THOUSANDS OF FREE BLOGGER TEMPLATES

pátek 27. května 2011

Marie NDiaye: La Sorcière (Čarodějnice)



    Na tuhle knížku jsem padnul během náhodnýho prolejzání knihovny, ze jména autorky jsem měl dojem, že nám o ní říkali na literatuře, tak jsem si to půjčil. Je to mimochodem jediný román od týhle spisovatelky, co vyšel česky. Jinak název podle mě není česky úplně nejšťastnější, Čarodějka by tady bylo lepší, ale dobrý.

   Lucie to nemá lehký. Manžel Robert se jí odcizuje, radši tráví čas v práci a nasednou si domů dokonce přivede chlapa, kterej právě opustil ženu a nemá kde zůstat. Její jediná (podle všeho jediná) kamarádka Isabelle je sebestředá kráva, co naprosto ignoruje malýho syna i manžela. A její dcery Maud a Lise jsou právě v pubertě, což je vždycky opruz. Jenže jako by tohle nestačilo, Lucie je čarodějka, a to ne právě moc dobrá. Vzmůže se maximálně na nakouknutí do minulosti či budoucnosti, ale to jí tak moc nejde. Ještě dokáže sledovat lidi a koukat, co právě dělaj. Její matka je nejspíš nejlepší žijící čarodějka, ale přestala dar používat, a to Lucie taky moc nepřidá. Maud a Lise se navíc učí nějak moc rychle a Lucie docela brzo přijde na to, že jsou vlastně daleko lepší než ona.
   Jednoho dne se Robert prostě nevrátí z práce a Lucie zjistí, že je u matky v Poitiers (svým kouzelným pohledem). Navíc se jí ozve otec, že nutně potřebuje zpátky peníze, co jí půjčil, nicméně ty sebral Robert. Lucie pak sebere dcery a vypraví se postuoně za svými rodiči, protože vytvořila jakejsi plán na to, jak svoje rozvedený rodiče dostat zase k sobě. Chce, aby se sešli na víkend a strávili spolu všichni čas. Matka řekne, že dobře, ale chce vzít novýho přítele s sebou. Otec taky svolí, ale jen když mu vrátí ty prachy. Vlastně to vypadá, že jakmile bude mít peníze, tak už ho Lucie nebude zajímat vůbec, protože od rozvodu žie žiot na vysoký noze a dost si užívá.
   Nakonec dorazí k tchýni, kde se schovává Robert, ale ten zatím zdrhnul. Lucie se tu potká ještě s Robertovou sestrou Lili, který je asi 18 a je těhotná. Tchýně z toho dost šílí, ale pořád pobíhá a vykládá, jak se bude o dítě starat a všechno bude super. Maud, Lise a Lili spolu odejdou na večer a když se ráno vrátí, tak Lili…není těhotná. Tchýně je naprosto mimo a dvojčata sedí na křesech, koukají na televizi a s ledovým klidem akorát prohlašují Il n’y a plus de bébé. Na cestě pryč se Lucie ptá, co je s tím dítětem, ale obě se promění ve vrány, odletí a už se v knížce neobjeví.
   Lucie se vrátí domů a pár týdnů je úplně mimo. Akorát sleduje  okna Isabellina manžela, jak chodí sám domů. Isabelle totiž zatím nechala syna na internátu a žije jinde. Lucie dostane telefon od otce, který tlačí na to, aby poslala ty peníze. Rozhodne se tedy najít Roberta a vysleduje ho až domů, kde ale bydlí s jinou ženskou a  kopou dětí. Robert ji pošle do háje, protože teď vede normální život a nemusí se zabývat tím, že jeho žena a dcery jsou divný. Na cestě pryč Lucie narazí na Isabelle, která ji pozve jako profesorku do svojí pochybný školy Université Femminine de la Santé Spirituelle d’Isabelle, kde by studentky za těžký prachy učila divination. Lucie spíš jen všem vykládá, co vidí, ale rychle přijde na to, že takhle by za chvíli padla vyčerpáním, tak si začne vymýšlet. Jinak škola je plná naprosto ztracených existencí, kterým ke všemu Isabelle vládne lehce despoticky.
