Arto Salmien: Teorie sraček (Paskateoria)

   Na tuhle knížku jsem narazil tak, že jsem v knihovně hledal Sartra a nějak jsem prostě narazil na něco, co se jmenovalo Teorie sraček a bylo to krátký…tak jsem si řekl, že od Fina jsem ještě nic nečetl a že je na čase to změnit. No, asi to nebyl tak skvělej nápad, jak se to původně jevilo. Ale fakt je, že to vážně je krátký – skoro celý jsem to přečetl za cestu na doučování a zpátky (i když je pravda, že to je ode mě celkem štreka).

   Nějak nechápu, proč jsem si to vlastně půjčil, když mi Houellebecq tak lezl krkem a tohle je  v jistých bodech podobný, ale asi mám nějakou ne/podvědomou potřebu číst knihy na téma „lidstvo je fakt v háji“.

   Děj je o bulvárním novináři Suurnäkkim, kterýmu dost lze na nervy, jak se v jeho plátku píše. Někdo po něm neustále chce všelijaký oplzlosti, jako dělat článek o nejspíš nejhorším jezdci formule na světě, kterej se chce zviditelnit tím, že bude ve svý formuli vozit děti s rakovinou, nebo o mladý zpěvačce, který daj noviny podmínku, že se musí nechat vyfotit v opravdu velmi průsvitným oblečku. V redakci má spolupracovnici – skvělou to bulvární novinářku – se kterou na sebe sem tam hodí srdceryvný pohled a prohodí něco jako „Bože, nám fakt není nic svatý“ a zase jdou dál trpět tím, jak děsně jsou na lidi hnusný. To je tak asi hlavní dějová kostra – Suurnäkki prostě naráží na různý témata, co by se hodily do bulváru, ale protože mu přijde moc humus dávat je do tisku, nějak je obchází (čímž dost vytáčí šéfa).

   Do toho ještě autor vlepil jakousi společensko-kritickou linii, kdy Suurnäkki jezdí na jakýsi opravdu děsně hnusný předměstí za milenkou – největší kostí daleko široko. Celou dobu si o ní myslí, že je úplně blbá, ale nemůžu se zbavit dojmu, že byla naopak mnohem chytřejší než on… Ovšem její hlavní poznávací znak je, že si při orgasmu vždycky prdne (později se zjistí, že je to vlastně prostitutka, a na Suurnäkiho dotaz, jestli jejím zákazníkům to prdění nevadí, odvětí nejspíš největší hláškou celý knihy: „Oni si toho nevšimnou, ne každej má v ptákovi seismograf jako ty.“…no nic). Ale podstatnější je, že Suurnäkiho si vytipuje místní drogovej dealer, fetka nejvyššího kalibru a revolucionář v jedný osobě, posadí si ho do auta, do obličeje mu vrazí UZInu a začne vykládat nějaký blafy o tom, že se chystá revoluce, která svrhne bohatý lidi, protože všechny ty chuděry bez peněz tohle už dlouho snášet nebudou. Tenhle týpek se nakonec nechá zastřelit a vyjde najevo, že to byl hlavně psychopat, ale z jakýchsi náznaků to vypadá, že policie i Suurnäkkiho milenka o celý chystaný revoluci cosi vědí. Omniously mysterious…

   To je ještě dokořeněný menšíma vsuvkama jako stávkou prodavaček vyvolanou tím, že jedna z nich nešla do práce, aby se starala o nemocný dítě, a vedení jí dalo padáka. Kolem pak stojej lidi a házej kecy jako „Moje žena maká v Nokii a tam by si nikdo něco takovýho nedovolil“ (jakože nepřijít do práce kvůli dítěti), takže všichni vidíme, jak je ta pracující vrstva utlačovaná takový tlakem, že je celá stlačená. Nakonec se i dozvíme, co je to ta teorie sraček, ale upřímně…nic zajímavýho, objevnýho a ani trochu chutnýho.

   Suma sumárum mi to přišlo jako naprosto zbytečná kniha. Jediná možnost, jak by tohle mohlo vstoupit do dějin, by bylo, kdyby všichni feťáci a dlouhodobě nezaměstnaný popadli brokárny a postříleli vládu…pak by kritici měli autora za velmi citlivého k aktuálnímu dění ve společnosti, neboť dokázal předvídat, jak se budou události vyvíjet. O tom si ale dovoluju pochybovat, takže Arto Salminen asi nenávratně zapadne a všem to bude jedno (což se ale vlastně nese v duchu týhle knihy, takže je to tak možná lepší…).

  

Můj týden na Febiofestu, vol. 1

No takže před Febiofestem jsme si se Sameťákem vyměnili seznam filmů, na který bychom chtěli jít. On pak vytvořil obří seznam, který to nějak kloubil dohromady. Na můj dotaz, na co z toho chce vlastně jít, se mi dostalo odpovědi, že přece na všechno. A protože to byl fakt nátlak filmů, radši to sem nějak zdokumentuju, abych v tom neměl za týden totální guláš.

Fair Game (Fair Game)

Akční / Drama / Thriller / Životopisný

USA, 2010, 104 min

ČSFD: 63 %, IMDB: 7,0/10

Reálný příběh Valerie Plame Wilson a jejího manžela Joea. Valerie pracovala pro CIA, což ovšem věděl jen Joe a její rodiče. Valerie souhlasí s tím, že zkusí poslat Joea do Iráku na akci, což už dělal dřív a taky tam působil jako delegát, takže všechno proběhne v pořádku a Joe dorazí se zprávou, že v Iráku není po atomovkách ani vidu ani slechu.

Bohužel, o něco později se Bush rozhodne vlítnout do Iráku a prostě potřebuje nějakou omluvu. Joe to nerozchodí a vyjde na veřejnost s tím, že tam prostě nic nemaj. Nicméně tím naštve spoustu lidí. Takže Bílý dům se rozhodne, že odtajnit Valerii jako agentku je ten správný způsob, jak to tomu užvaněnci vrátit.

Strhne se docela peklo, kdy na Valerii padají hlášky typu „Copak vy nemáte ráda naše vojáky?“ a podobně, obrázek jejich domu, celá jména a telefonní čísla visí na internetu a prostě vůbec je to fakt milý. Jo, ještě se jim málem rozpadne manželství, protože zatímco Joe oběhává každou televizní show, kam ho pozvou, Valerie se drží stranou a přijde jí jako dost špatnej nápad tvrdit na veřejnosti, že je oběť konspirace v Bílým domě.

Všechno se ovšem vyřeší, až když padne několik obvinění na Lewise Levyho, což byl v tý době asistent viceprezidenta Cheneyho, a Valerie se konečně rozhodne vystoupit na veřejnost. Upřímně, nevím, jak to bylo, ale ten závěr mi přišel takovej kapku deus ex machina.

Na každý pád je to podle mě dobře zpracovaný, Naomi Watts a Sean Penn jsou oba skvělí a autorům se navíc nějak povedlo udělat to tak, že se na diváky nesypaly americký vlajky proudem. Respektive, závěrečný Joeův proslov o tom, že udržení demokracie je záležitost všech, a ne hrstky hlavounů, se držel v překvapivě všeobecném tónu, takže i neameričan by to měl být s to vztáhnout na sebe (ačkoli nemohlo chybět závěrečný God bless America…ale taky už nevím, jak moc ironie v tom bylo).

Noční hry (Nattlek)

Drama

Švédsko, 1966, 105 min

ČSFD: 56 %, IMDB: 5,6/10

            První v sérii švédských divností. Dějová linie je příběh hlavního hrdiny, když si na rodinné panství přivede snoubenku. To je ovšem proloženo neustálými flashbacky do dětství. Takže…hlavní hrdina měl fakt špatnou matku. Neustále pařila, střídavě ho posílala do háje a děsně milovala a během porodu dalšího dítěte kolem sebe nechala nastoupit kopu lidí a mezi výkřiky agónie stačila děsně existencionálně hláškovat (to dítě se mimochodem narodilo mrtvý). Hlavní hrdina taky moc neví, co chce. Občas matce podlejzá, občas sedí s babičkou a rukou drtí kraslice, co mají zpodobňovat jeho matku a občas je z něj crossdresser.

            Po její smrti se o něj začnou starat matčiny přátelé, kteří na něm pak parazitují zbytek života (jestli jsem to dobře pochopil). Na práci nemají zjevně nic lepšího, než se mu válet po baráku, chlastat a provádět další děsně neřestný činnosti.

            Snoubenku tohle moc neba, takže se rozhodne, že náš hrdina musí od základů změnit svůj život, jinak s ním prostě nebude moct být. Postupně se jí víc a víc otevírá a o svatební noci mu dojde, že je fakt potřeba udělat zásadní krok, když svoji milovanou pozvrací (OK, přiznávám, trochu to zjednodušuju). Nenapadne je nic lepšího, než se definitivně zbavit domu. Normální lidi by ho třeba prodali, ale ne, to nestačí. Takže ho podminujou a vyhoděj do povětří. Ils sont fous, ces Suédois.

            Poznamenám jenom, že to jsou 60. léta. Obrázek o tom, jak asi vypadá švédskej film z psychomatkou ze šedesátek, si radši udělejte sami.

Sebbe (Sebbe)

Drama

Švédsko, 2010, 80 min

ČSFD: 73 %, IMDB: 6,6/10

            Další švédská divnost. Sebbe chodí na střední a nikdo ho nemá rád. Teda možná ho má rád jeden spolužák, ale naštěstí se to moc nevyjasní. Sebbe žije jen s matkou, která má mizernou práci a pije. Taky nemá žádný kamarády a neustále si doma něco montuje. Matka nemá peníze, aby mu koupila dárek k narozeninám, takže když v domovní prádelně uvidí ležet bundu, tak ji sebere. Fakt nechápu, z jaký je planety, že jí to přišlo jako dobrej nápad, ale dobrý.

            Spolužák ze stejnýho domu Sebbemu samozřejmě řekne, že to je jeho bunda, takže to celý praskne. Matka je doma hysterická, že si o ní teď myslí, že je zlodějka (duh…) a vyhodí Sebbeho z domu. Ten se chvíli fláká, pak odběhne na staveniště a ukradne dynamit. Nějak si vyrobí bombu, kterou na sebe přidělá, a jde tak do školy. Odsud zase uteče a vrátí se domu, ale matka mu řekne, že se o něj nemůže starat, tak se Sebbe zase zvedne, nasedne do busu a odjede.

            Film byl podle mě docela slušně udělanej a herec Sebbeho byl naprosto neuvěřitelnej. Jen je to tak trochu směs všech klišé, co si člověk vybaví, když mu někdo řekne „film o špatný matce“. Taky je tam občas pár nelogičností, jakože Sebbe běží přes celý staveniště s obří bednou dynamitu a s nikým to ani nehne. Ale jinak vážně slušný.

Metropia (Metropia)

Animovaný / Sci-Fi / Thriller

Švédsko / Dánsko / Norsko / Finsko, 2009, 86 min

ČSFD: 65 %, IMDB: 6,1/10

             

Tentokrát celoskandidávská divnost. Antiutopická animovaná sci-fi, kde je celá Evropa propojená systémem metra. Hlavní hrdina se rozhodne do metra nechodit a jezdí na kole, čímž ovšem porušuje zákony. V hlavě se mu taky začne ozývat hlas, co mu říká, kam má jít a co má dělat, takže si chudák myslí, že mu hrabe. Když mu ukradnou kolo, tak už do toho metra fakt musí. Tady narazí na slečnu, kterou zná z obalu šampónu a kterou děsně miluje, protože je fakt krásná (jako jedna z mála postav ve filmu se aspoň trochu podobá lidský bytosti) a on žije v tom děsným, ponurým světě, takže se na ni kapku upnul.

            Rozhodne se tedy tu dámu sledovat. Strhne se naprosto zmatený řetězec událostí, podstatný je, že nadnárodní korporace XYZ ovládá lidi tím, že do svýho šampónu dává mikročipy, který se jim tak dostávaj do hlavy. A oni maj pak lidi, co ostatním lidem vysílaj přímo do hlavy a nutěj je něco dělat. Ano…wtf.

            Hlavní hrdina a kráska ze šampónu se rozhodnou s tím skoncovat pomocí plyšový Hello Kitty se zabudovanou elektrobombou (jakože to vyřadí z provozu elektroniku, fakt nevím, jak se tomu říká). No, celý to ale dopadne jinak.

            Ten děj takhle zní naprosto kravsky, ale není to tak zlý. Navíc dost silná stránka filmu tady je ujetá animace s dost...ohyzdnými panáčky a atmosféra depresivní budoucnosti vůbec. A taky je tam giant oozy brain, i když vůbec nechápu, co tam dělá.  Neříkám, že to prostě musí vidět každý, ale neřekl bych, že to je totální ztráta času.

Nepřítomen (Ausente)

Drama / Thriller

Argentina, 2011, 87 mim

ČSFD: 55 %, IMDB: 6,8/10

            Ze Švédska jsme se přesunuli do Argentiny. Tehle film mi přišel snad nejmíň zajímavej z toho, co jsme viděli. Mladý homosexuální Argentinec odhaluje sám sebe a rozhodne se strávit noc u svýho tělocvikáře doma, protože třeba by se mu s ním mohlo zadařit. Vetře se mu do domu, ale tělocvikář je heterák jak poleno, takže se nic nestane. Tělocvikář pak přijde na to, že mu ten kluk kecal, tak to nějak řešej, bla bla bla. Kluk spadne ze střechy a zabije se, ale chlapík si myslí, že se zabil kvůli němu. Tak se začne opíjet a kašlat na přítelkyni. Nakonec vleze do budovy s bazénem, kde běhá po šatnách a je děsně vypsychovanej, až konečně chytí ducha mrtvýho studenta, se kterým se tam honěj, políběj se, titulky.

            Takže tak