a pak na ni mohl s klidem zapomenout, jako dost slabý na mě působily některý dialogy. Hlavně když se ke skupince přidává Lovec hvězd, zní to trochu jako - Čau já jsem Bo a tohle Antoine a tohle Kňch, budeme kamarádi? – Jasně, ale teď o sobě musím ve dvou bublinách něco říct, aby si čtenář rychle udělal představu o mojí postavě.

   Nicméně vzhledem k tomu, že dialogy pro 130 nejsou zas tak důležité, tak je to jedno. Nikkarin exceluje (no to je strašný slovo, ale vystihuje míru toho, jak v tom je dobrej) v přenášení představivosti na papír; vytvořil si svět, kde vůbec nevadí, že něco vlastně nedává smysl, protože se to prostě řeší explozí (a možná do jistý míry tím, že Bo hned na začátku projde podivně halucinogenním bunkrem 130, ale do jaký míry to má vliv, se nejspíš ukáže až v posledním díle). Takže může vytvářet směsku reality, surrealistického snění a pop-kulturních aluzí (to je taky strašný slovo, ale je tak chytrý a učený, že ho ani Word nezná), aniž by to jakkoli narušovalo děj. Takže když hrdinové na poušti potkají stádo ohvězdičkovaných lam (nebo co to sakra je), s nikým to ani nehne. Což je super.

   Zatím vyšly dva díly – Odysea a Hodní, zlí a oškliví, závěr trilogie by měl být podle příslušné FB skupiny Následky a má vyjít na podzim 2012, což je ovšem za strašně dlouho (aspoň si mezitím našetřím na ty dva první díly, protože to chci domu…a ne, Nikkarin mi tu neplatí za reklamu…už jen proto, že sem podle počítadla návštěv pravidelně chodí tak šest lidí).

    Už několik minut nemůžu vymyslet, jak to tu zakončit. Takže krátce – je to fakt dobrý, tak si to prostě přečtěte.

Robert Merle: Malevil (Malevil)

   Tuhle knížku jsem si vybral na seminární práci z francouzský gramatiky a bral jsem z ní excerpta na passé simple. V první moment jsem tu knihu málem zahodil, protože ze začátku je ta knížka psaná v přítomným čase...ale naštěstí jsem po chvíli zjistil, že to je jen rafinovanej stylistickej úskok... No a když už jsem se dostal někam ke straně 150, usoudil jsem, že těch dalších 500 už přece nějak dám, že jo.
   Dost ostudně mi to trvalo asi dva měsíce, nicméně jsem to proložil ještě kopou dalších knížek, což mě snad ospravedlňuje. Nicméně moje nechuť ke čtení ve francouzštině je docela velká a navíc tady se dost často dloooouho nic neděje, a pak najednou masakr. Takže se není moc co divit, že jsem si raději napůjčoval věci jako In Watermelon Sugar, než abych dočítal Malevil.
   Takže, o co jde. Prvních asi sto stran je klasicky emoidní fňukání nad blbým dětstvím Emmanuela, kdy se hrdina postupně upne na strýčka, majitele gradu Malevil, a později se tam úplně přestěhuje, aby se zbavil nechápajících rodičů a šikanujících sourozenců. Tady teda žije se strýčkem, starou La Menou a jejím retardovaným synem Momo (hned mi bylo jasný, že Momo to má spočítaný, nakonec ale vydržel mnohem dýl, než jsem čekal). Nakonec strýček umře, tak Malevil přejde na něj. Emmanuel si na hrad na nějakou dobu nastěhuje ještě Němku Birgittu, ale ta mu zase odjede a akorát mu jednou napíše, že se vdává. Význam týhle epizodky pro děj mi uniká, ale asi byl Merle placenej od strany...
   Takže jednoho dne někdy v sedmdesátých letech se na Malevil sjedou Emmanuelovi známí - Peyssou, Colin, Meyssonnier a Thomas. Všichni si zalezou do sklípka, kde Emmanuel stačí víno, pohodově kecaj, Momo si hraje s rádiem, La Menou ho kibicuje a venku proběhne atomová válka. Takže když naše otřesená skupinka vyleze, nenajde venku nic než spálený zvířata, spálený stromy, spálený vesnice, spálenou hlínu, spálený prostě všechno. Dalších asi 150 stran se snaží držet všech pět pohromadě a zajet do aspoň trochu normálních kolejí.
   Aby toho neměli málo, začnou se mezi sebou dohadovat o náboženství, což Emmanuel (ateista) vyřeší večerními seancemi se čtením z bible. Diskuze o tom, že Kain byl ten chudák, co se dřel, a Ábel akorát slíznul smetanu, byla fakt k nezaplacení. Podobně jako výkřik La Menou "A ta se tam vzala jako kde?", když se Emmanuel dostane k pasáži, kde Kain potká svoji budoucí ženu.
   Postupně samozřejmě zjišťují, že nejsou jediní, kdo přežil. Nejdřív je přepadnou obyvatelé zapadlé farmy, které se všeobecně místní vždycky vyhýbali, protože lidi z ní měli dost prapodivnou pověst (incesty, znásilnění a tak). Emmanuelovi se podaří oddělat taťku, posbírá zbytek lidí z farmy (syn Jacquet, dcera Miette a babička Falvine). Je to dost šílená parta, Falvine se tam dostala dost omylem, protože neměla kam jít a nenáviděla tam každej centimetr. Miette tak nějak nic nezbylo, chudák je němá a stejně neměla kam jít. Jacquet je docela magor. Respektive, otec doma vládl ostrou rukou a Jacquet poslouchal na slovo. Takže teď jeho psí oddanost přešla na Emmanuela.
   Následně se vyjeví, že spousta lidí přežila i v nedaleké osadě La Roque, když na Malevil přijede Fulbert, který se tam ujal vedení. Vydává se za kněze, nicméně má do něj reálně dost daleko. Z obyvatel Malevilu se pokusí vymámit krávu, protože oni chudáci žádnou nemají a navíc jim tam žije několik dětí. Falvine samozřejmě rozmíchá vztahy mezi katolíky a ateisty v Malevilu, ale to už je detail. Malevilané se tedy vypraví do La Roque s krávou, kterou hodlají vyměnit za pušky a koně. Tady zjistí, že Falvine doopravdy nastolil docela brutální diktaturu, že opozice sice existuje, ale nic moc nezmůže, a že se s tím nedá nic extra dělat. Nicméně podaří se jim zlákat na Malevil dvě slečny, což ale pořád dělá poměr muži : použitelné ženy (protože Menou a Falvine jsou mimo diskuzi) dost nepříznivý. Emmanuel přijde s revolučním systémem sdílení žen (v tý době ještě ženy, protože to vykoumá už při příchodu Miette), což zbytek odmítne. Nícméně dámy se tak nějak samy začnou nabízet všem, respektive Miette si každý večer odvede jednoho. Nově příchozí Catie si sice dost rychle vezme Thomase, jenže ještě před svatbou ho upozorní, že není v jejích silách být věrná, a stejně dává všem na potkání. Poslední je Evelyne, ale tý je 14. Sice se vehementně sápe po Emmanuelovi, ale ten se cítí až moc moralista.
   Děj je prokládány Thomasovými poznámkami, kdy Thomas doplňuje, co Emmanuel při vyprávění vynechal, co si pamatuje jinak, popřípadě vykládá trochu jinak, než se to stalo. U těchhle kusů jsem si vždycky vzpomněl na exaltovaný výkřik naší profesorky na francouzskou stylistiku: "La littérature nous ment !"
   Zpátky k ději - nějak se jim podaří osázet si políčko (upřímně, nevím jestli je tohle slovo na místě, nějak si nepamatuju, jakou osázeli plochu, ale na konec vyšlo z úrody deset pytlů zrní na jednoho) a dokonce jim začne i něco růst. Bohužel, na úrodu se jim vrhne banda ubožáků, pro které je malevilské obilí zjevně jediné jídlo po bůhví jak dlouhé době. Tenhle moment je zrovna dobrá ukázka toho, jak se v tý knížce dlouho nic neděje a pak je jediná událost vecpaná na stránku. Teda, nejdřív se dlouho neví, co se děje, jen byla slyšet střelba od pole. Pak se asi dvě strany nemůže nikdo dostat na místo, protože nikdo není tam, kde má být, a Emmanuela nejvíc prudí Evelyne, že se od něj nehne. Pak se konečně shromáždí kolem pole a další dvě stránky jen civí, jak jsou ty lidi vychrtlý a maj děsný hadry (co by asi řekly autorky Módního pekla). Pak se mezi ně vrhne Momo a všechno se vyřídí ve dvou odstavcích:

J’ai vu une demi-seconde trop tard le regard farouche de l’homme. J’ai vu un quart de seconde trop tard le coup de fourche. J’ai cru le prévenir en tirant. Il était déjà porté. Et les trois dents de la fourche s’enfonçaient dans le cœur de Momo quand ma balle a frappé son adversaire et lui a déchiqueté la gorge.

Ils tombent en même temps. J’entends un hurlement inhumain et je vois la Menou se ruer en avant et se jeter sur le cadavre de son fils. J’avance alors comme un automate et je tire en avançant. A ma droit et à ma gauche, avançant sur une ligne, mes compagnons tirent aussi. Nous tirons dans le tas, sans viser. Mon esprit est un blanc total. Je pense : Momo est mort. Je ne ressens rien. J’avance et je tire. Il n’est pas nécessaire d’avancer, nous sommes déjà si près. Et pourtant, nous avançons, mécaniquement, méthodiquement, comme si nous fauchions un champ.

Plus rien ne bouge, et pourtant nous tirons toujours. Jusqu’à épuisement des cartouches.

   Btw, všimněte si vysoce uměleckýho používání minulých časů, skoro celá knížka je  napsaná v passé simple, ale tady je passé composé a potom se to přesune do přítomnosti. Nicméně pro nefrankofonní čtenáře přihodím i českou verzi, i když mám k tomu překladu dost výhrady (jako „zuby vidlí se pohroužily“):

Mužův divoký pohled mne předstihl o půl vteřiny. A rána vidlemi o čtvrtinu. Chtěl jsem jí zabránit výstřelem. Ale vidle se už rozmáchly. A ve chvíli, kdy má střela protivníka zasáhla a protrhla mu hrdlo, jejich tři zuby se pohroužily Momovi do srdce.

Padnou oba současně. Ozve se nelidské zakvílení. Menou se vrhne vyřítí a vrhne se k synově mrtvole. Vykročím jako automat a v chůzi střílím. Kamarádi po mé pravici i levici postupují v jedné řadě se mnou a střílejí také. Palíme do celé skupiny. Bez míření. V hlavě mám úplně prázdno. Říkám si: Momo je mrtvý. Nic však necítím. Jdu kupředu a střílím. Ani bychom postupovat nemuseli, jsme docela blízko. Kráčíme však mechanicky, metodicky dál, jako když kosíme pole.

Střílíme i potom, když už se nic nehýbe. Až do posledního náboje.

   Proč tady překladatel chvíli píše v budoucím čase, a pak zase v přítomným, to fakt nechápu. Ale ona je ta česká verze celá taková divná. Třeba všechny postavy mají francouzská jména, ale místo Thomase tam najednou pobíhá Tomáš…no nic.

   Takže...po sklizni se věci začnou hýbat na La Roque. Fulbert nasadí těžkej teror a Emmanuel se rozhodne, že La Roque obsadí a Fulberta svrhne. Noc před útokem během hlídky uvidí u brány dva chlápky, jednoho zastřelí a druhýho zajme. Jmenuje se Hervé a je to člen ozbrojený skupiny, co se rozhodla dobýt Malevil, ale on utekl, protože chtěl varovat Malevil, nesnáší jejich šéfa a vůbec celej systém v bandě. Ta navíc den předtím obsadila La Roque a kdyby se tam Emmanuel a zbytek vrhli, jak na ten večer plánovali, noví majitelé La Roque by z nich udělali fašírku. No, nakonec to děsně dobře vymyslí, celou skupinu vykosí, seberou Fulbertovi moc (obyvatelé La Roque se na něj vrhnou a oddělaj si ho sami) a je to všechno oukí doukí.

   Pak už jen Emmanuel umře na slepák a je to. Závěrečná část je jedna z Thomasových poznámek, kdy jen narychlo popisuje události několika let. Na závěr se Malevilané a Laročané pustí do vlastní výroby střeliva, čímž se vesele vrátí na cestu, která lidi dovedla až k tomuhle všemu.

    Takže, abych to shrnul. Knížka je to vážně výborná, sice bych ji na pár místech klidně lehce osekal, ale zase tak nepřežitelný to taky není. Není to žádná akční nabíječka, jako většina postapokalyptických knížek (teď mě tak napadá, že jsem četl jen jedno a to bylo ještě daleko míň akční…tak ale předpokládejme, že většina postapo knížek jsou akční nabíječky…), ale člověka taky neumoří filozofická zamyšlení nad osudem jedince v cele transformovaném světě. Prostě to rozhodně není ztráta času.