   Jedou se ve škole objeví Robert a dá Lucie krabičku se šnekem s tím, že to posílá její matka. Byla se stavit za jejím otcem, usoudila, že vede život fakt špatně, a proměnila ho ve šneka. Do toho přijedou policajti a Lucie zatknou za šarlatánství. Ve vězení se jí nejdřív pokusí jeden hlídač upálit a pak ještě přijde o krabičku se šnekem.
   Úplně na závěr jde Lucie po ulici a potká Roberta, jeho matku a Robertovu novou rodinu. Všichni kromě tchýně se od ní drží dál a tchýně zase blábolí o tom, jak je teď nejvíc šťastná, protože Robertova nová ženská je tak děsně super.
   Na netu tuhle knížku řadí do magicýho realismu, což dost sedí, když se vezme v potaz, jak tam vlastně nikomu nepřijde moc divný, že se třeba Luciina matka objevuje a mizí v cizím domě, jak se jí zlíbí. Vlastně vůbec nikdo, snad kromě policajtů na konci, nemá problém přijmout fakt, že Lucie a její rodina (aspoň ta ženská část) umějí čarovat. Samotný čarování není až zase tak podstatný a vlastně spíš jen podtrhuje jakousi mlhavost celýho děje. Ale kdyby to tam nebylo, zase tak moc by se asi taky nestalo (ostatně, Lucie by manžela mohla najít všema možnejma způsobama a celý zástupy puberťáků už zvládly utéct z domu bez toho, aby se uměly proměňovat ve vrány). Děj stojí spíš na zápletce s rozpadající se rodinou, nezájmu lidí o sebe navzájem a postavě Lucie, který podle mě kapu hrabe.
    Lucie je vlastně hlavní věc, co mi na knížce vadila. Hlavně mi dost lezlo na nervy, jak neustále hučela do rodičů, ať nezapomenou na společný naplánovaný víkend, a to i když by i úplnej dement viděl, že ty dva lidi spolu nechtěj být a taky se už k sobě nikdy nevrátěj. Takže Lucie neustále kňourá, jak to bylo v dětství fajn, když byli všichni spolu. Podle mě je prostě úplně vyřízená z toho, že ji manžel nechal, a snaží se někde si to kompenzovat. Na druhou stranu to možná začala plánovat ještě před tím, než zmizel…což by bylo fakt smutný.
   Takže pravda, je to prostě další kniha na téma „lidi jsou si navzájem celkem šumák a některým z toho šibne“ (specielně Robertova matka je úplně mimo), s čímž se ne úplně originálně pojí strohost stylu. Na druhou stranu to má dost věcí do sebe. Na malým prostoru je dost zajímavých postav. Isabelle je svým způsobem obraz moderní ženský, co chce mít kariéru, ale dotahuje až moc daleko a jde docela přes mrtvoly. O Maud a Lise se toho čtenář moc nedozví, nicméně je docela jasný, že jak děj postupuj, tím dál tím míň vnímají, co se děje kolem nich, a vlastně skoro pořád sledují televizi (protože stejně vědí, co se bude v reálným světě dít, tak proč se starat). V Luciině matce jsem se moc nevyznal, protože někdy zběsile posunkuje, ať před jejím přítelem Lucie nemluví o kouzlení, ale pak se i ním přiteleportuje do cizího domu a manžela promění ve šneka…asi si Luigi zvyknul (teď si tak říkám, že se asi nejmenuje Luigi, to byl přítel matky tý ženský z Roku přání…no to je fuk).
   Nikdy nevím, co napsat úplně na konec. Tak prostě…La Fin.



0 komentářů: