Broken Age (2014)

Broken Age je nedávno vydaná (leden 2014) point-and-click adventura. V lednu tedy vyšla teprve první kapitola, druhá má podle stránek hry na Steamu vyjít „ještě letos“. Vývoj hry se zafinancoval na  Kickstarteru, čímž se KS aktuálně chlubí obří reklamou na Broken Age na úvodní straně.

Příběh se dělí na dvě linie – v první je postavou holka Vella, v druhé pak kluk Shay. Vella žije ve městě dříve proslulém válečnickou tradicí, nicméně po příchodu příšery Mog Chothra se přeorientovali na pečení muffinů. Mog Chothra se jednou za asi 16 let vypraví na obchůzku měst, která „chrání“ a vybere si v nich daň v podobě sežrání několika panen. Vella se pokouší navrhnout, že by se třeba dalo dělat i něco jiného, než se nechat sežrat, ostatní na to ale neslyší. Jako jediná se tedy pokusí vzdorovat, což ji zavede k dalšímu dobrodružství. Shay zatím pobývá na vesmírné lodi, kterou řídí počítač s osobností přehnaně ochranářské matky. Loď je plná různých hraček a nutí Shaye k záchranným misím, které ovšem spočívají převážně v pojídání zmrzliny a mazlení se s plyšáky. Shay pak na lodi objeví dalšího obyvatele, který se pokouší pomoci mu vzdorovat počítači, není ale jasné, jestli sám není součást plánu (ať už je cílem matky/počítače cokoli).

Dějově je Broken Age poměrně chytlavá hra, hlavně Shayova linie, kde se šílená chrastítkovost lodi míchá se strašlivou ujetostí počítače. Celou dobu se nemůžete zbavit dojmu, že za tím vším něco vězí a že se hra každou chvílí převrátí v cosi mnohem temnějšího. Vellin příběh je o dost slabší, je sice akčnější a stane se toho v něm o dost víc, ale člověk musí vážně dost přimhuřovat oči. Hlavní problém ale je, že Vella je zjevně jediný, kdo chce s Mog Chothrou něco dělat, ostatní (včetně vybraných obětí) se na celou věc dost těší a rozhodně nikdo nestojí o to, aby kdokoli pokoušel s příšerou bojovat. Vella ale může všem cpát, že ona se o to hodlá pokusit… a nikdo se jí nepokusí zastavit. Mezi příběhy se dá libovolně střídat, dokud jeden z nich nedotáhnete do konce. Střídání je ale celkem irelevantní, protože neslouží např. k řešení hádanek, prostě když člověka nebaví Vella, přeskočí na Shaye. Pokud se ale příběhu něco daří opravdu skvěle, je to předhazování vodítek k tomu, jak spolu oba příběhy vlastně souvisejí… jen aby vzápětí další děj celou teorii zadupal do země. Celkem vtipná hra mezi hráčem a výstavbou příběhu.

Hlavní problém je ale obtížnost logických hádanek, respektive naprostá absence obtížnosti. Je téměř nemožné se ve hře zaseknout (i když se mi to jednou povedlo…) a řešení jsou vážně evidentní. Hra je ale asi cílená spíš na děti (nejen obtížností, ale i nespornou výchovnou snahou). Jsou tu ovšem i některé temnější momenty a vtipy pro dospělé (nic nevhodného, ale dítě to často nepochopí, např. hipsterský dřevorubec), je tak asi nejvhodnější pro rodiče-fanoušky klikaček a jejich děti nebo jako docela roztomilá odpočinková záležitost. Hra je ovšem v angličtině (česky neexistují ani titulky), a to ne v angličtině úplně triviální.

Kolem a kolem je Broken Age fajn uvolnění, ale těžko říct, jestli za to stojí. Také je otázka, kdy se dočkáme druhé (a závěrečné) kapitoly a jak bude dlouhá. Autoři ovšem ukázali, že příběh dokáží zamotat dost na to, aby byl Broken Age zajímavý.

Petra Hůlová - Paměť mojí babičce

Už před nějakou dobou jsem usoudil, že by bylo na místě přečíst si taky konečně něco původně českého. Na Petru Hůlovou jsme narazili během jednoho semináře, úryvek mi přišel relativně zajímavý a knížka dostala ocenění Magnesia Litera, takže proč ji nezahrnout.

Děj se odehrává v Mongolsku a popisuje události z pohledu asi 5 žen (nejsem si už úplně jistý). První z nich je Dzaja (jejíž jméno se dozvíte tak 50 stran před koncem), která vypráví o životě v mongolském geru (zřejmě stan), o svém dětství, problémech ve škole, cestě do Města, když jí bylo kolem dvaceti, o naprosto nepochopitelném nástupu dráhy prostitutky a rozpadu vztahu s dcerou. Příběh potom přejde na zmíněnou dceru, potom Dzajinu matku a dvě sestry (jedna ji inspiruje k prostituci a druhá zůstala doma jako hodná ženuška). Příběh sám o sobě je celkem ucházející, jednoduše řečeno vypráví o rozpadu rodiny, ve které se vztahy pomalu trhají tak dlouho, až z nich nezůstane skoro nic. Postavy se ovšem někdy zachovají strašně absurdně, hlavně zmíněný Dzajin propad do prostituce je naprosto mimo mísu – Dzaja vyrazí do města, aby si našla manžela. I když má příležitost najít si ucházející práci, najde sestru a zjistí, že ta to samé místo odmítla a začala šlapat. Protože zmíněná sestra je evidentně arbitr přes dobré vedení života, Dzaja usoudí, že tam pracovat taky nepůjde a začne se prodávat. Okay.

Stylisticky mi kniha ze začátku šla strašně na nervy – autorka píše více méně obecnou češtinou, ale někdy do ní přimíchává spisovný jazyk. Je to celkem divný mišmaš a občas to ruší, po nějaké době si ale člověk zvykne (těžko říct, jestli to je dobře). Občas se v ději také objeví přehnaně postav a jmen, kdy člověk nemá šanci chytit se, kdo je kdo. Některé postavy se navíc jen zmíní a pak nadobro zmizí. Sice to je těžko chyba, ale přišlo mi to jako zatížení navíc. Hůlová má na druhou skvělá přirovnání a metafory, občas jsem si při čtení vzpomněl na příklad z Kingova O psaní „byla tam tma jako ve vagonu plným prdelí“. Hůlová si sice odpouští prdele, ale originalita jí na tomto poli neschází.

 Problém je nakonec spíš v kulturních reáliích. Jednak je autorka hrne jak bagrem, jednak se je převážně neobtěžuje vysvětlovat. Na knížku se navíc snesla kritika ze strany Mongolů žijících v Česku kvůli chování ženských postav a kulturním nepřesnostem. To samozřejmě dost podkope to, co na knížce většina lidí nejvíc ocení, a závěr jedné čtenářky na GoodReads, že se díky knížce dozvěděla hodně o Mongolské kultuře, je v tomhle světle trochu smutný. Autorčin cíl je sice nejspíš obecnější výpověď o rodině a o rasových problémech (předpokládám, když se to tam furt řeší) a Mongolsko do toho tak trochu přihodila (nadneseně řečeno), ale pokud je spisovatel student kulturologie a mongolistiky, strávil v Mongolsku asi rok a napsal knihu odehrávající se v Mongolsku, která ale o Mongolsku téměř vůbec nevypovídá, zasloužilo by si to alespoň nějakou předmluvu nebo vysvětlení situace. Někdy tyhle nepřesnosti celkem bijí do očí, třeba když dojde na výčitky typu „ty nosíš hrozně krátký sukně“, ale zmatení čtenáře stejně hrozí.

Vzato kolem a kolem mě knížka nijak zvlášť neuchvátila. Příběh sice není úplně špatný, ale postavy jsou dost klišé (tradicionalistiská babička, jedna divoká sestra, jedna sestra à la „dobrá žena“, vzpurná náctiletá dcera). Výpověď o kultuře je pochybná, protože ačkoli je tam určitě spousta věcí správně, člověk nikdy neví, čemu věřit a čemu ne. Autorka ovšem zajímavě pracuje s různými pohledy na realitu, kdy nejen popisuje jednu událost pomocí více postav, ale stejná postava některé věci vypráví úplně jinak, když zestárne, což je skvělý detail. Celkově to bylo ale spíš zklamání a nijak zvlášť mě to na další knížky nenalákalo.

Bingo Challenge 2014

Ačkoli všechny pokusy dotáhnout jakýkoli reading challenge do konce byly zatím naprostej fail, tenhle vypadá celkem jednoduše - teoreticky stačí dokončit jednu řadu nebo sloupeček, a pokud je člověk hodně lenivej, může to ještě vzít přes volný políčko. Pod obrázek budu postupně přidávat odkazy na knížky, co do challenge spadají.

A book by a female author - Hygiène de l'assassin
A book set on a different continent - Paměť mojí babičce

Amélie Nothomb - Hygiène de l'assassin

Po dlouhé odmlce jsme se s Awaris usnesli na tom, že je na čase vrátit se k literárnímu blogování a zase začít svět oblažovat svojí sečtělostí. Ostatně, co může být větší potěcha, než když na váš zapadlej blog napíše sám autor knížky, že jo?

Můj návrat na scénu padl na Amélie Nothombovou a její Vrahovu hygienu, o které psala i Awaris zde. Od Nothombové jsem předtím četl Stupeur et tremblement (Strach a chvění) a Ni d’Ève ni d’Adam (Ani Eva, ani Adam), protože to jsou oba její romány z japonského prostředí, takže jsem se do nich pustil po začátku kurzu japonštiny. Vrahova hygiena nicméně jen utvrdila můj názor na slečnu Nothombovou, a to že mi celkem dost leze na nervy.

Knížka je série rozhovorů mezi novináři a spisovatelem Prétextatem Tachem. Tach je první liga spisovatelů, má dokonce Nobelovku, nicméně podle doktorů za dva měsíce umře na rakovinu. Rozhovory s ním jsou velká událost, protože jinak ani nevychází  z domu, kde jen sedí, jí a pije nějaký odporný pití, ve kterým si rozpouští kostky másla. Navíc je tlustej a hnusnej a vůbec. Na novináře valí svoje pochybný teorie o životě a literatuře a nadšeně je zasypává nejrůznějšími intelektuálními bonmoty stylu „Pokud autor nepíše s radostí, měl by přestat psát úplně“, „Každá kniha by měla člověka po dočtení změnit, něco v něm zanechat“, popřípadě obhajuje válku, protože jinak by ta dnešní mládež neměla nic kloudnýho na práci. Další argument je, že v televizi už mu jednou politici slíbili pořádnou válku, takže teď očekává, že se mu jí dostane. Novináři se zmůžou jen na stereotypní otázky, které by se daly použít v jakémkoli interview, a slepě si to nakráčejí do sebezjevnější pasti, kterou jim spisovatel svojí rétorikou postaví do cesty. Tach se navíc vyžívá v hnusu jak ve svých knížkách, tak v reálném životě (viz pití másla) a všichni novináři nakonec rozhovor ukončí hrůzou nebo hnusem.

Na scéně se ovšem objevuje mladá, investigativní reportérka Nina (aka Mařena Jakoprase), která rozhovor začne tím, že Tachovi vezme vítr z plachet a ukáže mu, že z ní si teda předložku před dveře dělat nebude. Postupně se začne vyjevovat Tachova tajená minulost, aby se vše zakončilo odhalením, že Nina je vlastně stejná jako Tach (tudíž nechutná, ale svobodná). To se ovšem neobejde bez hutné dávky slovních přestřelek, podivných teorií, odkazování na Célina a menstruační krve.

Tachova nejlepší klička je vytvoření vlastní definice slova „číst“, kdy to neznamená prostě číst, ale opravdu pochopit dílo. To se podle něj s jeho knihami ještě skoro nikomu nepovedlo. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mi Nothombová mezi řádky ukazuje prostředníček, protože pokud nejsem s to z tý její přehršle prázdnejch výkřiků vymyslet něco kloudnýho, není to její chyba. To jen já neumím číst! HA! Geniální, to se fakt musí uznat.

Takže můj závěr je, že Amélie Nothombová je neskutečnej egomaniackej pozér, schopnej si jednoho dne říct, že ode dneška trpí potomanií, její rozhovory na internetu dělají dojem, že je dopředu nacvičila, a na přebaly knížek dává podivně často fotky sama sebe. Sorry, ale tohle asi fakt nemám zapotřebí. Never more (teda…. Jamais plus).

F. Scott Fitzgerald: The Great Gatsby (Velký Gatsby)

  We had to read The Great Gatsby for a literary seminar but I had been planning to read it for some time before that. Unfortunately, I didn’t like the book very much.

The story is pretty simple. Nick moves into a house next to a huge mansion whose owner has bombastic parties all the time. He is not terribly well-off himself but has rich friends – Tom and Daisy. When he’s having a dinner with them he meets Jordan – a rich, young girl he likes – and also learns that Tom is cheating on Daisy. He later becomes friends with his neighbor Jay Gatsby and attends to his parties.

   Well, the story actually isn’t so simple so I will somehow shorten it. It is revealed that Jay knows Daisy and that he fell in love with her years before but couldn’t marry her because he was poor and she was damned rich. He actually became rich just to get on the same level as she is and they start having an affaire. Daisy than has a craziest idea – to invite Nick, Jordan and Jay to their house. The whole thing than gets crazier and crazier, half the characters die and it is really pretty fucked up.

   So what is it about? Yeah, well, mostly about money and what it can do to you and what it can’t do for you. Which, as a theme, got used up few centuries ago. It is of course partly psychological novel about relationships and love. The love story is quite strong and an important part of the book. It’s not the most important but it more or less drives the narrative. It partly feels as a detective story because  Nick keeps trying to find out what the hell is going on and ultimately is the only one who knows it.

   The greatest positive of this boos are its poetic description. They are great just as they are but combined with the theme of cold world of big money, they give the book a completely new dimension. I really like this part:

“We walked through a high hallway into a bright rosy-colored space, fragilely bound into the house by French windows at either end. The windows were ajar and gleaming white against the fresh grass outside that seemed to grow a little way into the house. A breeze blew through the room, blew curtains in at one end and out the other like pale flags, twisting them up toward the frosted wedding-cake of the ceiling, and then rippled over the wine-colored rug, making a shadow on it as wind does on the sea.

The only completely stationary object in the room was an enormous couch on which two young women were buoyed up as though upon an anchored balloon. They were both in white, and their dresses were rippling and fluttering as if they had just been blown back in after a short flight around the house. I must have stood for a few moments listening to the whip and snap of the curtains and the groan of a picture on the wall. Then there was a boom as Tom Buchanan shut the rear windows and the caught wind died out about the room, and the curtains and the rugs and the two young women ballooned slowly to the floor.

The younger of the two was a stranger to me. She was extended full length at her end of the divan, completely motionless, and with her chin raised a little, as if she were balancing something on it which was quite likely to fall. If she saw me out of the corner of her eyes she gave no hint of it — indeed, I was almost surprised into murmuring an apology for having disturbed her by coming in.”

   Well, to sum it up, objectively, it is a good book. I just didn’t enjoy it very much, maybe I was reading it too much only on the story level and didn’t really bother thinking about it. But it is an important text, especially as one of these American-dream-breaking books. On the other hand, I could have had led a happy life even if I never read it.

Suzanne Collins: The Hunger Games Trilogy

   Again, I haven’t written anything in few MONTHS for which I deeply apologize. But having finished my thesis (again) I hope I may be able to write here little something now and then.

   OK, the big craze about The Hunger Games has been more or less over for some time so this review may be coming a little late but…better late than never, huh. I decided to write one review about all three books and say just what I think about them (many other review have described the story so look up one of those if you want).

The Hunger Games (Aréna smrti)

    I really liked the first book, it is no big literature but the story is well written, the characters are greatly described, it’s fun (mostly because Katniss is such a cynic) but what I believe is the most important thing about the book – it’s targeted on different readers than similar stories before. Yes, sure, it is YA literature and it has some Twilight-like features…so what. There have been books and films about utter evilness of reality shows and there have been distopias…and many of them are WAY better than The Hunger Games. But…15 year old kids will not read 1984 or The Brave New World and they will not watch Truman Show. And there are much better let’s-show-the-brutality-of-human-nature books too (again, how many teenagers would read Lord of the Flies). So that is where I see the real merit of this book.

   Another thing is Katniss herself. She isn’t the classic good heroine, she has (piles of) flaws and she’s not emotional (well, she is very emotional, just not in the classic way). I even liked the whole romantic plot because it was very different from what people are used to in romances. The feelings kind of creep on Katniss and when she realizes what is actually happening she…well, she keeps on denying them.

   And I also liked the symbolism of the book. It is not very subtle, especially concerning the flowers and birds. The symbolism of birds is actually mentioned in the story directly (mainly the mockingjay-revolution connection) but it works on other levels too (for example, Rue reminds Katniss of a little bird which brings in a sense of fragility). The flowers create connection between the main heroines (Katniss, Rue and Prim). And let’s not forget about president’s roses.

   I really think it is a worth-reading, enjoyable and pretty well-written book.

   And few words about the movie. I think it’s mostly awful. The first part is pretty good and I loved how they depicted District 12 and the Capitol’s fashion. There are some great bits like when Katniss gets stinged by those hornets but it was mostly boring and the scene in the cave…the unspeakable horror of it. The scene with burying Rue was also almost ridiculous, especially as Rue had very little space in the movie and it was pretty hard to understand what is the big deal. What in my opinion really killed the movie, was Katniss. Not the actress, she was absolutely fabulous, but the way it shows (or rather doesn’t show) her character. Katniss is funny, smart and ironic about so many things. Which got lost completely in the movie. Sure, it’s easy to write it in the book written in the first person and I don’t know how to put such a thing in a movie. But it’s not really my problem, when I want to make a book into a movie, I should see what’s actually important in the book and what is not.

Catching Fire (Vražedná pomsta)

   I will not write a lot about this book. It was mostly boring, nothing really happened and the similar structure with the first book gave the book the last blow. I have to say I expected most of the plot-turns. There were some good bit, I liked the idea of the second arena and some of its traps (the screaming mockingjays being on of the most brutal thing in this overall brutal trilogy). But still, it was kind of a let down. Definitely the poorest book of the trilogy.

Mockingjay (Síla vzdoru)

   This one was much better than Catching Fire. The story and load of new characters (especially that terrible president of District 13) gave the story a new life. I also think that the author herself kind of literary matured and there were very poetic parts, sometimes it seemed there was intentional rhythm in the sentences (but it might have been just my imagination).  I appreciate that it didn’t end up as a total happy end…it actually didn’t end up as a happy end at all (by which I don’t want to say that all happy ending are automatically a bad thing…it just wouldn’t feel right in this case).

    There were also things I didn’t like, especially the battle in the Capitol was really weird. I think somewhere in the trilogy, Katniss says that the rebels didn’t get to the Capitol at all in the first rebellion. And now they just flew there…period. It was just weird.

  

To wrap it up, I’d like to say something about the Czech translation in Czech.

   V první řadě názvy knížek jsou vážně otřesné, ale překladatel s názvem většinou nic moc nenadělá, takže tohle je spíš výtka nakladateli. Asi se pokoušel o něco, co zaujme a přiměje to člověka koupit...ale názvy jako Aréna smrti a Vražedná pomsta většinu soudných lidí spíš odradí. Co se týče jmen, překladatel se snažil převádět nějaká „mluvící jména“ do češtiny, ale Cetkie místo Effie Trinket je ukázka toho, jak se to nemá dělat (respektive násilně a okatě). Proč se Gale jmenuje Hurikán jde naprosto mimo mě a nehodlám po tom ani dál pátrat. Ze začátku se mi moc nezdálo slovo splátci za tributes, tedy ti, co se mají utkat v aréně, ale nakonec je to celkem dobré řešení (vzhledem k tomu, že mají splácet jakýsi dluh za povstání). Z překladu jsem ale větší kus nečetl, takže kromě tohohle to nemůžu moc posoudit.

Iain Banks: The Bridge (Most)

I haven’t written a review for more than a month but I have read quite many books in that time. I decided not to write reviews on all of them because a) some of them were pretty boring (Little Women) and b) some of them have LOADS of reviews on the internet (Chronicles of a Death Foretold). Anyway, if you happen to be deeply interested in what I read, you can follow me on GoodReads.

It’s been few weeks since I’ve read this book so I’ll do my best to come up with something at least remotely intelligent. It is a story of John Orr who lives on the Bridge where he had been found in water with no ID or anything and with no memory of what had happened to him or who he is. He has sessions with a psychologist who is to help him to get his memory back but mostly wants John to tell him about his dreams. But John mostly dislikes his methods and sometimes often just makes up something to satisfy the doctor. What he really wants to find is one of libraries that seems to have disappeared. He also wonders what is beyond the Bridge because the only thing he knows about it is that there is the Kingdom on one side and the City on the other.

The narrative shifts to the Barbarian. He has nothing to do with the Bridge, just more or less wander around and kills things. One of his stories actually sounds like a D’n’D adventure but maybe it wasn’t the purpose. He is not extremely smart and rather brutal. And speaks in an awful Scottish accent. He also has a familiar (some kind of a bird) who is pretty much his opposite – small, weak but super-smart.

The last protagonist is Alex whose story takes place in our world and concerns his studies and later life but mostly his love to Andrea. They have kind of weird long-term relationship where he tolerates her lover in France. He is not much of a hero, really rather a boring, mediocre guy and his parts of the story are what people reproach to this book the most… and they’re right, his parts are the most boring. But the whole thing would make no sense without them. He also likes bridges. And feels bad because he left his working-class roots.

It probably comes as no surprise (and if you do not think you know how this sentence ends and you think you want to read this book, you should skip this paragraph right now because I am about to put here some spoilers) that Alex, John and the Barbarian (and Barbarian’s familiar) are one person. Alex gets drunk one evening and crashes his car while admiring…wait for it…a bridge. Anyway, the whole thing is not a huge mystery because the author spills the beans in the very beginning and if you don’t forget that there was the weird first chapter before John’s story starts, you will probably know what is going on in few pages.

I loved the book in the beginning that is mostly about John because its overall weirdness is really catchy. The book slows down later when it concentrates more on Alex but if you stay focused and look for connections between different parts of the book, you’ll find out many things that should reveal a lot about characters.

I read that it is an unconventional love story or just as general (or psychological) fiction but I decided to categorize it as Crime/Mystery because I think that is how it mostly reads (and there is no Psychological Fiction category on Eclectic Reader Challenge). But it is many things including horror, thriller, fantasy and parody.